Your SlideShare is downloading. ×
Bajky
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×

Thanks for flagging this SlideShare!

Oops! An error has occurred.

×
Saving this for later? Get the SlideShare app to save on your phone or tablet. Read anywhere, anytime – even offline.
Text the download link to your phone
Standard text messaging rates apply

Bajky

1,264
views

Published on

Published in: Spiritual, Business

0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total Views
1,264
On Slideshare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
1
Actions
Shares
0
Downloads
7
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

Report content
Flagged as inappropriate Flag as inappropriate
Flag as inappropriate

Select your reason for flagging this presentation as inappropriate.

Cancel
No notes for slide

Transcript

  • 1. 2
  • 2. ÚvodBajky barda Beedleho jsou sbírkou pohádek, sepsaných promladé čaroděje a čarodějky. Už po staletí jsou jejich oblíbenoučetbou před spaním, a skákající hrnec či fontána příznivé sudbyjsou proto mnoha bradavickým studentům známé stejně důvěrnějako Popelka či Šípková Růženka mudlovským (nečarodějným)dětem. Beedleho bajky se v mnoha směrech podobají našim pohádkám;dobro v nich například obvykle bývá odměněno a zlo potrestáno.V jedné věci se ovšem zjevně liší. V mudlovských pohádkách jsoukouzla často prapříčinou hrdinových či hrdinčiných problémů -zlá čarodějnice otráví jablko, sešle na princeznu stoletý spáneknebo promění prince v nějaké ohavné zvíře. V Bajkách bardaBeedleho se naproti tomu setkáváme s hrdiny a hrdinkami, kteřísami ovládají kouzla, přesto však své problémy řeší stejně obtížnějako my. Beedleho příběhy tak už po generace pomáhajíkouzelnickým rodičům vysvětlovat mladým potomkům bolestnouživotní realitu: že totiž kouzla dokážou vyvolat právě tolik potíží,kolik jich dokážou napravit. Dalším významným rozdílem mezi těmito bajkami a jejichmudlovskou obdobou je skutečnost, že Beedleho čarodějky sehledání vlastního štěstí snaží napomáhat mnohem aktivněji nežnaše pohádkové hrdinky. Asha, Altheda, Amata i králice Alicejsou vesměs čarodějky, které svůj osud berou do vlastních rukou,místo aby uléhaly k bůhvíjak dlouhému spánku nebo čekaly, ažjim někdo vrátí ztracený střevíček. Jediná výjimka z tohotopravidla - bezejmenná dívka z „Mágova chlupatého srdce" - sipočíná spíše jako pohádková princezna našeho ražení, její příběhvšak postrádá obvyklý konec typu „a žili šťastně až do smrti".Bard Beedle žil v patnáctém století a značná část jeho životazůstává zahalena tajemstvím. Víme, že se narodil v Yorkshiru, ajediná dochovaná dřevořezba ukazuje, že měl neobyčejně hustý adlouhý plnovous. Pakliže se v těchto pohádkách věrně odrážejíjeho názory, měl docela rád mudly, které považoval spíše za 2
  • 3. nevědomé než zlé, nedůvěřoval černé magii a věřil, že nejhoršízlořády čarodějného společenství jsou výsledkem takovýchjednoznačně lidských vlastností, jako je krutost, lhostejnost čidomýšlivé zneužívání vlastních schopností. V jeho bajkáchnetriumfují hrdinové a hrdinky, ovládající nejmocnější kouzla, aleti, kteří se vyznačují největší laskavostí, zdravým rozumem achytrostí. Jedním z čarodějů moderní doby, který zastával velice podobnénázory, byl samozřejmě profesor Albus Percival Wulfric BrianBrumbál, nositel Mer-linova řádu první třídy, ředitel Školy čar akouzel v Bradavicích, Nejhlavnější hlavoun Mezinárodníhosdružení kouzelníků a nejvyšší mág Starostolce. Přes uvedenounázorovou podobnost bylo obrovským překvapením, když se mezimnoha dokumenty, které Brumbál ve své poslední vůli odkázalbradavickému archivu, našly i písemné poznámky k Bajkámbarda Beedleho. Zda byly tyto komentáře sepsány výhradně prouspokojení jeho vlastní potřeby nebo určeny pro pozdějšízveřejnění, to se už nikdy nedovíme. Profesorka MinervaMcGonagallová, dnešní ředitelka bradavické školy, nám všakkaždopádně udělila laskavé svolení k otištění poznámek profesoraBrumbála, které tak doprovodí zbrusu nový překlad pohádek zbrku Hermiony Grangerové. Doufáme, že postřehy profesoraBrumbála, mezi nimiž nechybí poznámky k historii čar a kouzel,osobní vzpomínky ani doplňující informace ke klíčovým prvkůmkaždého příběhu, pomohou nové generaci čarodějných imudlovských čtenářů, aby si Bajky barda Beedleho ještě lépevychutnala.Všichni, kdo profesora Brumbála znali osobně, jsou pevněpřesvědčeni, že by možnost podpory tohoto projektu uvítal -zejména vzhledem ke skutečnosti, že veškerý jeho výnos je určenpro nadaci Childrens High Level Group, jejímž cílem je pracovatve prospěch dětí, které zoufale potřebují pomoc. Připadá mi jen správné připojit ke komentářům profesoraBrumbála jednu malou dodatečnou poznámku. Pokud jsme to 2
  • 4. schopni správně určit, dokončil tyto komentáře přibližně osmnáctměsíců před tragickými událostmi, k nimž došlo na vrcholuastronomické věže bradavického hradu. Čtenářům obeznámenýms historií zatím poslední čarodějné války (například každému, kdopřečetl všech sedm svazků pojednávajících o životě HarryhoPottera), bude jasné, že v případě posledního příběhu této knihyprofesor Brumbál neprozrazuje úplně všechno, co ví - neboalespoň tuší. Důvodem této případné zdrženlivosti je možná to, coBrumbál předmnoha lety řekl o pravdě svému oblíbenému a nejslavnějšímužákovi:„Je to něco krásného a strašného, a proto je nutné s ní zacházet skrajní obezřetností." Ať už s ním souhlasíme či nikoliv, můžeme snad profesoruBrumbálovi prominout, že se budoucí čtenáře snažil uchránitpřed pokušením, jemuž sám kdysi podlehl a za které tak strašlivězaplatil.J. K. Rowlingová 2008Glosa k poznámkám pod čarouTexty profesora Brumbála jsou zjevně určeny kouzelníkům ačarodějkám; proto jsem místy doplnila vysvětlení určitýchtermínů či faktů, které je třeba mudlovským čtenářům objasnit.JKR 2
  • 5. ČARODĚJ A SKÁKAJÍCÍ HRNECŽil byl kdysi dávno laskavý starý čaroděj, který svýchkouzelnických schopností velkomyslně a moudře užíval veprospěch sousedů. Aby nemusel prozradit pravý zdroj své moci,předstíral, že všechny lektvary, kouzla a protijedy vytahuje užhotové z malého kotlíku, který nazýval svým hrncem pro štěstí. Srůznými problémy za ním chodili lidé z širokého okolí a čarodějvždy ochotně zamíchal obsah hrnce a jejich potíže napravil. Všeobecně oblíbený čaroděj se dožil vysokého věku; když pakzemřel, zanechal všechno, co měl, svému jedinému synovi. Syn sevšak povahou od dobromyslného otce velice lišil. Kdo neovládalkouzla a čáry, nebyl podle jeho názoru k ničemu, takže protiotcovu zvyku poskytovat sousedům čarovnou pomoc častootevřeně protestoval. Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci ukrytý malý balíček,na němž stálo jeho jméno. Když ho rozbaloval, doufal, že v němbude zlato, místo toho ale našel jen jednu měkkou a tlustoubačkoru, tak malou, že si ji nemohl obout, a navíc bez druhé dopáru. V bačkoře byl zastrčený útržek pergamenu se slovy:„Upřímně doufám, milý synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat." Syn proklel otcovu slabomyslnost, nepochybně vyvolanoustářím, a hodil bačkoru zpět do kotlíku, který hodlal nadálepoužívat jako koš na odpadky. Ještě téhož dne večer zaklepala nadveře jeho domu jedna vesničanka."Vnučce se vyrazila úplná záplava bradavic, pane," stěžovala si.„Váš tatík vždycky v tom starém hrnci míchal takový speciálníobklad..." „Zmiz!" osopil se na ni syn. „Co je mi do bradavic tvéhospratka?"A zabouchl stařeně dveře před nosem.Z kuchyně se v témž okamžiku ozvalo hlasité 2
  • 6. řinčení a rámusení. Čaroděj rozžehl hůlku, otevřeldveře a ke svému úžasu spatřil otcův starý hrnec:Narostla mu jedna mosazná noha, na níž teď poskakovaluprostřed kuchyně a dělal na kamenech, jimižbyla vydlážděná, příšerný kravál. Čaroděj k němuužasle přistoupil, ihned však spěšně couvl, když zjistil, že je celýpovrch hrnce pokrytý bradavicemi.„Odporný krám!" zaklel a pokusil se nejdřív nechat hrnec zmizet,potom kouzlem vyčistit a nakonec ho alespoň vypudit z domu.Žádné z jeho zaříkadel ale nefungovalo a nijak nedokázal hrncizabránit, aby nejprve poskakoval po kuchyni a poté ho následovali nahoru do ložnice; cestou hlasitě bušil a třískal do každéhodřevěného schodu. U postele starý bradavičnatý hrnec celou noc řinčel tak usilovně,že se čaroději vůbec nepodařilo usnout. Druhý den ráno za nímpak neúnavně poskakoval a doprovodil ho ke stolu se snídaní.Klink, klink, klink, zvonila mosazná noha a čaroděj nestačil snístani první lžíci ovesné kaše, když se ozvalo další zaklepání nadveře.Na prahu stál nějaký stařík. „Jde o mou oslici, pane," vysvětloval. „Ztratila se, nebo ji ukradli.Nemůžu bez ní odvézt svoje zboží na trh, takže bude mít celárodina večer hlad." „A já mám zase hlad teď!" rozkřikl se čaroděj a přibouchlstaříkovi dveře před nosem.Klink, klink, klink, zvonila na podlaze mosaznánoha hrnce, tentokrát se však s hlasitým rachotem mísilo oslíhýkání a hladové lidské steny, zaznívající z hlubin nádoby. „Buď zticha! Zmlkni!" rozječel se čaroděj, veškeré jehokouzelnické schopnosti ale bradavičnatý hrnec nedokázaly utišit. 2
  • 7. Celý den mu poskakoval těsně v patách, hýkal, sténal a řinčel, aťšel čaroděj kamkoli a dělal cokoli. Večer onoho dne se ozvalo třetí zaklepání na dveře, na prahustála mladá žena a plakala tak usedavě, jako by jí mělo puknoutsrdce. „Moje děťátko je těžce nemocné," bědovala. „Pomůžete nám,prosím? Váš otec říkal, abych přišla, kdybych měla nějaképroblémy..."Čaroděj jí ale také práskl dveřmi. Hrnec nyní své mučení rozšířil o to, že se až po okraj naplnilslanou vodou, všude po podlaze cákal slzami, přitom nepřestávalposkakovat, hýkat, sténat a naskakovaly mu další bradavice. Ačkoli po zbytek týdne už do chaloupky nepřišli žádní dalšívesničané, aby čaroděje požádali o pomoc, hrnec ho průběžněinformoval o jejich četných strastech. Během několika dnů užnejen hýkal a sténal, ronil slzy, poskakoval a osypával sebradavicemi, ale také chroptěl a dávil se, plakal jako malé děcko,kňučel jako pes a chrlil plesnivý sýr, zkyslé mléko a hromadyhladových slimáků. S hrncem po boku se čaroděj nebyl schopen vyspat ani najíst,hrnec ho ale odmítal nechat na pokoji a čarodějova kouzla honedokázala umlčet ani utišit.Konečně už to čaroděj nevydržel. „Svěřte mi všechny svoje problémy, všechny starosti a bolesti!"zaječel, vyběhl do noční tmy a hrnec za ním poskakoval po cestědo vesnice. "Pojďte! Hned vás všechny vyléčím, povyspravuju autěším! Pojďte sem! Mám otcův hrnec a všem vám pomůžu!" S prokletým hrncem neustále za zády hnal se čaroděj ulicí ametal kolem sebe zaříkadla na všechny strany. V jednom domě malé holčičce ve spánku zmizely bradavice,ztraceného osla našlo přivolávací kouzlo ve vzdáleném trnitém 2
  • 8. houští a jemně ho uložilo do stáje, nemocné dítě polil odvar zdobromys-li, takže se probudilo zdravé a usměvavé. Ve všechdomech sužovaných nemocí a žalem udělal čaroděj vše, co bylo vjeho silách, hrnec po jeho boku postupně přestával sténat achroptět a byl znovu tichý, lesklý a čistý. „Tak co, hrnku?" zeptal se roztřesený čaroděj ve chvíli, kdy se naoblohu vyhouplo slunce. Hrnec si říhl, vyplivl bačkoru, kterou do něj čaroděj hodil, anechal si ji navléknout na mosaznou nohu. Když se pak společněvydali zpět k čarodějovu domu, byly kroky hrnce konečněztlumené. Od onoho dne však čaroděj vesničanům pomáhalstejně jako před ním jeho otec, aby hrnec neodhodil bačkoru anezačal opět skákat.Albus BrumbálK "Čaroději a skákajícímu hrnci"laskavý starý čaroděj se rozhodne uštědřit vlastnímu necitelnémusynovi lekci tím, že ho nechá okusit strasti okolních mudlů. Vmladém čaroději se tak probudí svědomí a uvolí se použít svákouzla ve prospěch nečarodějných sousedů. Mohlo by se zdát, žejde o jednoduchou a dobromyslnou historku - tím by se ovšemčtenář projevil jako nic nechápající prosťáček. Promudlovskýpříběh, který mudly respektujícího otce ukazuje jako lepšíhokouzelníka než syna, který je nenávidí? Je doslova zázrak, žealespoň některé výtisky původní verze tohoto příběhu uniklyplamencům, do nichž byl tak často metán. Když Beedle hlásal bratrskou lásku k mudlům, značně serozcházel s převládajícími názory své doby. Počátkem patnáctéhostoletí totiž po celé Evropě rostlo pronásledování čarodějnic akouzelníků. Mnozí členové čarodějné komunity měli poměrněoprávněný dojem, že pomohou-li svými zaříkadly vyléčit nemocnéprase svého mudlovského souseda, jako by dobrovolněpřihazovali polena na hranici, na níž mají být upáleni.° 2
  • 9. „Ať se o sebe mudlové postarají sami!" znělo heslo doby ačarodějové od svých nečarodějných bratří zachovávali čím dálvětší odstup. Vyvrcholením tohoto trendu se roku 1692 stalopřijetí Mezinárodního zákonníku o utajení kouzel, jehožuplatněním přešla čarodějná komunita dobrovolně do ilegality.I) Je samozřejmě pravda, že skutečným kouzelníkům ačarodějkám nedělalo příliš velké problémy se kůlu, popravčímušpalku či oprátce vyhnout (viz moji zmínku o Lisette de Lapinovév komentáři ke „Králíci Alici a chechtavému pařezu". Řadapřípadů však skončila smrtí. Siru Nicholasi de Mimsy-Porpingtonovi (který byl za života čarodějem u královského dvoraa po smrti se stal duchem nebelvírské věže) odebrali hůlku, nežho zamkli do sklepního žaláře, takže nemohl kouzly zabránit svépopravě. Obzvlášť často ztrácely čarodějné rodiny své mladšíčleny, kteří ještě nedokázali vlastní kouzelnické projevy skrývat astávali se tak snadno viditelnou a zranitelnou kořistí lovcůčarodějnic. Děti ovšem zůstanou dětmi a komický skákající hrnec už stačilpevně zakotvit v jejich představivosti.II) Řešením se mělo stát vypuštění promudlovského morálníhoponaučení při současném zachování bradavicemi osypanéhokotlíku. Někdy v polovině šestnáctého století se proto mezikouzelnickými rodinami rozšířila odlišná verze výše uvedenépohádky. V této přepracované podobě skákající hrnec zachránínevinného čaroděje před sousedy, kteří ho pronásledují spochodněmi a vidlemi v rukou, odežene je od jeho chaloupky, pakje všechny polapí a spolyká. Na konci příběhu, když už hrnecstačil většinu jeho sousedů pozřít, získá čaroděj od hrstkyzbývajících vesničanů příslib, že ho nechají na pokoji a dovolí mupraktikovat čáry a kouzla. Sám na oplátku nařídí hrnci, aby svéoběti propustil, a hrnec je poslušně jen lehce potlučené vyvrhneze svých útrob. Ještě dnes děti v některých kouzelnickýchrodinách slýchají od rodičů (obvykle protimudlovskyorientovaných) pouze tuto zcela odlišnou verzi a původní znění 2
  • 10. pohádky - pokud se k němu vůbec někdy dostanou - je pak proně obrovským překvapením. Jak jsem už ale naznačil, promudlovské vyznění nebylo jedinýmdůvodem, proč „Čaroděj a skákající hrnec" vzbuzoval pobouření.V dobách, kdy byly hony na čarodějnice čím dál zuřivější, začalykouzelnické rodiny žít dvojím životem a chránily sebe i svépříbuzné utajovacími kouzly. V sedmnáctém století už všichnikouzelníci a čarodějky, kteří se dobrovolně přátelili s mudly,vzbuzovali podezření a často se dokonce mezi vlastními kolegystávali vyvrženci. Jedním z mnoha urážlivých obvinění, jimiž bylipromudlovští kouzelníci a čarodějky zahrnováni (právě z tohotoobdobí pocházejí takové barvité přídomky jako „blátošlap",„drnohryz" nebo „hovnivál"), bylo i tvrzení, že jsou schopni jenslabých či podřadných kouzel. Vlivní čarodějové té doby, jakým byl například Brutus Malfoy,vydavatel protimudlovsky laděného časopisu Militantni mág, sesnažili vyvolat v povědomí veřejnosti přesvědčení, že mudlomil máasi tolik kouzelnických schopností jako moták. Roku 1675 Brutusnapsal:Jedno můžeme tvrdit jistě: každý kouzelník, který projevujezálibu ve společnosti mudlů, je ducha mdlého a jeho čáry jsou takubohé a politováníhodné, že si může připadat důležitě jen tehdy,je-li obklopen mudlovskými pasáčky vepřů. Nic není spolehlivějším příznakem slabé magie než slabost prospolečnost lidí neschopných kouzlit.Moták je osoba narozená čarodějným rodičům, která však neníschopna čar a kouzel. Jde o poměrně vzácný jev, mnohem běžnějšíjsou případy kouzelníků a čarodějek narozených v mudlovskýchrodinách. Poznámka JKR Zmíněný předsudek byl časem vymýcen přesvědčivými ajednoznačnými důkazy o tom, že někteří z nejschopnějšíchčarodějů světa byli - mám-li použít obecně rozšířeného termínu -mudlomilové. 2
  • 11. Poslední námitka vůči „Čaroději a skákajícímu hrnci" přetrváváv jistých kruzích dodnes. Nejlépe ji pravděpodobně vyjádřilaBeatrix Bloxamová (1794-1910), autorka neblaze proslulýchPohádek pod prašivkami. Paní Bloxamová byla přesvědčena, žeBajky barda Beedleho dětem škodí a údajnou škodlivostpřipisovala „jejich zvrácenému zaměření na ta nejohavnějšítémata, například na smrt, choroby, prolévání krve, zlou magii,osoby odpudivé povahy a neuvěřitelně nechutné tělesné výměškya výpotky". Paní Bloxamová vybrala řadu starých příběhů, včetněněkolika Beedleho bajek, a přepsala je v duchu svých ideálů,které sama vyjádřila jako"snahu o naplnění čistých hlaviček našich malých andílkůzdravými a šťastnými myšlenkami, ochranu jejich sladkéhospánku před ošklivými sny a zachování vzácného květu jejichnevinnosti". Závěr čisté a nevinné verze „Čaroděje a skákajícího hrnce" vpřepracovaném podání paní Bloxamové zní následovně:A pak se malý zlatý hrneček potěšeně roztančil — hopky, hopky,hop! - na drobných růžovoučkých prstících. Mazlíček Martínekvyléčil bolavá bříška všech svých panenek a hrneček z toho měltakovou radost, že se naplnil sladkostmi pro Mazlíčka Martínka ipro panenky.„Nezapomeňte si vyčistit zoubky!"připomněl jim. Mazlíček Martínek popadl skákavý hrneček do náruče, zahrnulho pusinkami a slíbil, že bude panenkám vždycky pomáhat a užnikdy se nebude chovat jako ošklivý mrzoutský bručoun. Pohádka paní Bloxamové už v několika generacíchkouzelnických dětí vyvolává tutéž reakci: neovladatelné nutkánízvracet následované okamžitým požadavkem, aby rodiče knihuodnesli a hodili do stoupy. 2
  • 12. FONTÁNA PŘÍZNIVÉ SUDBYVysoko na kopci v začarované zahradě, ukrytá za mohutnýmizdmi a chráněná mocnými kouzly, tryskala fontána příznivésudby. Jednou do roka, vždy v době mezi slunce východem a západemnejdelšího dne roku, se jednomu jedinému nešťastníkovi dostalopříležitosti probojovat si cestu až k fontáně, vykoupat se v jejíchvodách a po zbytek života se pak těšit přízni osudu. Onoho určeného dne mířily k zahradě stovky lidí z celéhokrálovství tak časně, aby ještě před rozbřeskem dospěly k jejímzdem. Muži i ženy, bohatí i chudí, mladí i staří, čarodějové imudlové se scházeli v temnotě a každý z nich doufal, že právě onbude tím jedním, který bude smět do zahrady vstoupit. Na okraji shromážděného davu se setkaly tři čarodějky, každáobtížená vlastním břemenem žalu, vyprávěly si navzájem o svýchstrastech a čekaly na svítání. První z nich se jmenovala Asha a trpěla chorobou, již nedokázalvyléčit žádný z léčitelů. Doufala, že ji fontána jejích příznakůzbaví a umožní jí žít dlouhým a šťastným životem. Druhou čarodějku, jejíž jméno bylo Altheda, oloupil zlýčernokněžník o domov, o všechno zlato i o hůlku. Doufala, že jifontána vysvobodí z bezmoci a chudoby.Třetí čarodějku jménem Amata opustil muž, kterého vroucněmilovala, a byla přesvědčená, že se její srdce z té ztráty už nikdynevzpamatuje. Doufala, že ji fontána vyléčí z žalu a touhy. Všechny tři ženy se navzájem politovaly a domluvily se, ženaskytne-li se jim vhodná příležitost, spojí své síly a pokusí sedospět k fontáně společně. Obloha se prosvětlila prvními slunečními paprsky a ve zdi serozevřela úzká štěrbina. Dav se okamžitě nahrnul kupředu, 2
  • 13. všichni hlasitě ječeli a dožadovali se požehnání fontány. Zezahrady za štěrbinou se mezi dotírající masou lidí proplazilydlouhé popínavé šlahouny a omotaly se kolem první z čarodějek,jíž byla Asha. Asha popadla zápěstí druhé čarodějky Althedy,která se zase pevně chytila hábitu třetí čarodějky Amaty. A Amata se zaklesla do brnění bídně vyhlížejícího rytíře, jenžseděl v sedle na kost vyzáblého koně. Šlahouny odvlekly všechny tři čarodějky štěrbinou ve zdi dozahrady, rytíře shodily z koně a odtáhly ho za nimi.Ranní vzduch se zaplnil řevem zklamaného davu, a pak všeztichlo, když se zahradní zeď opět spojila. Asha a Altheda sezlostně pustily do Amaty, která s sebou nešťastnou náhodoupřibrala i rytíře. „Ve fontáně se může vykoupat jen jedna osoba! I tak bude dosttěžké rozhodnout, která z nás to bude, a ty k nám přidáš ještědalšího!" Sir Smůla, což bylo jméno, pod kterým byl rytíř znám v zemíchza zdmi zahrady, mezitím seznal, že jsou jeho společnicemičarodějky; protože sám kouzelnými schopnostmi nevládl anevynikal ani v rytířských kláních, v soubojích s mečem či vjiných obratnostech, jimiž se mohl nekouzelnický člověkvyznamenat, usoudil, že nemá nejmenší šanci dostat se k fontánědřív než některá ze tří žen. Nabídl proto, že se vrátí ven zazahradní zeď.To rozčililo i Amatu. „O, ty malověrný!" pokárala ho. „Tas svůj meč, rytíři, a pomoznám dosáhnout cíle!" A tak tři čarodějky i s ubohým rytířem vyrazili do začarovanézahrady, kde po obou stranách sluncem zalitých pěšin rostloobrovské množství vzácných bylin, ovoce a květin. Nenarazili na 2
  • 14. žádnou překážku, dokud nedospěli těsně pod pahorek, na němžse nacházela fontána. Tam však, obtočeného kolem úpatí pahorku, našli obludnéhobílého červa, odulého a slepého. Když je slyšel přicházet, otočil seohavnou tváří k nim a pronesl následující slova:„Obětujte mi důkaz své bolesti." Sir Smůla tasil meč a pokusil se obludu zabít, čepel se všakzlomila vedví. Pak začala Altheda po červovi házet kamení,zatímco Asha s Amatoupo něm metaly všechna zaklínadla, která by ho mohla zneškodnitnebo omámit, jejich hůlky na něj ale nepůsobily o nic víc nežAlthediny kameny a rytířova ocel. A červ jim nedovolil projít. Slunce stoupalo na obloze stále výš a Altheda se v zoufalstvírozplakala. V tom okamžiku přiložil červ tlamu k Althedinu obličeji a napilse slz z jejích tváří. Když uhasil žízeň, odplazil se stranou a zalezldo díry v zemi. Rozradostněni červovým zmizením se tři čarodějky a rytíř začališplhat vzhůru do kopce a nepochybovali už o tom, že ještě předpolednem dorazí k fontáně. Asi v polovině příkrého svahu však narazili na slova, jež bylavyrytá do země před nimi.„Obětujte mi plody své práce." Sir Smůla vytáhl jedinou minci, kterou u sebe měl, a položil ji natravnatý svah, mince se ale odkutálela a ztratila. Tři čarodějky arytíř se pachtili dál. Třebaže se však plahočili celé hodiny,nepostoupili ani o krok, nedostali se o nic blíž k vrcholku a nápisměli stále na zemi před sebou. Všichni začali propadat malomyslnosti, když jim sluncevystoupilo až nad hlavu a začalo se sklánět k protějšímu obzoru.Altheda kráčela rychleji a usilovněji než všichni ostatní a vyzývala 2
  • 15. společníky, aby následovali jejího příkladu, byť se jí vrcholzakletého kopce nijak nepřibližoval. „Odvahu, přátelé, nedejte se odradit!" křikla a otřela si pot zčela. Jen co zářivé krůpěje potu dopadly na zem, nápis, který jimbránil v cestě, zmizel. Zjistili, že už zase mohou postupovat výš. Rozradováni odstraněním této druhé překážky neprodleněvyrazili k vrcholku, jak nejrychleji mohli, až před sebou konečnězahlédli fontánu, jež se jako křišťál třpytila uprostřed květů astromů. Než k ní však došli, narazili na potok, který se vinul po úbočípahorku a bránil jim v další cestě. Hluboko v čiré vodě leželhladký kámen s nápisem:„Obětujte mi poklad své minulosti."Sir Smůla se pokusil přes potok přeplout na svém štítu, ten aleklesl pod hladinu. Tři čarodějky vytáhly rytíře z vody a pak samyzkusily bystřinu přeskočit, ta je však na druhý břeh odmítalapustit a slunce zatím na obloze klesalo stále níž. Začaly tedy přemýšlet o smyslu vzkazu na kameni a Amata bylaprvní, kdo jeho význam pochopil. Pozdvihla hůlku, vytáhla z myslivšechny vzpomínky na onu šťastnou dobu, kterou strávila sezmizelým milencem, a vhodila je do vody. Proud je zachytil aodnesl, vzápětí se objevily kameny vyčnívající nad hladinu avšechny tři čarodějky i s rytířem konečně mohli zamířit k vrcholupahorku. Přímo před nimi se blyštěla fontána, tryskající mezi bylinami akvětinami vzácnějšími a nádhernějšími než vše, co kdokoli z nichdo té doby v životě viděl. Obloha plála rubínově červenou září anastal čas k rozhodnutí, kdo z nich se ve fontáně vykoupe. Než se však stačili na čemkoli dohodnout, zhroutila se křehkáAsha k zemi. Znavená namáhavým výstupem k vrcholu byla napokraji smrti vyčerpáním. 2
  • 16. Její tři přátelé se ji chystali odnést k fontáně, Asha však trpělastrašlivými bolestmi a prosila je, aby se jí nedotýkali. Altheda spěšně natrhala všechny byliny, které podle jejíhonázoru vypadaly léčivě, smísila je v čutoře s vodou sira Smůly avýsledný lektvar nalila umírající do úst. Asha byla okamžitě schopná se postavit. Ba co víc, všechnypříznaky její strašlivé choroby zmizely. „Uzdravila jsem se!" zajásala. „Už fontánu nepotřebuji - ať sevykoupe Altheda!" Altheda už ale pilně sbírala do zástěry další bylinky. „Když dokážu vyléčit takovouhle chorobu, vydělám si zlata vícnež dost. Ať se vykoupe Amata!" Sir Smůla se uklonil a gestem Amatě naznačil, aby přistoupila kfontáně, ta ale zavrtěla hlavou. Voda v potoce z ní smyla veškeroulítost z milencova odchodu. Pochopila konečně, že to byl krutý anevěrný ničema, a ke štěstí jí úplně stačilo to, že se ho zbavila. „Šlechetný pane, musíš se vykoupat ty, bude to odměna zavšechnu tvou rytířskou dvornost," řekla siru Smůlovi. Rytíř tedy v posledních paprscích zapadajícího slunce srachocením zbroje přistoupil k fontáně příznivé sudby a vykoupalse v ní. Nechtělo se mu ani věřit, že z těch stovek prosebníků sestal vyvoleným právě on, a točila se mu z toho neuvěřitelnéhoštěstí hlava. Když slunce zapadlo za obzor, vynořil se z vody sir Smůla celýrozradostnělý svým triumfem a padl v rezivém brnění k nohámAmatě, která byla nejlaskavější a nejkrásnější ženou, jakou kdyviděl. Omámený úspěchem požádal o její ruku i srdce a Amata,neméně potěšená, seznala, že nalezla muže, který je toho obojíhohoden. Tři čarodějky se v doprovodu rytíře ruku v ruce vydaly nazpáteční cestu z pahorku dolů. Všichni čtyři pak prožili dlouhý a 2
  • 17. šťastný život a nikdo z nich nevěděl ani netušil, že voda fontánynemá vůbec žádné zázračné schopnosti.Albus Brumbálk „Fontáně příznivé sudby"„Fontána příznivé sudby" je pohádkou nadčasovou a natolikoblíbenou, že se stala předmětem dosud jediného pokusuobohatit vánoční oslavy v Bradavicích o divadelní představení. Náš tehdejší učitel bylinkářství, profesor Herbert Beery, nadšenýpříznivec ochotnického divadla, přišel s návrhem upravit tutodětmi milovanou pohádku do podoby vánočního představení proučitele i studenty. Já sám jsem tehdy byl mladým učitelempřeměňování a Herbert mě pověřil zajištěním speciálních efektů",k nimž patřilo vytvoření plně fungující fontány příznivé sudby aminiaturního travnatého pahorku, po němž měli naše tři hrdinkya jeden hrdina zdánlivě stoupat vzhůru; zmíněného dojmu bylodosaženo tím, že se pahorek pomalu propadal pod jeviště a mizelobecenstvu z dohledu. Mohu myslím bez jakékoli ješitnostiprohlásit, že moje fontána i můj pahorek zadanou úlohu splnilyjednoduše a dobře. Totéž bohužel nelze říci o ostatníchúčastnících zmíněného představení. Pomineme-li na okamžik božídopuštění, jež způsobil gigantický „červ", kterého na jevištěpřivedl náš učitel péče o kouzelné tvory, profesor SilvanusKettleburn, největší ránu zasadil celému vystoupení lidský prvek.Profesor Beery jakožto režisér nebezpečně podcenil emocionálníbouři, která se mu strhla přímo před očima. Neměl vůbec tušení,že studenti vystupující v rolích Amaty a sira Smůly byli ještěhodinu před zvednutím opony zamilovaným párem, ale právě vtuto chvíli se „sir Smůla" rozhodl věnovat svoji přízeň raději„Ashe".1) Profesor Beery později z Bradavic odešel a učil na ČADU(Čarodějná akademie dramatických umění), kde - jak se mi jednoupřiznal — si uchoval silnou averzi k divadelnímu zpracovánízmíněného příběhu; byl přesvědčen, že nosí smůlu. 2
  • 18. 2) Důkladnější popis tohoto pozoruhodného tvora najdete v díleFantastická zvířata a kde je najít. Nikdy by neměl být vědomědonesen do dřevem obkládané místnosti a neměl by být objektemvykrmovacího kouzla. Stačí konstatovat, že naši poutníci hledající příznivou sudbu navrchol pahorku vůbec nedošli. Opona se sotva stačila zvednout,když „červ" profesora Kettleburna - jak se nyní ukázalo, byl topopelec zvětšený vykrmovacím kouzlem — explodoval, rozlétl seve spršce horkých jisker a prachu a zaplnil Velkou síň kouřem aúlomky kulis. Zatímco obrovská žhavá vejce, která snesl na úpatímého „pahorku", zapálila dřevěnou podlahu, „Amata" a „Asha" sedo sebe pustily a svedly souboj tak zuřivý, že se profesor Beeryocitl v křížové palbě. Učitelský sbor musel Velkou síň evakuovat,protože hrozilo nebezpečí, že ohnivé peklo zuřící na jevišti ji celouzachvátí. Večerní zábava skončila přeplněnou ošetřovnou; trvaloněkolik měsíců, než z Velké síně vyvanul štiplavý zápach dýmu zhořícího dřeva, a ještě déle, než se hlava profesora Beeryhoscvrkla do obvyklých rozměrů a profesoru Kettleburnovi bylozrušeno podmínečné odvolání z funkce.3) Ředitel Armando Dippet vyhlásil absolutní zákaz všechbudoucích dramatických představení a tato hrdá bradavickáantidivadelní tradice přetrvává dodnes. Odhlédneme-li však odzmíněného dramatického fiaska, je „Fontána příznivé sudby"pravděpodobně nejoblíbenější z Beedleho pohádek, byť i ona mástejně jako „Čaroděj a skákající hrnec" své oponenty. Nesčetnírodiče už v minulosti požadovali, aby byl tento konkrétní příběh zbradavické knihovny odstraněn. Shodou okolností mezi nimi byl ipotomek Brutuse Malfoye a někdejší člen bradavické školní rady,pan Lucius Malfoy. Pan Malfoy předložil požadavek zákazuzmíněné pohádky písemně:Z regálů bradavické knihovny by měla být odstraněna veškerábeletrie i literatura faktu, v níž jsou zmínky o křížení kouzelníků ačarodějek s mudly. Nepřeji si, aby byl můj syn ovlivňován avybízen k pošpinění čistoty své pokrevní linie čtením příběhů,které propagují manželské svazky mezi čaroději a mudly. 2
  • 19. 3) Profesor Kettleburn byl během svého působení ve funkci učitelepéče o kouzelné tvory podmínečně odvolán celkemdvaašedesátkrát. Jeho vztahy s mým předchůdcem v Bradavicích,profesorem Dippetem, byly vždy mírně napjaté a profesor Dippetho odjakživa považoval za poněkud nezodpovědného. Než jsem seale stal ředitelem já, profesor Kettleburn se značně zklidnil; vždyse ovšem našli skeptikové, kteří cynicky tvrdili, že byl krozvážnějšímu životnímu tempu přinucen skutečností, že mu způvodních čtyř údů zbývalo už jen půl druhého. Moje odmítnutí vyřadit zmíněné dílo z knihovny podpořila ivětšina členů školní rady. Odepsal jsem panu Malfoyovi a totorozhodnutí jsem mu zdůvodnil následovně:Takzvané čistokrevné rodiny udržují mýtus o své údajné čistotětím, že mudly či čaroděje narozené v mudlovských rodinách zesvého rodokmenu vyškrtávají, nehlásí se k nim nebo je přímozapírají. Navíc se pak pokoušejí vnutit své pokrytectví i námostatním a přimět nás, abychom zakázali literární dílapojednávající o pravdě, již chtějí popřít. Na celém světě neexistujejediný kouzelník a jediná čarodějka, v jejichž krvi by nebylapřimísena mudlovská krev, a považoval bych tudíž za nelogické anemorální, kdybych vědomosti našich studentů ochuzoval o dílapojednávající o tomto tématu4). Tyto dopisy byly počátkem dlouhodobé kampaně pana Malfoye,jejímž cílem bylo odstranit mě z funkce ředitele bradavické školy,i mé vlastní kampaně, jejímž cílem bylo zbavit ho postaveníoblíbeného Smrtijeda lorda Voldemorta.4) Moje odpověď vyprovokovala pana Malfoye k napsání několikadalších dopisů, protože však byly tvořeny převážně urážlivýmivýroky na adresu mého zdravého rozumu, původu a mýchhygienických návyků, jejich význam pro tento komentář jeminimální. 2
  • 20. MÁGOVO CHLUPATÉ SRDCEŽil byl kdysi dávno jistý pohledný, bohatý a nadaný mladý mág,který sledoval, jak pošetile si počínají jeho přátelé, když sezamilují - šňořili se a vyváděli všelijaké hlouposti, ztráceli chuť kjídlu i veškerou důstojnost. Mladý mág si proto umínil, žepodobné slabosti nikdy nepodlehne, a zajistil se proti jejímsvodům černou magií.Příbuzní, kteří si jeho tajemství nebyli vědomi, pobaveněsledovali, jak povzneseně a lhostejně se chová. „Však ono ho topřejde," prorokovali, „jen co mu nějaké děvče padne do oka." Mladému mágovi ale stále žádné děvče do oka nepadalo. Našlose sice mnoho dívek, jimž jeho povýšené chování imponovalo akteré se ho těmi nejrafinovanějšími metodami snažily zaujmout,žádné z nich se však nepodařilo proniknout mu k srdci. Mág sepyšnil svou lhostejností a posléze moudrostí, která byla jejímvýsledkem. První svěžest mládí pomalu uvadla, mágovi vrstevníci se začaliženit a brzy se jim rodily i děti. „Z jejich srdcí jsou nepochybně jen prázdné slupky," posmívalse jim v duchu mág, když viděl, co všechno tito mladí rodičevyvádějí, „vysáté neustálým obskakováním ukňouranýchmrňousů!" A znovu sám sobě gratuloval k tomu, jak moudře se kdysirozhodl. O něco později se čas mágových rodičů naplnil a oba zemřeli.Mág je nikterak neoplakával; považoval naopak jejich skon zapožehnání. Nyní byl alespoň na jejich hradě jediným pánem. Svůjnejvzácnější poklad uložil do nejhlubšího sklepení a plně se oddalživotu v zahálce a hojnosti. Jediným úkolem početnéhoslužebnictva bylo starat se o jeho pohodlí. 2
  • 21. Mág vůbec nepochyboval o tom, že je předmětem obrovskézávisti všech, kdo mají na očích jeho úžasnou a ničímnenarušovanou samotu. Nesmírně ho proto ranilo a pobouřilo,když jednoho dne náhodou vyslechl rozhovor dvou sloužících,kteří se bavili o svém pánovi. První se přiznal k soucitu s mágem, který je sice neobyčejněbohatý a mocný, nemá ale nikoho, kdo by ho miloval. Jeho společník však reagoval posměšnou otázkou, proč si asimuž, který má tolik zlata a tak honosný hrad, nedokáže najítmanželku. Jejich debata zasadila pýše naslouchajícího mága strašlivouránu. Okamžitě se rozhodl, že si najde manželku a že to bude žena vkaždém směru převyšující všechny ostatní. Bude to úžasnákrasavice, vzbuzující závist a touhu v každém muži, který jispatří, bude pocházet z dobrého kouzelnického rodu, takže jejichpotomci zdědí vlohy k vynikajícímu ovládání čar a kouzel, a budepřinejmenším stejně bohatá jako on, což zajistí jeho dalšípohodlnou existenci, přestože se mu domácnost rozroste. Pátráním po takové ženě mohl mág strávit třeba i padesát let,čirou náhodou se však stalo, že právě v onen den, kdy se jirozhodl hledat, přijela na návštěvu k jeho nedalekým sousedůmdívka vyhovující všem jeho požadavkům. Byla to neobyčejně dovedná čarodějka, která měla domahromady zlata. Krásná byla tak, že se při pohledu na ni rozbušilosrdce každému muži – přesněji řečeno každému až na jednoho.Mágovo srdce necítilo vůbec nic. Představovala ovšem přesně onutrofej, kterou hledal, a začal se jí tedy dvořit. Všichni, kteří to viděli, žasli nad změnou mágova chování asdělovali dívce, že slaví úspěch u muže, od něhož stovka jinýchodešla s nepořízenou. 2
  • 22. Samotnou mladou čarodějku mágovy pozornosti fascinovaly aodpuzovaly zároveň. Cítila chlad, který se skrýval pod jehovřelými lichotkami, a říkala si, že ještě nikdy nepotkala muže takzvláštního a nepřístupného. Příbuzní ho však považovali zanesmírně výhodnou partii, a aby napomohli jejich sblížení, přijalimágovo pozvání na velkolepou hostinu, uspořádanou na dívčinupočest. Stoly se prohýbaly pod stříbrným a zlatým nádobím plnýmnejvzácnějších vín a nejvybranějších pokrmů. Bardové brnkali nahedvábné struny louten a zpívali o lásce, kterou jejich pán nikdynepoznal. Dívka seděla na trůnu vedle mága; ten s ní hovořil tichými lichotivými slovy plnými něhy, která ukradl básníkům,aniž by chápal jejich pravý smysl. Dívka mu překvapeně naslouchala a konečně odpověděla:„Mluvíš hezky, mágu, a tvoje pozornosti by mě nesmírně těšily,kdyby šly od srdce, které podle mne nemáš." Mág se usmál a ujistil ji, že v tomto ohledu nemusí mít žádnéobavy. Vyzval ji, aby ho následovala, odvedl ji z hodovní síně asešel s ní po schodech do zamčeného sklepení, kde uchovávalsvůj nejvzácnější poklad. Tady dole v začarované křišťálové truhlici se nacházelo mágovotlukoucí srdce. Protože bylo už dávno odloučeno od očí, uší i prstů, nepadlonikdy za oběť kráse, melodickému hlasu ani doteku hedvábnékůže. Dívka se při pohledu na ně zděsila, neboť srdce se scvrklo azarostlo dlouhými černými chlupy. „Ach, co jsi to provedl?" zabědovala. „Snažně tě prosím, vrať jetam, kam patří!" Když čaroděj seznal, že to musí učinit, aby ji uklidnil, vytáhlhůlku, odemkl křišťálovou truhlici, rozřízl si hruď a vložilchlupaté srdce zpět do dutiny, v níž se kdysi nacházelo. 2
  • 23. „Teď jsi uzdravený a poznáš, co je to pravá láska!" rozzářila sedívka a objala ho. Dotek jejích hebkých bílých paží, ševel jejího dechu v mágovýchuších, vůně jejích hustých zlatých vlasů - to všechno nověprobuzené srdce zasáhlo jako rány dýkou. Za dlouhého exilu seale podivně změnilo, v temnotě, do níž bylo vykázáno, osleplo azdivočelo a osvojilo si neukojitelné zvrácené choutky. Po chvíli si hodovníci nepřítomnosti hostitele a dívky konečněvšimli. Zpočátku se nijak neznepokojovali, s ubíhajícími hodinamivšak jejich nervozita rostla a nakonec se rozhodli hrad prohledat. Když pak konečně nalezli podzemní sklepení, čekal je tampříšerný pohled. Na podlaze ležela mrtvá dívka s rozříznutou hrudí, vedle jejíhotěla klečel šílený mág a v jedné zkrvavené ruce svíral velké,hladké a zářivé šarlatové srdce, které olizoval, hladil a zapřísahalse, že je vymění za své. V druhé ruce třímal hůlku a pokoušel se z vlastní hrudi vylákatsvé scvrklé a chlupaté srdce. To však bylo silnější než on aodmítalo vzdát se vlády nad jeho smysly a vrátit se do truhlice, vníž bylo tak dlouho uvězněné. Před zděšenýma očima svých hostů pak mág odhodil hůlku achopil se stříbrné dýky. Slavnostně se zařekl, že se už nikdy nedáopanovat vlastním srdcem, a vyřízl si je z těla. Ještě okamžik zůstal vítězoslavně klečet s jedním srdcem vkaždé ruce, pak se svalil na dívčino tělo a zemřel. 2
  • 24. Albus Brumbálk „Mágovu chlupatému srdci"Jak jsme se už přesvědčili, první dvě pohádky barda Beedleho sisvými tématy velkomyslnosti, tolerance a lásky vysloužilynesčetnou kritiku čtenářů. „Mágovo chlupaté srdce" se však zaony stovky let, které uplynuly od doby, kdy bylo napsáno, zjevněpříliš nezměnilo a nestalo se ani terčem velké kritiky; příběh,který jsem si v dospělosti přečetl z runového originálu, bylprakticky totožný s tím, který mi kdysi vyprávěla matka. Navíc jenutno poznamenat, že „Mágovo chlupaté srdce" je zdalekanejdrastičtější bajkou z pera barda Beedleho. Mnozí rodiče ji protodětem nevyprávějí, dokud nedorostou věku, v němž jim už podlejejich názoru nehrozí noční můry.1 Jak je tedy možné, že se tento brutální příběh dochoval aždodnes? Domnívám se, že „Mágovo chlupaté srdce" přežilo tolikstaletí nedotčené proto, že vypovídá o temných stránkách v hloubiduše každého z nás. Pojednává o jednom z největších anejneochotněji přiznávaných pokušení čar a kouzel: o hledánínezranitelnosti. Toto hledání není pochopitelně ničím jiným než snahou orealizaci pošetilého snu. Na celém světě neexistuje a neexistovalmuž ani žena, čaroděj ani mudla, který by nikdy nebyl postižennějakým zraněním, ať už tělesným, psychickým neboemocionálním. Cítit bolest je stejně lidské jako dýchat. Přestomáme my čarodějové zjevně obzvlášť silný sklon věřit, že se námpodaří přizpůsobit samotný charakter existence své vůli. Mladýmág2 z uvedeného příběhu například usoudí, že láska by mělanepříznivé důsledky pro jeho pohodlí a bezpečí. Považuje ji za cosipokořujícího, za slabost, za plýtvání osobními emocionálními imateriálními zdroji.1) Podle zápisu ve vlastním deníku se Beatrix Bloxamová nikdynevzpamatovala z toho, když pohádku vyslechla v podání své tety,která ji vyprávěla jejím starším sestřenicím. „Čirou náhodou mi 2
  • 25. ouško spočinulo na klíčové dírce. Mohu pouze předpokládat, žejsem byla ochromená hrůzou, protože jsem nechtěně vyslechlanejen celou tu nechutnou pohádku, ale i ohavné podrobnostineuvěřitelně odporného incidentu, v němž hráli hlavní role strýcNobby, místní ježibaba a pytel hopsavých hlíz. Ten otřes mě málemzabil. Týden jsem proležela a utrpěla jsem tak těžké trauma, žejsem si navykla každou noc se jako náměsíčná ve spánku vracet ktéže klíčové dírce a poslouchat. Trvalo to tak dlouho, dokud můjdrahý tatínek, který měl vždy na srdci jen moje dobro,nezabezpečil před spaním mé dveře kouzlem trvalého přilnutí."Beatrix zjevně nepřišla na to, jak „Mágovo chlupaté srdce"přizpůsobit citlivým dětským ouškům, protože tento příběh proPohádky pod prašivkami nepřepsala. Mnohasetletá pradávná praxe přípravy nápojů láskysamozřejmě dokazuje, že náš pomyslný kouzelník není anizdaleka jediný, kdo se snaží nepředpověditelné rozmary láskynějak usměrnit. Hledání opravdového elixíru lásky3 pokračujedodnes, zatím se však nikomu takový elixír namíchat nepodařiloa přední odborníci na přípravu lektvarů pochybují, že to kdy budemožné.2) Termín „mág" je termínem velice starým. Ačkoli se někdypovažuje za zaměnitelný se slovem „kouzelník", původně se houžívalo k označení jedince zběhlého v soubojích a ve veškerébojové magii. Sloužil rovněž k označení kouzelníků, kteří sevyznamenali nějakým statečným činem, podobně jako se mudlůmobčas za projevenou statečnost propůjčují šlechtické tituly. Nazývá-li Beedle mladého čaroděje v této pohádce mágem, naznačuje tím,že už byl uznán za obzvlášť obratného v útočné magii. V dnešnídobě užívají čarodějové označení mág v jednom ze dvou významů:pro kouzelníky neobvykle divokého a sveřepého vzezření nebo jakotitul svědčící o význačných dovednostech a úspěších. Tak bylnapříklad i sám Brumbál nejvyšším mágem Starostolce. PoznámkaJKR 2
  • 26. Hrdinu našeho příběhu ovšem nezajímá ani umělá nápodobalásky, kterou by mohl dle svého rozmaru vytvořit nebo zničit.Chce zůstat citem, který považuje za jakousi chorobu, navždynedotčen, a použije proto černou magii k činu, jaký lze provéstpouze na stránkách knihy: zamkne své vlastní srdce do truhlice. Mnozí autoři už poukázali na podobnost tohoto skutku svytvořením viteálu. Ačkoli se Beedleho hrdina nesnaží uniknoutsmrti, odděluje od sebe něco, co by zjevně nikdy být oddělenonemělo — v tomto případě tělo od srdce a nikoli od duše. Tímtopočinem se prohřešuje proti prvnímu ze základních zákonůkouzelnického umění v definici Adalberta Wafflinga:Zkoumáním nejhlubších tajemství - zdroje života a podstaty bytí— se zabývejte jen tehdy, jste-li připraveni nést tynejmimořádnější a nejnebezpečnější důsledky. A skutečně vidíme, že ve snaze o dosažení nadlidské dokonalostise náš pošetilý mladý muž zbavuje samotné lidskosti. Srdce, kteréuvěznil, pomalu sesychá a zarůstá chlupy, čímž symbolizuje jehovlastní úpadek a přeměnu ve zvíře. Nakonec se stává divokoubestií, která si násilím bere vše, co chce, a umírá při marnémpokusu získat zpět to, co už je navždy mimo jeho dosah - lidskésrdce.3) Hector Dagworth-Granger, zakladatel Nejpozoruhodnějšílektvarnické společnosti, na toto téma říká: „Přípravy lektvarůznalý odborník dokáže vyvolat mocné citové vzplanutí, nikomu sevšak dosud nepodařilo vytvořit skutečně nezlomné a nepomíjivébezpodmínečné citové pouto, které si jako jediné zaslouží být zvánoláskou." Byť dnes zní už poněkud archaicky, přešlo rčení „má chlupatésrdce" do každodenní kouzelnické mluvy a používá se k označeníchladných a necitelných kouzelníků a čarodějek. Mojeneprovdaná teta Honoria vždy naznačovala, že zásnuby sčarodějem pracujícím v oddělení nepatřičného užívání kouzelzrušila právě proto, že včas zjistila, že „má chlupaté srdce". (V tédobě se ovšem proslýchalo, že ho přistihla, jak se mazlí s několika 2
  • 27. černovřesy4, což ji nesmírně šokovalo.) Nedávno se pak navrcholek žebříčku bestsellerů vyšplhala svépomocná knihaChlupaté srdce5): Tipy pro kouzelníky, kteří si nechtějí zadati4) Černovřesové jsou růžoví štětinatí tvorové houbovitého tvaru.Je velice nesnadné pochopit, proč by se s nimi někdo chtěl mazlit.Pro podrobnější informace viz Fantastická zvířata a kde je najit.5) Neplést si s knihou Chlupatý čenich, lidské srdce, která jejímavým líčením boje osamoceného muže s lykantropií. 2
  • 28. KRÁLICE ALICE A CHECHTAVÝ PAŘEZPřed dávnými a dávnými časy žil v jedné daleké zemi pošetilýkrál, který usoudil, že on sám jako jediný by měl mít kouzelnoumoc. Nařídil proto veliteli své armády, aby vytvořil gardu lovcůčarodějnic, a opatřil jim smečku divokých černých psů. Současněnechal ve všech vesnicích a městech po celé zemi vybubnovat avyhlásit: „Král hledá učitele čar a kouzel." Nikdo z opravdových čarodějek a kouzelníků se neodvážil onabízené místo usilovat, protože se všichni schovávali předgardou lovců čarodějnic. Jistý prohnaný šarlatán, který kouzlit vůbec neuměl, to všakpovažoval za příležitost, jak se snadno obohatit; dostavil se tedydo paláce a vydával se za neobyčejně dovedného kouzelníka.Předvedl několik jednoduchých salonních triků, jimiž pošetiléhokrále přesvědčil o svých kouzelnických schopnostech, a okamžitěbyl jmenován vrchním dvorním čarodějem a osobním královskýmučitelem kouzel. Šarlatán krále požádal o obrovský pytel zlata, aby mohlnakoupit hůlky a další potřebné kouzelnické propriety. Vyžádal sirovněž několik velkých rubínů, které chtěl údajně používat připronášení léčivých zaklínadel, a jeden či dva stříbrné poháry prouchovávání a zrání lektvarů. Pošetilý král mu to všechno opatřil.Šarlatán celý poklad odnesl do bezpečí domů a vrátil se do paláce. Netušil, že ho sleduje stařena, která přebývala v nuzné chatrčina okraji palácových zahrad. Jmenovala se Alice a byla topradlena, která se starala o to, aby bylo palácové ložní prádlohebké, voňavé a bělostné. Schovaná za sušícími se prostěradlyAlice sledovala, jak šarlatán z jednoho z králových stromů ulomildvě větvičky a zmizel v paláci. 2
  • 29. Šarlatán předal jednu z větviček králi a ujistil ho, že je toneobyčejně mocná kouzelná hůlka. „Bude ale fungovat teprve tehdy," dodal ještě, „budeš-li tohohoden." Každé dopoledne vycházeli šarlatán a pošetilý král dopalácových zahrad, kde mávali hůlkami a vykřikovali k nebesůmnejrůznější nesmysly. Šarlatán si dával záležet na tom, aby občaspředvedl nějaký další trik, a král proto setrvával v přesvědčení oschopnostech svého dvorního čaroděje i o moci hůlek, za kterézaplatil takovým množstvím zlata.Jednoho dopoledne, když šarlatán s pošetilým králem mávalivětvičkami, poskakovali v kruhu a odříkávali nesmyslné veršíky,doneslo se k uším krále bujaré chechtání. Pradlena Alice krále ašarlatána sledovala oknem své malé chaloupky a chechtala se takhlasitě, že za okamžik se už neudržela na nohou a odporoučela sek zemi.„Musím vypadat neobyčejně nedůstojně, když se při pohledu namne ta stará pradlena tak rozesmála," prohlásil král. Přestalhopsat a mávat klacíkem a zamračil se. „Už mě to věčné cvičenípřestává bavit! Kdy budu moci předvádět skutečná kouzla předsvými poddanými, čaroději?" Šarlatán se pokusil svého žáka ukonejšit a ujišťoval ho, že užbrzy bude schopen úžasných kouzelnických výkonů, Alicinvýsměch se ale krále dotkl citelněji, než si šarlatán uvědomoval. „Zítra," rozhodl král, „svoláme dvůr a všem předvedeme, jakjejich král kouzlí."Šarlatán pochopil, že je načase, aby sbalil svůj poklad a utekl. „Ach, Veličenstvo, to bohužel nepůjde. Zapomněl jsem VašemuVeličenstvu říct, že se zítra musím vypravit na dlouhou cestu..."„Jestli tento palác opustíš bez mého svolení, čaroději, mojegarda lovců čarodějnic si tě najde a poštve na tebe psy! Zítradopoledne mi budeš asistovat, až budu svým lordům a jejich 2
  • 30. dámám předvádět kouzla, a bude-li se mi někdo smát, pošlu těrovnou na popraviště!"Král se rozvztekleně vrátil do paláce a nechal vystrašenéhošarlatána samotného. Věděl, že z kaše, do níž zabředl, honevytáhne ani veškerá jeho prohnanost, protože nemohluprchnout a nemohl ani pomoci králi s kouzly, která ani jeden znich neovládal. Hledal nějakou oběť, na níž by si vybil svůj strach a vztek, adošel k oknu pradleny Alice. Nakoukl do chaloupky a viděl, žedrobná stařenka sedí u stolu a leští hůlku. V koutě za ní se vdřevěných neckách sama prala královská prostěradla. Šarlatán okamžitě pochopil, že Alice je opravdová čarodějka, ausoudil, že právě stařena, která mu způsobila tak strašlivéproblémy, je nyní může pomoci vyřešit. „Babizno!" osopil se na ni. „Ten tvůj smích mě přišel zatracenědraho! Jestli mi nepomůžeš, odhalím tě jako čarodějnici a budešto ty, koho královi psi roztrhají na kusy!" Stará Alice se na šarlatána usmála a ubezpečila ho, že pro nějudělá vše, co bude v jejích silách. Šarlatán jí nařídil, aby se schovala v keři, až bude králpředvádět své kouzelnické umění, a aby příslušná kouzla bez jehovědomí prováděla za něj. Alice s jeho plánem souhlasila, položilamu však jednu otázku.„Co bude, pane, pokusí-li se král o nějaké kouzlo, na které Alicenestačí?"Šarlatán se pohrdlivě uchechtl. „Tvoje kouzla jsou víc než dostatečná pro představivost tohoomezence," ujistil ji a vrátil se na hrad, nesmírně spokojen svlastní mazaností. 2
  • 31. Druhý den dopoledne se na palácových pozemcích shromáždilivšichni urození pánové a dámy z celého království. Král vystoupilna pódium, které před nimi stálo, a šarlatána měl po svém boku. „Nejprve nechám zmizet klobouk této dámy!" oznámil hlasitěkrál a ukázal klacíkem na jednu ze šlechtičen. Z úkrytu v nedalekém keři namířila Alice na klobouk hůlkou anechala ho zmizet. V davu přihlížejících zavládl obrovský úžas aobdiv a všichni triumfujícímu králi nadšeně tleskali. „A nyní naučím tohoto koně létat!" vykřikl král a ukázalklacíkem na vlastního oře. Z úkrytu v keři namířila Alice hůlkou na koně a ten se vzneslvysoko do vzduchu. Diváky to ještě více pobavilo a ohromilo a odměnili kouzlícíhokrále ohlušujícím jásotem. „A nyní..." zaváhal král, rozhlížel se kolem dokola a hledalnějaký nápad; vtom se k němu rozběhl kapitán jeho gardy lovcůčarodějnic. „Veličenstvo," oznámil mu, „právě dnes ráno pošel Šavlozub,protože sežral jedovatou muchomůrku. Navraťte mu svou hůlkouživot, Veličenstvo!"S těmito slovy zvedl kapitán na pódium mršinunejmohutnějšího ze svých honících psů. Pošetilý král zamával klacíkem a ukázal jím na mrtvého psa.Alice se však ve skrytu keře jen pousmála a ani se neobtěžovalazvedáním hůlky. Mrtvého totiž žádná kouzla a čáry neoživí. Když se pes ani nehnul, zazněl ze shromážděného davu nejprvešepot a pak i smích. Diváci nabyli dojmu, že první dvě kouzla bylapouhými iluzionistickými triky. „Proč to nefunguje?" obořil se král na šarlatána, který se uchýlilk jediné lsti, jež mu ještě zbývala. 2
  • 32. „Tamhle, Veličenstvo, podívejte!" zaječel a ukázal prstem na keř,v němž seděla ukrytá Alice. „Jasně ji vidím, zlolajnou čarodějnici,která maří vaše kouzla vlastními zaříkadly. Chopte se jí někdo,chyťte ji!" Alice vyskočila z keře, dala se na útěk, celá garda lovcůčarodějnic se ji jala pronásledovat a poštvala na ni i své psy, kteříse krvelačně hnali po její stopě. Jen co ale drobná čarodějkadoběhla k nízkému živému plotu, zmizela jim z očí, a když král sšarlatánem a všemi dvořany plot oběhli, našli celou loveckousmečku, jak zuřivě štěká a sápe se na pokroucený starý strom. „Proměnila se ve strom!" zaječel šarlatán, a protože se bál, abyse Alice znovu nezměnila v ženu a nevyzradila jeho tajemství,dodal: „Nechte ho pokácet, Veličenstvo, to je jediný způsob, jaknaložit se zlou čarodějnicí!" Někdo okamžitě donesl sekeru a starý strom byl za doprovoduhlasitého jásotu dvořanů i šarlatána poražen. Všichni se už chystali k návratu do paláce, náhle je ale zarazilohlasité posměšné chechtání. „Hlupáci!" ozval se z pařezu, který za sebou zanechali, Alicinhlas. „Čarodějku ani kouzelníka nezabijete, když je rozpoltíte vedví!Jestli mi nevěříte, popadněte tu sekeru a přepulte svého dvorníhočaroděje!" Kapitán gardy lovců čarodějnic se to přeochotně chystalvyzkoušet, jen co však pozvedl sekeru, padl šarlatán na kolena,ječivě prosil o milost a přiznával se ke všem svým špatnostem.Odtáhli ho do sklepního žaláře a pařez se chechtal ještě hlasitěji. „Tím, že jsi nechal čarodějku přeseknout vedví, vypustil jsi nasvoje království strašlivou kletbu!" sdělil pařez hrůzouzkamenělému králi. „Od této chvíle počítej s tím, že každé příkoří,které způsobíš mým soukmenovcům, čarodějkám a kouzelníkům, 2
  • 33. pocítíš jako úder sekerou do vlastního boku a zakusíš takovoubolest, že si budeš přát, abys radějizemřel." Po těchto slovech padl i král na kolena a slíbil pařezu, žeokamžitě vydá nařízení, jímž vezme všechny čarodějky akouzelníky v celém království pod svou ochranu a dovolí jimsvobodně provozovat kouzla a čáry. „Výborně," pochválil ho pařez, „ještě jsi ale neodčinil křivduzpůsobenou Alici." „Udělám cokoli, všechno, co si budeš přát!" zajíkal se pošetilýkrál a lomil před pařezem rukama. „Vztyčíš na mně Alicinu sochu na památku té nešťastnépradleny, aby ti navždy připomínala tvou vlastní pošetilost!"přikázal pařez. Král s jeho požadavkem okamžitě souhlasil a slíbil, že zajistíslužby nejlepšího sochaře své země a nechá sochu vyrobit zryzího zlata. Když se pak pokořený král a všichni jeho šlechtici ašlechtičny vraceli do paláce, slyšeli, jak se pařez za jejich zádynepřestává chechtat. Jen co se okolí pařezu konečně znovu vyprázdnilo, vynořila se zdíry mezi jeho kořeny zavalitá stará králičí samice s dlouhýmivousky a s hůlkou mezi zuby. Alice odhopkala z palácovýchzahrad a ztratila se v dáli. Na pařezu poraženého stromu paknavždy stála zlatá socha pradleny a kouzelníky ani čarodějky vkrálovství už nikdy nikdo nepronásledoval. 2
  • 34. Albus Brumbálke „Králici Alici a chechtavému pařezu"Bajka o „Králici Alici a chechtavém pařezu" je v mnoha směrech„nejreálnější" z Beedleho pohádek; kouzla popisovaná v příběhutotiž téměř úplně odpovídají známým kouzelnickým zákonům.Právě prostřednictvím této pohádky se mnozí z nás poprvédozvěděli, že kouzla nemohou navrátit život mrtvému - zmíněnézjištění pro nás pro všechny bylo obrovským zklamáním aotřesem, protože jsme byli jako malé děti přesvědčeni, že rodičejediným mávnutím hůlky dokážou naše mrtvé krysy a kočkyprobudit k životu. Přestože od napsání Beedleho pohádkyuplynulo už nějakých šest staletí, během nichž jsme vymyslelinesčetné způsoby, jak udržovat iluzi „přetrvávající přítomnosti"svých drahých,1 kouzelníci dosud nepřišli na to, jak po smrtiznovu spojit tělo a duši. Jak píše věhlasný kouzelnický filozofBertrand de Pensées Profondes ve svém proslaveném díle Studiemožnosti zvratu skutečných i metafyzických důsledků přirozenésmrti se zvláštním zaměřením na reintegraci podstaty a hmoty:„Vzdejte to. Nikdy se vám to nepodaří." V příběhu o králici Alici ovšem nacházíme jednu z nejstaršíchliterárních zmínek o animágovi; pradlena Alice je totiž obdařenavzácnou magickou schopností proměnit se dle vlastní libosti vezvíře.1) Kouzelnické fotografie a portréty se pohybují a dokonce (vpřípadě porttétů) mluví jako lidé na nich zobrazení. Jiné vzácně sevyskytující předměty, jako například Zrcadlo z Erisedu, mohourovněž odhalovat víc než nehybnou podobu zesnulé milovanéosoby. Duchové jsou průhledné, pohybující se, mluvící a myslícípostavy čarodějek a kouzelníků, kreří se z nějakého důvodurozhodli zůstat na tomto světě. Poznámka JKR Animágové tvoří jen nepatrný zlomek celkové kouzelnicképopulace. Zvládnutí dokonalé a spontánní proměny lidské bytostive zvíře vyžaduje obrovské množství studia a tréninku a mnozíkouzelníci a čarodějky jsou přesvědčeni, že svůj čas dokážou 2
  • 35. využít lepším způsobem. Je nepochybně pravda, že zmíněnáschopnost má poněkud omezené uplatnění, nemá-li příslušnáosoba obzvlášť častou potřebu se maskovat či skrývat. Právě ztohoto důvodu prosadilo ministerstvo kouzel povinnou registracianimágů; magie tohoto druhu je totiž zcela nepochybněnejužitečnější těm, kdo se zabývají různými utajovanými,podloudnými či dokonce přímo zločinnými aktivitami.2 Zda někdy skutečně existovala pradlena, která se dokázalaproměnit v králíka, je do značné míry pochybné, někteříhistorikové čar a kouzel ale přišli s teorií, podle níž byla barduBeedlemu pro Alici vzorem proslulá francouzská čarodějka Lisettede Lapinová, kterou roku 1422 v Paříži odsoudili za čarodějnictví.K obrovskému úžasu mudlovských strážných, kteří byli pozdějiobviněni, že jí dopomohli k útěku, a postaveni před soud, zmizelaLisette v noci před plánovanou popravou z vězeňské cely.2) Profesorka McGonagallová, ředitelka Školy čar a kouzel vBradavicích, mě požádala, abych jednoznačně zdůraznila, že seanimágem stala pouze v důsledku svých rozsáhlých výzkumůvšech aspektů oboru přeměňování a že schopnosti proměnit se vkočku nikdy nevyužila k žádnému nekalému účelu, pouze ke zcelalegitimním aktivitám ve prospěch Fénixova řádu, při nichž byloutajení a maskování nezbytné. Poznámka JKR Ačkoli se nikdy neprokázalo, že byla Lisette de Lapinováanimágem a dokázala proklouznout mřížemi v okně své cely, bylnásledně v Lamanšském průlivu viděn velký bílý králík, který sepřes něj plavil v kotlíku opatřeném plachtou, a podobný králík sepozději stal důvěrným rádcem u dvora krále Jindřicha VI.3) Králem v Beedleho bajce je pošetilý mudla, jemuž kouzlaimponují a zároveň nahánějí strach.3) Tato skutečnost možná přispěla k tomu, že zmíněný mudlovskýkrál získal pověst duševně nevyrovnané osoby.Domnívá se, že k tomu, aby se stal čarodějem, stačí, když senaučí pronášet zaklínadla a mávat hůlkou.4 Absolutně si nenívědom skutečné povahy kouzel a kouzelníků, takže sedne na lep 2
  • 36. nesmyslným šarlatánovým i Aliciným tvrzením. To je samozřejměpro uvažování jistého typu mudlů příznačné: jde-li o čáry akouzla, jsou tito lidé ve své nevědomosti ochotní uvěřitvšemožným nesmyslům, třeba i tomu, že se Alice proměnila vestrom, který je i nadále schopen myslet a mluvit. (V tétosouvislosti ovšem stojí za to povšimnout si, že Beedle užíváfenoménu mluvícího stromu, aby nám ukázal, jaký je mudlovskýkrál hlupák, zároveň ovšem chce, abychom uvěřili, že Alice umí iv králičí podobě mluvit. Můžeme to považovat jen za básnickoulicenci, podle mne je však pravděpodobnější, že Beedle o existencianimágů pouze slyšel a s žádným se osobně nesetkal, protože jeto jediná drobnost, která v celé bajce odporuje zákonitostem čar akouzel. Animágové si ve zvířecí podobě neuchovávají schopnostlidské řeči, byť i v této podobě dokážou jako lidé přemýšlet alogicky uvažovat. Jak ví každý školák, v tom tkví základní rozdílmezi animágem a pouhou přeměnou ve zvíře. Čaroděj, který by nasebe pomocí přeměňování vzal zvířecí podobu, by se stoprocentněstal zvoleným zvířetem, neznal by žádná kouzla, nebyl by sivědom, že byl někdy čarodějem, a potřeboval by někoho ze svýchkolegů, který by ho přeměnil zpět do původní podoby.)4) Jak prokázaly rozsáhlé studie, prováděné pracovníky odboruzáhad již roku 1672, kouzelníkem či čarodějkou se člověk nestává,ale rodí. Odhlédneme-li od „nahodilé" schopnosti provádět kouzla,kterou občas pozorujeme u jedinců zjevně nekouzelnického původu(ačkoli různé následné studie ukazují, že bychom v rodokmenutěchto lidí nějakou čarodějku nebo kouzelníka našli), mudlovéprosté kouzlit nemohou. V nejlepším - či spíše nejhorším - případěmohou doufat v náhodné a nekontrolovatelné efekty vyvolanéopravdovou kouzelnou hůlkou; v té totiž jakožto v nástrojiusměrňujícím prováděná kouzla a čáry občas setrvává zbytkovámagie, která se může v nestřežených okamžicích uvolnit - vizrovněž poznámky k historií hůlek u „Příběhu tří bratří". Když Beedle nechal svoji hrdinku předstírat, že se proměnila vestrom, a vyhrožovat králi bolestí podobnou sekeře zaťaté do jeho 2
  • 37. vlastního boku, nechal se podle mého názoru možná inspirovatskutečnými kouzelnickými tradicemi a praktikami. Výrobci hůlekodjakživa stromy s dostatečně kvalitním dřevem sami pěstují ažárlivě chrání a poražením takového stromu za účelem krádežejeho dřeva se pachatel vystavuje riziku nejen zloby kůrolezů5),kteří na něm obvykle hnízdí, ale také škodlivých účinkůochranných kleteb, jež kolem nich majitelé nastražili. V Beedlehodobě ještě ministerstvo kouzel nepostavilo kletbu Cruciatus6mimo zákon a tato kletba mohla vyvolávat přesně ty pocity, jimižAlice králi hrozí.5) Kompletní popis těchto zvláštních tvorečků, žijících nastromech, naleznete v knize Fantastická zvířata a kde je najít.6) Kletby Cruciatus, Imperius a Avada Kedavra byly prohlášenyza nepromíjitelné až roku 1717, kdy byly zároveň za jejich použitístanoveny nejpřísnější tresty. 2
  • 38. PŘÍBĚH TŘÍ BRATŘÍBylo nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho dne zasoumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě. Po nějaké době došlibratři k řece příliš hluboké na to, aby ji přebrodili, a přílišnebezpečné na to, aby ji přeplavali. Byli ale zběhlí v umění kouzela čar, jen tedy mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitěobjevil most. Byli už v polovině řeky, když náhle spatřili, že jim vcestě stojí jakási osoba zahalená v kápi.A Smrt k nim promluvila. Rozezlilo ji, že přišla o tři nové oběti,protože většina poutníků se v řece utopila. Smrt však bylaprohnaná. Na oko třem bratrům poblahopřála k umění kouzlit aprohlásila, že tím, jak chytře se vyhnuli jejím nástrahám, si každýz nich vysloužil odměnu. Nejstarší z bratří, který byl povahy velice svárlivé a bojechtivé,požádal o hůlku, jež by měla větší kouzelnou moc než kterákolijiná, o hůlku, s níž její majitel zvítězí v každém souboji, o hůlkuhodnou kouzelníka, který přemohl Smrt! I přešla Smrt k černému bezu rostoucímu na břehu řeky, z větvevisící jí nad hlavou stvořila hůlku a dala ji nejstaršímu bratrovi. Druhý bratr, který byl povahy pyšné a domýšlivé, si usmyslelSmrt ještě víc pokořit, i požádal ji o schopnost přivolávat zemřeléz její moci zpět k životu.I sebrala Smrt z říčního břehu kámen, dala ho druhému bratrovia řekla mu, že ten kámen dokáže navrátit mrtvému život. Potom se Smrt zeptala třetího bratra, co on by si přál. Nejmladšíbratr byl z těch tří nejskromnější a také nejchytřejší a Smrtinedůvěřoval. Požádal ji tedy, aby mu dala něco, co by mu dovoliloopustit místo, kde se spolu setkali, aniž bude s to vydat se zaním. A Smrt mu velice neochotně věnovala svůj neviditelný plášť. 2
  • 39. Pak ustoupila stranou a propustila tři bratry na další pouť. Ivykročili, vzrušeně si povídali o zažitém dobrodružství a kochalise dary, jež od Smrti dostali. Uplynul jistý čas a bratři se rozdělili. Každý z nich se vydalvlastní cestou. Nejstarší putoval další týden a možná ještě déle, až došel dovzdálené vesničky a vyhledal v ní kouzelníka, s nímž byl ve při.Jelikož byl ozbrojen bezovou hůlkou, nemohl jejich souboj skončitjinak než jeho vítězstvím. Poté nejstarší bratr nechal mrtvéhonepřítele ležet na podlaze a odešel do hostince, kde se pyšnil achvástal mocnou hůlkou, již vydobyl na samotné Smrti, aprohlašoval se za neporazitelného. Ještě téže noci se k loži nejstaršího bratra opojeného vínempotichu přikradl jiný kouzelník. Zloděj spícímu hůlku sebral, aaby se ochránil před jeho pomstou, podřízl mu hrdlo.A tak se Smrt zmocnila prvního z bratří. Druhý bratr zatím doputoval z cest do vlastního domu, v němžžil úplně sám. Doma vytáhl z kapsy kámen, jímž bylo možnépovolat mrtvé zpět na svět, a třikrát jím otočil v ruce. Nato se předním k jeho údivu a radosti objevila ta, o níž kdysi doufal, že budejeho ženou, leč v přemladém věku zemřela. Dívka však zůstávala smutná a chladná, jako by ji od něj dělilneviditelný závoj. Ač se vrátila do světa smrtelníků, nepatřila doněj doopravdy a velice trpěla. Trvalo to dlouho předlouho, ažprostřední bratr, dohnán beznadějnou touhou k šílenství, vztáhlna sebe ruku, aby mohl být skutečně s ní. A tak se Smrt zmocniladruhého z bratří. Dlouhá léta pátrala Smrt i po třetím z bratří, leč nikdy honevypátrala. Teprve když tento nejmladší dosáhl úctyhodnéhověku, svlékl si konečně neviditelný plášť a předal ho synovi. A 2
  • 40. poté se pozdravil se Smrtí jakožto se starou známou, ochotně se kní připojil a coby rovnocenný poutník s ní odešel z tohoto světa.Albus Brumbálk „Příběhu tří bratří"Výše uvedená bajka na mne jako na malého chlapce zapůsobilahlubokým dojmem. Poprvé jsem ji vyslechl od matky a brzy sestala pohádkou, kterou jsem před spaním vyžadoval častěji nežkteroukoli jinou. Mnohokrát to vedlo k hádkám s mým mladšímbratrem Aberforthem, jehož oblíbeným příběhem byl „Blešivýberan Bručoun". Naučení plynoucí z „Příběhu tří bratří" nemůže být jasnější:lidská snaha o oklamání nebo překonání smrti je předemodsouzena k neúspěchu. Třetí pohádkový bratr („nejskromnější ataké nejchytřejší") je jediný, který chápe, že podařilo-li se mutentokrát s odřenýma ušima Smrti uniknout,může přinejlepším doufat v to, že příští setkání s ní co nejvícoddálí. Tento nejmladší bratr dobře ví, že pokoušet Smrt —vědomě používat násilí jako první bratr nebo si zabrávat spochybným uměním nekromantie1) jako druhý - znamená stavětse proti záludnému nepříteli, který nemůže prohrát. Jaká ironie, že se v souvislosti s touto bajkou objevilaprazvláštní legenda, která je přesným protikladem vyzněnípůvodního příběhu. Podle této legendy jsou dary, jež Smrtbratrům věnovala - neporazitelná hůlka, kámen, který dokáženavrátit mrtvým život, a neviditelný plášť s neomezenou životností—, skutečnými předměty existujícími v reálném světě. A legendajde ještě dál: získá-li někdo všechny tři uvedené předměty dosvého právoplatného vlastnictví, stane se tento člověk „pánemsmrti", což se obvykle vykládá tak, že získá nezranitelnost čidokonce nesmrtelnost. 2
  • 41. Pochopíme-li, co to vypovídá o lidské povaze, vyvolá to u násnejspíše jen poněkud posmutnělý úsměv. Nejtolerantnější výkladtohoto přesvědčení by zněl: „Naděje umírá poslední."2* Navzdorytomu, že jsou podle Beedleho dva ze zmíněných tří předmětůkrajně nebezpečné, navzdory jasnému naučení, že dřív nebopozději si Smrt přijde pro každého z nás, nepatrná menšinakouzelnického společenství dodnes věří, že nám Beedle posílázašifrovaný vzkaz, jenž je pravým opakem toho, co v pohádcenapsal, a že jedině tato menšina je natolik chytrá, aby jeho vzkazpochopila.1) Nekromantie znamená v černé magii navracení mrtvých k životu.Jak tento příběh jasně ukazuje, je to obor čar a kouzel, který nikdynefungoval. Poznámka JKR2) Uvedený citát je důkazem toho, že Albus Brumbál byl nejenvýjimečně sečtělý v kouzelnické literatuře, ale znal i dílomudlovského básníka Alexandra Popea. Poznámka JKR Svoji teorii (přesnější by možná bylo nazvat ji „zoufalou nadějí")nemohou podpořit prakticky žádnými faktickými argumenty.Skutečně fungující neviditelné pláště jsou v tomto našem světěsice vzácné, ale existují; bajka ovšem jasně uvádí, že plášť Smrtije výjimečně trvanlivé povahy.3) Po celá staletí, která uplynulamezi Beedleho časy a naší dobou, se nenašel nikdo, kdo by tvrdil,že původní plášť Smrti našel. Přesvědčení zastánci zmíněné teorieto vysvětlují následovně: buď potomci třetího bratra pravý původpláště neznají, nebo ho znají a v tradici moudrosti svého předkatuto skutečnost veřejně nerozhlašují. Ani kámen figurující v Beedleho pohádce nebyl přirozeně nikdynalezen. Jak jsem už poznamenal v komentáři ke „Králici Alici achechtavému pařezu", dodnes nedokážeme oživit mrtvé a můžeme3) Obecně vzato nejsou neviditelné pláště stoprocentně spolehlivé.Mohou se roztrhnout nebo stářím ztmavnout, může se i stát, žekouzla, jimiž byly vytvořeny, se opotřebí a přemohou je odhalovacíkouzla. Proto čarodějky a kouzelníci, kteří se potřebují maskovatnebo skrýt, v první řadě používají zastírací kouzla. O Albusi 2
  • 42. Brumbálovi je známo, že dokázal provést zastírací kouzlo takúčinné, že byl i bez pláště zcela neviditelný. Poznámka JKRvcelku s určitostí předpokládat, že se to ani nikdy nenaučíme. Jesice pravda, že pokusy černokněžníků vedly k vytvoření ohavnýchnáhražek zvaných neživí4, to jsou však jen příšerné loutky a neskutečně oživení lidé. Beedleho příběh nám navíc naprostojednoznačně říká, že ztracená láska druhého bratra doopravdy zmrtvých nevstala. Poslala ji Smrt, aby druhého bratra nalákala dosvé náruče, a byla proto čímsi chladným a nepřístupným, mučivěpřítomným i nepřítomným.5 Zbývá nám tedy už pouze hůlka, a právě v jejím případě majízatvrzelí zastánci Beedleho skrytého poselství alespoň nějakéhistorické důkazy, jimiž mohou svá fantastická tvrzení podpořit.Je totiž pravda, že mnozí kouzelníci v průběhu věků tvrdili — aťproto, že toužili po něčem, co by je proslavilo,4) Neživí jsou mrtvoly probuzené černou magií. Poznámka JKR5) Mnozí kritici se domnívají, že se Beedle při vymýšlení kamene,který dokáže navrátit mrtvému život, nechal inspirovat Kamenemmudrců, z něhož se připravuje nesmrtelnost zajištující elixírživota, chtěli zastrašit potenciální protivníky nebo svému tvrzenídoopravdy věřili -, že mají hůlku, která má větší moc než hůlkyobyčejné, nebo která je dokonce „neporazitelná". Někteří z těchtokouzelníků šli ještě dál a prohlašovali, že jejich hůlka je vyrobenáz bezu jako ta, již údajně stvořila Smrt. Jejich hůlky bylyoznačovány různými jmény, mimo jiné se jim říkalo „hůlkaosudu" nebo „hůlka smrti". Nijak zvlášť proto nepřekvapuje, že se za starých časů kolemhůlek, které jsou koneckonců naším nejdůležitějším kouzelnýmnástrojem i zbraní, vyrojily četné pověry. Některé hůlky (a tudíž ijejich majitelé) se údajně k sobě nehodí: U ženicha dub, cesmína u nevěsty, na svatbu zapomeňte, jdětesi radí z cesty. Jiná pořekadla naznačují charakterové vady majitele hůlky: 2
  • 43. Jeřáb je žvanil, kahan k práci nepřesvědčíš, jasan je paličák, líscese zas nezavděčíš. A ve stejné kategorii ničím nepotvrzených moudrostí přirozeněnajdeme i tuto:Bezová hůlka, chudoby půlka. Možná proto, že v Beedleho bajce stvoří Smrt onu pověstnouhůlku z bezu, nebo proto, že mocichtiví či násilničtí čarodějovéodjakživa s oblibou tvrdí, že mají hůlky z bezového dřeva, nenítoto dřevo mezi výrobci hůlek příliš oblíbené. První jasně zdokumentovanou bezovou hůlkou, která mělaobzvlášť velkou a nebezpečnou moc, je hůlka Emericha všeobecnězvaného „Zlý", čaroděje, který se nedožil příliš vysokého věku,proslul však neobyčejně agresivní povahou a v raném středověkuterorizoval celou jižní Anglii. Zemřel stejně jako žil, v nelítostnémsouboji s čarodějem známým jako Nikodém Neblahý. Co senásledně stalo s Nikodémem, není známo, ve středověku ovšemvyznavači soubojů obvykle umírali poměrně mladí. V dobách, kdyministerstvo kouzel ještě nezakázalo používání černé magie,končily většinou souboje smrtí jednoho z duelantů. O celé století později přispěla jiná podobně nechutná osobnost,tentokrát jménem Godelot, k dalšímu rozvoji studia černé magiesepsáním sbírky nebezpečných zaříkadel prováděných pomocíhůlky, již ve vlastních poznámkách nazval „nejstrašnějším arovněž nejprohnanějším z mých přátel ze dřeva bziny6), kterýž sevyzná v čárech nejohavnějších". (Termín Čáry nejohavnějšíposloužil i jako titul Godelotova mistrovského díla.) Jak vidíme, Godelot hůlku považuje za svého pomocníka čitéměř instruktora. Každý, kdo o hůlkách něco ví,7) nepochybněpotvrdí, že hůlky skutečně vstřebávají odborné dovednosti těch,kdo jimi vládnou, byť jde o nepředpověditelný a nedokonalýproces; chceme-li předpovědět, jak se hůlka osvědčí konkrétnímujedinci, je třeba vzít v úvahu nejrůznější další faktory, jako jevztah mezi ní a jejím uživatelem. Je nicméně dostipravděpodobné, že hypotetická hůlka, která prošla rukama 2
  • 44. mnoha černokněžníků, bude mít přinejmenším sklon výrazně sepřiklánět k těm nejnebezpečnějším druhům čar a kouzel. Většina čarodějek a kouzelníků dává přednost hůlce, která „si jesama vybrala", před hůlkou již dříve někým používanou právěproto, že od použité hůlky lze čekat, že si od předchozího majiteleosvojila určité návyky, které ne vždy vyhovují stylu kouzlení jejíhonového pána. Všeobecně rozšířená praxe pohřbívání (nebo pálení)hůlky s jejím zemřelým majitelem také pomáhá zabránit tomu,aby si jedna hůlka osvojila zvyky příliš mnoha pánů. Zastánciteorie existence bezové hůlky ovšem tvrdí, že právě díky tomu, jakpřecházela od jednoho majitele k druhému - přičemž její nový pánmusel toho předchozího vždy porazit a obvykle i zabít -, nebylabezová hůlka nikdy zničena ani pohřbena, přežívala a hromadilav sobě moudrost, sílu a moc dalece přesahující obyčejné hůlky.6) Zastaralý název bezu.7) Jako třeba já. O Godelotovi je známo, že zemřel ve sklepení vlastního sídla, vněmž ho uvěznil jeho šílený syn Hereward. Musíme předpokládat,že se Hereward otcovy hůlky zmocnil, protože v opačném případěby byl Godelot nepochybně dokázal uprchnout, co s ní aleHereward později udělal, tím si jisti být nemůžeme. Nepochybnýmfaktem je jen to, že se hůlka, již její majitel Barnabáš Deverillnazýval „kobzinkovou"8, objevila počátkem osmnáctého století aže si Deverill díky ní vysloužil pověst obávaného mága, kterou sipodržel, dokud jeho hrůzovládu neukončil stejně nechvalněproslulý Loxias. Ten hůlku uchvátil, přejmenoval ji na „hůlkusmrti" a využíval jejích služeb k likvidaci každého, kdo se muznelíbil. Další osudy Loxiasovy hůlky je stěží možno vysledovat; kjeho zabití se totiž přihlásilo mnoho různých lidí včetně jehovlastní matky. Všem inteligentním čarodějkám a kouzelníkům musí při studiutakzvané historie bezové hůlky přijít podivné, že každý muž, kterýji kdy údajně vlastnil,9 zdůrazňoval její neporazitelnost, přitomvšak známá fakta jejího přechodu z rukou do rukou četných 2
  • 45. majitelů dokládají, že byla nejen stokrát poražena, ale že navícpřitahuje problémy stejně, jako blešivý beran Bručoun přitahovalmouchy. Ve svém konečném důsledku snaha o získání bezovéhůlky jen potvrzuje fakt, který jsem během svého dlouhého životauž mnohokrát opakoval, že totiž lidé mají sklon usilovat přesně oto, co je pro ně nejhorší.8) Další zastaralý název bezu.9) K vlastnictví bezové hůlky se nikdy nehlásila žádná čarodějka.Vysvětlete si to, jak chcete. Kdo z nás by ale prokázal stejnou moudrost jako třetí bratr,kdyby si mohl jeden z darů Smrti svobodně vybrat? Čarodějové imudlové v sobě nesou prokletí touhy po moci; kolik z nich bydokázalo odolat „hůlce osudu"? Kdo by byl po ztrátě milovanéosoby schopen zapudit pokušení kamene vzkříšení? Vždyť i já,Albus Brumbál, bych se nejsnáze vzdal neviditelného pláště, cožjen dokazuje, že přes všechnu svou inteligenci jsem právě takovýhlupák jako všichni ostatní. 2
  • 46. HIGH LEVEL GROUPhealrh. education. weifare.Milí čtenáři.vřelé díky za koupi této jedinečné a zvláštní knihy. Chtěla bychvyužít příležitosti, abych vám vysvětlila, jak nám vaše podporapomůže opravdu viditelným způsobem změnit život tolikaohrožených dětí.V celé Evropě žije ve velkých ústavních zařízeních přes jedenmilion dětí. Na rozdíl od všeobecně rozšířeného přesvědčení tovětšinou nejsou sirotci, jsou však v ústavní péči proto, žepocházejí z chudých a handicapovaných rodin nebo z rodinnárodnostních menšin. Mnohé z těchto dětí trpí nějakýmtělesným či duševním postižením, často se jim však nedostávážádné zdravotní či vzdělávací péče. V některých případech jimscházejí i takové základní životní potřeby, jako je dostatečnástrava. Téměř všechny postrádají lidské či emocionální kontakty astimulaci.Ve snaze změnit život ústavně vychovávaných a na okrajspolečnosti vyhoštěných dětí a zajistit, že žádná z budoucíchgenerací nebude trpět jako ony, jsme společně s J. K.Rowlingovou roku 2005 založily charitativní nadaci ChildrensHigh Level Group (CHLG). Chtěly jsme na tyto opomíjené dětiupozornit: umožnit veřejnosti, aby slyšela jejich příběhy.Cílem CHLG je skoncovat s existencí velkých institucí apropagovat metody, které dětem dovolí žít v rodinách - jejichvlastních, pěstounských či u adoptivních rodičů z vlastní země —nebo v malých skupinových domovech.Naše kampaň pomáhá ročně asi čtvrt milionu dětí. Financujemecílené a nezávislé pomocné aktivity, které každoročně zajišťujípodporu a poskytují informace statisícům dětí. Organizujeme 2
  • 47. rovněž vzdělávací činnost, například projekt „komunálníchaktivit", v jehož rámci mladí lidé z oficiálních vzdělávacíchinstitucí pracují s dětmi vyžadujícími speciální ústavní péči, aprojekt „Edelweiss", který ústavně vychovávané a ze společnostivyloučené mládeži umožňuje, aby se mohla projevitprostřednictvím svých tvůrčích schopností a vloh. V Rumunskupak CHLG ustavila národní dětskou radu, která zastupuje právadětí a umožňuje jim veřejně mluvit o vlastních zkušenostech.Naše možnosti jsou ovšem omezené. Potřebujeme peníze,abychom tuto práci rozšířili a zintenzivnili, uvedli se i v dalšíchzemích a byli schopni pomáhat i jiným tak zoufale potřebným.CHLG je mezi nevládními organizacemi tohoto zaměření zcelajedinečnou nadací zejména díky tomu, že spolupracuje s vládnímia státními institucemi, občanskými aktivisty, profesními adobrovolnými sdruženími, jakož i s místními poskytovatelinezbytných služeb.Cílem CHLG je zajistit maximální dodržování Úmluvy OSN oprávech dítěte v celé Evropě a v konečném důsledku i na celémsvětě. Za pouhé dva roky existence jsme evropským vládámpomohli s vypracováním strategií, jejichž účelem je předcházetopouštění novorozenců v nemocnicích a zlepšovat péči o postiženéa handicapované děti, a zpracovali jsme příručkunejosvědčenějších metod alternativního řešení ústavní péče.Jsme upřímně vděční za podporu, kterou jste projevili koupí tétoknihy. Životně důležité získané finanční prostředky umožní CHLGpokračovat v započatých aktivitách a dát statisícům dalších dětíšanci na slušný a zdravý život.Chcete-li získat více informací o nás i o možnostech dalšíhopřispění, navštivte prosím webovou stránku www.chlg.org.Děkuji,europoslankyně baronkaEmma Harriet Nicholsonová z Winterbournu, 2
  • 48. spolupředsedkyně CHLGOBSAHÚvod 7ČARODĚJ A SKÁKAJÍCÍ HRNEC 17FONTÁNA PŘÍZNIVÉ SUDBY 35MÁGOVO CHLUPATÉ SRDCE 57KRÁLICE ALICE A CHECHTAVÝ PAŘEZ 75PŘÍBĚH TŘÍ BRATŘÍ 99Osobní dopis baronky Emmy Harriet Nicholsonové zWinterbournu 120 2
  • 49. BAJKY BARDA BEEDLEHOZ původních run přeložila Hermiona GrangerováJ.K.ROWLINGOVÁZ anglického originálu The Tales of Beedle the Bard, vydanéhoorganizací Childrens High Level Group a nakladatelstvímBloomsbury, Londýn, 2008přeložil Pavel MedekIlustrace J. K. RowlingováVydal jako svou 10 227. publikaci Albatros nakladatelství, a. s.,právní nástupce, Praha, 2008 ve spolupráci s organizacíChildrens High Level GroupOdpovědní redaktoři Ondřej Muller a Tereza PecákováVýtvarná redaktorka Alexandra HorováSazba AmosTypografické studio spol. s r. o.Vytiskla Centa. spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno 1. vydání 14/55Pro čtenáře od 9 letHIGH LEVEL GROUPNakladatelství : www.albatros.cz 2