Modul: Společenské vědy                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky                     ETIKA PRO      ...
Modul: Společenské vědy                        Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Projekt  „Aplikovatelný    s...
Modul: Společenské vědy                                                            Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pra...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky       Úvod      „Kdy...
Modul: Společenské vědy                              Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníkya výzkumu, či pochopit ...
Modul: Společenské vědy                             Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky LITERATURA K ÚVODU  [1]...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky1 Obecná východiska e...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky světa. Tento typ otáz...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Pythagorás, Démokrit...
Modul: Společenské vědy                                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky       Uţ to není Bi...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky zvolena. V závislosti...
Modul: Společenské vědy                                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ÚKOLY  1.     Mohou...
Modul: Společenské vědy                                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky2 Etické principy ve...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky prostřednictvím kult...
Modul: Společenské vědy                                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky přirozeností. Přiro...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Mezi zastánce utilita...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky společnosti, je nutno...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky              Mám do...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky         ISBN 80-7367-...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky3 Etika ve vztahu k úč...
Modul: Společenské vědy                                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky K této problematice...
Modul: Společenské vědy                                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky zachována jeho lids...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky principů – beneficenc...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky V biomedicínském výz...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky3.2 Etika a výzkumný p...
Modul: Společenské vědy                                 Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky              nesmí...
Modul: Společenské vědy                                  Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky a povinnosti jedno...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky nějaká prevence sotv...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ÚKOLY  1.     Srovnej...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky         In Podnikanie...
Modul: Společenské vědy                               Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky4 Etické kodexy ve věd...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ve svém směřování ne...
Modul: Společenské vědy                                Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky     na všechny časy,...
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×

Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky

1,063

Published on

0 Comments
1 Like
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

No Downloads
Views
Total Views
1,063
On Slideshare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
0
Actions
Shares
0
Downloads
2
Comments
0
Likes
1
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Etika pro vedecko-vyzkumne_pracovniky

  1. 1. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ETIKA PRO VĚDECKO-VÝZKUMNÉ PRACOVNÍKY Kateřina Ivanová Martin Zielina Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Olomouc 2010
  2. 2. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Projekt „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV“ (dále jen APSYS) OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/09.0134 je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Text neprošel jazykovou úpravou. © Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Autoři: doc. PhDr. Kateřina IVANOVÁ, Ph.D. Mgr. Martin ZIELINA Recenzovali: prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc. Mgr. Markéta VITOSLAVSKÁ Olomouc 2010 ISBN 978-80-87240-34-2
  3. 3. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ObsahÚvod ........................................................................................................................................................... 41 Obecná východiska etického jednání ........................................................................................ 7 Cíl ................................................................................................................................................... 7 1.1 Základní determinanty etiky .............................................................................................. 7 1.2 Historický vývoj etiky ......................................................................................................... 8 1.3 Pravda ............................................................................................................................. 10 Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 11 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 122 Etické principy ve vědě a výzkumu.......................................................................................... 13 Cíl ................................................................................................................................................. 13 2.1 Etické předporozumění ................................................................................................... 13 2.2 Základní etické principy ................................................................................................... 15 2.3 Základní etické principy ve vědě a výzkumu................................................................... 16 Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 17 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 183 Etika ve vztahu k účastníkům výzkumu a výzkumnému procesu ........................................ 20 Cíl ................................................................................................................................................. 20 3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu .............................................................................. 20 3.2 Etika a výzkumný proces................................................................................................. 25 Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 28 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 294 Etické kodexy ve vědě a výzkumu ........................................................................................... 31 Cíl ................................................................................................................................................. 31 4.1 Vztah etiky a práva .......................................................................................................... 31 4.2 Obecné etické kodexy ..................................................................................................... 32 4.3 Etické kodexy ve vědě a výzkumu .................................................................................. 33 Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 36 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 37Literatura ................................................................................................................................................. 38
  4. 4. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Úvod „Když změníte způsob, jímž děláte rutinní věci, umožníte, aby ve vás vyrostl nový člověk.“ Paulo Coelho (citát z knihy Poutník) Milí studenti, milí kolegové, začínáte studovat text, který vyţaduje porozumění způsobům myšlení ve vědě a výzkumu, a tov souvislosti s hodnotami, normami i obecnými kulturními vzorci. Etika je určitý hodnotový systémzahrnující veškerou lidskou zkušenost. Zobecnění zkušenosti udává, co má být či být uděláno.Součástí systému je předpoklad rovnosti a svobodné vůle všech osob v systému, schopných néstdůsledky jednání (srov. Payne, 1995, s. 74). Etika je naukou o mravnosti (řecky ethos znamená mrav), o pravidlech mravního jednání,o mravních zásadách a na rozdíl od morálky představuje obsahový, motivační aspekt (srov.Haškovcová, 2002). Protoţe analyzuje lidské chování a hledá společenská měřítka toho, co je dobroa co zlo, je chápána jako praktická filozofie. Tradice novověkého myšlení staví tuto etiku před třiaktuální otázky: Co můţeme vědět? Co máme činit? V co můţeme doufat? Druhá otázka je základníetickou otázkou, která dává etice charakter praktické filozofie (srov. Hartmann, 2002). Před otázkou „Co máme činit?“ stojíme v kaţdém okamţiku. Kaţdá nová situace nám ji znovuklade, v ţivotě na ni musíme znovu a znovu odpovídat, aniţ by nás nějaká moc mohla této nutnostizbavit. (srov. Hartmann, 2002) Musíme ale vycházet z předpokladu, jak říká v předmluvě ke své knizeJan Sokol a Zdeněk Pinc (2003, s. 9), ţe „ctnost se nedá naučit jako anglická slovíčka“. Podle nichetika „nepředstírá, ţe by věděla, jak ze zbabělců a sobců vychovat dobré lidi, z věrolomných spolehlivé,ze zlomyslných laskavé, z líných pracovité. Chceme s nárokem daleko skromnějším: zavést na „dobrýţivot“ řeč, soustředit pozornost a chvíli u něho vydrţet“ (Sokol, Pinc, 2003, s. 9). Otázce „co mám činit?“ však vţdy musí předcházet vědění o tom, co je hodnotné. Filozofovépředpokládají, ţe před teoretickými znalostmi významných etických principů, je u kaţdého člověkapřirozené tzv. předvědecké porozumění morálním skutečnostem. Podle něj se utvářejí jeho postoje,jejichţ akčním projevem je jednání. Z toho vyplývá, ţe výuka etiky Vás nemůţe zcela ochránit předšpatnými rozhodnutími, ty jsou nakonec vţdy jen Vašimi rozhodnutími. Můţe ale, a to je povaţovánoza její největší přínos, Vás teoreticky připravit na to, co je třeba znát, neţ se rozhodovat začnete. (srov.Azenbacher, 2001, Hartmann, 2002) Etika tedy není jen vědou, je i uměním, je schopností rozlišit dobré od zlého. Tento základnípřístup je ještě komplikován tím, ţe mohou existovat varianty ve čtyřech širokých kategoriích:  Dobro proti zlu,  Lepší proti horšímu,  Dobro proti dobru,  Konflikty optimální alokace. Jsme si vědomi, ţe ne všichni studenti, kteří se pustí do tohoto studia, jsou obeznámenis hlubokými teoretickými znalostmi z oblasti etiky, Proto zde navazujeme zejména na Vaše tak zvané„mravní předporozumění“, jehoţ význam vysvětlujeme v kapitole č. 2. Po prostudování tohoto textu byste mohli (pokud dodrţíte zásadu soustředění pozornosti) býtschopni alespoň částečné aplikace poznaného etického myšlení na konkrétní proces ve vědě -4-
  5. 5. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníkya výzkumu, či pochopit z kterého hlediska je řešeno určité etické dilema ve vědě a výzkumu. Budemezde psát o tom, které jednání a která tvorba se vědě a výzkumu povaţují ze správné a ţádoucí, a covedlo naši západní kulturu k tomu, aby takové jednání a tvorba byly za správné povaţovány. Zda se takvţdy zachováte, nemůţeme jako autoři textu ovlivnit, k „dobrému jednání“ Vás budeme jen nabádat.Ale při kaţdém neetickém činu je třeba mít na paměti Sókratovo odůvodnění, proč se nestát vrahem,i kdyţ mám stoprocentní garanci, ţe nebudu odhalen: „…kdyţ myslím, proţívám svůj ţivot v reflexijaksi podruhé, a toto moje já je neoddiskutovatelným svědkem kaţdého mého skutku. Spáchám -li tedy„vraţdu se zárukou“, odsuzuji se k doţivotnímu souţití s vrahem, totiţ se sebou samým, a zároveňse odsuzuji k ţivotu plnému potenciálních vrahů, protoţe základem sociálního cítění kaţdého člověkaje schopnost posuzovat druhé podle sebe“ (Sokol, Pinc, 2003, s. 36). Nutnost ţít sám se sebou a svými činy a mezi lidmi, které soudím podle sebe, je důvodem, pročza kaţdou kapitolou nebudou otázky, ale tzv. zamyšlení nad problematikou, V textu jsou uvedenyi příklady špatného či dobrého rozhodnutí (coţ ještě není čin), ale – coţ je mnohem závaţnější – takédobrého a špatného jednání. Také jsou v závěru vysvětleny pojmy, které jsou v textu uţívány a Vámnemusí být jasné. Etika vědy a výzkumu v obecném významu není samostatně prozatím v českém jazycezpracována, a tak Vás budeme odkazovat na literaturu, jeţ hovoří o etice obecně, anebo na literaturuo etice v biomedicínském výzkumu, neboť ten je povaţován za eticky nejzávaţnější a proto je takékniţně nejčastěji zpracováván. Pokusíme se však být v textu natolik výstiţní, abychom Vám pomohlik základnímu vhledu do problematiky a doplňující literaturu bychom (a velmi rádi) doporučovalipro váţné zájemce, kteří chtějí proniknout do hloubky toho, co Aristotelés nazýval „praktickou filozofií“a Masaryk „praktickou vědou se samostatným a zvláštním místem mezi ostatními vědami“ (srov.Ivanová, 2007). Etika jako vědní disciplína a zejména pak oborová etika pro vědce a výzkumníky má mezi vědamisvé místo. Do budoucna bude etickým analýzám ve vědě a výzkumu věnována stále větší pozornost.Důvodem je nejen celková dehumanizace (technicizace) v lidském bádání, ale i morální relativismusa pluralita celé společnosti. Současná společnost se všemi svými problémy a její globalizace budouklást před nastupující generace stále palčivější mravní otázky, které se projeví zejména v oblastech,které se zabývají lidským zdravím a ţivotem a jejich zkoumáním. Proto pokládáme seznámení s etikou pro všechny pracovníky ve vědě a výzkumu za velmidůleţitou součást výukových kurzů. Je nanejvýš ţádoucí, abyste se Vy, kteří v oblasti vědy a výzkumujiţ pracujete, nebo budete pracovat, seznámili s obsahem textu a uměli s ním pracovat. Přejeme Vámk tomu dostatek tichých chvil, ve kterých se můţete nerušeně zamyslet nad hodnotou lidského poznánía Vašeho mravního postoje k němu. Kateřina Ivanová, Martin Zielina -5-
  6. 6. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky LITERATURA K ÚVODU [1] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. české vyd. Z něm. originálu Einfűhrung in die Ethik vyd. Patmos Verlag, Dűsseldorfu,1992, přel. K. Šprunk. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-200-0953-1. [2] HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. 1. české vyd. Z něm. originálu Ethik, 2. vyd., Walter de Gruyter & Co., Berlin und Leipzig, 1935, přel. K. Hlavoň. Praha: Academia, 2002. 274 s. ISBN 80-200-0970-1. [3] HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002. 271s. ISBN 80-7262-132-7. [4] PAYNE, J. Hermeneutická etika. Jeden filosofický pokus o setkání s lidskou bytostí. Praha: Triton, 1995. 109 s. ISBN 80-85875-07-1. [5] SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. 1. Vyd. Praha: Triton, 2003. 168 s. ISBN 80-7254-372-5. -6-
  7. 7. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky1 Obecná východiska etického jednání CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:  definovat základní situaci etiky,  znát historicky první definici etiky,  rozlišit jednání a chování,  objasnit historický vývoj a kontext etického jednání,  vyjmenovat vlivy ovlivňující etické jednání. KLÍČOVÁ SLOVA Základní situace etiky, jednání, chování, výklad světa, vývoj etiky, pravda, pravdivost.1.1 Základní determinanty etiky Etika vychází z následující základní situace. Představme si, ţe můţeme celý Základní lidský ţivot redukovat na pouhý sled za sebou jdoucích rozhodnutí, přičemţ kaţdá situace etiky volba vede k určitému jednání. Samotné rozhodování je nevyhnutelné. Můţeme tedy volit mezi jednotlivými alternativami jednání, ale samotné volby se vzdát nemůţeme (i to je volba). A proto, i kdyţ si myslíme, ţe jsme v určité věci nerozhodli, přesto jsme rozhodnutí učinili (srv. Ricken, 1995, str. 11.). Znamená to, ţe i kdyţ nad důsledky svých činů neuvaţujeme, nemůţeme si naivně myslet, ţe za ně neneseme odpovědnost (např. neznalost zákona neomlouvá) či dokonce, ţe ţádné důsledky nenastávají. Proto se ukazuje, ţe je výhodné zvaţovat alternativy volby s ohledem na jejich moţné následky. Pro někoho můţe takový závěr znít vskutku triviálně. Avšak právě ty nejtriviálnější pojmy jsou často nejvíce problematické (např. pravda kap. 1.3.). Na druhou stranu etika není moderním vynálezem současné doby. Její kořeny sahají aţ do temného předvědeckého období, protoţe všude tam, kde jsou lidé, tam jsou i jejich činy a jakákoliv reflexe lidského konání uţ můţe být povaţována za etické tázání. V této souvislosti je potřeba rozlišit chování a jednání, protoţe ne kaţdá lidská Rozdíl mezi činnost můţe být posuzovaná v kategorii etiky, tj. taková aktivita, které nemůţe chováním a předcházet volba. Zatímco chování budeme chápat jako souhrn vnější projevů, jednáním činností a reakcí organizmu, tak za jednání povaţujeme záměrné chování zaloţené na určité motivaci, měnící dosavadní stav či situaci (srov. Hartl, Hartlová, 2009). Dalším důleţitým kritériem zasahujícím do etiky je výklad světa. Svým Výklad světa způsobem je obtíţné určit, co čemu předchází, zda specifický výklad světa ovlivňuje lidské rozhodování, anebo konkrétní typ etiky má předpoklady k jistému výkladu -7-
  8. 8. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky světa. Tento typ otázky se objevuje jiţ v antickém Řecku ve formulaci, zda naše jednání vychází z přirozenosti (fysis) nebo dohodou ze zákona (nomos) (srov. Ricken, 1999, s. 39). Příkladem by pak mohl být člověk, který nejí maso. Tento fakt lze vyloţit tak, ţe Příklad věří v reinkarnaci a jakýkoliv ţivočich pak můţe být klidně jeho babičkou (etika z výkladu světa). Anebo mu nechutná maso, proto zvířata povaţuje pouze za něco k mazlení (výklad světa z etiky). Často není jednoduché rozlišit, co čemu předchází, proto v našem výkladu necháme splynout výklad světa s etikou. Dovolí nám to pohlédnout zpět na předešlé historické epochy v jejich vývoji etiky jakoţto výkladu světa. Vývoj etiky na základě proměn výkladu světa Tabulka 1.1 Světonázor Období Princip Kosmos antika krása uspořádání Univerzum středověk, novověk, řád uspořádání moderna Diverzum postmoderna pluralita uspořádání Kosmos je řecký termín, který neoznačuje pouze svět v celku, ale také ozdobu (např. kosmetika). Tento estetický aspekt se skutečně vtělil do přístupu k jednání v Antice, kdy Řekové povaţovali vše krásné a zdravé současně za mravní. Univerzum je výklad světa závislý na hierarchické struktuře, která má na svém vrcholu Boha (středověk) nebo rozum (novověk, moderna). A konečně postmoderna odmítá jakkoliv nadřazovat jeden výklad světa nad jiný. Kaţdý systém je pouhým velkým příběhem snaţícím se uzurpovat moc a tedy připravit si výhodu při výběru alternativ budoucího jednání. Je nutné upozornit, ţe se jedná o zjednodušení, které má tendenci popsat pouze trend etického vývoje. Dalším omezením je orientace našeho výkladu na euro- americkou civilizaci ponechávající stranou vývoj etiky ve staré Číně, Indii, Japonsku, Egyptě, Mezopotánii a mnoha dalších. Na druhou stranu v průběhu historie docházelo často k prolínání jednotlivých kultur a tedy i etických rámců (např. představa o reinkarnaci).1.2 Historický vývoj etiky V této kapitole se budeme zabývat historickým kontextem etiky. Nelze se domnívat, ţe se jedná o vyčerpávající informace z tisícileté historie, ve které probíhal a probíhá tento vývoj. Za zakladatele etiky jakoţto vědy je povaţován Aristotelés, který ve 2. knize Etiky Níkomachovy uvádí: „Ctnost mravní (éthiké) vzniká ze zvyku, odtud obdrţela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova ´zvyk´ (ethos)“ (Aristotelés, Eth. Nic. 1103a17 an.). Tento athénský filosof navázal na celou řadu myslitelů (Hérakleitos, -8-
  9. 9. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Pythagorás, Démokritos, Sókratés, Platón atd.), s jejichţ názory se vypořádával v úctyhodném souboru spisků čítajících několik tisíc stran. Rozlišil vědu na teoretickou (matematika, fyzika), praktickou (politika, etika) a tvořivou (poétika, rétorika). Základním rozlišením mezi teoretickou a praktickou vědou, resp. filosofii, je pravidelnost zkoumaných dějů. Zatímco teoretické vědy zkoumají to, co nemůţe být jinak, tak praktické to, co můţe být jinak. Je také autorem několika ryze etických spisů (např. Etika Níkomachova, Etika Eudémova, Moralia Magna). Ctnost je pro Aristotela správná funkce předmětu, proto byl propagátorem tzv. situační etiky, kdy máme s ohledem na danou situaci zvolit takovou alternativu, která by byla uprostřed mezi extrémy. Například o slasti a strasti uvádí bezcitnost- uměřenost-nevázanost; v peněţních záleţitostech ohledně dávání a braní zmiňuje lakomství-štědrost-marnotratnost (srov. Aristotelés, Eth. Nic. 1107a4-8). „Být skvělý je předpokladem mravnosti.“ Motto Pro téměř celý středověk byla morálka zakotvena v Bibli. Filosofie byla Středověk ve sluţebném vztahu k náboţenství (philosophia ancilla theologiae – filosofie sluţka teologie). Nenaslouchat autoritě Boha, popř. církvi jakoţto jeho zastupitelské instituci, bylo často spojeno s vynucenou smrtí. Dokonce i nezajímat se o náboţenství mělo téměř smrtelné následky v případě Sigera Brabantského, kterému bylo připsáno, ţe hlásal tzv. dvojí pravdu. Bůh měl napsat dvě knihy, z nichţ jedna je Písmo svaté (Bible) a druhá je knihou přírody (srov. Libera, 2001, 410 s.). Tento postoj vedl k mnohým desinterpretacím, kdy touto „druhou knihou“ bylo například myšleno to, ţe neexistuje individuální duše, ale pouze světová (averroismus). Proto se mohl kdejaký voják cítit uchráněn posmrtné odplatě, protoţe podle tohoto výkladu světa všichni lidé mají jedinou duši (srov. Floss, 2004, 271 s.). Ve skutečnosti přece jenom morálka byla rozdvojena mezi veřejným počestným ţivotem a soukromými neřestmi neslučujícími se s biblickým návodem ţivota, coţ pranýřoval mimo jiné i Martin Luther. Avšak i v této epoše se objevují myslitelé, kteří se nespokojují se sterilním scholastickým přístupem a předjímají např. jako v případě Rogera Bacona objev automobilu (srov. Floss, 2004, 287 s.; Libera, 2001, 412 s). „Být poslušný je předpokladem mravnosti.“ Motto Středověký scholastický přístup zaměřující se spíše na memorování neţ Novověk, objevování nových věcí byl otřesen v renesanci (cca od 1400). Slepá poslušnost moderna autoritám byla vystřídána snahou přijít všemu na kloub, coţ vedlo k opěvování rozumu a lidské racionality. Vznikají pozoruhodná literární díla popisující do té doby nepředstavitelné typy veřejného jednání člověka, např. Boccacův Dekameron; Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha či Danteho Božská komedie. -9-
  10. 10. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Uţ to není Bible, která má právo veta, ale na post arbitra sloţitých otázek je dosazen rozum. Tento posun je nejpatrnější u I. Kanta, který kritizuje heteronomní morálku povstávající z příkazů, které bezmyšlenkovitě člověk přijímá (např. desatero). Místo toho je potřeba přijmout autonomní morálku, v níţ si budeme sami ukládat povinnosti, které budeme naplňovat. Limitou pro egoistické jednání je tzv. kategorický imperativ, coţ je racionální pravidlo, podle kterého bychom si měli volit své vlastní morální maximy. Jednou z četných formulací kategorického imperativu je následující: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níţ můţeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem“ (Kant, 1990. s 84; srov. Chotaš, Karásek, 2005). „Být racionální je předpokladem mravnosti.“ Motto Vzrůstající globalizací dochází ke konfrontaci nejrůznějších systému, které si Postmoderna často přivlastňují právo na výklad světa, resp. etiku. Jakékoliv hodnocení jiného typu myšlení je vedeno z jiţ nějaké pozice, která přece sama musí být podrobena zkoumání. Proto postmodernisté (např. Lyotard, Deridda, Welsh) rezignují na univerzální výklad světa a spíše se zaměřují na otázku, zda je moţné se přes rozdílnost výkladu světa domluvit na vzájemných pravidlech souţití. „Být svůj je předpokladem mravnosti.“ Motto1.3 Pravda Důleţitou kategorií etiky je také pravda, chcete-li pravdivost. Ačkoliv předpokládám, ţe většina z vás bude souhlasit, ţe etické jednání souvisí s pravdou, tak shodnout se na tom, co je to pravda nemusí vést k jednohlasému souhlasu. Níţe uvedeme základní situaci pro posuzování pravdy. Pravda je termín, jímţ se označuje základní hodnota poznání. Určení této Pravda hodnoty je pak závislé na postoji filosofa, chcete-li vědce. Protágorás se domníval, ţe pravda je záleţitost bytostně subjektivní, relativní (Mírou všech věcí je člověk). Sókrates, Platón a Aristotelés hájili myšlenku objektivní pravdy, zaloţené na absolutní platnosti tzv. prvních principů. Tento dvojí pohled na pravdu lze vyjádřit v následujících dvou typech přístupu k pravdě. Pravda je to, co poznáváme, je tím, co poznáním objevujeme, je objektivní; Objektivní tato odpověď často vede ke ztotoţnění pravdy s objektivní skutečností, tedy pravda k tomu, ţe se pravda chápe jako něco zcela objektivního nezávislého na nás. Pravda je to, co je výsledkem našeho poznání, co je jistou vlastností našich Subjektivní poznatků; „pravda“ je v tomto případě kratší vyjádření pro „pravdivý soud“, pravda „pravdivý výrok“ nebo „pravdivá věta“. Jednotná definice pravdy není k dispozici a kaţdé její určení je závislé na kritériích, která jsou pro zjištění pravdivosti - 10 -
  11. 11. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky zvolena. V závislosti na nich lze rozlišovat minimálně tři základní teorie pravdy:  Korespondenční teorie pravdy – jedná se o nejstarší teorii pravdy formulovanou Aristotelem, ale uznávanou jiţ Platónem. Uplatňovala se dále ve středověkém myšlení, odkud pochází její následující definice – adequatio rei et intellectum (korespondence věci a intelektu).  Koherenční teorie pravdy – kritériem pravdivosti pro tuto teorii je logická nerozpornost výroku v systému.  Pragmatická teorie pravdy – tato teorie se snaţí sloučit korespondenční i koherenční teorii pravdy (korespondenční vytýkala vágní pojetí skutečnosti a koherenční zase nedostatečný vztah k empirii a skutečnosti). Získání pravdivého poznání i pochopení, co pravda je, předpokládá pochopit cíl poznání, vztah poznání k našim praktickým zájmům, jakoţ i úlohu vědy při poznání (srov. Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravda). Z řečeného lze rozlišovat dvojí druh pravdivosti. Buď se budeme při posuzování pravdivosti zaměřovat na obsah (faktuální pravdivost) nebo na formu (logická pravdivost):  Faktuální pravdivost je taková pravdivost výroku, která je závislá na souladu mezi jeho obsahem a stavem věcí (světa), tj. fakty. Faktuálně pravdivý výrok je pravdivý pouze v některých interpretacích. Příkladem můţe být věta, ţe „současným prezidentem ČR je Václav Klaus“. Tato věta je pravdivá pouze po dobu prezidentského mandátu českého občana prof. Václava Klause.  Logická pravdivost se týká pravdivosti výroku v souvislosti s logickými zákony, resp. stavbou tohoto výroku. Logicky pravdivý výrok je pravdivý v kaţdé interpretaci bez ohledu na stav věcí (světa). Typickým příkladem jsou tautologie, např. smrad je smrad (srov. Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravdivost). SHRNUTÍ KAPITOLY Etika se zabývá pouze takovým jednáním, kterému předchází volba. Zakladatelem vědecké disciplíny etiky byl Aristotelés, který však sám navazoval na celou řadu předchůdců, stejně jako z tohoto athénského filosofa vycházelo mnoho dalších myslitelů zachovávajících kontinuitu tohoto tázání aţ do současnosti. Současný přístup k etice ovlivňuje mnoho faktorů, které se snaţíme postihnout v celém tomto textu. Tato kapitola se zabývá zejména vztahem etiky a výkladu světa, historického vývoje etického myšlení, pravdou a pravdivostí. - 11 -
  12. 12. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ÚKOLY 1. Mohou zvířata jednat eticky? 2. Je potřebné pro vlastní etické postoje znát historický přístup k etice? 3. Jaký je vztah mezi zákony a etikou? 4. Můţe existovat mravní jednání bez nároku na pravdivost? LITERATURA KE KAPITOLE [1] ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova, přel. P. Rezek. 2 roz. vyd. Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN 80-901796-7-3. [2] BLECHA a kol. aut. Filosofický slovník. 2. roz. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. ISBN 80-7182-064-4. [3] FLOSS, P. Architekti křesťanského středověkého vědění. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. 448 s. ISBN 80-7021-662-X. [4] HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 774 s. ISBN 978-80-7367-569-1. [5] CHOTAŠ, J.; KARÁSEK, J. Kantův kategorický imperativ. Praha: Oikúmené, 2005. ISBN 80-7298-096-3. [6] KANT, I. Základy metafyziky mravů. Z něm. originálu Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, vyd. Johann Friedrich Harknoch, 1785, přel. L. Menzel. 2. vyd. Praha, 1990. [7] LIBERA, de A. Středověká filosofie. Z fran. originálu La philosophie medievale, vyd. Press Universitaires de France, Paříţ, 1993, přel. M. Pokorný. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2001. 551 s. ISBN 80-7298-026-2. [8] RICKEN, F. Antická filosofie. Z něm. originálu Philosophie der Antike, vyd. W. Kohlhammer, Stuttgart, 1993, přel. D. Mik. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999. ISBN 80-7182-092-X. [9] RICKEN, F. Obecná etika. Z něm. originálu Allgemeine Ethik, vyd. W. Kohlhammer, Stuttgart, 1989, přel. D. Petříčková. Praha: Oikúmené, 1995. 165 s. [10] TUGENDHAT, E. Přednášky o etice. Z něm. originálu Vorlesungen über Ethik, vyd. Suhrkamp, 1993, přel. J. Moural. 1. vyd. Praha: Oikúmené, 2004. ISBN 80-7298-086-6. - 12 -
  13. 13. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky2 Etické principy ve vědě a výzkumu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:  definovat etické předporozumění,  popsat rozdíl mezi sociálním a biologickým determinismem,  rozlišit etiku podle smýšlení a podle odpovědnosti,  vysvětlit, co to je aplikovaná etika,  objasnit význam základních dvou etických principů. KLÍČOVÁ SLOVA Mravní předporozumění, základní etické principy, deontologie, konsekvencionalismus, utilitarismus, aplikovaná etika, princip non-maleficence, princip beneficence.2.1 Etické předporozumění Etika je vědní obor, kde jsou kladeny otázky a zvaţovány odpovědi. V určitých chvílích trápí kaţdého myslícího jedince: „ Jaký je smysl mého jednání? Co je dobré? Jak mám jednat - teď - v tuto chvíli? Co je spravedlnost? Co je hodnotné a co není? Co je dobro, co je normální a co uţ je zlo? Kam kráčí lidstvo – a kam kráčím já? aj.“ Tradice novověkého myšlení shrnuje lidské existenční hledání do tří aktuálních otázek: Co můţeme vědět? Co máme činit? V co můţeme doufat? Druhá otázka je základní etickou otázkou, která dává etice charakter praktické filozofie (Hartmann, 2002, s. 23). Avšak ono „mít“ dostává jiný smysl, pokud se na otázku ptáme z perspektivy vlastní osoby a děláme si starost o svůj vlastní ţivot a ptáme se, co je ve výhledu nebo se ptáme z pohledu „my“ a ptáme se, co je nejlepší pro „nás“. Neboť etické otázky, které se týkají vlastního ţivota a smrti, se kladou, na rozdíl od otázek směřovaných na celek, v kontextu určitého ţivota nebo jedinečné ţivotní formy (srov. Habermas, 2003, s. 11). Základním problémem etiky je „svoboda jedincovy vůle“, tedy otázka, co zásadně ovlivňuje mravní postoj a následně morální výběr. „Odborníci se rozcházejí v názoru na lidskou podstatu, ale celkově je můţeme rozdělit do dvou hlavních kategorií: na ty, kteří tvrdí, ţe lidé jsou produkty výchovy, a na ty, kteří nás povaţují za plod neovlivnitelné biologické dědičnosti“ (Murphy, 2001, s. 23). První přístup tzv. kulturní determinismus předpokládá, ţe narozený člověk je tzv. „tabula rasa“ tj. nepopsaný list, do kterého teprve společnost a kultura, ve které ţije, vepíše, jaký bude. Proces ovlivňování probíhá pomocí socializace a enkulturace a znamená formování osobnosti jedince pomocí jiţ vytvořených a udrţovaných hodnot, - 13 -
  14. 14. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky prostřednictvím kulturních vzorů činnosti a jednání a vlivem jiţ vytvořených modelů společenských institucí a systémů (srov. Kubátová, 2002, s. 108). Druhou krajností je biologický determinismus, který tvrdí, ţe lidstvo je jiţ předem zformováno, má určité trvalé a neovlivnitelné vlastnosti a jakousi zvláštní vnitřní celistvost a předurčenost. Zastánci této teorie jsou přesvědčeni o genetické determinovanosti nejen jednotlivce v průběhu ontogeneze, ale celé lidské rasy v průběhu fylogeneze (srov. Wright, 1994). Na postoj člověka k etickým problémům má vliv obojí a to ve vzájemné interakci. Jsme tedy jako lidé determinováni jak vrozenými a dědičnými genetickými předpoklady a biologickým druhem Homo sapiens, tak výchovou v konkrétní společnosti i její kulturou. Před základní etickou otázkou „Co máme činit?“ stojíme v kaţdém okamţiku. Kaţdá nová situace nám ji znovu klade, v ţivotě na ni musíme znovu a znovu odpovídat, aniţ by nás nějaká moc mohla této nutnosti zbavit. „A na kaţdou otázku, která se neopakuje ve zcela stejných situacích, je vţdy novou odpovědí naše konání, naše skutečné jednání. Neboť čin obsahuje vţdy rozhodnutí, které jsme jiţ učinili“ (srov. Hartmann, 2002, s. 23). Otázce „Co mám činit“ však vţdy musí předcházet vědění o tom, co je hodnotné. Někteří filozofové (např. Platón, Akvinský, Kant aj.) předpokládají, ţe před teoretickými znalostmi významných etických principů, je u kaţdého člověka přirozené tzv. předvědecké porozumění morálním skutečnostem. Podle něj se utvářejí jeho postoje, jejichţ akčním projevem je jednání. Etické předporozumění znamená, ţe v běţných lidských rozhovorech existují slova vyjadřující mravní skutečnost: dobré-špatné, nezištné-egoistické, ušlechtilé- hrubé nebo slova jako: zakázané, povolené, svědomí, hřích, vina, pokání, ctnost, věrnost, zrada atd. Tato slova jsou uţívána i v kontextu jiném neţ mravním, například “… dobré jídlo, zlé počasí, přikázaný směr jízdy, ušlechtilé zvíře, ale všichni poměrně bez obtíţí dokáţeme říci, kdy mají slova morální význam a kdy ho nemají“ (Anzenbacher, 2001, s. 13). Jedná se takový typ slov, kterým kaţdý rozumí, ale která se těţko vysvětlují. Výsledkem je, ţe v běţné komunikaci uplatňujeme ono předporozumění mravní skutečnosti a ţe ho také předpokládáme u jiných lidí. Bez předporozumění by byla nemoţná jakákoliv mravní diskuse. Máme tedy poměrně shodné vědění o významu mravních skutečností. Je ale zcela moţné, ţe při bliţší analýze se naše vědění o významu mravních skutečností ukáţe jako vágní, nepřesné, chybné. Nejdůleţitějším faktem lidského předporozumění je, ţe svému vlastnímu jednání i jednání druhých lidí, připisujeme mravní hodnotu. Hodnotíme vlastní i cizí jednání jako dobré nebo špatné, schvalujeme je nebo odmítáme. „Předpokládáme, ţe kaţdý nějak ví, co je dobré a co je špatné, alespoň ve všeobecném smyslu. To nevylučuje, ţe v jednotlivém případě lidé mohou mít o dobru a zlu zcela rozdílné názory. Předpokládáme také, ţe kaţdý rozhodně ví, ţe dobro je nutno konat a zlo nekonat. Jde tu o vědomí, ţe mravní nárok dobra má povahu nepodmíněné závaznosti“ (Anzenbacher, 2001, s. 13). Předporozumění je moţno také nazvat přirozeným mravním zákonem. Přirozený zákon nám říká, jak má člověk jednat, aby byl ve shodě se svou - 14 -
  15. 15. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky přirozeností. Přirozený mravní zákon se nedá změnit, protoţe je v hloubi našeho lidství. „Ve vztahu k mravním normám, které zakazují zlo, neplatí pro nikoho ţádná privilegia nebo výjimky. Před nároky mravního zákona jsme si všichni rovni“ (Jan Pavel II. In Příkaský, 2000, s. 41). Ještě dva aspekty jsou v mravním předporozumění důleţité. Prvním je tzv. „sociální zřetel“. Tento aspekt je primárně mezilidský a souvisí se základy humánního lidí, a tím s otázkami spravedlnosti. Znamená to ve svém důsledku, ţe pro společné souţití je nezbytné, aby se lidé uznávali jako rovnocenné bytosti, a aby kaţdý ve svém jednání bral v úvahu, ţe druzí lidé mají také potřeby a zájmy jako on sám. Křesťanství tyto hodnoty vyjadřuje v biblickém: „Jak chcete, aby lidé jednali s Vámi, tak jednejte Vy s nimi“ (Lukáš, 6, 31). Druhý aspekt se týká osobní mravní kvality člověka a spočívá ve vědomí vlastní hodnoty. „Věřím, ţe kaţdý den lidem nabízí příleţitost udělat to nejlepší moţné Citace rozhodnutí ve všem, do čeho se pouštějí.“ (Paulo Coelho z knihy Záhir)2.2 Základní etické principy Na základě vývoje etického myšlení (kapitola č. 1) a lidského mravního předporozumění je moţno stanovit základní etické principy, jeţ platí obecně, ale i aplikovaně v různých oblastech lidského konání. Princip znamená základ, zásadu, ale i původ (odvození od něčeho zásadního, základního) z čeho se vychází při odvozování dalších poznatků či následného jednání. Principem je biblické desatero, zlaté pravidlo jednání (viz kapitola č. 2.1), v novověku potom principy vyplývající ze společenské smlouvy podle Rousseaua, která spojuje nutné zlo společnosti a přirozený stav člověka tzv. obecnou vůlí (srov. Osborne, 2006). Ve všech je moţno nalézt ony dva základní principy, bez kterých by nemohla lidská společnost existovat: konat dobro a nekonat zlo. Rozdíl je v přístupu k principům, který můţe být buď: deontologický, tzv. etika podle smýšlení, coţ znamená, ţe jsou principy brány jako nařízené jednání vyšší autoritou a jako jednající se potom nestarám o následky (zejména u náboţenských principů nebo u principů deklarovaných v etických kodexech) anebo konsekvencionalistický, tzv. etika podle odpovědnosti, coţ znamená, ţe je povaţováno za správné takové jednání, které má za následek větší mnoţství výhod neţ nevýhod; vychází ze zváţení výsledků jednání, přihlíţí k následkům, které toto jednání s sebou nese, k jeho uţitečnosti, a také k situaci, ve které jednání probíhá. Tento typ jednání s sebou nese větší svobodu rozhodování a jednání, ale také vyšší osobní odpovědnost (srov. Ivanová, 2004, s. 21). Konsekvencionalistická nejistota nutila filosofy od 17. století přemýšlet nad určitými zásadami etiky podle odpovědnosti. Nejznámější je tzv. teorie utilitarismu, jejímţ základem je hédonistická orientace. Její cíl, vyjádřený formulí „největší štěstí pro všechny“ poprvé vyslovil R. Cumberland a obvykle je připisována J. Benthamovi. Ten teorii rozvinul a jeho klasický utilitarismus staví na víře v obecný egoismus a jeho afirmaci (tj. kladném stvrzení) (srov. Petrusek, Miltová, Vodáková ed., 1994, s. 51). - 15 -
  16. 16. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky Mezi zastánce utilitarismu patří i Ch. Darwin a S. Mill. „Oba věřili, ţe ve světě, ve kterém podle všeho ţádného boha nenajdeme, je dobrým morálním vodítkem uţitečnost“ (Wright, 1995, s. 350). „Utilitarismus můţe být základem absolutních práv a povinností… takový postoj posuzuje z hlediska uţitečnosti pravidla, nikoliv jednotlivé činy…. Člověk se pak neptá: Jak ovlivním celkové štěstí lidstva, kdyţ se dnes budu chovat tak či onak? Místo toho se ptá: Co by se stalo, kdyby se všichni lidé za podobných okolností takto chovali? Přesvědčení, ţe štěstí je dobré a utrpení špatné, není jen základní součástí morálního myšlení, na kterém se všichni shodneme. Stále více se zdá, ţe je to vůbec jediná zásada, na které se všichni shodneme“ (Wright, 1995, s. 352). Zjednodušeně je moţno říci, ţe základem pro nové sekularizované principy se:  svoboda jednotlivce volit své jednání, pokud nezasahuje do svobody ostatních;  svoboda jednotlivce rozhodovat o sobě a svém osudu;  jedinečnost kaţdé osoby;  vědění, ţe nejen individuální štěstí, ale štěstí většiny vede ke spokojenému ţivotu jednotlivce,  povinnost společnosti stanovit základní morální pravidla pro moţnost souţití všech zúčastněných.2.3 Základní etické principy ve vědě a výzkumu Praktická filozofie a etika, jako její nedílná součást, chce na základě popisu a analýzy lidského poznání a konání (etika deskriptivní a etika analytická) a bytí (metaetika) slouţit zejména k mravnímu zdokonalování praxe. V praktické činnosti má potom ambice stanovovat normy správného chování (etika normativní). V úzkém sepjetí se ţivotem se etická disciplína pokouší reagovat na nejrůznější aspekty ţivota v jeho různých oblastech (práce, lidská práva, medicína a zdravotnictví, věda a výzkum, ale i sport, ekologie, aj.). Etika takto vztaţená na jednotlivé oblasti lidského konání se nazývá etika aplikovaná. Plní úlohu praktické filozofie hlavně tím, ţe se orientuje na praktické „ţivé“ problémy a případové situace kaţdodenního ţivota (srov. Fobel, 2002, s. 13 – 14). Etika vědy a výzkumu je speciální aplikovaná disciplína, zabývající se morálkou a mravností vědy. Její základní úlohou jako součástí meta vědy je odhalovat etické problémy související s vědeckou činností a jejími důsledky. Kriticky zkoumá a zdůvodňuje normy, které regulují chování vědců. Základní principy vědy je moţno odvodit od základních principů biomedicíny (tady oblasti, ve které je v rámci vědy a výzkumu nějak jednáno či nakládáno s člověkem – jedincem či skupinou. Naprostým základem je činit dobro (viz kapitola 2.2), tzv. beneficence – neboli dobřečinění. Princip beneficence znamená předcházet poškození, odstraňovat je a současně podporovat dobro (srov. Beauchamp, Childerss, 2001 in Ivanová, 2006, s. 29). Všechno co děláme, děláme pro dobro jedince, respondenta a společnosti, naše činnost musí být vedena snahou prospět svým výzkumem jednotlivcům i společnosti. Protoţe však mohou být zájmy jednotlivce ve výzkumu (probanda, respondenta, zkoumané osoby, ale i pokusného zvířete) v rozporu se zájmy - 16 -
  17. 17. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky společnosti, je nutno vţdy dodrţovat tyto etické zásady ve výzkumu a vědě:  Lidská bytost je vţdy cílem, nikoliv prostředkem  Důstojnost člověka i v rámci výzkumu, zejména však biomedicínského výzkumu  Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti  Člověka je vţdy nutno respektovat v jeho celosti, ve všech vzájemně provázaných dimenzích (srov. Munzarová, 2005, s. 12-13) Znamená to, ţe rizika výzkumu pro jednotlivce či společnosti nesmí převyšovat jeho přínos. Beneficence představuje pozitivní dimenzi druhého principu (nekonat zlo), tzv. nonmaleficence neboli neškodění. Princip neškodění (někteří autoři uvádějí nepoškozování) zakazuje ublíţit, poškodit nebo dokonce usmrtit jiné (srov. Beauchamp, Childerss, 2001 in Ivanová, 2006, s. 29), i v zájmu vědy a má vztah k zásadě „primum non nocere“ (především neškodit). Tento princip má přednost i před principem beneficence. SHRNUTÍ KAPITOLY Etika je filozofická věda o mravnosti, má mnoho různých myšlenkových směrů, z nichţ některé staví na lidském předporozumění mravnosti. Lidské přeporozumění je dáno biopsychosociální podstatou člověka. To, co v člověku rozlišuje dobré od zlého a směřuje podle toho chování a jednání určité osoby, se nazývá svědomí. Svědomí se však u jednotlivců liší co do obsahu i rozsahu. Etika zasahuje do mnoha oborů lidské činnosti (aplikovaná etika) a jednou z nich je etika vědy a výzkumu. I zde, jako v celé oblasti etiky, platí dva základní etické principy – konat dobro a nekonat zlo. Ke konkrétnímu jednání na základě těchto principů můţeme přistupovat z pohledu konání povinnosti anebo pohledu konání podle následků jednání. Nejznámější teorie, zaloţená na následcích jednání se nazývá utilitarismus. Ve vědě se princip konání dobra nazývá beneficence a nekonání zla non- maleficence. ÚKOLY 1. Jedná člověk ze svobodné vůle nebo je jeho jednání vţdy determinováno (biologicky a sociálně)? 2. Lze v pluralitní společnosti dosáhnout konsensu o etických otázkách ve vědě a výzkumu? (konsensus # pravda!!!) 3. Jaké typy argumentů pouţíváte Vy při zdůvodňování Vašich vlastních etických rozhodnutí v oblasti Vaší praxe? Tady jsou moţné příklady:  Dělám to tak, protoţe to říkal generální ředitel.  Byl jsem vychován v křesťanské víře, a proto vím, ţe takto je to správné, tak se to říká v desateru.  Cítím, ţe takto to dělám dobře. - 17 -
  18. 18. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky  Mám dobré vzdělání a takto jsme se to učili.  Dělám to dobře? Nebyl by nějaký jiný způsob? Co podporuje to, ţe myslím zrovna takto?  Dělám to pro co největší počet spokojených lidí.  Dělám to proto, ţe odhaduji, ţe to bude mít dobré následky.  Dělám to proto, ţe chci mít čisté svědomí. LITERATURA KE KAPITOLE [1] ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. české vyd. Z něm. originálu Einfűhrung in die Ethik vyd. Patmos Verlag, Dűsseldorfu,1992, přel. K. Šprunk. Praha: Academia, 2001. 292 s. ISBN 80-200-0953-1. [2] BEAUCHAMP, T. L.; CHILDRESS, J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5. th. ed. Oxford, New York: Oxfor University Press, Inc., 2001. 454 s. ISBN 0-19- 514332-9. [3] Bible, Nový zákon, Lukáš, kapitola 6, verš 31. [4] HABERMAS, J. Budoucnost lidské přirozenosti. Na cestě k liberální eugenice? 1. české vyd. Z něm. originálu Die Zukunft der menschlichen Natur. Auf dem Weg zu einer liberalen Eugenik? vyd. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 2001, přel. A. Bakešová. Praha: FILOSOFIA – FILOSOFIA, 2003. 132 s. ISBN 80-7007-174-5. [5] HARTMANN, N. Struktura etického fenoménu. 1. české vyd. Z něm. originálu Ethik, 2. vyd., Walter de Gruyter & Co., Berlin und Leipzig, 1935, přel. K. Hlavoň. Praha: Academia, 2002. 274 s. ISBN 80-200-0970-1. [6] FOBEL. P. Aplikovaná etika. Teoretické východiská a súčasné trendy. 1. vyd. Martin, SR: HONNER, 2002. 135 s. ISBN 80-968399-5-0. [7] IVANOVÁ, K. Etika a organizační kultura ve zdravotnickém managementu. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9. [8] IVANOVÁ, K. Základy lékařské etiky. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Kapitoly z lékařské etiky. Skriptum. 2. upravené a rozšířené vydání. Olomouc: VUP, 2004. S. 16 – 31. ISBN 80-244-0892-9. [9] KUBÁTOVÁ, H. Základy sociologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 169 s. ISBN 80-244-0518-0. [10] MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s. ISBN 80-247-1024-2. [11] MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. 1. české vyd. Dotisk 2001. Z angl. originálu Cultural and Social Antropology. An Overture, 3. ed., vyd. Prentice Hall, A. Division of Simon&Schuster, Englewood Cliffs, 1989, přel. H. Červinková. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1989. Edice Studijní texty, 15. sv. 267 s. ISBN 80-85850-53-2. [12] OSBORNE, R. Seznamte se… Filozofie. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 187 s. - 18 -
  19. 19. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ISBN 80-7367-086-0. [13] PETRUSEK, M.; MILTOVÁ, A.; VODÁKOVÁ, A. ed. Sociologické školy, směry, paradigmata. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1994. Edice Sociologické pojmosloví, sv. 4. 249 s. ISBN 80-85850-04-4. [14] PŘÍKASKÝ, J. V. Učebnice základů etiky. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. 134 s. ISBN 80-7192-505-5. [15] WRIGHT, R. Morální zvíře. Z angl. originálu The Moral Animal, vyd. Pantheon Books a division of Random House, Inc., 1994, přel. A. Hradílek. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1995. Edice Psychologie, sv. 4. 478 s. ISBN 80-7106-127-1. - 19 -
  20. 20. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky3 Etika ve vztahu k účastníkům výzkumu a výzkumnému procesu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:  rozpoznat tři základní dilematické oblasti ve vědě a výzkumu,  definovat princip autonomie vycházející z lidských práv a důstojnosti člověka,  určit faktory, které autonomii zkoumané osoby naplňují,  reprodukovat, co je to výzkumný proces a které etické aspekty jsou pro něj důleţité,  vyjmenovat tato aspekty s odůvodněním důleţitosti,  rozváţit pravdu a leţ ve vztahu k prezentaci výsledků,  pochopit rozdíl mezí etickou povinností a etickou odpovědností,  vysvětlit vztah etiky k sociální odpovědnosti ve vědě a výzkumu. KLÍČOVÁ SLOVA Autonomie člověka, lidská práva, důstojnost člověka, ochrana soukromí, informovaný souhlas, poctivost zkoumání, úcta k výsledkům ostatních, etická povinnost, etická odpovědnost, sociální odpovědnost.3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu Je moţné odlišit tři oblasti výzkumu, ke kterým se vztahují etické problémy Tři základní i dilemata: eticky dilematické 1) etiku nakládání s účastníky výzkumu, oblasti 2) etiku nakládání s informacemi, ve vědě 3) etiku odpovědnosti vůči společnosti (srov. Komenda, 2004, s. 97). a výzkumu První oblast se vztahuje k této podkapitole (4.1) – tedy k etickým problémům jednání a nakládání s účastníky výzkumu, kde je hlavní otázkou, zda je člověk subjektem, či objektem výzkumu. Další dvě eticky dilematické oblasti se vztahují k výzkumnému procesu a bude o nich pojednáno v podkapitole 4.2 – Etika a výzkumný proces. Největší etické problémy ve vědě a výzkumu spadají do oblasti první. Vznikají zejména při střetu sociálních a osobních hodnot (svoboda a soukromí aj.) a hodnot vědeckých, usilujících o co nejkvalitnější a nejvěrnější data. V této kontradikci jde o zásadní rozpor mezi bezprostředním zájmem zúčastněných osob a strategickým cílem výzkumu, jehoţ výsledky mohou být prospěšné mnohým osobám v budoucnu. - 20 -
  21. 21. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky K této problematice existují dva zásadní přístupy (srovnejte s Kapitolou č. 2): Deontologický přístup neboli jednání podle povinnosti. Při hodnocení mravních počinů výzkumníka a jeho odpovědnosti se tento způsob přístupu zařazuje mezi tzv. „jednání podle smýšlení“. Jedná-li někdo podle smýšlení, následky svého jednání nechává na autoritě, jeţ smýšlení konstituovala, tj. stanovovala ony povinnosti. Povinnosti výzkumníka v současnosti jsou stanovovány etickými kodexy. V historii převaţoval způsob stanovování povinností tzv. „apelem na autoritu“ (srov. Ivanová, 2004, s. 26). Výzkumník jedná mravně, pokud závazky, vyplývající z povinností, plní. Teleologický přístup neboli jednání s ohledem na cíl. Primárním hlediskem je účelnost a morálnost činů je posuzována ve vztahu k cílům. Hodnotí se moţný zisk výzkumu, tj. zlepšení znalostí, poznání, technologické aplikace (srov. Komenda, 2005, s. 92). Teleologický přístup se zařazuje mezi „jednání podle odpovědnosti“. Jedná-li někdo podle odpovědnosti, znamená to, ţe si nese sám následky svých rozhodnutí, tzv. konsekvencionalismus. U tohoto typu jednání hrozí riziko, ţe převáţí blaho společnosti nad blahem jednotlivce (srov. Ivanová, 2004, s. 27). Nejvíce dilematických výzkumů s lidskými účastníky se odehrává v oblasti biomedicíny. Tato skutečnost je dána tím, ţe ne vţdy se jedná o osoby, které vstupují do výzkumu zdrávi, či z vlastní vůle. Mnoho probandů v biomedicíně se podrobuje zkoumání, protoţe má nějaké onemocnění, doufaje, ţe výsledky výzkumů pomohou buď jemu, nebo členům jeho rodiny. Ve své podstatě ani příliš moţností k jinému rozhodnutí nemají, zvláště kdyţ nová metoda (nový lék) slibuje více neţ současná standardní léčba. Zatím nejproblematičtější oblastí se jeví oblast výzkumu genetického. Tady se jeví jako základní princip autonomie, lépe moţná princip respektu k autonomii, který znamená respekt k sebeurčení a samostatnosti zkoumaného člověka, tzn. respekt ke stavu jeho nezávislého, samostatného jednání, bez zevního ovlivnění. Autonomie předpokládá schopnost zkoumané osoby zváţit a rozlišit jednotlivé alternativy a uskutečnit svůj vlastní plán (srov. Beauchamp a Childress, 2001, in Ivanová, 2006, s. 29). Tento princip je povaţován v USA za hodnotu nejvyšší. Vyzvedávání autonomie odráţí nástup individualismu, který podporuje tvůrčí schopnosti člověka a odporuje konformitě. V bioetickém kontextu se týká především práva nemocného na sebeurčení, doloţeného informovaným souhlasem s veškerým děním v procesu zkoumání. Jednodušeji řečeno, proband (zkoumaná osoba) má právo na názor a ten má být, pokud to není v rozporu se zákonem, zohledněn při rozhodování o kaţdém zákroku. Širším pojmem, do kterého můţeme zahrnout autonomii, je důstojnost člověka jako základní lidské právo. Základní lidská práva jsou přiznána všem, bez ohledu na věk, zdravotní stav nebo sociální situaci a jsou upravena v Listině základních práv a svobod. Jiţ článek 1 stanoví, ţe „Lidé jsou rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Osobám vstupujícím do výzkumu, zejména pak výzkumu biomedicínského, je nutné při ochraně jejich práv věnovat náleţitou pozornost, zejména pak je nutné zaměřit se na jejich lidskou důstojnost. To zdůrazňuje článek 10 listiny základních práv a svobod, který stanoví: „Kaţdý má právo, aby byla - 21 -
  22. 22. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“ Obecně lze shrnout, ţe princip důstojnosti spočívá v:  respektování osobní integrity,  zamezení fyzického či duševního zneuţívání,  dodrţování zásad slušného chování (srov. Buţgová, Ivanová, 2008, s. 28). V Ústavním zákoně č. 23/1991, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jsou uvedeny všechny oblasti, spojené s lidskými právy, z nichţ ve vztahu k výzkumu je moţno zdůraznit následující (srov. Ivanová, 2006, s. 42-43, Komenda, 2004, s. 98):  právo nebýt poškozován  právo nemuset konat nic proti své vůli  právo nebýt obelháván a podváděn  právo na ochranu soukromí  právo na svobodu projevu a svobodu rozhodování Podle Komendy (2004, s. 98) se neetický přístup k účastníkům výzkumu se manifestuje ve čtyřech oblastech: 1) moţné poškození subjektu 2) absence jeho poučeného souhlasu 3) klamání účastníka 4) narušení soukromí subjektu ad1) Možné poškozování subjektu Prvním právem účastníka výzkumu je právo na osobní bezpečnost. Výzkum ohroţující ţivot anebo tělesné či duševní zdraví člověka je pro vědeckou obec nepřijatelný. Tato zásada se v modifikované podobě přenáší i na pokusy konané na zvířatech (s cílem prospět člověku a lidskému poznání). Navíc se ţádá, aby ani podmínky, v nichţ se laboratorní zvířata chovají, nebyly pro ně zdrojem trápení. Poškození je někdy nesnadné rozpoznat, definovat a předvídat. V sociálním výzkumu je přímé fyzické poškození člověka nepravděpodobné; poškodit však lze nejenom tělo. Člověku je moţno uškodit osobnostně (postrašením) i psychicky (ztráta sebevědomí v pokusu, kdy se měří dosahovaný výkon) anebo sociálně (dojde-li ke ztrátě důvěry v ostatní lidi). Předvídat takové poškození je obtíţné – proto se poţadavek nepodmíněné, absolutní bezpečnosti modifikuje: ţádá se, aby rizika potenciálního poškození byla zvaţována oproti moţnému efektu, přínosu zkoumání. Rozbor nákladů a prospěchu (costs - benefits) je důleţitý, třebaţe víme, ţe onen prospěch je spíše prospěchem badatele a společnosti neţli prospěchem subjektu - účastníka výzkumu. Oprávněnost provedení výzkumu stoupá, je-li subjekt za moţné poškození odměňován. Příslušný rozbor by se měl dělat jako součást výzkumného plánu. Ochranu účastníků výzkumu před moţným poškozením by mělo zajišťovat respektování některých etických zásad, vycházejících ze základních etických - 22 -
  23. 23. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky principů – beneficence, non-maleficence, autonomie). K nim patří: Informace pro zkoumané osoby uţ před započetím studie o všech předpokládaných rizicích a nepříjemnostech a poskytnutí dostatku informací i příleţitostí, aby zváţili či odvolali svou účast. Výzkum se zahájí teprve poté, co subjekty dají badatelům souhlas (viz další odstavec – Informovaný souhlas). Z výzkumu by měly být vyloučeny osoby, u nichţ je vyšší riziko, ţe budou poškozeni. Tuto zásadu zdůrazňují všechny etické kodexy, které se dotýkají vědy a výzkumu (viz kapitola 6). Pro výzkumníka tedy platí, ţe je povinen odhadnout moţná poškození a případně je nutno subjekty sledovat ještě po skončení pokusu, s cílem dodatečně jim poradit nebo pomoci. ad2) Absence poučeného (informovaného) souhlasu Subjektům, zvaţujícím svou moţnou účast ve výzkumu, je třeba garantovat svobodnou volbu: účastnit se, anebo svou účast odmítnout. Musejí se rozhodovat s vědomím, ţe jde o účast dobrovolnou - a zároveň plně poučeni o podstatě výzkumu a moţných rizicích z něho plynoucích. Proto se doporučuje vypracování tzv. Informovaného souhlasu, který je v případě, ţe výzkum je spojen s léčebným procesem, zákonně i eticky nezbytný. Informovaný souhlas se v medicíně stal důleţitým nástrojem pro poskytování informací a povaţuje se za náleţitý projev pacientovy vůle (srov. Haškovcová, 2007, s. 25). Výzkum s osobami jiţ zasaţenými (či ohroţenými) určitou chorobou je potřeba připravit zvláště pečlivě a před započetím výzkumu je vţdy kompetentními orgány vyţadován souhlas Etické komise (etické komise jsou zřizovány jiţ při větších nemocnicích, ale ve fakultních nemocnicích, kde se vţdy provádí nějaký typ výzkumu, je jejich zřízení povinností). Ta dohlíţí zejména na úplnost písemné informace pro pacienty (kteří se budou výzkumu účastnit), vhodnost postupu při získávání informovaného souhlasu a rovněţ odůvodnění výzkumu na osobách neschopných udělit souhlas. Měl by být vţdy podrobně vysvětlen záměr a smysl výzkumu a podrobně vysvětlena rizika poškození (princip respektu k autonomii). Nezbytná je zejména mlčenlivost o jednotlivých případech, ať se jiţ jedná o choulostivou odpověď nebo nikoliv. Subjekt musí mít vţdy moţnost volby (zúčastnit se nebo odmítnout) i po celou dobu výzkumu a to musí vědět (srov. Burešová, 2004, s. 170). Je obtíţné předem obecně stanovit, jakou informaci by měl subjekt dostat; velice záleţí na povaze výzkumu. Zpravidla není nutno poskytnout subjektům kompletní výzkumnou dokumentaci - uţ proto, ţe je pro ně příliš odborná a ne zcela srozumitelná. Měl by jim být vysvětlen smysl výzkumu, jeho záměr a způsob sponzorování. Rozhodně se jim musí sdělit, ţe účast je z jejich strany dobrovolná a ţe mají právo kdykoli, tj. v kterékoli fázi, od výzkumu odstoupit. Navíc je potřeba rizika poškození jim jasně vysvětlit. Je-li riziko odhadováno jako vyšší neţ "minimální", ţádá se navíc písemný souhlas subjektu nebo jeho zákonného zástupce. Minimálním rizikem se přitom rozumí riziko běţného kaţdodenního ţivotního provozu (srov. Komenda, 2004, s. 99). Institut "poučeného souhlasu" chrání pak obě strany - badatele i subjekt. - 23 -
  24. 24. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky V biomedicínském výzkumu je písemná forma poučeného souhlasu standardem. Avšak – ani souhlas subjektu neopravňuje badatele k neetickému jednání!!! ad 3) Klamání účastníků výzkumu Tato zásada úzce souvisí s vypracováním Informovaného souhlasu. Poskytnutí přesných informace o účelech výzkumu je problematické ve vědách, které se zabývají chováním člověka. Důvodem klamání respondentů bývá potřeba navodit u nich duševní stav, kdy se budou chovat přirozeně; můţe se stát, ţe pokud respondenti znají účel studie, znehodnotí to někdy výsledky na nich napozorované, tj. změnilo by to jejich chování. Bez určitého klamání by se asi chování studovat nedalo, zejména ne chování cílené (agrese, podrobivost, podvádění, neposkytnutí pomoci v naléhavém případě). Klamáním je vlastně v jisté míře kaţdá pokusná situace simulující situaci reálnou. Kompromisem klamání je rozhovor se zkoumanými osobami bezprostředně po dokončení výzkumu, kde se jeví jako nezbytné vysvětlit i důvody, proč bylo jisté klamání v zájmu věci nezbytné. V citlivě a ohleduplně vedeném vysvětlení je namístě i omluva výzkumníka, proč byl nucen zkoumané osoby uvádět v omyl. Komenda uvádí (2004, s. 100), ţe dobře provedené vysvětlení bývá účinné. ad 4) Narušení soukromí zkoumané osoby Zásada opět souvisí s kvalitně vypracovaným Informovaným souhlasem, kde mají být zejména tyto okolnosti dobře vysvětleny. Právo na soukromí je právem jedince rozhodovat kdy, kde, kam a v jakém rozsahu mají být zveřejňovány jeho názory, víra a standardy chování. Není dovoleno sledovat jedince skrytou kamerou, záznamem atp. na soukromém místě, bez jeho dovolení. Komenda zdůrazňuje (2004, s. 100), ţe míra narušení soukromí závisí na tom, jak soukromá je dotyčná informace (např. sexuální chování nebo nelegální chování). Některá informace je povaţována za privátnější neţ jiná. Nezávisle na povaze informace chrání eticky si počínající badatel právo na soukromí tím, ţe zkoumané osobě zaručuje anonymitu nebo důvěrnost údajů. Informace o subjektu se předává anonymně, coţ zaručuje jedinci soukromí. Tak si dotazníky odebírá sám subjekt (nepřidělují se) a po vyplnění je odevzdává nepodepsané. Identifikační znaky zkoumaných osob se odstraňují hned, jak je to moţné. Nelze dát všeobecně pouţitelný návod - v této věci musí být badatel vynalézavý a pozorný. Tradičně se uţívá změněných jmen osob a míst – coţ však obvykle není dokonalá ochrana. Problémy anonymity subjektu a důvěrnosti údajů řeší i postup, při kterém badatel poţádá subjekt, aby schválil verzi zprávy určené pro veřejnost, navrhuje Komenda (2004, s. 101). - 24 -
  25. 25. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky3.2 Etika a výzkumný proces 3.2.1 Etika práce s informacemi Prvním velkým okruhem etických problémů ve výzkumném procesu je nakládání s informacemi, nakládání s know how, s výsledky výzkumu, s publikačními výstupy aj. Etické jednání v této oblasti musí podle Spousty (2003, s. 18) zahrnovat specifické principy vědecké etiky: vědeckou objektivnost a pravdivost, osobní poctivost a čestnost, originalita (původnost), principiálnost (zásadovost) a nekompromisnost, sebekritičnost a názorovou tolerantnost a skromnost. Princip objektivnosti a pravdivosti vyţaduje, aby vědec předloţil všechna fakta a všechna zjištění, k nimţ dospěl, a nic nezamlčel, nic nepřidával a nic nezkrášloval. Součástí tohoto etického principu je rovněţ poţadavek, aby vědec před vlastním zpracováním zvoleného tématu důkladně poznal díla jiných autorů, kteří se problematikou zabývali jiţ dříve (viz kap. 1.3). Princip osobní poctivosti a čestnosti vyjadřuje etický poţadavek, aby vědec poctivě nakládal s literaturou a prameny, tzn., uváděl ve své práci jen fakta získaná svým vědeckým bádáním a nesníţil se k podvodům. Ivanová a Juríčková (2007, s. 10) vycházejí ze Spousty (2003, s. 23-24) a uvádějí nejčastější eticky nepřijatelné praktiky autorů písemných (a vědeckých prací) prací:  u přímé citace a nepřímé citace (parafráze) není uveden odkaz na zdroj informace,  soupis literatury a pramenů neobsahuje jen skutečně pouţitou literaturu,  k doloţení názoru se vyuţívá materiál, z něhoţ tvrzení jednoznačně nevyplývá,  v soupisu literatury a pramenů bibliografické citace jsou díla, které nemají přímý vztah k popisované problematice,  neoprávněná generalizace (zobecnění závěrů na základě výpovědí nedostatečného nebo nízkého počtu respondentů apod.). Princip originality (původnosti) znamená, ţe vědec přináší nový, třeba jen dílčí, ale původní a do té doby nepublikovaný poznatek. Vědomé přivlastňování cizích poznatků a výsledků duševní práce jiných autorů se označuje slovem plagiát. Mezi plagiáty patří nejen ukradení cizího rukopisu a jeho publikování pod vlastním jménem, ale také neuvedení odkazu na zdroj informace u přímé citace a nepřímé citace (parafráze). Rovněţ nesmí dojít ke zkreslení cizího textu jeho nepozorným parafrázováním. Etika korektnosti zpracování bibliografického soupisu svých publikací vyţaduje, aby se autoři, např. studenti doktorského studia, vyvarovali těchto chyb:  nesmí se opomenout uvést i jiné autory, kteří se na vzniku práce podíleli,  nesmí se opakovat tatáţ práce vícekrát, např. pod jiným názvem, v překladu nebo vydaná jiným nakladatelem, - 25 -
  26. 26. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky  nesmí se uvádět práce, které nemají charakter vědeckých nebo odborných prací, např. popularizační, příleţitostné nebo vzpomínkové,  nesmí se uvádět práce přeloţené, které jsou pouhou translací textu a přivlastnit si autorství přeloţeného díla, aniţ by se uvedlo jméno autora originálu. Princip zásadovosti a nekompromisnosti se projevuje odvahou vědce, např. kdyţ i v obtíţích vytrvá v úsilí o řešení problémů, nepřizpůsobuje výsledky výzkumu výchozím hypotézám nebo přání adresátů a uţivatelů výzkumných výsledků. Princip sebekritičnosti a názorové tolerantnosti se projevuje schopností sebekriticky uznat nesprávnost svých závěrů a veřejně přiznat svůj omyl. Tím vědec prokazuje odvahu a zaslouţí si respekt vědeckého světa. Princip skromnosti znamená ochotu přijímat cizí názor, uznat omyl a také způsobilost pravdivého sebepoznání (uvědomit si „na co mám a na co ne“). Pěstování skromnosti pomáhá při překonávání pýchy z vědecké práce a jejích výsledků. 3.2.2 Etika odpovědnosti vůči společnosti Základním a výchozím konceptem etického jednání v institucích (to znamená i v institucích vědeckých) je tzv. etika sociálních struktur, která se zabývá morálním jednáním jednotlivců a sociálních skupin ve společenských institucích (srov. Ockenfels, 1994, s. 38). Jde o koncept, který pokládá především otázky týkající se moţných ekologických a společenských důsledků jednání aktérů v rámci těchto společenských institucí. Základním konceptem morálního myšlení a jednání v ekonomické a podnikatelské sféře (včetně nakládání s výsledky výzkumu) jsou principy dané sociální etikou. Její původ sahá hluboko do tajemné lidské prehistorie. Sociálnost je přirozená lidská potřeba a začíná s mezilidským vztahem. Z pohledu sociální etiky je moţno sociální vztahy rozdělit na skutky s morálním významem, v kterých se promítá hodnotový vztah, např. uznání významu jiných osob, jejich zájmů či důstojnosti, a ty, které jsou pouze obyčejnou činností. V centru sociální etiky je proto morální hodnocení sociální skutečnosti. Předmětem je sociální vztahový fenomén, zaloţený na hodnotách, z nichţ nejdůleţitější je spravedlnost (srov. Hrehová, 2005, s. 13). Sociální etika tak postuluje tři základní principy, jeţ orientují a koordinují sociální jednání. Tyto principy nelze chápat izolovaně, protoţe spolu vnitřně souvisejí. Jsou jimi princip solidarity, princip subsidiarity a princip obecného blaha. Princip solidarity upravuje vzájemný poměr mezi jednotlivými členy společnosti, a to tím způsobem, ţe kaţdý jednotlivec je spoluodpovědný za blaho společnosti – všichni jsme na jedné lodi – jeden za všechny, všichni za jednoho. Princip subsidiarity je druhou stranou mince. Uspořádává vztah společenského celku k jednotlivci nebo k jednotlivým společenským skupinám. Tento postup reguluje oprávněnost veškerého sociálního jednání tím způsobem, ţe dává přednost iniciativě jedinců či skupin. Princip obecného blaha vychází z premisy, ţe obecné blaho je souhrn podmínek společenského ţivota, jejichţ prostřednictvím mohou lidé snáze a plněji dosáhnout své dokonalosti. Při tom záleţí na zachování práv a povinností lidské osoby. Tento princip obsahuje jak hodnotový rozměr (práva - 26 -
  27. 27. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky a povinnosti jednotlivce), tak také institucionální aspekt (souhrn podmínek), jímţ je legitimizován, ale také omezován sociální stát (Ockenfelts, 1994 in Ivanová, Olecká, 2009, s. 405.) Komenda (srov. 2005, s. 100) však důrazně uvádí, ţe „tradičně je věda sama o sobě mimo morálku. Je třeba rozlišovat roli vědce a občana. Vědecké metody zahrnují poţadavek objektivnosti, který jim ukládá zbavit se osobních preferencí a hodnot. Věda sama v sobě nemá nic, co by stanovovalo, k jakému účelu má být jejích poznatků pouţito. Jediným imperativem vědce je „říci, co ví", tj. předkládat platné nálezy a teoretické interpretace. Jako občan můţe vědec zaujímat morální postoje - bojovat proti jaderným zbraním, za zdravé ţivotní prostředí, proti rasismu. Má-li však být sociální badatel brán váţně jako vědec, nesmí tuto roli vědce zaměňovat s rolí občana a nesmí dovolit svým osobním postojům, aby ovlivňovaly jeho výzkum. Jinak řečeno, vědec nesmí být předpojatý“. „Hlubší zamyšlení ukazuje, ţe vůči tomuto tradičnímu stanovisku lze mít výhrady a námitky. Ne-hodnotový přístup není důsledně uskutečnitelný ze dvou důvodů: Osobní hodnoty mají podstatný vliv na proces výzkumu. Postoje a politické názory badatele nevyhnutelně spoluurčují způsob badatelova výběru a koncipování problémů, stejně jako interpretaci nálezů. Jako příklad můţe slouţit historie interpretace IQ (inteligenčního kvocientu) s ohledem na rasové názory badatele. Věda je zavázána (volbou témat a interpretací nálezů) tomu, kdo ji platí. Je to pravda i pro fyziku (vliv nacistů na německý výzkum), natoţ pak pro sociologii. Nejlépe to dokumentuje historie věd za komunismu, kdy jsme horlivě dokazovali v kaţdém vědním oboru, čím jsme schopni podpírat komunistické myšlenky a přispívat ke komunistické výchově. Vědci si dnes jsou vědomi odpovědnosti za svých nálezů“, uvádí Komenda (2005, s. 99). Protoţe je hodnotová neutralita vědeckých bádání věc problematická, je výzkum vţdycky kontaminován personálně i politicky. Je proto problematické hledat standardy dobré vědy - stačí sledovat, na čí straně badatel je. To pak pomáhá při interpretaci výsledků. Jinak vidí chování v určité kultuře sociolog z jiné kultury a jinak ten, který v ní vyrostl. Na závěr svého pojednání klade Komenda (2004, s. 101) palčivé otázky: Je povinností vědce předvídat důsledky objevu? Naléhavost otázky dokládá diskuse fyziků v souvislosti se svrţením atomových pum na Hirošimu a Nagasaki. Je-li zneužití objevu předvídatelné, je vědec povinen zřeknout se zkoumání? Tato otázka je dnes přetřásána zejména v souvislosti s moţnostmi genové manipulace a mapování lidského genomu. Při těchto úvahách si musíme uvědomovat, ţe odstoupení kaţdého badatele je nahraditelné a ţe při dnešní týmové organizaci bádání vědec dost dobře nemůţe pociťovat odpovědnost za dopad celého projektu. Je vědec odpovědný za to, že našel to, co našel? Problém je v tom, ţe hledat, nalézat a objevovat patří k povaze člověka, takţe - 27 -
  28. 28. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky nějaká prevence sotva můţe přicházet v úvahu. Jedním ze způsobů, jak se přenáší odpovědnost za důsledky objevu na širší společenství, je široká publikace nálezů. Ta je prevencí vzniku informačního monopolu, který je sám o sobě rizikem zneuţití, uzavírá Komenda. V ekonomice a managementu je jednání etické, přináší-li spravedlivé platby, kompenzace a benefity. Berger, Cunningham a Drumwright (2007 in Arinaitwe, 2009, s. 251) zdůrazňují, ţe společenská sociální odpovědnost (CSR) je cesta integrující sociální, ekonomický a environmentální zájem, včetně jejich hodnot, kultury, způsobu rozhodování, strategie. Projevuje se transparentním a předvídatelným jednáním, etabluje dobrou praxi uvnitř firmy, vytvářející bohatství a podporující společnost (in Ivanová, Olecká, 2009, s. 409). Tento přístup je moţno aplikovat na společenskou odpovědnost ve vědě a výzkumu. A závěrem této obtíţné kapitoly trochu filozofického zamyšlení: Znovu se zde dostáváme kruhem k etice povinnosti vycházející z deontologie – nauky o povinnosti (respektující etické normy a etické principy – viz kapitola č. 6) a etice odpovědnosti. Etika povinnosti vychází ze slova vina – nechovám-li se eticky, pociťuji vinu. Sokol (Sokol, Pinc, 2003, s. 22 – 26) zdůrazňuje v současné společnosti etiku odpovědnosti. Dělí ji na odpovědnost vůči sobě – etiku cti a etiku odpovědnosti vůči druhým - společnosti. Etymologickým základem je zde slovo odpověď – odpověď na vlastní svědomí, na hledání vlastní cesty a na důsledky volby své cesty – podstatu konsekvencionalismu (blíţe vysvětleno v kapitole č. 2). V etice cti je základní otázkou, jak budu daný čin hodnotit já sám, v etice odpovědnosti vůči společnosti je otázkou, jak budou můj čin hodnotit ti druzí (zejména ti, jichţ se nějak týká). S ohledem na toto filozofické zamyšlení na závěr pojednání o vztahu vědy a společnosti je moţno konstatovat, ţe osobní svoboda člověka v souvislosti s odpovědností se stává věcí komplikovanou, je výzvou, ale zejména mravním břemenem. SHRNUTÍ KAPITOLY Ve výzkumu je moţné odlišit tři eticky problémové oblasti. První z nich se dotýká ochrany zdraví, psychické rovnováhy a svobody jednotlivce, druhá se vztahuje k nakládání s informacemi a třetí zahrnuje dilematický vztah výsledků výzkumu a jejich uţitečnosti pro společnost. Etické problémy ochrany jedince v rámci výzkumu jsou povaţovány za prvořadé a je nutné kaţdou osobu, která do výzkumu vstupuje náleţitě a přiměřeně poučit o moţných rizicích. Tomuto institutu se v biomedicíně říká Informovaný souhlas. Při práci s informacemi je nutno dodrţovat etické zásady, které jsou nad rámec autorského zákona a dotýkají se bytostně autorovy poctivosti, odvahy, vědecké skromnosti a názorové tolerantnosti. Vztah vědy a společnosti je ze své podstaty dilematický a jen etický přístup (transparentní a předvídatelné jednání) z obou stran můţe pomoci k ochraně jak vědců, tak společnosti. Důleţitá je zde etika odpovědnosti vědců i společnosti více neţ etika povinnosti. - 28 -
  29. 29. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ÚKOLY 1. Srovnejte deontologický a konsekvencionalistický přístup k tvůrčím povinnostem ve svém povolání? Který z nich je Vám bliţší a proč? 2. V kterém článku Listiny základních práv a svobod naleznete právo člověka nemuset konat nic proti své vůli? 3. Popište svůj vlastní příklad toho, kdy důsledky nějakého objevu měly negativní dopad na společnost. LITERATURA KE KAPITOLE [1] ARINAITWE, K. S. The Pursuit of CSR and Business Ethics Policies: Is it a Source of Competitive Advantage for Organizations? In Journal of American Academy of Business, 2009, Vol. 44, No 2, s. 251 – 261. [2] BEAUCHAMP, T. L.; CHILDRESS, J. F. Principles of Biomedical Ethics. 5. th. ed. Oxford, New York: Oxfor University Press, Inc., 2001. 454 s. ISBN 0-19- 514332-9. [3] BUREŠOVÁ, J. Etické komise. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly z lékařské etiky. 2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. 172 s. S. 169 – 171. ISBN 80-244-0892-9. [4] BUŢGOVÁ, R.; IVANOVÁ, K. Porušování lidských práv v rezidenčních zařízeních pro seniory. Kontakt, 2008, vol. X, suplement 1, s. 28-33. ISSN 1212-4117. [5] HAŠKOVCOVÁ, H. Informovaný souhlas. Praha: Galén, 2007. 1. vyd. 104 s. ISBN 978-80-7262-497-3. [6] HREHOVÁ, H. Etika – sociálne vzťahy – spoločnost. 1. vyd. Bratislava: VEDA, 2005. 337 s. ISBN 80-224-0849-2. [7] IVANOVÁ, K.; JURÍČKOVÁ, L. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. Skriptum. 2. přepracované vyd. Olomouc: VUP, 2007. 100 s. ISBN 978-80-244-1832-2. [8] IVANOVÁ, K. Základy etiky a organizační kultury v managementu zdravotnictví. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. 240 s. ISBN 80-7013-442-9. [9] IVANOVÁ, K.; KRÁTKÁ, A. Člověk jako předmět nebo lidská bytost ve vědeckém výzkumu. In BEZDÍČKOVÁ, M.; MOLÍKOVÁ, R.; WAGNER, F. Multidisciplinární přístup k onemocněním s nízkou prevalencí – Huntingtonova choroba. Sborník. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství UP, 2007. S. 7 – 13. ISBN 978-80-244-1688-5. [10] IVANOVÁ, K., Základy lékařské etiky. In IVANOVÁ, K., KLOS, R. Kapitoly z lékařské etiky. Skriptum. 2. upravené a rozšířené vydání. Olomouc: VUP, 2004. S. 16 – 31. ISBN 80-244-0892-9. [11] IVANOVÁ, K.; OLECKÁ, I. Role etiky ve společenské odpovědnosti firem. - 29 -
  30. 30. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky In Podnikanie, Inovácie, Spoločnosť: Vysoká škola mezinárodného podnikania, Prešov, 2009. s. 405-410. ISBN 978-80-89372-16-4. [12] KOMENDA, S. Etika výzkumu. In IVANOVÁ, K.; KLOS, R. Vybrané kapitoly z lékařské etiky. 2. upravené a rozšířené vyd. Olomouc: VUP, 2004. s. 97- 109. ISBN 80-244-0892-9. [13] OCKENFELS, W. Katolická sociální nauka. Praha: Zvon, 1994. 1. vyd. 126 s. ISBN 80-7113-081-8. [14] SPOUSTA, V., aj. Vádemékum autora odborné a vědecké práce: se zaměřením na práce pedagogické. 1. vyd., 2. dotisk. Brno: Masarykova univ., 2003. 158 s. ISBN 80-210-2387-2. [15] SOKOL, J.; PINC, Z. Antropologie a etika. 1. Vyd. Praha: Triton, 2003. 168 s. ISBN 80-7254-372-5. - 30 -
  31. 31. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky4 Etické kodexy ve vědě a výzkumu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:  definovat co to znamená kodex,  rozlišit rozdíl mezi právem a etikou,  vyjmenovat obecné a specifické etické kodexy,  určit, proč jsou tak důleţité etické kodexy o biomedicínském výzkumu. KLÍČOVÁ SLOVA Etická norma, právní norma, Desatero, Hippokratova přísaha, Etický kodex Akademie věd, Helsinská deklarace, Úmluva o Biomedicíně.4.1 Vztah etiky a práva Etika je původním základem práva, ale právo představuje jen minimum etiky. Vztah práva Etika je vědou normativní a vymezuje rozsah platnosti etických zákonů, které a etiky nazýváme kodexy. Mravní postuláty v nich obsaţené respektují dilematické situace, zatímco právní normy vycházejí z jednoznačných postulátů. Ne vţdy se právní norma shoduje s normou etickou (srov. Ivanová, 2005, s. 63). Jako příklad nám můţe slouţit uzákonění interrupce i pro ţivot neohroţující Příklad případy nebo dokonce v případě zdravého dítěte i matky. Etická norma rozhodně nemá „jasno“ v tom, co je jednoznačně správné a dobré. Má několik strategií a nakonec záleţí na našem morálním postoji a smýšlení, jak se rozhodneme. Právo takové problémy, po přijetí zákona, neřeší. Je jednoznačně nejlepší, kdyţ se právní a etická norma shoduje. Shoda mravní normy a legislativní zákonné úpravy se nazývá legalita. Někdy vzniká chybný dojem, ţe zákony představují prostou kodifikaci etiky a snadný prostředek, jímţ je soudně rozhodováno o společenských hodnotách. Jinými slovy, jestliţe je něco dáno zákonem, musí to být také etické. Tento naivní názor vytváří populární představu, ţe prosté podrobení se zákonu řeší také etické problémy (srov. Ivanová, 2005, s. 64). Je samozřejmé, ţe existují otázky, v jejichţ řešení se zákony a etika shodují. Není sporu o tom, ţe zákony zaručují určitá práva a svobody. Mezi tím, co je zákonné, a co je etické, můţe ovšem být velký rozdíl. V mnoha případech můţe zákon protiřečit hodnotám, na nichţ silně lpí nemalá část populace. „Mezi etickými postuláty a zákony můţe být řada rozporů. Zatímco zákon zpravidla pravomocně zaručuje minimální standardy nebo kritéria a vynucuje je prostřednictvím sankcí a trestů, etika má tendenci dosáhnout ideálního stavu. Je - 31 -
  32. 32. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky ve svém směřování nespoutaná, dobrovolná, a nemůţe být vynucena. Zákon je standardizován, naplňován procedurální byrokracií, a je zpravidla neosobní. Potlačuje neţádoucí chování s cílem prosadit své poţadavky“ (Gladkij, 2004, s. 136). Zákon a etika se ovšem mohou navzájem posilovat. Zákon chrání proti nespravedlnosti a zajišťuje práva, zatímco etika vyţaduje, abychom jednali podle zásad, které často přesahují povinnosti dané zákonem, tyto povinnosti potom nejčastěji vymezuje v etických kodexech (srov. Gladkij, 2004, s. 136 -137). Etický kodex se po ratifikaci můţe stát i právní normou. Příkladem je Úmluva o biomedicíně, která byla původně koncipována jako etický kodex, byla přijata v roce 1996 výborem ministrů Rady Evropy, v roce 1997 byla předloţena všem členským zemím Rady Evropy s doporučením, ţe se k ní mohou připojit. V ČR byla Úmluva ratifikována dvakrát: poprvé jako eticky závazný kodex v červnu 1998, podruhé jako mezinárodní právní norma v říjnu 2001. Její ratifikace Parlamentem České republiky znamená, ţe se stala jedním z hlavních zákonů země a nejvyšším zdravotnickým zákonem ČR. Znamená to, ţe pokud je nějaký český zdravotnický zákon v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, je pro něj nadřazená a právně závazná právě jmenovaná konvence.4.2 Obecné etické kodexy Etické normy a principy, jeţ jsou systematicky shrnuty do přehledných definic a poţadavků, se nazývají kodexy. Obecně jsou kodexy systémy pojmů a slov, symbolů nebo označení, které přináší poselství o udrţení tajemství nebo znamenají souhlas, shodu či zásadu. Kodexy tedy „organizují“ pravidla, normy, návody k chování, odpovídají na základní etickou otázku: Co mám dělat? (viz Úvod). Jsou základem deontologického přístupu v etice (viz kapitola č. 2). Kodexy zkoumá kodikologie – zjišťuje vlastnosti kodexů, objasňuje jejich vznik a funkci a zahrnuje je do kultury společnosti. Vzniku kodexu předchází proces kodifikace neboli převedení sociálně sdílených mentálních schémat do interpretativní podoby. To umoţňuje jedinci z určité kultury rychlé vyhodnocení konkrétní situace, včetně návodu k jednání. Proces kodifikace musí vycházet z obecné mravnosti, z kulturně uznávaných etických zásad i z etické tradice a spojit je v koherentní celek, Obecných kodexů není příliš mnoho, zásadním a nejznámějším je biblické desatero. „Za mravní normu je většinou povaţováno jakési „nepsané pravidlo“, které platí v určité společnosti, případně v dané společenské skupině (např. národní, kulturní, sociální nebo i profesní). Mravní norma je určována např. tradicí (zvykem) a podporována silou veřejného mínění. Je pro ni typické, ţe zavazuje jedince v jeho svědomí“ (Jankovský, 2003, s. 46). Jak ale Jankovský uvádí (srov. 2003, s. 45) je třeba, aby společenské normy a mravy byly respektovány svědomím člověka. Lékaři, kněţí a soudci mají profesionální kodexy tisíce let. Nejznámější je Příklad Hippokratova přísaha, kde mravní závaznost příkladně ukazuje její poslední odstavec: „Jestliže splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že se budu radovat ze života a z umění a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi - 32 -
  33. 33. Modul: Společenské vědy Předmět: Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky na všechny časy, které přijdou; jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je opak toho všeho mým údělem.“ Vznikají stále nové kodexy různých profesí, avšak nejvíce kodexů vzniklo právě v oblasti výzkumu na člověku – tedy v oblasti biomedicíny.4.3 Etické kodexy ve vědě a výzkumu Evropa buduje – v současnosti intenzivněji neţ kdykoli předtím – tzv. Evropský Obecné etické výzkumný prostor (ERA). V něm vzrůstají poţadavky jak na efektivitu výzkumu, tak kodexy ve na přiměřenou metodiku výzkumu. Nároky jsou kladeny současně nejen na vědě a odbornost výzkumných pracovníků a kvalitu výzkumných institucí, ale ve značné míře výzkumu také na etiku výzkumu (zdroj - Etický rámec výzkumu, publikovaný Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky – dále jen MŠMT ČR) (in Ivanová, Klos, Bellová, 2009, s. 148). Etická problematika ve výzkumu v oblasti biomedicíny jiţ byla a je podrobně propracovávána pomocí etických kodexů. Principiální myšlenkou specialistů, podporujících etické jednání v oblasti ERA, bylo vypracování návrhu etického kodexu pro instituce zabývající se výzkumem a vývojem a obecného návrhu etického kodexu vědce. Na tuto myšlenku navázali i experti připravující dokument „Národní politika výzkumu a vývoje ČR“ (dále jen NPVaV) v roce 2000. Zpráva NPVaV následně v roce 2004 konstatovala zlepšení etické úrovně výzkumů. Současně ve výhledu na léta 2004 – 2008 explicitně vyjadřovala zájem, aby podobně, jako tomu je u věd biomedicínských, byly normativně a transparentně podchyceny i ostatní výzkumné oblasti, a to s ohledem na charakter instituce, která výzkumné aktivity zastřešuje. V cílech NPVaV bylo proto doporučováno výzkumným institucím, které doposud nevydaly vlastní etické kodexy, aby tak učinily. Na tyto události reagovala na Univerzitě Palackého v Olomouci v České Příklad republice (dále jen UP) prorektorka pro vědu a výzkum (prof. RNDr. Jitka Ulrichová, CSc.). Poukazovala na nutnost vypracovat takový etický kodex, jeţ by konkrétně charakterizoval působení UP. Vycházela přitom z Etického rámce výzkumu, který byl doporučován MŠMT ČR a podpořen usnesením vlády ČR a ze Vzorového Etického kodexu pro akademické pracovníky vysokých škol, který ve spolupráci s legislativní komisí vypracovala Rada vysokých škol ČR. Návrh Rady vysokých škol obsahoval jak zásady pro vědeckou, uměleckou a další tvůrčí práci, tak zásady pro práci pedagogickou. Vznik etického kodexu akademického pracovníka UP byl zahrnut jako součást řešení do rozvojového projektu „Rozvoj Projektového servisu UP“ v roce 2007. Sestavením etického kodexu akademického pracovníka UP byl pověřen Ústav sociálního lékařství a zdravotní politiky Lékařské fakulty UP, který se ve svém programu zabývá etikou (obecnou, zdravotnickou i medicínskou), včetně etiky výzkumu. V rámci výzkumné práce doktorského postgraduálního studia na tomto Ústavu byla jiţ dříve prováděna analýza procesů zavádění etických kodexů do praxe i hodnocení jejich konkrétní aplikace. - 33 -

×