Informace, komunikace a bytíGA ČR, grant 406/09/0374
Věnováno Tereze Stodolové
Jiří StodolaInformace, komunikace a bytíFragment realistické informační vědyBrno 2010
Vědecký recenzentPhDr. Michal LorenzVychází s podporou Grantové agentury České republiky v rámciřešení grantu č. 406/09/03...
5ObsahÚvod, 7I. Pojem informace a základní filosofické otázky, 19II. Charakter pojmu a definice informace, 31III. Klasifik...
Úvod7ÚvodZákladním pojmem, se kterým informační věda pracuje, je infor-mace. Tento pojem se při bližším pohledu nejeví jak...
Informace, komunikace a bytí8žeme prostorová měřítka uplatňovat. Aristoteles považuje kvantitujen za jeden z akcidentů jso...
Úvod9tvořit nějaké globální myslící jsoucno, k němuž se mají jednotlivílidé jako neurony k mozku.Další pohnutkou pro napsá...
Informace, komunikace a bytí10projev má své kořeny v prožitcích v prvé osobě. […] Proto jsem pře-svědčen, že jádrem teoret...
Úvod11metafyzického rámce, který nastínil v první teoretické studii. Naopakněkteré závěry, které autor učinil v první kniz...
Informace, komunikace a bytí12vůči realistické filosofii, že autor, chce-li alespoň částečně předejítpejorativnímu hodnoce...
Úvod13lity, který je nepochybně metafyzický, neboť vztah mezi příčinou aúčinkem není nijak smyslově postižitelný (jeho pos...
Informace, komunikace a bytí14novou, nesubstanční filosofii, a to i přesto, že přinejmenším jednosvébytné jsoucno – substa...
Úvod15hmotné principy a řád poznání mu splývá z řádem bytí. Pro materia-lismus je poznání změna stavu hmoty, v němž se něj...
Informace, komunikace a bytí16řešit buď popřením změny, chceme-li zachovat identitu idejí, neboabsolutizováním změny, a te...
„Nelze přejít, že tradice je přirozenou součástí informační paměti.“Jan Zouhar, Tradice jako sociální informace(Zouhar, 19...
I. Pojem informace a základní filosofické otázky19I. Pojem informace a základní filosofické otázkyI.1 Nadužívanost pojmu a...
Informace, komunikace a bytí20S objevením prvního univerzálního stroje - počítače - vznikáobor, který má v češtině pojem i...
I. Pojem informace a základní filosofické otázky21vat, tvořit, zobrazovat, představovat, vytvářet představu, pojem.“(Cejpe...
Informace, komunikace a bytí22Aristotelovo (Aristoteles, 1985) pojetí je poněkud odlišné a lépeodpovídá dnešním představám...
I. Pojem informace a základní filosofické otázky23revoluci a odlišuje ji od materialismu průmyslové revoluce.“(Pribram, 19...
Informace, komunikace a bytí24Realisté přiznávají pojmům objektivní bytí. Realismus se lišípodle toho, jakou odpověď podáv...
I. Pojem informace a základní filosofické otázky25dávat mu řád a sdílet je s ostatními. Bez pojmů by pro nás byl světchaot...
Informace, komunikace a bytí26tuje jako jediná a sdělitelná mnohým – tedy obecná. To je všakmožné jen díky existenci nehmo...
I. Pojem informace a základní filosofické otázky27formační strukturu) – soubor rysů, které ji dělají tím, čím je, můžemena...
Informace, komunikace a bytí28nemůže klamat, pak je jisté, že člověku nedal smysly, aby byl jejichprostřednictvím uváděn v...
I. Pojem informace a základní filosofické otázky29svět mentální).2Podle hermeneutických teorií je svět fyzický založenpřed...
Informace, komunikace a bytí30Behaviorismus se nezabývá popisem vnitřních duševních stavů,které jsou pozorovatelné pouze i...
II. Charakter pojmu a definice informace31II. Charakter pojmu a definice informaceII.1 Cappurovo trilemaJe vnitřní struktu...
Informace, komunikace a bytí32II.2 Termín a pojemVysvětlení vztahu mezi termínem a pojmem začneme tradičním pří-kladem uži...
II. Charakter pojmu a definice informace33společné všem jednotlivým lidem, a to jako obecné existuje jenv myšlení.5Nakonec...
Informace, komunikace a bytí34Trojúhelník referenceZnak („český prezident“) bezprostředně vyjadřuje (signifikace)pojem (če...
II. Charakter pojmu a definice informace35stránce své červenosti, materiálním objektem je daná věc se vším, cojí náleží.Ob...
Informace, komunikace a bytí36UnivokaceK ekvivokálnímu vypovídání (za jehož podtyp je možno chápatvýpověď analogickou) doc...
II. Charakter pojmu a definice informace37Analogie se dá chápat jako podtyp ekvivokace. Jeden termín sesice vztahuje k víc...
Informace, komunikace a bytí38U samotných pojmů jde o to, jakým způsobem je v soudu přidělo-ván obsah pojmu na místě predi...
II. Charakter pojmu a definice informace39Existuje určitá shoda mezi věcmi, které jsou vzájemně vztaženy (jemezi nimi pomě...
Informace, komunikace a bytí40Atributivní analogie pojmuslovo„zdravý“objekt ↓ objektlék ← 2 1 3 → moč↓ designace ↓ designa...
II. Charakter pojmu a definice informace41Proporcionální analogie pojmuslovo„vidění“objekt ↓ objektzrak ← 2 1 3 → rozum↓ a...
Informace, komunikace a bytí42II.4 Je informace termín ekvivokální?Když si namátkou projdeme pár definic pojmu informace, ...
II. Charakter pojmu a definice informace43smyslu může být informace považována jak za vlastnost organizo-vané hmoty vyjadř...
Informace, komunikace a bytí44Univokální klasifikace pojmu informace pomocí Porfyriova stromunejvyšší Informace rodorganiz...
II. Charakter pojmu a definice informace45Porfyriův strom (převzato z: http://klimes.mysteria.cz)Když opomineme rozlišení ...
Informace, komunikace a bytí46sémantické informace na znakovou a neznakovou tedy odpovídádělení živých tvorů na ty, kteří ...
II. Charakter pojmu a definice informace47jsoucna konstituují jsoucno. Je-li informace principem jsoucna, pakspolečně s po...
Informace, komunikace a bytí48Je-li informace organizující princip jsoucna a nejvyššímikategoriemi jsoucna jsou substance ...
II. Charakter pojmu a definice informace49poznáván stvořený svět a z něho je usuzováno na Stvořitele). Navícze samotných d...
III. Klasifikace informace51III. Klasifikace informaceUnivokální třídění informace provedeme tak, že budeme provádětklasif...
Informace, komunikace a bytí52Podobně by se pak dělila informace určující akcidenty podle růz-ných typů akcidentů: kvalita...
III. Klasifikace informace53Informace vzniklá kategoriální činnostírodVnějšístrukturníinformacerodvznikáabstraktnímpoznání...
Informace, komunikace a bytí54Takový obraz může být dvojího typu. Buď je plně spojens konkrétními podmínkami, které se s p...
III. Klasifikace informace55Sémantická informace a vnější strukturní informaceTypčinnostiCo jeurčováno?Co určuje? Co je vý...
Informace, komunikace a bytí56proto aktualizací vnitřní strukturní informace, tj. dodání takového„množství“ určitosti, kte...
III. Klasifikace informace57které dostane odpověď ano nebo ne. S je počet symbolů a n je početpozic, na kterých se mohou p...
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Informace, komunikace a bytí
Upcoming SlideShare
Loading in …5
×

Informace, komunikace a bytí

1,261 views
1,202 views

Published on

0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
1,261
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
5
Actions
Shares
0
Downloads
9
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Informace, komunikace a bytí

  1. 1. Informace, komunikace a bytíGA ČR, grant 406/09/0374
  2. 2. Věnováno Tereze Stodolové
  3. 3. Jiří StodolaInformace, komunikace a bytíFragment realistické informační vědyBrno 2010
  4. 4. Vědecký recenzentPhDr. Michal LorenzVychází s podporou Grantové agentury České republiky v rámciřešení grantu č. 406/09/0374 „Specifika vysokoškolských knihovenpro zrakově postižené a jejich uživatelů v České republice“.© Jiří Stodola, 2010ISBN 978-80-254-7996-4
  5. 5. 5ObsahÚvod, 7I. Pojem informace a základní filosofické otázky, 19II. Charakter pojmu a definice informace, 31III. Klasifikace informace, 51IV. Hodnota informace, 71V. Komunikace a informační systém, 87VI. Komunikace a společnost, 101Literatura, 133Slovník pojmů, 141Summary, 145
  6. 6. Úvod7ÚvodZákladním pojmem, se kterým informační věda pracuje, je infor-mace. Tento pojem se při bližším pohledu nejeví jako zcela jedno-značný. Slovo informace je latinského původu a je možné sledovatjeho užívání již od starověku, ale do širšího povědomí se dostává až spříchodem kybernetiky, vědy o řízení a sdělování v systémech, jejížje základní kategorií. Odtud začíná postupně pronikat i do jinýchvěd a zejména do běžného jazyka, což má za následek posunutí vý-znamu a postupné zamlžování dříve vcelku jasného, matematickýmivědami vytvořeného pojmu. Aby jej bylo možné i nadále užívat, jetřeba stále jej zbavovat významové nejednoznačnosti, která se na nějv průběhu několika desetiletí postupně nanesla.Tato práce se pokouší přispět ke snížení této jazykové bariéryanalýzou pojmu informace a pojmů příbuzných z hlediska aristote-lismu (za jehož představitele bývá někdy považován i kanadský od-borník na media Marshall McLuhan (McLuhan, 1991)) a filosofieinformace brněnského filosofa Josefa Šmajse (Šmajs, 2003), kterýmá k aristotelismu blízko, přestože mu chybí aparát k rozlišení mezipřírodními jsoucny – substancemi a kulturními artefakty - agregáty asvým nekritickým přijímáním evoluční koncepce se blíží monismu.Monistické a panteistické implikace Šmajsovy filosofie proto budouv naší práci záměrně opomenuty a nahrazeny aristotelským pluralis-mem.Pokusit se filosoficky reflektovat pojem informace se jeví býtz mnoha důvodů nezbytné. Ne všechny problémy současnosti lzetotiž řešit pomocí aparátu matematických a přírodních věd. Vědazatím neumí užít kvantitativní metody na všechny oblasti skutečnostia filosofickou otázkou zůstává, zda je něco takového vůbec možné.Francouzský filosof H. Bergson (Bergson, 1994) tvrdí, že matema-tika je odvozena od zkušenosti s prostorovými vztahy, které jsouvšak pouhou částí reality. Například na čas a pohyb (vývoj) nemů-
  7. 7. Informace, komunikace a bytí8žeme prostorová měřítka uplatňovat. Aristoteles považuje kvantitujen za jeden z akcidentů jsoucna. Moderní přírodověda bohužel re-dukovala hmotný svět na jeho kvantitativní stránku (Descartes) a zajedinou vědeckou metodu považuje empirii (Locke, Comte). Odtakového pojetí reality se současná věda v čele s fyzikou začíná po-stupně odklánět.Kvantitativní informace - míra uspořádanosti je záležitostítechnickou, dobře se uplatňuje v informatice a je užitečnou kategorií,pokud chápeme počítač jako pomůcku, která člověku může usnadnitpráci. Nesmíme se však naivně domnívat, že stroj a člověk jsou narůzné úrovni jedno a totéž, jak se to stává protagonistům filosofieumělé inteligence či kognitivní vědy. Živý organismus je víc nežsouhrn jednotlivých funkčních částí (je substancí na rozdíl od stroje,který je agregátem jsoucen), proto o něm nemůžeme uvažovat po-mocí aparátu technických věd. I jeden z nejvýznamnějších kyberne-tiků W. R. Ashby napsal:[...] matematická fyzika se zaměřuje na zkoumání spojitých a lineár-ních systémů. Toto omezení způsobuje, že se její metody mohou jenstěží aplikovat na biologické problémy, neboť biologické systémyjsou téměř vždy nelineární, jsou často nespojité a v mnoha případechse nedají ani měřit, tj. vyjádřit číselně. (Ashby, 1961, s. 48)Dnešní přetechnizovaná doba nás přímo nutí se zabývat informacíi z kvalitativního hlediska. Musíme vidět, že nakonec je to vždy člo-věk, kdo informace (v užším slova smyslu) využívá, a že jeho usilo-vání má nějaký cíl, smysl a že není možné uvažovat bez přihlédnutík této velice závažné skutečnosti. Dnešní doba, která tím, že kladetakový důraz na techniku (kulturní artefakty, které slouží člověkuk uspokojování jeho životních potřeb), dosahuje paradoxního jevu -člověk se stává otrokem techniky, která mu měla sloužit, technikamu organizuje život, dělá z něj kdykoliv nahraditelné kolečko v sou-kolí obrovského stroje, který kamsi naslepo, bez nějakého vytyče-ného cíle směřuje (civilizace navzdory snění různých evolucionistůskutečně nemyslí!). Člověk je jedinou tělesnou substancí, která mározum, a komunikační kanály spojující jednotlivé lidi nemohou vy-
  8. 8. Úvod9tvořit nějaké globální myslící jsoucno, k němuž se mají jednotlivílidé jako neurony k mozku.Další pohnutkou pro napsání této práce byl autorův údiv nad ig-norováním metafyzických koncepcí ze strany speciálních věd. Každývědní obor, a informační věda, tato nově se rodící disciplína, spoju-jící poznatky mnoha humanitních, přírodních i formálních věd, nenívýjimkou, potřebuje vycházet z určitých principů, které předpokládáa které přijímá jako axiomy. Naukou o těchto základech je teorie bytí– ontologie, popř. metafyzika. Z určitých ontologických principůvychází každá věda, málokterá se však k nim otevřeně hlásí. A právějejich implicitní, slepé přijímání v sobě nese řadu nebezpečí. Chybnépojetí skutečnosti jako celku může mít nedozírné následky v mnohakonkrétních oblastech. Například ztotožnění světa s hmotou můžebýt považováno za příčinu krize morálky, projevující se mimo jiné iv nešetrném nakládání člověka s přírodou.Cílem práce je tedy pokusit se proniknout do určitých metafyzic-kých problémů, které se s rozvojem informační vědy objevily, a sna-žit se vysledovat, jaké důsledky pro tento vědní obor mohou mít. Jemožné souhlasit s prof. Cejpkem (Cejpek, 1998), že informační vědaby měla být vědou se svědomím, tj. že by měla umět reflektovatetické problémy, které se s ní pojí. Domníváme se však také, že byměla být schopna reflektovat jisté metafyzické koncepce, ze kterýchnepochybně vychází – to znamená, že by měla být vědou s ontologií.Jen tak může překročit sama sebe, být prostředkem k uskutečňovánícílů, nikoliv cílem sama pro sebe.Autor se netají tím, že inspirací pro název práce mu byla knihaprof. Cejpka Informace, komunikace a myšlení (Cejpek, 1998), kteráje nepochybně zajímavým a čtenářsky vděčným úvodem ke studiuinformační vědy. S Cejpkovou základní tezí stanovující základnívýchodisko informační vědy však tato práce záměrně polemizuje. JiříCejpek píše:Proces subjektivního vnímání a prožívání světa, označovaný jakopříjem informace, je nutno považovat za živý pramen, měřítko a ko-relát jakéhokoli uvažování o informacích, neboť každý rozumový
  9. 9. Informace, komunikace a bytí10projev má své kořeny v prožitcích v prvé osobě. […] Proto jsem pře-svědčen, že jádrem teoretické informační vědy je především infor-mace jako psychofyziologický jev a proces, jako interakce člověkas vnějším světem a se sebou samým. Znamená to, že informačnívěda by měla být ukotvena v informačních procesech probíhajícíchv lidském vědomí. (Cejpek, 1998, s. 139-140).Autor se domnívá, že je třeba překročit psychologický subjekti-vismus a relativismus směrem k ontologickému objektivismu, kezkoumání principů, které existují nezávisle na lidském vědomí. Jentak můžeme „stranit v konfliktu přirozené a kulturní evoluce nean-tropocentrickému myšlení a konání.“ (Cejpek, 1998, s. 140) K tomuje potřeba naleznout kategorie, které jsou myšlení a bytí (ve smysluontologie) společné.Tato monografie vychází jako jeden z výstupů projektuzaměřeného na výzkum knihoven pro zrakově postižené uživatele.Texty, které autor shrnul do této práce, se přímo daného tématunetýkají, ale tvoří nezbytný rámec úvah o knihovní a informačnívědě, který má – dle autorova přesvědčení – nadčasový charakter.Z těchto nejobecnějších předpokladů autor vycházel i při svémvýzkumu v oblasti knihoven pro zrakově postižené uživatele.Příspěvky a články zaměřené na zrakově postižené uživatelereflektující současný stav zkoumané problematiky byly přednesenyna řadě konferencí, publikovány v konferenčních sbornících aodborných časopisech. Na jejich základě potom vznikla monografieKnihovny pro zrakově postižené uživatele, která je praktickouaplikací zásad, které autor vytyčil v této publikaci. Tyto dvěpublikace jsou spolu spojené jako líc a rub jedné mince. První, v nížautor seznamuje čtenáře se svým pojetím nejzákladnějších otázekspojených s informační vědou, je psána z pozic největší možnéabstrakce, tedy z pozic metafyzických. Druhá monografie má povahuaplikační, autor se pokouší svá metafyzická stanoviska uplatnit nakonkrétní informačně vědní problém – na otázku knihoven prozrakově postižené uživatele. Své empiricky získané poznatky oknihovnách pro zrakově postižené zasazuje do obecného
  10. 10. Úvod11metafyzického rámce, který nastínil v první teoretické studii. Naopakněkteré závěry, které autor učinil v první knize, mají svou oporuv empirických studiích shrnutých v knize druhé.První čtyři kapitoly se zabývají pojmem informace. První kapitolapoukazuje na to, že filosofická zkoumání pojmu informace, který seobjevuje s rozvojem kybernetiky a počítačové vědy, přispívák návratu aristotelského paradigmatu do vědy. Ve druhé kapitole jepojem informace důkladně analyzován a pracovně definován. Autorshledává, že jde o pojem analogický, což znamená, že jej lze užívatna různých úrovních reality, avšak za předpokladu, že vždy jemyšleno něco trochu jiného. Ve třetí kapitole je pojem informaceklasifikován, představeno je pojetí informace Josefa Šmajse a pojetíinformace, které pro informační vědu buduje Jiří Cejpek. Ve čtvrtékapitole je zkoumán vztah informace k nejzákladnějším hodnotám.V páté kapitole se autor zabývá Jakobsonovým modelemkomunikace a informačním systémem; blíže se zamýšlí nad pojmemsystém a analyzuje jej z ontologického hlediska. Šestá kapitola sevěnuje vztahu prostředků komunikace a lidské společnosti, jepoukázáno na nekritické zveličování jejich významu pro vývojspolečnosti, dále autor sleduje dějiny sociální komunikace z hlediskaužívaných kódů i společenského kontextu. Práce se tedy dotýkáotázek ontologických, noetických, psychologických a etických asociologických.Práce vědomě vychází z aristotelské a tomistické filosofie. I přesto, že noetická a ontologická východiska této filosofie jsou v českémprostředí důkladně analyzována a obhájena pracemi českých filosofů(viz Fuchs, 1995 a 2004; Sousedík, 2006; Machula, 2007; Dvořák,2007; Novák – Dvořák, 2007; Nakonečný – Machula – Samohýl,2009), rozhodl se autor přece jen ve stručnosti načrtnout důvodyněkterých z nich, ačkoliv to nebývá v současném filosofickémprostředí obvyklé (většinou stačí zaštítit se autoritou filosofa, kterýpožívá více či méně zasloužené vážnosti). Důvod, který autora vedlk tomuto kroku, je ten, že postmoderní a neomarxistická filosofiestihla za dobu své působnosti vytvořit takové množství předsudků
  11. 11. Informace, komunikace a bytí12vůči realistické filosofii, že autor, chce-li alespoň částečně předejítpejorativnímu hodnocení své práce jako logocentircké a překonané,musí chtě nechtě obhájit svá východiska. Autor se proto chce zastavitu těchto předpokladů práce: realistické zaměření, opora v metafyzice,předpoklad plurality světa a rozdíl mezi hmotnými a nehmotnýmiprincipy.Text je realisticky zaměřen, to znamená, že předpokládákorespondenci mezi objektivním stavem věcí a poznáním. To přes-něji znamená předpoklad možnosti poznání jako takového, protože„poznání nekorespondující s realitou“ je pojmem nepochybně vnitřněrozporným. Poznání je totiž definováno jako shoda poznávací mo-hutnosti s realitou (jiná definice tuto tradiční vždy alespoň implicitněobsahuje), což implikuje, že neshoda není poznáním. Pro potvrzenínaší schopnosti poznávat hovoří dva argumenty. První pochází zpředvědecké praxe, druhý je nepřímým důkazem prostřednictvímpřevedení opačné teze na spor (reductio ad absurdum). Tedy za prvé:máme subjektivní evidenci, že poznáváme vnější předměty tak, jakjsou, na tuto evidenci spoléháme a zkušeností zjišťujeme, že totospolehnutí je funkční. Agnosticky laděný filosof musí odložit svůjagnosticismus ve chvíli, kdy usedá za volant svého automobilu, pro-tože pochybnost o tom, jestli reálně existuje automobil, kterému mádát přednost, jestli materiál, ze kterého je tento automobil vyroben, jeskutečně tvrdý a jestli se automobil skutečně pohybuje, by se mumohla stát osudnou. Za druhé: tvrzení o nemožnosti lidského poznáníje vnitřně rozporné. Jako takové je tvrzení výsledkem poznání, jehožpravdivost, tj. korespondenci s realitou, předpokládá. Dostává se tedydo sporu se sebou samým, pokud závěr úvah o možnosti poznání zní,že žádné poznání není možné.Práce má svou oporu v metafyzice, ačkoliv novodobá filosofiepočínajíc anglosaským empirismem a postmodernismem končícdeklarativně metafyzický přístup odmítá. Pro důkaz neodstranitel-nosti metafyziky je opět možno užít argumentů podobných předcho-zím. Za prvé: v předvědeckém, spontánním poznávání světa figurujízcela přirozeně metafyzické koncepce. Kupříkladu na zákon kauza-
  12. 12. Úvod13lity, který je nepochybně metafyzický, neboť vztah mezi příčinou aúčinkem není nijak smyslově postižitelný (jeho postřeh naopak po-žaduje překročení fyzického světa, tj. světa smyslově vnímatelnýchobjektů), se zcela běžně spoléháme. Filosof popírající danost tohotozákona z toho důvodu, že je metafyzický, opět musí svůj teoretickýnázor odložit, nechce-li, nemaje důvod k nalezení vztahu mezi přija-tou potravou a výživou organismu, zemřít hladem. Za druhé: odmít-nutí metafyziky je vnitřně rozporné. Odmítnout metafyziku nelzejinak než metafyzickou, na empirii nezávislou úvahou. Filosof doka-zující nemožnost metafyziky zcela nezbytně k tomu metafyzikuužívá, a proto, tvrdí-li že metafyzika není možná, dostává se do sporuse svými implicitními předpoklady.Práce je založena na tzv. pluralistické metafyzice, což znamená,že univerzum je koncipováno jako soubor množství svébytných jsou-cen – substancí (empirických individuí) různého druhu a způsobubytí. V opozici vůči tomuto názoru stojí metafyzická koncepce, kterápředpokládá jsoucno jediné – monismus, a koncepce, která považujeuniverzum za shluk individuí jednoduchých a stejnorodých – ato-mismus (jde o filosofickou teorii, která nemůže být zaměňovánas fyzikální teorií elementárních částic!).Monismus se vyskytuje v podstatě ve dvou podobách. První, kte-rému můžeme říkat monismus statický neboli parmenidovský, před-pokládá, že univerzum, jakožto jediné jsoucno, které je, je prostéjakékoliv změny, protože změna je ve své podstatě přechod z nebytído bytí a opačně. Jelikož jsoucno je, tak nemůže obsahovat něco, conení, proto je změna vyloučena. Empiricky pozorované změny jsoupodle tohoto typu monismu pouhou iluzí. Druhý typ monismu mů-žeme označit za dynamický neboli hérakleitovský, tento typ metafy-ziky naopak změnu považuje za základní princip jsoucna. Podle dy-namického monismu reprezentovaného v dějinách filosofie jményjako Hegel, Marx, Bergson, Teilhard de Chardin existuje jedinéjsoucno, které se neustále vyvíjí. Věci, kterým intuitivně přisuzujemesvébytnost, jsou pouhé mody tohoto jediného dynamického jsoucna.V současné filosofii má tento typ monismu tendenci označovat se za
  13. 13. Informace, komunikace a bytí14novou, nesubstanční filosofii, a to i přesto, že přinejmenším jednosvébytné jsoucno – substanci (univerzum jako celek) nemůže ne-předpokládat, a je reprezentován kupříkladu tzv. evoluční ontologií,jejímž tvůrcem je Josef Šmajs (některé jeho myšlenky, jak již bylořečeno, v této práci užíváme, ovšem bez monistických implikací).Proti oběma typům monismu můžeme opět užít argumentu z praxe anepřímého důkazu převedením jejich předpokladů na spor.Proti statickému monismu je možno argumentovat podobně jakoproti popíračům principu kauzality. Za prvé: parmenidovský filosofse v praxi běžně spoléhá na to, že pozřením potravy přejde ze stavu,kdy má hlad, do stavu, kdy je sytý. Za druhé: závěr, že změna nee-xistuje, předpokládá nějaký přechod ze stavu, kdy nemám jistotu, žezměna neexistuje, do stavu, kdy tuto jistotu mám. Předpokládá tedymožnost vyvozování, a tedy změny různých stavů. Pokud změnupopírá, je ve sporu s tím, co předpokládá.Proti dynamickému monismu je možno říct následující. Evolučnífilosof běžně rozeznává na fotografii ze svého dětství sebe sama jakosvébytné, se sebou samým identické jsoucno, ačkoliv podle jehofilosofie by to měl být jen obraz dávno neexistujícího stavu částiuniverza. Na rozpornost monismu je dále poukázáno v V. kapitoletéto práce.Proti atomismu je možné argumentovat prostou zkušeností, kte-rou tato teorie není schopna vysvětlit. Atomismus popírá jakoukolivdruhovou odlišnost jsoucen, se kterou máme zkušenost (podle nějjsou všechna jsoucna stejného typu - jakési shluky částic), anedokáže vysvětlit pozorovanou stabilitu jsoucen, které takříkajícdrží svůj tvar, přestože procházejí mnohými změnami, a to i přesvnější působení jiných těles. Další kritika atomismu se nachází v V.kapitole této práce.V práci je rozlišováno mezi řádem bytí a řádem poznání, reálnoua intencionální existencí a mezi hmotným a nehmotným principemtzv. hmotných jsoucen. Proti tomuto předpokladu vystupuje jak ma-terialismus, tak idealismus. Materialismus popírá nehmotné principya bezrozporně nedokáže vysvětlit, co je poznání. Idealismus popírá
  14. 14. Úvod15hmotné principy a řád poznání mu splývá z řádem bytí. Pro materia-lismus je poznání změna stavu hmoty, v němž se nějak tajemně od-ráží jiný stav hmoty (není vůbec možné říci, jak by se kus hmotymohl odrážet v jiném kusu, takovéto spojení může být buď intencio-nální, což materialismus popírá, nebo by muselo znamenat reálnéztotožnění odráženého kusu hmoty s odrážejícím), pro idealismus jekaždá reálná změna zároveň poznáním a naopak. Obojí je z hlediskaintuitivního předvědeckého poznání nepřijatelné. Málokdo se do-mnívá, že pokud je v obchodě a myslí na chleba, který má koupit, vtu chvíli je sám tímto chlebem, což implikuje jak materialismus, takidealismus.Dále materialismus se dostává do rozporu sám se sebou, hovoří-lio organizaci hmoty a nepřipouští přitom jiný princip, než hmotusamotnou. Nakolik totiž připouští, že hmota může být organizována,natolik připouští nehmotný organizující princip, kterému se v mo-derní době začalo říkat informace.Idealismus zase není schopen vysvětlit existující mnohost jsoucenstejného druhu, možnost změny, popřípadě stabilitu jsoucen. Pokudpro idealismus existuje člověk jako druh, pak existuje v jedinémexempláři jako jediná idea (není možné vysvětlit, jak by mohla jednaindividuální idea druhu sdružovat zároveň množství individuálníchidejí, buď se ideje neliší a jsou nutně jedinou ideou, nebo se liší, apak nemůže jedna idea vícero idejí sdružovat, analogicky je možné sito představit na příkladu informačního systému, který slučuje v jedenzáznamy, které se od sebe neliší, a záznamy, které se od sebe lišíponechává samostatně). Závěr o existenci jediného člověka na světěje pro ekologicky orientované čtenáře, kterému vadí existence lidí naplanetě, jistě zajímavým, avšak pravděpodobně nepřijatelným zjiště-ním. Pokud připustíme existenci množství jsoucen-idejí, kterým ří-káme lidé, pak je třeba uznat, že člověk je jen prázdný pojem ozna-čující jednotlivce, který je každý svého druhu, takže na světě je místošesti miliard jednotlivců druhu homo, šest miliard druhů různýchbytostí, což se pravděpodobně nebude líbit biologům. Dále pokudexistují jen ideje, pak každá změna znamená změnu ideje, což lze
  15. 15. Informace, komunikace a bytí16řešit buď popřením změny, chceme-li zachovat identitu idejí, neboabsolutizováním změny, a tedy sklouznutím do statického či dyna-mického monismu, na jejichž problematičnost bylo již poukázáno.Důsledky jak materialismu, tak idealismu jsou natolik absurdní, žezcela stačí pro podporu názoru, že je třeba rozlišovat mezi bytím apoznáním a hmotnými a nehmotnými principy.Text se opírá o aristotelsko-tomistickou filosofii. Volba právě tétofilosofie přirozeně vyplývá z předpokladů, které byly v předchozíchodstavcích představeny a argumentačně podloženy. Aristotelskáfilosofie je realistická, metafyzická, pluralistická a rozlišuje reálné aintencionální bytí a hmotné a nehmotné principy. Nepopírá rozporněmožnost poznání, ale vysvětluje ho jako intencionální (nikolivreálné) ztotožnění poznávací mohutnosti s poznávaným předmětem.Metafyziku považuje za nejobecnější vědu o jsoucnu a posledníchpříčinách, která stojí v základu každé speciální vědy. Proti monismua atomismu změnu ani nepopírá, ani neabsolutizuje, ani neredukujena místní pohyb částic, ale bezrozporně ji vysvětluje pomocímetafyzických principů, jakými jsou potence a akt, látka a forma, aje schopna rozlišit různé druhy změn, které v praxi běžněpozorujeme (smrt člověka jako substanciální změnu, růst člověkajako akcidentální změnu atd.). Rozlišuje mezi řádem bytí, kdedochází k reálné změně, a mezi řádem poznání, kde je změnaduchovní, intencionální, a její principy jako potence a akt, látka aforma, esence a existence jí umožňují uchopit, jak jednotu, takmnohost jsoucen. V zásadě platí, že každá filosofie nakolik jerealistická, metafyzická a pluralistická a rozlišuje mezi hmotným anehmotným, natolik se aristotelské filosofii blíží (to platí i oněkterých proudech současné analytické filosofie).Z předchozího textu snad dostatečně jasně vyplývá, že konkrétnífilosofická východiska práce nespočívají na libovůli autora, ale majísvé pevné metafyzické a noetické zakotvení. Proto se nyní můžemepustit do zkoumání otázek pojících se s pojmy informace a komu-nikace.
  16. 16. „Nelze přejít, že tradice je přirozenou součástí informační paměti.“Jan Zouhar, Tradice jako sociální informace(Zouhar, 1998)
  17. 17. I. Pojem informace a základní filosofické otázky19I. Pojem informace a základní filosofické otázkyI.1 Nadužívanost pojmu a historické souvislostiInformace je pojem v současné době velice používaný, a to v mnohaoblastech. Není divu, že se odborníci potýkají s jeho definicí a žejeho definice se od sebe navzájem často značně liší. V různých vě-domostních soutěžích se často ukazuje, že obtížné je vysvětlitzejména ta slova, se kterými se setkáváme dnes a denně. To proto, ženám zevšední natolik, že už ani nepřemýšlíme o tom, co vlastněznamenají. Přitom znát význam slov, která používáme, je naprostonezbytné a je to první krok k odstranění četných nedorozumění. JohnLocke tvrdí: „Kdybychom přesně věděli, čeho jsou naše slova znaky,ukončilo by to rychle, jak si představuji, spor v tomto případě i vevětšině jiných případů.“ (Locke, 1984, s. 126)Pojem informace je především spjatý s aristotelskou a scholastic-kou filosofií (viz Stodola, 2004, Capurro - Hjørland, 2003). Podletohoto filosofického směru je esence každého hmotného jsoucnasložena ze dvou metafyzických částí - formy a materie. Látka(materie) je pasivní princip, který je schopen přijímat tvary. Forma(tvar) je aktivní princip, který dělá věc tím, čím je; látku vymezujeneboli informuje.Pojem informace byl oživen s nástupem kybernetiky (Wiener,1960), vědy o řízení a sdělování v systémech. V kybernetickém po-jetí je informace míra odstranění neurčitosti v systému, míra jehouspořádanosti. Analogie s předchozí koncepcí je zřejmá - jedná sevšak o matematickou teorii.Z kybernetiky, která je považována za teorii prostupující všechnyvědní obory, se pojem informace rozšiřuje do mnoha dalších oborů.Přebírá jej kupříkladu kognitivní psychologie a věda, které chápouinformaci jako psychofyziologický jev a proces probíhající v lidskémvědomí. Informace určuje (informuje) poznávající subjekt.
  18. 18. Informace, komunikace a bytí20S objevením prvního univerzálního stroje - počítače - vznikáobor, který má v češtině pojem informace ve svém názvu - informa-tika. V pojetí tohoto oboru jsou informace data cirkulující v počíta-čích.V poslední době také došlo k oživení tohoto pojmu na půdě filo-sofie. Brněnský filosof Josef Šmajs (Šmajs, 2000) chápe informacijako konstitutivní činitel evoluce. Jeho filosofická reflexe informacevychází z kybernetického a genetického pojetí, nicméně jelikož sejedná o filosofický koncept, navazuje rovněž (zřejmě částečně ne-vědomě) na tradiční hylemorfický přístup.V neposlední řadě se pojem informace dostává také do běžnéhojazyka, což přispívá k jeho nejasnosti. Na slova, která se užívajíběžně, se postupně nanášejí různé významy, což způsobuje, že jsouzdánlivě srozumitelná, ale pokus o jejich přesné vymezení však vět-šinou končí neúspěchem.I.2 Etymologické souvislosti a základní filosofické otázkyPři definicích pojmů se obyčejně nejprve začíná s etymologickýmvýkladem slova. U něj se však mnoho času netráví, a tak bývá častonedůsledný, již ovlivněný přenesenými významy. Pak jevšak pochopitelné,že se slova řeckolatinského původu, zbavena své historie a etymolo-gických souvislostí, stala pro většinu svých uživatelů záhadnými sa-moznaky či ideogramy, na něž může v zásadě kdokoliv přivěsit ja-kýkoliv další význam. Taková situace je ovšem živnou půdou pronejrůznější sémantické infekce, které se za příhodných podmínek šířírychlostí epidemie. [...] A přitom by mnohdy stačilo podívat se doslovníku. (Fidelius, 1995, s. 78)U pojmu informace se zřejmě děje něco podobného. Troufáme sitvrdit, že nám původ tohoto slova může usnadnit mnohé pochopit.Zkusme se tedy chvíli u něj zdržet.Jiří Cejpek píše: „Slovo informace pochází z latinského ‚infor-mare‘, které znamená uváděti ve tvar, dodávati tvar, podobu formo-
  19. 19. I. Pojem informace a základní filosofické otázky21vat, tvořit, zobrazovat, představovat, vytvářet představu, pojem.“(Cejpek, 1998, s. 11)I.2.1 Uváděti ve tvar, dodávati tvar, podobu: mírauspořádanostiTato první část z Cejpkova překladu slova „informare“ přímo odka-zuje ke dvěma nejvýznamnějším antickým myslitelům, zakladatelůmevropské filosofie a vědy, totiž k Platónovi a Aristotelovi (viz také:Capurro - Hjørland, 2003). Oba uvažovali o ideálních entitách, kteréurčují esenci hmotných jsoucen, o idejích (eidos) a tvarech (morfé).Informace v Platónově (Platón, 1993) pojetí by byl určitý vzor,představa, idea, myšlenka, která předchází skutečnému světu, kterýznáme, světu konkrétních jednotlivých a měnících se věcí. Idealitapředchází skutečnosti, bez ní skutečnost není možná, skutečnost jejakýmsi jejím odleskem. Svět idejí existuje samostatně, na skuteč-ném světě nezávisle. O možnosti či nemožnosti existence takovéhosvěta nebudeme uvažovat, je to ryze metafyzický problém, který pronaši práci není podstatný. Platónův názor nám však může posloužitjako určitý model. Když totiž umístíme spolu s křesťanskými filo-sofy věčné ideje, předobrazy pozemských věcí do boží mysli, uvě-domíme si, že obdobným způsobem funguje (když to poněkud zjed-nodušíme) akt tvoření i v tomto našem světě. Kulturní jsoucna majísvůj předobraz v myslích lidí a díky prostředkům komunikace takév tzv. společenské paměti. Josef Šmajs o tom píše:Intelektuální předjímání výsledku a postupu činnosti, jakýsi kulturnígenotyp produktu, který se patrně získával dlouhým učením a pří-mou aktivní účastí v technologickém procesu, musí mít v kulturníčinnosti nejen větší význam než produkt sám (fenotyp), ale i časovýpředstih před jeho vytvořením. (Šmajs, 1994, s. 24)Kulturní artefakty jsou na rozdíl od lokální kultury (pravidel, no-rem, vzorců kultury, způsobů komunikace atd.) přísně informačněpředepsané, to mimo jiné znamená, že jejich informace existuje dřívenež ony samy, jsou realizací předchozího plánu.
  20. 20. Informace, komunikace a bytí22Aristotelovo (Aristoteles, 1985) pojetí je poněkud odlišné a lépeodpovídá dnešním představám o přirozené informaci (viz níže).Jsoucí věc je pro něho jednota formy (tvaru) a látky (materiálu,z něhož je vyrobena). Látka dostává tvar – je organizována. Tvar jeentitou aktivní, látka pasivní. Látka má možnost přijmout určitý tvar.Když jej přijme, dochází k uskutečnění této možnosti a výsledkem jejednota látky a tvaru – esence hmotného jsoucna.1Platónovo a Aristotelovo pojetí informace jako ideje, formy, tvarukrásně na příkladě demonstruje Emmanuel Rádl:Roj včel má obsah pojmenovaný právě rojem; není to hromada včelani žádné jiné jejich nahodilé nakupení; v každé učebnici biologie sedějí pokusy tento obsah vystihnout, ačkoliv dokonale ho nevystihnenikdo. Roj má účel zachovat a šířit roj – ačkoliv se za tímto účelempatrně skrývá účel jiný, hlubší: splnit poslání včel snad pro příští tisí-ciletí. Roj včel je však něco jiného než včely samy, neboť není tělemani nemá nikde v prostoru centrální vedení, ani nezávisí na jednot-livcích: dělnice se na jaře a v létě rodí a umírají, ale roj trvá; trubcina podzim zahynou, ale roj přežije; královna se opotřebuje a zajde,ale včely si opatří novou. Neboť roj včel, neviditelný, ale působící, jeudržován programem, obsahem, úkolem roje, kdežto včely jsou jennástroje, jen pomíjející služebníci roje. […] tělo se stále mění, aleúkol trvá, protože živá bytost je neviditelná a nehmotná jako Plató-nova idea… (Rádl, 1994, s. 24)Oba dva antičtí myslitelé, které jsme uvedli, nám mohou poslou-žit jako důkaz o tom, že o něčem, co má blízko k pojmu informace(termín informace je samozřejmě zřejmě bližší matematickým vě-dám, proto činí dojem větší exaktnosti), se uvažuje již velice dlouho.Nyní se zdá, že takto chápané pojetí informace se opět do vědyzačíná vracet. Svědčí o tom například slova jednoho z odborníků namozek a mysl K. H. Pribrama: „To, co zůstává invariantní ve všechjednotlivých případech, je in-formace, forma uvnitř. [...] Podle tétoanalýzy je to kupodivu platonismus, který motivuje informační1Záměrně nebudeme výklad zatěžovat rozlišováním první a druhé látky a podstatné aakcidentální formy. Autor o této problematice pojednává ve III. kapitole.
  21. 21. I. Pojem informace a základní filosofické otázky23revoluci a odlišuje ji od materialismu průmyslové revoluce.“(Pribram, 1999, s. 114)Pojetí informace jako vnitřní struktury odpovídá přibližněWienerovu (Wiener, 1961) pojetí informace jako míry odstraněníneuspořádanosti, míry organizace v systému.I.2.1.1 Informace a problém univerzáliíMá-li však informace blízko k pojmům jako eidos, morfé, forma, pakje zřejmé, že odvěký spor o univerzálie, který probíhá po celá staletína půdě filosofie, logiky, lingvistiky a příbuzných věd, se nevyhneani vědě o informaci (pokud chceme, aby měla hlubší základ).Spor o univerzálie můžeme charakterizovat následujícími otáz-kami. Odpovídá obecnému pojmu nějaká přirozenost, entita, kterounelze ztotožnit s jednotlivou věcí (východisko realistů)? Nebo sejedná pouze o abstrakci provedenou ve vědomí a obecný pojem nenínic jiného než subjektivní stav, popřípadě slovo označující soubor,množinu jednotlivin (východisko nominalistů)? Existuje obecnýpojem nějak ve skutečnosti, nebo jde pouze o mentální entitu, popří-padě o iluzi?Starověký novoplatonik Porfyrios se ve svém úvodu doAristotelových kategorií ptá: „Jsou rody a druhy něco skutečného čispočívají pouze v našem myšlení, a jsou-li skutečné, jsou tělesné,anebo netělesné, a jsou samy o sobě oddělené, nebo existují vesmyslových věcech a vztahu k nim?“ (Citováno podle: Sousedík,2001, s. 112)Krajní nominalismus považuje obecný termín za pouhé jméno,iluzi, která sice lidem pomáhá orientovat se ve světě, ale nemá žádnýreálný podklad. Podle konceptualistů - umírněných nominalistů jepojem subjektivní mentální entita. Nějaká struktura v mysli, získanáběhem procesu poznání – pojem. Jde ale o konstrukci mysli, kteráz reality přebírá smyslová data, ale není s to proniknoutk podstatě věci.
  22. 22. Informace, komunikace a bytí24Realisté přiznávají pojmům objektivní bytí. Realismus se lišípodle toho, jakou odpověď podává na následující otázky: Jsou pojmyoddělené od světa jako platónské ideje nebo jsou součástí věcí jakojejich forma? Pro první řešení je krajní platónský realismus, druhéřešení odpovídá názoru krajních realistů scholastických a umírně-ných realistů. Pro platónské realisty je obecnina oddělená od světa,není ve věci, ale věc na ní participuje. Pro scholastické krajní realistyje obecná idea aktuálně obecná a reálně jedna ve všech věcech téhoždruhu. Umírnění realisté soudí, že ideje jsou ve věcech individuali-zované, reálně mnohé, ale potenciálně obecné. Aktuálně jsou podlenich obecné v mysli.Nominalistické východisko je vnitřně rozporné. Nominalismuspopíráním existence obecnin vyvrací sám sebe, když se pokouší for-mulovat obecně platnou nauku o obecninách a zároveň existenciobecného odmítá. Krajní realismus zase nebezpečně směřujek monismu, v konečné fázi buď protintuitivně popírá změnu jakotakovou (statický monismus), nebo vede k nekonečnému regresupříčin (dynamický monismus). Jako nejpřijatelnější se jeví výcho-disko umírněného realismu.Moderní genetika ukazuje, že druhy s velkou pravděpodobnostíobjektivně existují, protože poznává, že každý živočišný druh másvůj genom (soubor informací, druhovou esenci), na jehož základě sena světě realizuje jedinec (fenotyp, substance).I.2.2 Vytvářet představu, pojem: psychofyziologický jevTato koncepce je kognitivní, z kybernetického hlediska jde o analo-gickou problematiku jako v případě předchozím, pouze na poněkudjiné úrovni.Pojem je svazek podstatných rysů, které umožňují zařadit kon-krétní, jednotlivou věc do určité množiny věcí majících stejné pod-statné rysy. Pojem a třída věcí, které je pojem přidělen, jsou pakoznačeny pomocí jednoho znaku. Díky existenci pojmů jako základ-ních stavebních jednotek myšlení můžeme své poznání světa třídit,
  23. 23. I. Pojem informace a základní filosofické otázky25dávat mu řád a sdílet je s ostatními. Bez pojmů by pro nás byl světchaotickým nakupením jednotlivin a orientace v něm by byla ne-možná. Informační proces je v tomto případě možné chápat jakourčitý proces interakce mezi organismem a prostředím, během něhožvěci na světě získávají své místo v obrazu světa v lidském vědomí(informace jako představa), nabývají svého smyslu a umožňují orga-nismu orientaci ve světě a přizpůsobení se vnějším podmínkám. Topřibližně odpovídá Wienerově definici: „informace je název proobsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobu-jeme a působíme na něj svým přizpůsobováním.“ (Wiener,1963, s. 32)Informace jako základní součást procesu, při němž dochází kegenerování pojmu ze zkušeností s jednotlivou věcí, vytvoření jejípředstavy ve vědomí a práce s ní (myšlení) odpovídá Cejpkově (Cej-pek, 1998) koncepci informace jako psychofyziologického jevu aprocesu v lidském vědomí.Tato koncepce sebou přináší celou řadu otázek, které si položil jižAristoteles a shrnul je Hans Georg Gadamer:Jak se v prchavém proudu jevů, v neustálém proudění střídavýchdojmů vůbec může vyskytnout něco, co zůstává? Je to jistě přede-vším schopnost podržovat, tedy paměť, jež nám umožňuje něcoznovu poznat jako totéž. V proudu střídajících se vjemů si tu a tampovšimneme něčeho společného, a tak se z hromadícího rozpoznání,kterým říkáme zkušenost, pomalu rodí jednota zkušenosti. V ní všakvýslovné zacházení s takto zakoušeným vystupuje v podobě věděníobecného. Nyní se Aristoteles ptá: Jak může vlastně vzniknout totovědění obecného? Přece jistě ne tak, že jedna věc po druhé defilujeokolo a náhle díky nějaké určité jednotlivosti, která se znovu ukáže aje rozpoznána jako tatáž, získáme vědění obecného. Není to přecejednotlivé jako takové, jež by se vůči ostatním jednotlivým vyznačo-valo tajemnou schopností představovat obecné. Je naopak jako každéjiné jednotlivé. A přece je určitě pravda, že vědění obecného někdyvzniklo. Kde začalo? (Gadamer, 1999, s. 25)Při poznávání se setkáváme s mnohými jedinci téhož druhu a je-jich druhovou formu myšlenkově uchopujeme a v rozumu pak exis-
  24. 24. Informace, komunikace a bytí26tuje jako jediná a sdělitelná mnohým – tedy obecná. To je všakmožné jen díky existenci nehmotného principu, který umí ze sensi-bilního materiálu sdělovaného smyslům získat to, co se v něm vy-skytuje jen potenciálně. Potenciálně inteligibilní část reality je aktu-alizována až díky činnému rozumu. Proti tomu je možno vznéstnámitku:… dalo se třeba tvrdit, že jestliže existuje abstraktní myšlení, po-jmotvorba, nenázorné mentální obsahy, musí existovat nějakýnehmotný princip, který je ve všech věcech postřehuje – s tím se ne-dalo nic dělat, kromě ty nenázorné obsahy popírat [nominalismuspozn. aut.], což byla metoda nejapná a lživá […] Jenže s rozvojemsamočinných počítačů dostal tenhle argument dost smrtelnou ránu.Pojem, ukazuje se, není nějaký obrázek, ať už hmotný nebonehmotný, ale logická funkce nad určitou množinou binárních znaků[…] pojem se nezdá být nic jiného než […] určitá logická funkce:Proto je nenázorný, proto se často nedá representovat nějakým jed-ním obrázkem a ne, že by to byla nějaká nehmotná podstata, neboněco. Ale naopak – taková funkce se dá fysicky reprezentovat – jakopřepínací síť, nebo jako program – […] - takže z toho celého zbývajídneska jako záhady už jenom dvě věci – totiž jak ten systém určí,které znaky jsou relevantní pro určitou pojmotvorbu z daného hle-diska […] - a potom ovšem fakt subjektivního prožívání… (Kře-sadlo, 1996, s. 92-93)Námitka je však neplatná, protože možnost konstruovat logickoufunkci předpokládá pojmové myšlení, její realizace v počítači jepouze konkrétní reprezentace toho, co existuje samo jako abstraktníentita v mysli, a do počítače ji vkládá ten, kdo ji má – myslící bytost.Je však třeba proti krajnímu realismu uznat, že pojmy věcí nemámevrozené. Vrozenou máme jen schopnost abstraktního poznání, pojmyvznikají až v procesu poznání jako intencionální obrazy věcí na zá-kladě rozumové abstrakce.Otázkou zůstává, jak k abstrakci dochází. Teoretické řešení tétootázky může přispět k tvoření takových pojmů, které jsou adekvátnípoznávaným věcem. Správná pojmotvorba je pak důležitá pro oblastorganizace poznání, protože teprve zachytíme-li podstatu věci (in-
  25. 25. I. Pojem informace a základní filosofické otázky27formační strukturu) – soubor rysů, které ji dělají tím, čím je, můžemenajít kritéria, jak informace přesně roztřídit.Tyto otázky představují další výzvy pro kognitivní, popřípadě in-formační vědu.I.2.2.1 Informace a problém mysliOtázka po podstatě lidské mysli je s pojetím informace jako psycho-fyziologického jevu a procesu nerozlučně spjata. Řadu let se filoso-fové, psychologové, neurologové, odborníci na umělou inteligenci,kognitivní a informační vědci snaží přijít na kloub této velice složitéproblematice. Řešení se nabízí několik.Základní otázky jsou zhruba tři (viz Nosek, 1997):- jaký je vztah duše (mysli) a těla, co je fundamentálnější, ajak dochází ke kooperaci těchto dvou, jak se zdá, odlišnýchentit (tzv. mind-body problem);- jak můžeme mysl definovat a jak můžeme poznat, že systémmysl má (other mind problem);- jak je možná integrita osobnosti, tedy vědomí vlastního Já vproudu prchavých vjemů.V této kapitole se budeme soustředit na různá řešení prvníhookruhu otázek a částečně také okruhu druhého.Jedním z řešení mind-body problému je Descartesův často velicekritizovaný, nicméně v evropské kultuře velmi silně zakořeněnýontologický dualismus, který vychází z jeho metodické skepse, snahyo nalezení nezpochybnitelných základů poznání. Descartes (Descar-tes, 1970) vychází z předpokladu, že žádné poznání není jisté, žeo všem je třeba pochybovat. Pochybuje tedy a jedinou jistotu nacházív pochybování samém. Pochybování je myšlení, když člověk pochy-buje, pak myslí, pochybování samé je jisté, jisté je tedy i myšlení.Člověk tedy existuje nezpochybnitelně, když přemýšlí (cogito, ergosum.) Vynořuje se tedy první nezpochybnitelná substance - res co-gitans (věc myslící). V myslící substanci je však vrozená idea Boha.Protože existuje tato idea, existuje i Bůh. Protože Bůh jako dobrý
  26. 26. Informace, komunikace a bytí28nemůže klamat, pak je jisté, že člověku nedal smysly, aby byl jejichprostřednictvím uváděn v omyl. Tím je zaručena existence vnějšíhosvěta, světa rozprostraněných předmětů – druhá Descartesova sub-stance – res extensa. Mezi substancemi res cogitans a res extensadochází k interakci, místem, kde se setkává duše s tělem, je epifýza(šišinka mozková) – jediný nepárový orgán mozku.Podobný dualismus zastával řadu století před Descartesem řeckýfilosof Platón. Duše je v jeho pojetí hybná síla, bez ní není pohybuani života, je na rozdíl od těla neměnná a věčná, bez ní tělo nemůžebýt, zatímco ona bez těla ano. Tělo má pohyb z duše, duše má pohybsama ze sebe. Ve svém dialogu Faidros (Platón, 1994) přirovnáváPlatón duši k vozu taženému dvěma okřídlenými koni a řízenémuvozatajem. Vozataj je metafora pro rozum a vůli, které řídí dobrého ašpatného koně – dobré a špatné žádosti. Jelikož je duše věčná a ne-smrtelná, existuje v jakémsi duchovním světě, kde se čas od času sytípohledem na věčné a dokonalé ideje. Když však se nechává strhnoutšpatným koněm – podléhá špatným žádostem, ztrácí duše křídla aupadá do hmotného světa, kde panuje změna a zánik. V tomto světěpřijímá tělo, které pro ni znamená vězení. Duše, která na „hostině“ vříši idejí spatřila nejvíce, přijímá v pozemském světě úlohu filosofa,ta, co viděla o něco méně, úlohu krále atd. Nejníže stojí duše sofistya demagoga. Podle Platóna celý proces poznání není nic jiného nežrozpomínání duše na svět idejí, ve kterém se před svým pádem po-hybovala. Filosof, který se zříká pozemských radostí i starostí a za-bývá se poznáním, tj. vzpomínáním na věčné ideje, je nejblíže tomu,aby byl opět pozván na „hostinu“. Tato koncepce duše má zvláštnídůsledek pro Platónovu pedagogiku (viz kupříkladu: Platón, 1992).Dá se říct, že Platón je přísný racionalista, positivismus je u něj ne-přípustný. Smysly nás klamou, ale duše, která kdysi patřila napravdu, může být systematickým vedením dovedena k tomu, aby sipravdu znovu vybavila. Učení je tedy metoda rozpomínání, nikolivsběr informací.Dualismus byl kritizován zejména proto, že slučuje dvě nesluči-telné věci, o kterých není možné mluvit stejnou řečí (svět fyzický a
  27. 27. I. Pojem informace a základní filosofické otázky29svět mentální).2Podle hermeneutických teorií je svět fyzický založenpředevším na kauzalitě – posloupnosti příčin a následků, zatímcosvět duševní na teleologii – přáních, snahách, tužbách, kde cíl mápřednost před prostředkem, který je zvolen. Do sporu se tak dostávajífyzikalismus a mentalismus (materialismus a idealismus). První znich je kauzálně založený, vychází z teorie reflexů (např. I. P. Pav-lov), která říká, že psychický život je způsoben reakcemi organismuna podněty. Duše je pouze iluze. Mentalismus je teleologický, důle-žité jsou vnitřní záměry člověka, duše ovlivňuje chod těla. Duše jenesmrtelná a je důležitější než tělo.Střed mezi materialismem (fyzikalismem) na straně jedné a idea-lismem (mentalismem) a dualismem substancí na straně druhé před-stavuje Aristotelovo (Aristoteles, 1996) pojetí duše, které můžemeoznačit jako umírněný dualismus. Aristoteles odmítá Platónův dua-lismus, preexistenci duše i vrozené ideje. V jeho pojetí je duše prin-cip tělo oživující a organizující, duše se má k tělu jako podstatnáforma k první látce (viz výše). Je entelechií organického těla – tělo jemožností, kterou duše uvádí ke skutečnosti. Celý člověk je pak jed-notou duše a těla. I když je duše jediná, může plnit až tři různéfunkce. Je příčinnou pohybu a růstu těla (duše vyživovací),umožňuje smyslové vnímání (duše smyslová) a rozumovou úvahu(duše rozumová). Je tedy trojí druh duše, duše vegetativní, která jevlastní rostlinám, je principem života; duše smyslová, kterou jeobdařena větší část živočichů, je nejen principem života, ale takéumožňuje smyslové poznávání; duše rozumová, která je vlastnípouze člověku, je principem života, smyslového a rozumovéhopoznávání. Pouze rozumová duše, která je schopna abstrahovat odpomíjivých, měnících se věcí našeho světa a spatřovat v nich toobecné a neměnné, je nesmrtelná.Novější směry ve filosofii mysli na řešení této problematikyresignují a zajímá je spíš druhý okruh otázek – tzv. other mind pro-blem (viz Nosek, 1997).2Pro vysvětlení možnosti vzájemné interakce se uchyloval k velmi krkolomným teoriím, jakoje kupříkladu Leibnitzovo učení o předem zjednané harmonii.
  28. 28. Informace, komunikace a bytí30Behaviorismus se nezabývá popisem vnitřních duševních stavů,které jsou pozorovatelné pouze introspekcí z hlediska první osoby.Podle behavioristů je introspekce nevědecká metoda. Jediné, co jemožné vědecky ověřit, je pozorované chování systému, reakce napodněty. To, co se děje uvnitř systému, je nedostupné, je to černáskříňka (black box), do které nemůžeme nahlédnout. Podle behavio-rismu má systém mysl tehdy, když reaguje jako systémy, které evi-dentně mysl mají (viz Turing, 1992).Podle funkcionalismu systém má mysl v tom případě, že určitýsprávný program (software) implementujeme na určitou funkčnístrukturu (hardware). Oproti behaviorismu je předmětem zájmufunkcionalismu tedy obsah „černé skříňky“. Může to být jakákolivvhodná struktura, podle komputationismu, odnože funkcionalismu,to může být i počítač (viz Nosek, 1997).Kritiku funkcionalismu provedl John Searle (Searle, 1994),přiklánějící se k teorii identity, která tvrdí, že jedinou funkční struk-turou pro mysl je lidský mozek a nervová soustava, v myšlenkovémexperimetu tzv. Čínského pokoje. Podle Searla má schopnost inten-cionality, zaměřenosti jen lidský mozek. Stroj může sice správnějazykově reagovat na podměty, chybí mu však sémantika, porozu-mění významům. Mentální stavy a stavy neurofyziologické jsoupodle něj jen dvě neoddělitelné a neredukovatelné (starší teorie iden-tity se snažila psychické redukovat na fyzické) stránky jedné věci„…monizmus je úplne zlučitelný s dualizmom za predpokladu, že jeto dualizmus vlastností…“ (Searle, 1992, s. 54)V následující kapitole se zaměříme na charakter pojmu informacea pokusíme se informaci pracovně definovat.
  29. 29. II. Charakter pojmu a definice informace31II. Charakter pojmu a definice informaceII.1 Cappurovo trilemaJe vnitřní struktura molekuly vody totéž co můj poznatek, že venkuprší? Jestliže ano, znamená to, že voda nějak poznává? Jestliže ne,máme v obou případech právo hovořit o informaci? Existuje důvod,proč zachovat u obojího termín „informace“, i když uznáme, že nejdeo skutečnosti stejného řádu?I těmito otázkami by se dalo charakterizovat trilema,3jehož řešeníRafael Capurro (Capurro, Fleissner, Hofkirchner, 1999) považuje zastěžejní úkol4filosofie informace. Nutno podotknout, že o trilema sejedná pouze v případě, hovoříme-li o termínu, jménu, slovu „infor-mace“. Zde se můžeme ptát, jestli je tento termín univokální, ekvivo-kální či analogický. Jako pojem může být informace jen pojmemunivokálním či analogickým, neboť ekvivokální pojem neexistuje.V tomto případě jde vlastně o dilema.To uvidíme, ozřejmíme-li si rozdíl mezi termínem a pojmem avymezíme si, co znamená univokace, ekvivokace a analogie v oblastitermínů a pojmů. Poté se budeme moci zamyslet nad tím, zda je in-formace pojmem univokálním či analogickým (nebo jen ekvivokál-ním termínem) a v případě, že platí druhá varianta, pokusíme se vy-tvořit návrh definice informace a její kategoriální klasifikace, kteráumožní tento pojem vypovídat v jednotlivých oblastech univokálně.3„Information may mean the same at all levels (univocity), or something similar (analogy), orsomething different (equivocity).“ (Capurro, Fleissner, Hofkirchner, 1999, s. 9)4O řešení s ohledem na roli subjektu jako interpreta znaků se u nás pokusila D. Slouková(Slouková, 2003).
  30. 30. Informace, komunikace a bytí32II.2 Termín a pojemVysvětlení vztahu mezi termínem a pojmem začneme tradičním pří-kladem užití slova „český prezident“ („člověk“) v různých větách:Český prezident je manžel Livie Klausové. (Tento člověk toudělal.)Český prezident je volen parlamentem. (Člověk je živočich.)Český prezident se skládá z pěti slabik. (Člověk je dvouslabičný.)Když se pozorně zamyslíme nad těmito větami, zjistíme, že každáz nich je pravdivá, avšak pouze za předpokladu, že v každé termín„český prezident“ odkazuje k něčemu jinému.První věta je pravdivá pouze tehdy, je-li českým prezidentemkonkrétní osoba – Václav Klaus. Zde se tedy „český prezident“ vzta-huje ke konkrétní existující osobě, k reálné věci (res); scholastikovétento vztah označování nazývali reálnou supozicí (suppositio realis),Pavel Tichý (Tichý, 1996) tento způsob výpovědi nazývá de re. Po-dobné je to s termínem „člověk“. Když vyslovím slovo „člověk“ aukážu na konkrétní osobu, míním právě tohoto konkrétního jednot-livce.Naopak u druhé věty je lhostejné, jestli bude prezidentem zvolenVáclav Klaus či Jan Švejnar; konkrétní osoba, která je do úřaduzvolena, samotnému úřadu nic nebere ani nepřidává. Zde se termín„český prezident“ vztahuje nikoliv k reálně existující osobě, alek samotné podstatě toho, co je tímto termínem vyjádřeno. To ovšemnemá žádnou reálnou existenci, úřad českého prezidenta je souborrůzných právních a jiných skutečností, které jako celek existují jenv myšlení jako pojem (conceptus). Zde tedy termín „český prezident“odkazuje k pojmu českého prezidenta, v němž je abstrahováno odkonkrétních osob, které tento úřad vykonávají. V tomto případě sepodle scholastiků jedná o supozici prostou (suppositio simplex),podle Pavla Tichého (Tichý, 1996) o výpověď de dicto. Podobně jeto s druhým příkladem. Zde máme na mysli něco obecného, co je
  31. 31. II. Charakter pojmu a definice informace33společné všem jednotlivým lidem, a to jako obecné existuje jenv myšlení.5Nakonec v třetí větě slovo „český prezident“ se nevztahuje anik Václavu Klausovi, ani k pojmu českého prezidenta, ale samok sobě. Zde termín odkazuje nikoliv mimo sebe, jak to obvykle bývá,ale prezentuje sebe sama. V tomto případě scholastici hovořili osupozici materiální (suppositio materialis).Vidíme, že nějaký termín se v různých kontextech může primárněvztahovat ke třem různým skutečnostem – k reálné věci (osobě),k pojmu a nakonec k sobě samotnému. To je však dáno tím, ževšechny tyto složky jsou v procesu označování nějak přítomny. Kdyžsv. Augustin definuje znak, tvrdí: „Znak je totiž věc, která působí, žečlověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům,ještě něco jiného.“6(Augustin, 2004, s. 77)Znak je tedy 1) věc, která vyvolá představu (pojem) sebe sama, tj.pojem slova „český prezident“, a zároveň 2) představu (pojem) ně-čeho jiného, tj. pojem českého prezidenta, co však nějakým způso-bem reálně7existuje 3) – tj. Václav Klaus. Tyto tři vztahy se obvyklezobrazují pomocí trojúhelníku reference.5Chápat odlišnost reálné a prosté supozice a dodržovat určitý typ supozice, když srovnávámepojmy, je třeba, pokud se nechceme dopouštět logických chyb a sofismat jako třebanásledujícího sylogismu.Jan Švejnar se chtěl stát českým prezidentem (suppositio simplex).Avšak český prezident (suppositio realis) je Václav Klaus.Tedy Jan Švejnar se chtěl stát Václavem Klausem.6„Signum est enim res, praeter speciem quam ingerit sensibus, aliud aliquid ex se faciens incogitationem venire...“ (Augustin. De Doctr. Christ. 2, 1)7Reálná existence může být aktuální nebo potenciální. Aktuálně se termín „český prezident“vztahuje k Václavu Klausovi. Pojem „český král“ se aktuálně nevztahuje k nikomu, vztahuje sevšak k osobě potenciálního českého krále.
  32. 32. Informace, komunikace a bytí34Trojúhelník referenceZnak („český prezident“) bezprostředně vyjadřuje (signifikace)pojem (český prezident) a jeho prostřednictvím označuje (designace)objekt (Václav Klaus). Tak označuje znak pojem i objekt jednímoznačením. Primárně se však znak vztahuje k objektu (denotace),protože samotný pojem ve své podstatě rovněž plní zastupujícífunkci - je formálním znakem objektu. Vzniká na základě poznánískutečnosti a je intencionálním obrazem předmětu; jde tedy rovněž oznak zvláštního druhu, o tzv. formální znak, který vzniká tak, žeobjekt kauzálně působí na poznávací strukturu a na základě tohovzniká obraz předmětu.Formální znak (signum formalis) je znak, díky němuž je předmětpoznáván bezprostředně, aniž by si člověk uvědomoval vztah ozna-čovaného a znaku. Naopak to, co zde nazýváme znakem (designáto-rem), je přísně vzato znakem instrumentálním (signum instrumenta-lis), což je druh znaku, který zprostředkovává nepřítomný předměttak, že vztah označování musí být jednoznačně rozpoznán (jinak byznak neplnil svou funkci).Formální neboli subjektivní pojem (designát) je akt, který promyšlení zpřítomňuje určitou část skutečnosti – nějaký objekt.U objektu rozlišujeme jeho formální a materiální stránku. For-mální objekt pojmu je to, co je na předmětu vystiženo formálnímpojmem (designátem), materiální předmět je předmět se vším, co munáleží. Tedy pokud vystihujeme formálním pojmem vlastnost „býtčervený“, pak formálním objektem je věc, která je červená, po
  33. 33. II. Charakter pojmu a definice informace35stránce své červenosti, materiálním objektem je daná věc se vším, cojí náleží.Objektem designace je ve vlastním smyslu tzv. objektivní pojem,což je formální předmět pojmu (designátu) v inteligibilní podobě, tj.ve způsobu „upraveném“ pro myšlení (věcně se formální předmět aobjektivní pojem neliší). Obsahem pojmu je pak to, co má objektivnípojem společné s předmětem (tj. vlastně formální předmět). Modernísémantika obsah pojmu považuje za intenzi znaku.Jako předmět denotace moderní sémantika8chápe spíše rozsahpojmu neboli extenzi znaku, což je soubor všech materiálních před-mětů, kterým se pojem může přidělit. Věcně se objektivní pojem amateriální předmět neliší. Materiální objekty mohou mít buď aktu-ální, nebo jen potenciální reálnou existenci.9Ukažme si to na příkladu. Dejme tomu, že máme slovo „čer-vený“, které signifikuje formální pojem červený. Pojem červenýdesignuje všechny červené věci po stránce jejich červenosti (objek-tivní pojmy), slovo „červený“ denotuje všechny červené věci (mno-žina materiálních předmětů). Do rozsahu designace patří nejenvšechny aktuálně jsoucí červené věci, ale i takové červené věci, kteréjsou existující pouze potenciálně.II.3. Co je univokace, ekvivokace a analogie?Problém způsobu vypovídání (univokální, analogické, ekvivokální)se primárně týká termínů (nomina), tedy znaků neboli designátorů.Jeho řešení spadá do oblasti zájmu logické sémantiky, lingvistiky,sémantiky selekčních jazyků a může být užitečné pro věduz praktického hlediska pro vyjasňování terminologie.K univokálnímu vypovídání dochází tehdy, když se jediný termínvztahuje k jedinému pojmu; popřípadě, když se více termínů vzta-huje k jedinému pojmu, což zná lingvistika jako tzv. synonymii.8Ovšem ne každá. Kupříkladu transparentní intenzionální logika považuje za objekt denotaceintenzi znaku.9Některá jsoucna mají pouze existenci intencionální, tj. existují jen v myšlení.
  34. 34. Informace, komunikace a bytí36UnivokaceK ekvivokálnímu vypovídání (za jehož podtyp je možno chápatvýpověď analogickou) dochází tehdy, když se jeden termín vztahujek více pojmům, což nazývá lingvistika homonymií. Zámek (budova)– zámek (u dveří).Ekvivokace
  35. 35. II. Charakter pojmu a definice informace37Analogie se dá chápat jako podtyp ekvivokace. Jeden termín sesice vztahuje k více pojmům, ale na základě nějaké podobnosti. Ko-runa stromu – koruna krále. Zdravý – o léku, o živočichu a o moči.Z hlediska samotných termínů informační vědu jako interdiscipli-nární obor může zajímat, jestli různé disciplíny, ze kterých čerpá,míní termínem „informace“ to stejné (univocita) nebo každá něcotrochu jiného, i když s podobnými vlastnostmi (analogie), nebokaždá něco zcela jiného (ekvivocita). Řešení této problematiky jedůležité, ale má-li být věda založena na poznání skutečnosti, nemůžeopominout oblast samotných pojmů.Termíny jsou totiž jako instrumentální znaky záležitostí konvencea záleží na vědecké komunitě, který termín přidělí jakému pojmu.Naopak pojmy jsou formální znaky, které jsou kauzálně spojeny sesamotnou poznávanou skutečností. Jsou to na rozdíl od termínůznaky přirozené, proto je není možné libovolně určovat na základěkonvence, ale je třeba je chápat jako nutné produkty poznání. Pro-blém pojmů tedy již není záležitostí vědecké terminologie, ale vě-deckého bádání jako takového.
  36. 36. Informace, komunikace a bytí38U samotných pojmů jde o to, jakým způsobem je v soudu přidělo-ván obsah pojmu na místě predikátu rozsahu pojmu na místě sub-jektu. Když tvrdíme, že „Sokrates je člověk“, tak to znamená, žepřidělujeme vše, co vystihujeme pojmem člověk, objektům, kteréjsou v rozsahu pojmu Sokrates (v tomto případě jde o jediné indivi-duum). To je univokální způsob vypovídání pojmů.Pokud máme ekvivokální termín, pak to znamená, že se podtermínem skrývá více pojmů, které můžeme každý zvlášť univokálněvypovídat. Neexistuje tedy žádný ekvivokální pojem, ale jen ekvivo-kální termín, který označuje univokálně vypovídatelné pojmy.Jak je to ale s analogií? Je to skutečně poddruh ekvivokace? Vý-znamná škola aristotelské filosofie navazující na dílo sv. TomášeAkvinského považuje analogický způsob vypovídání za střed mezivypovídáním univokálním a ekvivokálním, které má oporuv samotné skutečnosti, což znamená, že je pomocí jednoho pojmumožné vypovídat o věcech, které mají něco společné a zároveň seněčím liší, a to na základě vztahu, který mezi sebou mají. Jak bylořečeno, při univokaci se celý obsah pojmu na místě predikátu vypo-vídá o všech členech rozsahu pojmu na místě subjektu; to znamená,že se s nimi intencionálně ztotožňuje. Ekvivokální pojem neexistuje(ekvivokální je jen termín, který sdružuje více pojmů, které se mo-hou univokálně vypovídat). Při analogické predikaci se přidělujejednotlivým členům rozsahu pojmu na místě subjektu pouze částobsahu pojmu na místě predikátu. V pojmu se však aktuálně, aleimplicitně a konfúzně vyskytují diference, které jsou vzájemně ne-slučitelné, ty jsou přidělovány zvlášť podle typu věci, o kterou sejedná.V zásadě existují dva typy analogie, a to analogie atributivní ne-boli proporční a analogie proporcionální. Oba tyto typy analogiepopisuje sv. Tomáš ve svém spisu O pravdě (De ver. 2, 1110):10„Est enim quaedam convenientia inter ipsa quorum est ad invicem proportio, eo quod habentdeterminatam distantiam vel aliam habitudinem ad invicem, sicut binarius cum unitate, eo quodest eius duplum; convenientia etiam quandoque attenditur non duorum ad invicem inter quaesit proportio sed magis duarum ad invicem proportionum, sicut senarius convenit cum
  37. 37. II. Charakter pojmu a definice informace39Existuje určitá shoda mezi věcmi, které jsou vzájemně vztaženy (jemezi nimi poměr), protože mají navzájem vymezenou vzdálenostnebo jiný vztah, jako množství dvou má vztah k jednotce, protože jejejím dvojnásobkem. Někdy zase pozorujeme shodu nikoli dvou věcínavzájem, mezi nimiž je vztah, nýbrž spíše dvou vztahů (poměrů)navzájem, jako se počet šesti shoduje s počtem čtyř proto, že šest jedvojnásobkem tří tak, jako čtyři dvou.První shoda je proporční, druhá proporcionální. V prvním typushody shledáváme, že něco vypovídá analogicky o dvou věcech,z nichž jedna má vztah k druhé. Takto se „jsoucno“ vypovídá o sub-stanci a o akcidentu na základě vztahu, který má akcidentk substanci, a „zdravé“ se vypovídá o moči a o živočichu na základětoho, že moč má nějaký vztah ke zdraví živočicha.Někdy však se něco analogicky vypovídá druhým způsobem shody,když se například jméno „vidění“ vypovídá o tělesném zraku i o ro-zumu na základě toho, že zrak je v oku tak, jako rozum v mysli.(Užito překladu: Dvořák, 2007)Proporční neboli atributivní analogii můžeme zobrazit pomocí ná-sledujícího schématu.quaternario ex hoc quod sicut senarius est duplum ternarii, ita quaternarius binarii. Prima ergoconvenientia est proportionis, secunda autem proportionalitatis; unde et secundum modumprimae convenientiae invenimus aliquid analogice dictum de duobus quorum unum ad alterumhabitudinem habet; sicut ens dicitur de substantia et accidente ex habitudine quam accidens adsubstantiam habet; et sanum dicitur de urina et animali, ex eo quod urina habet aliquamhabitudinem ad sanitatem animalis. Quandoque vero dicitur aliquid analogice secundo modoconvenientiae; sicut nomen visus dicitur de visu corporali et intellectu, eo quod sicut visus estin oculo, ita intellectus in mente.“ (Tomáš Akvinský. De ver. 2, 11)
  38. 38. Informace, komunikace a bytí40Atributivní analogie pojmuslovo„zdravý“objekt ↓ objektlék ← 2 1 3 → moč↓ designace ↓ designace ↓příčina → živočich ← symptomobjekt1=zdravý1+2=zdraví působící1+3= zdravého označujícíPojem zdravý tu vypovídá o třech věcech, o jedné primárně (o ži-vočichu), o zbylých dvou sekundárně na základě jejich vztahu k věciprvní. Když vypovídáme „zdravý“ o léku, máme vlastně na myslizdraví živočichu působící, když to tvrdíme o živočichu, myslímezdravý živočich, když řekneme „zdravá“ o moči, míníme zdravéhoživočicha označující. Důležité je, že se podle některých filosofů(kupříkladu Francisca Suareze) ve všech věcech nějak vyskytujeforma spojená především s primárním denotátem, proto je jedinýpojem přidělitelný třem věcem, i když každé trochu jinak. Tak jeteoreticky možno říct: „Živočich, lék a moč jsou zdraví“. Všemtěmto členům se přidělí pojmově uchopená forma zdraví, kterou majívšechny subjekty společnou (odvozená je právě od pojmu živočicha),a každému zvlášť to, co jeho vztah ke zdraví specifikuje (mající,působící, označující), to vše pomocí jednoho analogického pojmu.Samotní tomisté (např. Gredt, 2009) považují atributivní analogiiza druh ekvivokace a vlastní analogické vypovídání podle nich pro-bíhá pomocí analogie proporcionální, v níž je virtuálně přítomnaatributivní analogie v tom smyslu, že jeden z pojmů je považován zaprimární.Proporcionální analogii můžeme zobrazit pomocí následujícíhoschématu.
  39. 39. II. Charakter pojmu a definice informace41Proporcionální analogie pojmuslovo„vidění“objekt ↓ objektzrak ← 2 1 3 → rozum↓ analogický pojem ↓oko myslobjekt objekt1=funkce poznávací mohutnosti1+2=zrakové poznání1+3= rozumové poznáníPojem vidění se tu přiděluje dvěma funkcím (zraku a rozumu)různých poznávacích orgánů (oka a mysli) na základě stejnéhovztahu obou ke svým orgánům. Část obsahu, kterou mají společnou(funkce orgánu) se přiděluje oběma; části, kterými se liší, jsou při-dělovány každé zvlášť. Tyto části jsou protikladné (tělesný – netě-lesný), ale jsou obsaženy aktuálně v pojmu implicitním a konfúznímzpůsobem.Vzhledem k tomu, že je těžko udržitelná Suarezova teorie o stejnéformě nacházející se v léku, živočichu i moči, zatímco je zjevné, žezrak i rozum nějakou stejnou formu mají (byť jaksi „znečišťěnou“protikladnými diferencemi), budeme považovat spolu s tomisty zapravé analogické vypovídání pojmů analogii proporcionální a ana-logii atributivní budeme považovat za analogii vnější, a tedy zapodtyp ekvivokace.Nyní, když jsme stručně pojednali o problematice způsobuvypovídání, můžeme se pustit do zkoumání otázky, zda je informacepojem univokální či analogický nebo zda jde jen o ekvivokálnítermín.
  40. 40. Informace, komunikace a bytí42II.4 Je informace termín ekvivokální?Když si namátkou projdeme pár definic pojmu informace, na prvnípohled by se mohlo zdát, že jde o termín vypovídající ekvivokálně.Můžeme se dočíst, že informace je1. míra odstranění neurčitosti systému (Shannon, 1998);2. omezení variety (Ashby, 1961);3. schopnost organizovat nebo v organizovaném stavu udržovat(Stonier, 2002);4. rozdíl, který produkuje rozdíl (Bateson, 2002);5. obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu při-způsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním(Wiener, 1948);6. psychofyziologický jev a proces (Cejpek, 1998; kognitivnípsychologie);7. data cirkulující ve strojích (informatika);8. znakově zaznamenaný údaj o prostředí mající potenciproměnit se na poznatek (knihovnictví a informační věda);9. obsah sdělení, který je k něčemu užitečný (běžný význam).II.5 Je informace pojem univokální?Při bližším pohledu však vidíme, že za těmito rozličnými způsobyvymezení informace se nachází společné jádro. Termín podle růz-ných definic označuje jakési určování, vymezování či schopnostrozhodování, která je dána odstraněním neurčitosti. Dobře je to pa-trné z definice, kterou najdeme v České terminologické databáziknihovnictví a informační vědy, kde se píše:V nejobecnějším slova smyslu se informac[e] chápe jako údaj o reál-ném prostředí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících. Infor-mace snižuje nebo odstraňuje neurčitost systému (např. příjemce in-formace); množství informace je dáno rozdílem mezi stavem neur-čitosti systému (entropie), kterou měl systém před přijetím informacea stavem neurčitosti, která se přijetím informace odstranila. V tomto
  41. 41. II. Charakter pojmu a definice informace43smyslu může být informace považována jak za vlastnost organizo-vané hmoty vyjadřující její hloubkovou strukturu (varietu), tak zaprodukt poznání fixovaný ve znakové podobě v informačních nosi-čích. V informační vědě a knihovnictví se informací rozumí přede-vším sdělení, komunikovatelný poznatek, který má význam pro pří-jemce nebo údaj usnadňující volbu mezi alternativními rozhodova-cími možnostmi. Významné pro informační vědu je také pojetí in-formace jako psychofyziologického jevu a procesu, tedy jako sou-části lidského vědomí (např. N. Wiener definuje informaci jako "ob-sah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobu-jeme a působíme na něj svým přizpůsobováním"). V exaktní vědě senapř. za informaci považuje sdělení, které vyhovuje přísným krite-riím logiky či příslušné vědy. V ekonomické vědě se informací ro-zumí sdělení, jehož výsledkem může být zisk nebo užitek. V oblastivýpočetní techniky se za informaci považuje kvantitativní vyjádřeníobsahu zprávy. Za jednotku informace se ve výpočetní technice po-važuje rozhodnutí mezi dvěma alternativami (0, 1) a vyjadřuje sejednotkou nazvanou bit. (TDKIV, 2005)Vidíme, že v textu je většina rozdílných definic uvedenýchv předchozí kapitole elegantně spojena a zastřešena významem, kte-rým je snížení neurčitosti systému. Jde tedy o nějaký princip, kterýněco jsoucího určuje a vymezuje (tj. snižuje jeho neurčitost), ať užjde o systém, který má vědomí nebo ne.Z tohoto pohledu by se informace mohla jevit jako rodový pojem,který může být univokálně přidělen jednotlivým druhům. To si mů-žeme zobrazit pomocí známého Porfyriova stromu.1111Určování pomocí binárních opozic (bitů) na Porfyriovu stromu si všímá Ján Pavlík (Pavlík,2004).
  42. 42. Informace, komunikace a bytí44Univokální klasifikace pojmu informace pomocí Porfyriova stromunejvyšší Informace rodorganizujícískrze poznánírozdíl rozdílpouze orga-nizujícístřednírodSémantickáinformacenejvyššídruhStrukt.inf.obohacujícípoznání skrzeznakyrozdíl rozdílobohacujícípoznání bezznakůnejnižšírodZnakováinformacestřednídruhNeznak.inf.užívajícípísmarozdíl rozdílneužívajícípísmanejnižšíTextováinformacedruhNetext.inf.Přitom tento strom není jen jakousi konvenčně ustanovenou po-můckou, ale má svou oporu v ontologii. Náš strom typů informacetotiž přibližně kopíruje klasické aristotelské dělení substancí směřu-jící až k člověku.
  43. 43. II. Charakter pojmu a definice informace45Porfyriův strom (převzato z: http://klimes.mysteria.cz)Když opomineme rozlišení substancí na tělesné a netělesné, takdruhým nejvyšším rozlišením je dělení toho, co je tělesné, na živé aneživé. Vše, co je jsoucí, je nějak určováno, ne vše jsoucí však jeurčováno skrze vlastní poznání. To četní filosofové (kupříkladuŠmajs, 2001) přiznávají až živým organismům. Z tohoto pohledudělení na živé a neživé odpovídá dělení informace na sémantickou astrukturní.12Dalším dělením je třídění živých organismů na ty, které majísmyslové poznání, a na ty, které nikoliv. Smyslové poznání je všakpodmínkou pro to, aby bylo možné užívat a rozeznávat znaky. Jezřejmé, že v říši zvířat se znaků užívá, i když jde o kódy, které ne-vznikají na základě konvence, ale jsou dány instinktivně. Dělení12Je sice možné se přít, zda i rostliny poznávají, ale to je spíše spor o termín „poznání“. Tikteří považují za poznání i čtení vlastního genetického kódu a schopnost adaptace na prostředí,připisují pochopitelně poznání i rostlinám.
  44. 44. Informace, komunikace a bytí46sémantické informace na znakovou a neznakovou tedy odpovídádělení živých tvorů na ty, kteří užívají smyslů (živočichy), a ty, kteřínikoliv (rostliny).A nakonec se rozlišují smysloví živočichové na ty, kteří mají ro-zum, a na ty, kteří ne. Živočichem rozumným je pak člověk. Rozum-nost člověka spočívá v jeho schopnosti tvořit abstraktní pojmy nazákladě poznání skutečnosti a operovat s nimi. Smyslově reprezento-vat pojmy a v komunikaci je sdělovat je schopen jen flexibilní zna-kový systém, kterým je přirozený jazyk. K uchování znaků přiroze-ného jazyka pak slouží písmo. Z tohoto hlediska odpovídá děleníživočichů na rozumné a nerozumné dělení informace na textovou anetextovou.Takováto univokální klasifikace informace vypadá velmi ele-gantně, ale – žel – není možná z toho důvodu, že informaci nenímožné považovat za rod.13Nejde o jsoucno, ale o princip jsoucna,což je implicitně obsaženo v definicích jako „omezení variety“ či„odstranění neurčitosti“. Být určitým však musí být každé jsoucno.To znamená, že informaci můžeme považovat za princip vztahujícíse ke jsoucnu jako jsoucnu. Explicitně informaci za princip jsoucnapovažuje Stonier (Stonier, 2002), který chápe informaci vedle hmotya energie jako stavební prvek vesmíru.II.6 Proč je informace pojem analogický?Pojem jsoucno však transcenduje nejvyšší rody, protože se vypovídáo všem, co je, nebo může být, tedy napříč nejvyššími rody. Principy13Tohoto faktu si všímá Pavel Trejbal, který píše: „Formální struktura definice by mělazahrnovat nejbližší vyšší rod (genus proximum) a druhový rozdíl (differentia specifica)definovaného pojmu. Jak ale vidíme, veškeré zmíněné definice se lišily nejen v druhovémrozdílu, ale dokonce v samotném rodě, což je na první pohled zarážející (jednou byl tímtorodem znakový projev, příště míra neuspořádanosti a nakonec diference). Z toho vyplývá, žebuď je tento pojem natolik abstraktní, že již nelze nalézt nejbližší vyšší rod (jako je tomunapříklad s pojmem „bytí“) [zvýraznil J.S.] , nebo že naše neúspěšné snažení má původv samotné neuchopitelnosti informace našimi současnými pojmovými nástroji.“ (Trejbal,2009)
  45. 45. II. Charakter pojmu a definice informace47jsoucna konstituují jsoucno. Je-li informace principem jsoucna, pakspolečně s pojmem jsoucna přesahuje všechny kategorie, tj. nejvyššírody. Avšak univokálně je možné pojmy vypovídat pouze uvnitřkategorií, protože pojem přesahující kategorie musí v sobě obsahovatdiference, kterým se kategorie od sebe liší, proto jej není v jednotli-vých kategoriích možno přidělovat jednoznačně. Naopak rodovépojmy v sobě diference neobsahují, protože rod je vůči druhu v po-tenci a diference je to, co jej aktualizuje – takže rod s diferencí užnení rod, ale druh. Pod pojem jsoucno je však nutné zahrnout i jed-notlivé diference, protože i ony jsou jsoucny. Jsoucno se tedy nevy-povídá univokálně. Avšak nevypovídá se ani ekvivokálně, protožejinak by šlo o termín, kterým by se vše jsoucí nesjednocovalo, byloby to pouhé prázdné slovo. Jsoucno se tedy vypovídá analogickyspolečně se svými principy (viz: Aristoteles, 2003; Fuchs, 2004).Tedy informace je analogický pojem.Nejvyššími rody jsou tzv. kategorie. Dva základní typy kategorií,pod které lze vše jsoucí shrnout, jsou substance (podstata) a akcident(případek).Substanci charakterizuje to, že je sama v sobě (in se) a skrze sebe(per se) – je na nic jiného neredukovatelným základem (Porfyriůvstrom, o němž jsme se zmínili, se týkal právě kategorie substance).Substance je odlišná od všeho ostatního a je nedělitelná bez toho, žeby došlo k jejímu zániku. Substancí je kupříkladu člověk.Druhou kategorií je akcident, který je charakterizován tím, že senachází v něčem jiném (in alio) a skrze toto jiné má bytí. Akcident senachází buď přímo na substanci, či na jiném akcidentu – poslednímzákladem akcidentu je právě substance. Akcidentem je kupříkladubýt moudrý. Jde o něco, co nemá samostatné bytí, ale je modifikacíbytí jiného – modifikací substance. Případek moudrý se nacházíkupříkladu na člověku jako jeho nahodilá vlastnost.Jsoucno je o substanci a akcidentu vypovídáno podobně jako vi-dění o zraku a o rozumu - substance se má ke svému bytí (v sobě)jako akcident ke svému bytí (v jiném). Avšak vypovídá-li se takjsoucno, vypovídá se tak spolu s ním i jeho princip – informace.
  46. 46. Informace, komunikace a bytí48Je-li informace organizující princip jsoucna a nejvyššímikategoriemi jsoucna jsou substance a akcident, pak informacev jednom případě je výrazem omezení variety hmoty, díky které jesubstance tím, čím je, v druhém je výrazem určení samotné sub-stance, skrze které náleží substanci jisté akcidenty.Uveďme trochu nepřesný,14ale snad pro objasnění užitečný pří-klad. Konkrétní genetický kód určuje člověka po jeho tělesnéstránce. Jelikož je člověk jedinou substancí tělesně duchovou, mů-žeme s trochou nadsázky tvrdit, že se tento kód spolupodílí na ucho-vávání integrity člověka jako substance – individua. Náleží tedyk informaci konstituující substanci. Bez genetického kódu se člověkneobejde.Naopak nějaký poznatek o skutečnosti, který člověk získává auchovává ve své paměti, jej sice také nějak určuje, ale není pro jehoidentitu nezbytně nutný. Je něčím, co mu náleží, ale neurčuje jej tov jeho samotném bytí. Aby poznatek člověk mohl mít, musí však mítsmysly, mozek atd., a to konstituoval právě genetický kód. Poznatekje tedy akcident, který předpokládá plně určenou substanci a nacházíse na ní jako na svém nositeli.Informaci tedy můžeme dělit v souladu s nejvyššími kategoriemina substanciální a akcidentální.Nicméně je tu jistý rozdíl. Zatímco substance je primární vůči ak-cidentu na ontologické i epistemiologické rovině (nejprve je něco ně-čím a pak to má nějakou jakost, nejprve se ptáme, co něco je, a pakteprve, jaké to je), informace substanciální sice předchází informaciakcidentální v řádu bytí, v řádu poznání však byl pojem informacepoprvé precizován na základě akcidentu kvantity, čímž vznikla tzv.matematická teorie informace. Pojem informace se pak šířil do dal-ších oblastí právě díky této teorii, takže můžeme říct, že informaceakcidentální, konkrétně kvantitativní, předchází pojmu substanciálníinformace z epistemiologického hlediska (podobně jako Stvořitelpředchází stvořenému světu v řádu bytí, v řádu poznání je nejprve14Příklad je nepřesný proto, že genetický kód není substanciální forma věci. Maximálně se dáchápat jako jeden z jejích projevů.
  47. 47. II. Charakter pojmu a definice informace49poznáván stvořený svět a z něho je usuzováno na Stvořitele). Navícze samotných definic informace je zřejmé, že pojem informace jenějak k poznání vztahován. Spojovat jej i se skutečnostmi, kde opoznání ve vlastním slova smyslu nejde, můžeme právě díky tomu,že jde o pojem analogický. Podobně můžeme hovořit o informacisubstanciální či kvalitativní s tím, že primárně je informace pojemspjatý s akcidentem kvantity, popřípadě s akcidentem činnosti spjatés kvantitou.Nyní můžeme informaci definovat jako analogický pojem takto:Informace je analogicky chápaná míra určitosti, kterou substanci-ální/akcidentální forma musí dodat první materii/substanci, abymohla existovat konkrétní substance/akcident, přičemž platí, ževlastní smysl pojmu informace je odvozen od akcidentu kvantity.K bližší specifikaci této definice se dostaneme v dalších částechtextu.Na základě výše uvedených poznatků se v následující kapitolepokusíme klasifikovat informaci tak, aby o ní bylo možné vypovídatunivokálně.
  48. 48. III. Klasifikace informace51III. Klasifikace informaceUnivokální třídění informace provedeme tak, že budeme provádětklasifikaci ve dvou kategoriích – substanciální a akcidentálníinformace.Na tyto kategorie se však můžeme podívat ze dvou hledisek. Mů-žeme informaci chápat jako princip substanci či akcidenty určující.V takovém případě bychom hovořili o vnitřní strukturní informacisubstance či akcidentu. V tomto případě je třeba dát přednost hle-disku ontologickému, protože se pohybujeme v řádu bytí. Z tohotopohledu by univokální třídění vnitřní strukturní informace substancede facto kopírovalo Porfyriův strom, kterým se rozlišují druhysubstancí.Klasifikace vnitřní strukturní informace substancenejvyššíVnitřnístrukturníinformacedruhorganizujícíživé substancerozdíl rozdílorganizujícíneživé substancestřednírodBiotickáinformacenejvyššídruhAbiot.inf.umožňujícísmyslovépoznánírozdíl rozdílneumožňujícísmyslovépoznánínejnižšírodSensibilníinformacestřednídruhVeget..inf.umožňujícírozumovépoznání písmarozdíl rozdílneumožňujícírozumovépoznánínejnižšíHumánníinformacedruhAnimál.inf.
  49. 49. Informace, komunikace a bytí52Podobně by se pak dělila informace určující akcidenty podle růz-ných typů akcidentů: kvalita, kvantita, prostor, čas, vztah, činnost,trpnost atd.Můžeme také informaci chápat jako něco, co určuje a vymezujeještě něco jiného, než to, co určuje v jeho bytí, tzn. jako něco courčuje a vymezuje poznání. V takovém případě je informace akci-dentem poznávajícího subjektu, jakkoliv jde o informaci o substanciči o akcidentu. Zde je primárním řád poznání a informaci s nímspjatou můžeme nazvat informací sémantickou. Tato sémantickáinformace se skrze poznání subjektu může projevit navenek azhmotnit se v nějaké akcidentálně určené struktuře, a to buď přiro-zené nebo kulturní. Informace spjatá s poznáním se jako imanentníčinnost týká akcidentu kvality. Informace, která je výrazem vnějšímivazbami vzniklé struktury, je primárně spjatá s akcidentem činnosti(popř. trpnosti).Informaci spojenou s řádem poznání můžeme třídit následujícímzpůsobem:Klasifikace informace spjaté s poznáním (akcident kvality)nejvyššíEpigen.informacerodje obrazemvnějšíhosvětarozdíl rozdílnení obrazemvnějšího světastřednírodKognitivníinformacenejvyššídruhVeget.inf.je abstrakcíod hmotnýchpodmínekrozdíl rozdílnení abstrakcíod hmotnýchpodmíneknejnižšíAbstraktníinformacedruhKonkr.inf.Informaci, která vzniká projevem poznání navenek, tedy transitivní(kategoriální) činností, můžeme rozdělit následujícím způsobem.
  50. 50. III. Klasifikace informace53Informace vzniklá kategoriální činnostírodVnějšístrukturníinformacerodvznikáabstraktnímpoznánímrozdíl rozdílnevznikáabstraktnímpoznánímdruhSociokult.informacedruhInform.ekosyst.Pro pochopení těchto schématů je zřejmě nejprve třeba vysvětlit,co rozumíme pojmy imanentní a tranzitivní činnost. Činnost je ně-jaké produkování účinku. Pokud je účinek produkován vně subjektu,který činností působí, hovoříme o činnosti tranzitivní, pokud se na-venek neprojevuje, hovoříme o činnosti imanentní. Imanentní činnostnepatří ke kategoriální činnosti, ale je první kvalitou modifikujícísubstanci. K imanentním činnostem patří poznání, k tranzitivnímčinnostem jednání a tvoření. Ačkoliv je poznání činnost imanentní,je předpokladem k činnostem tranzitivním (kupříkladu člověk po-znává, co by měl udělat, a vůlí se rozhodne jednat a jedná).Na schématech dělíme informaci na tu, která je výsledkem ima-nentní a tranzitivní činnosti. V prvním případě jde o informaci, kteráse nachází jako akcident uvnitř poznávajícího subjektu jako jehokvalita. Tento akcident není totožný s vnitřní strukturou organismu,ale je jí nesen. Protože existuje tendence považovat genetický kód zavnitřní strukturní informaci živého organismu, pro zdůraznění, ženejde o tento kód, jsme tuto informaci nazvali epigenetickou.Může jít o informaci, která je sice založena na impulzu z vnějšískutečnosti, ale není reprezentována uvnitř subjektu jako obraz tétoskutečnosti. Pokud se zraním, tak silná bolest mě informuje o mémzranění, ale nevytváří kognitivní obraz tohoto zranění. Takovoutoinformaci můžeme označit za vegetativní. Pokud vzniká působenímskutečnosti v subjektu obraz této skutečnosti, pak už můžeme hovořito informaci kognitivní.
  51. 51. Informace, komunikace a bytí54Takový obraz může být dvojího typu. Buď je plně spojens konkrétními podmínkami, které se s předmětem pojí a jsou naho-dilé, jednotlivé a přístupné smyslům (sensibilní), ať už jde o obrazvnějšího přítomného předmětu, nebo představu předmětu nepřítom-ného; nebo od těchto podmínek abstrahuje a ponechává na předmětujen to, co je nutné, obecné a přístupné rozumu (inteligibilní). Podletoho tedy rozlišujeme informaci na sensibilní a inteligibilní nebolikonkrétní či abstraktní.Jak už jsme řekli, poznání slouží jako předpoklad k tranzitivníčinnosti. Tranzitivní činnost je vlastní kategoriální činnost. Mezi tytočinnosti patří buď chování založené na instinktu, nebo jednání a tvo-ření. Jednání je činnost zaměřená na zdokonalení subjektu, kterýjedná, tvoření je zaměřeno na vznik nových předmětů. Tranzitivníčinností vznikají akcidentální informační vazby, které můžeme na-zvat vnější strukturní informací.Pokud je činnost založená na instinktu, pak vzniká přirozenáinformace ekosystému. Když je činnost založena na abstraktní infor-maci jako lidské jednání a tvoření, pak vzniká informacesociokulturní.Můžeme si zde povšimnout jakési linie vymezování a určování odvnitřní strukturní informace substance člověka až po sociokulturníinformaci. Nyní si to přehledně vyjádříme následujícími tabulkami(tabulky je třeba číst zleva doprava). Nejprve obecně.Vnitřní strukturní informaceTypčinnostiCo jeurčováno?Co určuje?Co jevýsledek?Co je informace?vznik čizánikprvnímateriesubstanciálníformasubstanceanalogicky chápaná míraurčitosti dodaná první materiialterace substanceakcidentálníformaakcidentanalogicky chápaná míraurčitosti dodaná substanciA nyní v řádu lidské činnosti.
  52. 52. III. Klasifikace informace55Sémantická informace a vnější strukturní informaceTypčinnostiCo jeurčováno?Co určuje? Co je výsledek? Co je informace?poznánípoznávacímohutnostsubstanciální čiakcidentálníformasubstanceanalogicky chápanámíra určitosti dodanápoznávacímohutnostitvoření(alterace)substanceakcidentálníformyagregát (nevlastnísociokulturníjsoucno)analogicky chápanámíra určitosti dodanásubstanciTuto linii určování se nyní pokusíme sledovat a demonstrovat napříkladech.III.1 Vnitřní strukturní informace substanciálníVnitřní strukturní informace člověka je výrazem lidské esence, kte-rou konstituuje specifická substanciální forma, kterou aristotelskátradice (od Aristotela (1996) po Driesche (1933)) nazývá duší. Dušeurčuje první materii, která je zcela beztvará; je čirou potencí. Lid-skou esenci tvoří první látka určená podstatnou formou. Člověk jetím, čím je, skrze svou esenci.Co je tu však informací? Můžeme ji ztotožnit s formou? Etymolo-gicky by to sedělo, ale to bychom informaci ztotožnili s filosofickoukategorií, která nepotřebuje nahrazení. Můžeme informaci ztotožnits esencí? V tomto případě platí totéž, co v případě předchozím. Co jeto tedy vnitřní strukturní informace? Potřebujeme tuto kategorii? Zdáse, že na ontologické úrovni nikoliv. Potřebujeme ji však podle všehopro úrovně další, a proto nemůžeme fundamentální úroveň opomi-nout. Považujme tedy v metaforickém smyslu (to nám právě umož-ňuje fakt, že informace je analogický pojem) vnitřní strukturní in-formaci za „míru“ určitosti, kterou musí forma dodat látce, abyvznikla právě taková esence, jaká má vzniknout. Vznik člověka je
  53. 53. Informace, komunikace a bytí56proto aktualizací vnitřní strukturní informace, tj. dodání takového„množství“ určitosti, které je potřeba k tomu, aby byl člověk člově-kem.15To znamená že entropie člověka jako člověka (tj. substance)je nulová. Jak si to názorně (metaforicky) představit?Představme si, že mohou existovat jen taková hmotná jsoucna,která se (numericky) skládají ze čtyř prvků. Prvky, které lze načtyřech pozicích kombinovat jsou rovněž čtyři - oheň ▲, vzduch ▲ ,voda ▼a země ▼. Tyto čtyři prvky jsou elementárním určením bez-tvaré první látky a vše, co na světě může být, vzniká pomocí kombi-nace těchto prvků, přičemž na pořadí prvků záleží. Konfigurace jevždy čtyřmístná a jednotlivé prvky se mohou v jedné konfiguraciopakovat. Kombinace těchto prvků tvoří esenci každé hmotné věci.Dejme tomu, že existuje svět, kde se nachází ideje věcí, kteréexistují nebo mohou existovat. Úkolem demiurga je ideje potenciál-ních jsoucen přivést k bytí (akt existence). Pro hmotná jsoucna exis-tuje 44konfigurací (výpočet počtu konfigurací je variaces opakováním a jedná se o dekadicky vyjádřenou varietu systému),tzn. 256 idejí. Předpokládejme, že esence člověka je tvořena konfigu-rací ▼▼▼▲ a úkolem demiurga je stvořit člověka. Demiurg vstupujedo říše idejí hmotných jsoucen, kde se ideje nachází bez jakéhokolivuspořádání. Demiurg musí ke každé ideji přistupovat zvlášť a ptát sena umístění jednotlivých prvků otázkou ANO-NE. Informace je ma-ximální počet otázek, které musí položit, aby s absolutní jistotouvěděl, jakou ideu má před sebou. Aby snížil neurčitost na nulu musípoložit u každé ideje maximálně log2 Snneboli n·log2 S otázek,16na15Aby vzniklo jsoucno, je třeba, aby k esenci přistoupil ještě druhý akt, kterým je existence, jeto akt neomezený, jehož účinky omezuje právě esence. Existence se má k esenci jako forma klátce, tedy jako akt k potenci. Tím však nechceme už tak dost náročný výklad zatěžovat.Nicméně je možno říci, že esence se vůči existenci chová informačně – omezuje neomezenoukapacitu existence. Tím se druhý akt (existence) liší od aktu prvního (substanciální formy).Zatímco informačně se vzhledem k první materii (potenci) chová forma (akt) - je to právě ona,kdo formu určuje, vymezuje a produkuje rozdíl v látce - naopak vůči druhému aktu (existenci)se chová informačně potence, kterou je esence jsoucna.16Jde o výpočet binární variety systému, která vyjadřuje, kolik bitů je třeba k odstraněníneurčitosti, užitý vzorec odpovídá Hartleyovu vzorci pro výpočet informace H=n·log2 S; ke
  54. 54. III. Klasifikace informace57které dostane odpověď ano nebo ne. S je počet symbolů a n je početpozic, na kterých se mohou prvky vyskytovat, jde o variaci prvkůs opakováním, která se vypočítá umocněním počtu pozic počtemprvků, což činí 44, tedy 256. To je zároveň počet všech možnýchkonfigurací, tedy počet idejí. Máme tedy: log2 256 = 4·log24 = 8.Demiurg tedy potřebuje 8 bitů informace, aby aktualizoval esencičlověka. V tomto světě tedy vnitřní strukturní informace člověka(stejně jako ostatních věcí) je 8 bitů. (Předpokládejme, že esenci,která je v říši idejí druhově jedna, může demiurg aktualizovatkolikrát chce, takže může existovat množství substancí s lidskouesencí – tedy lidí může být na světě mnoho).III.2 Vnitřní strukturní informace akcidentálníČlověk je substancí, kterou dělá takovou, jaká je, právě jeho esence.Z esence však vyplývají jistá akcidentální určení, která člověk ne-může nemít (člověk je tělesný tvor, proto nemůže nebýt rozlehlýatd.). Akcidenty, které substance nemůže nemít, se nazývají atributynebo propriové vlastnosti. Ty společně s akcidenty, které má člověknahodile (být moudrý), vymezují substanci v její jakosti. Jsou dányakcidentálními formami, které určují substanci podobně jako sub-stanciální forma určuje materii (proto se někdy substanci říká druhálátka). Vnitřní strukturní informaci akcidentu můžeme nazvat „mí-rou“ určitosti, kterou je třeba dodat substanci, aby na ní mohl býtten či onen akcident. Entropie člověka je ze strany esence a atributůnulová, člověk však není zcela omezen a určen co do akcidentů.Opět si vypomozme hypotetickou říší idejí. Pokud máme již hoto-vého člověka, máme již vybranou konfiguraci prvků ▼▼▼▲ , kteráse nemůže změnit bez toho, že by člověk přestal být člověkem (vari-eta systému je omezena na nulu vzhledem k lidskosti). Co do esenceje člověk zcela určitým, tato konfigurace esence musí být zachována.stejnému výsledku však dospějeme, užijeme-li Shannonova vzorce pro informaci I (n)=-log2p(n), kde n znamená zprávu a p pravděpodobnost, že bude vybrána ze všech možných zpráv.

×