Kurz práce s informacemi – Závěrečný úkolAnotace         Práce se zabývá velkým filosofem Giordanem Brunem. Řeší otázku, z...
ZdrojeOdborná monografie   MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. První vydání. Brno: Petrov, 1993. 121 s.   ISBN 80-85247-42-9- au...
GIORDANO BRUNO SVĚTLONOŠEM ČI KACÍŘEM?Giordano Bruno       Giordano Bruno se narodil v roce 1548 v malém neapolském městeč...
Studium       Giordano dostal svolení k vykonání misie a byl vysvěcen na kněze. Nezůstalduchovně sloužit ve své domovině, ...
pravidelný režim, na který byl zvyklý. A poznal, co je to sám se uživit. Jeho první dnymimo klášter jsou připodobněny ke š...
prázdné ruce. Získal doporučující dopis od francouzského krále, v kterém králvyzdvihoval především Brunovo umění zdokonali...
psány velice esteticky a jsou považovány za to nejlepší, co kdy Giordano napsal. Jehodialog je přirovnáván k Danteho Božsk...
3 díly, Neapol/Florencie 1879-1891 (1961/62); Le opere latine. Edizione storico-critica. (Ed.R. Sturlese, Florencie 1991 a...
jako v díle De umbris idearum, věnovaném Jindřichu III, kde jde o systém, který jezaložen na 150 magických obrazech: obraz...
ctižádost předčit Koperníka a prosadit své pojetí vesmíru. Rozdíl mezi nimi je ten, žeKoperník na rozdíl od Bruna nikomu n...
živoucí jsoucno, které se pohybuje vlastními silami. Substance jako celek, jsoucno, jevěčná a nezměnitelná, v neustálém po...
světem. „Jedno je zároveň jak příčinou bytí, tak samotným bytím věcí, v němž se ztotožňujejejich podstata a existence.“ 4 ...
hledá jinou formu bytí – nový modus bytí. Je tedy možno soudit, že každá věc se odlišujemodem svého bytí, ale spojuje je j...
Substance            To, co bylo řečeno, znamená, že ačkoli má každá jednotlivá věc různé kvality (tvar,barva, vůně, chuť ...
právě tyto činnosti jsou základní přirozeností života. Zároveň pohyb, či život uvnitř univerzafunguje naprosto dokonale, t...
Panteismus        Tato část Brunovy nauky zřejmě nejvíce rozlítila křesťanskou církev, přitom se jednáo charakteristický r...
zvítězilo nad zlem. U Bruna inkvizitor riskoval, že se obžalovaný neodvolá a že budenutné vykonat rozsudek. Bruno se rozho...
Zdroje literatury:  Primární literatura:  BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. ...
Upcoming SlideShare
Loading in …5
×

Kurz práce s informacemi - Závěrečný úkol - Oprava

574 views
486 views

Published on

0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
574
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
5
Actions
Shares
0
Downloads
1
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Kurz práce s informacemi - Závěrečný úkol - Oprava

  1. 1. Kurz práce s informacemi – Závěrečný úkolAnotace Práce se zabývá velkým filosofem Giordanem Brunem. Řeší otázku, zda-li byl tentoučenec světlonošem či kacířem. Ve své době byl nepochopen. Zadostiučinění se mu dostaloaž mnoho let po své smrti. Zabýval se především filosofickými otázkami, ovšem měl comluvit i do astronomie a také napsal mnoho knih. Na tehdejší dobu měl velmi revolučnínázory, které se mnohdy neslučovaly s katolickými úvahami. To ho stálo hlavu. Práceobsahuje popis jeho učení, myšlenek a názorů a zabývá se také tím, co ho k těmto názorůmvedlo.Klíčová slova Girdano Bruno, filosofie, astronomie, církev, kacířstvíArgumentace Tento autor zasahuje jak do mého oboru občanská výchova, tak i do geografie, vekteré jsou zahrnuty i prvky astronomie. Téma jsem si vybrala z nabízených možnostívyučujícího. Gordano Bruno je v historii církve velmi kontroverzním myslitelem. To je dobrýdůvod k tomu zjistit, zda-li je tento člověk světlonošem nebo kacířem. Bruno měl smůluv tom, že se nenarodil v té správné době, protože byl svou dobou nepochopen. Církev mělatehdy velice konzervativní přístup a jakékoli narušení rovnováhy tvrdě trestala. To se Brunovistalo osudným. Podle mého názoru to byl velký myslitel, který rozhodně nebyl špatnýmčlověkem. Církev podle mého názoru jednala přehnaně, když jej dala upálit za jeho názory,protože astronomii i filosofii přinesl cenné myšlenky. 1
  2. 2. ZdrojeOdborná monografie MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. První vydání. Brno: Petrov, 1993. 121 s. ISBN 80-85247-42-9- autor je uznávaným odborníkem v oblasti filosofie, což je zárukou správnosti a odbornostitextu, publikace je zredigovaná a recenzovaná; publikace je objektivní, dává prostor provlastní pohled na věc; není nejnovější, ale jelikož se jedná o diskuzi nad velmi starýmtématem, není zastaraláOdborný článek NOVÁK, Jan A. Giordano Bruno - tulák po hvězdách. [online]. 2010 [cit. 2013-01-09]. Dostupné z: http://tech.ihned.cz/c1-39771420-vecny-potizista- článek je převzat ze zpravodajského serveru, tudíž je možné předpokládat, že je článekpravdivý; je uveden autor i datum vydání a aktualizace; není uvedeno, z jakých zdrojů autorčerpalWebová stránka Katolický týdeník. VUČKA, Tomáš. Giordano Bruno v soumraku renesance. [online]. 2. 9. 2008. [cit. 2013-01-09]. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/giordano-bruno-v- soumraku-renesance.html- vydavatelem je periodikum Katolický týdeník; je uveden autor i datum citování; můžeme tunajít i umístění v periodiku (vydání) a zdrojovou literaturu 2
  3. 3. GIORDANO BRUNO SVĚTLONOŠEM ČI KACÍŘEM?Giordano Bruno Giordano Bruno se narodil v roce 1548 v malém neapolském městečku Nola naúpatí Vesuvu jako třetí dítě, kterému dali při křtu jméno Fillipo. V té době velmi moderníjméno, podle španělského krále. Byl na svůj původ velice hrdý, proto se zval Nolanem(pod vlídným nebem zrozený). Jeho otec se jmenoval Giovanni, matka Fraulissa. Otec bylpovoláním voják, neznal, co je to kniha, snad kromě Bible, na kterou se přísahalo, ale prýnikdy žádnou nečetl. I přesto měl přirozenou inteligenci. Matka jej po otcově smrtivychovávala sama. Ve dne od časného rána pracovala na poli. V jedenácti letech ho rodičeposlali do latinské školy v Neapoli. Byl mezi samými chlapci z bohatých městských rodin.Učil se velice snadno a rychle. Jeho učitelé se proto rozhodli poslat jej srůznými doporučeními studovat na neapolskou univerzitu. (MÁCHA, K., 1993; s. 15-17)Klášter Roku 1563 vstoupil do kláštera svatého Dominika, přidal se k řádu dominikánův Neapoli, kde byl pohřben Tomáš Akvinský. V té době byly kláštery samostatnýmijednotkami, které byly naprosto soběstačné. Ve všech ohledech vyhovovaly potřebám svédoby. Sloužily jako střediska pro přepisování, později tištění knih a jejich rozšiřování.Především to byla instituce, která měla na starost duchovní péči. Právě v klášterech seshromažďovali největší intelektuálové církve, kteří byli vzdělaní v mnoha oborech. Rukuv ruce s těmito církevními vzdělanci šli i ti, kteří se snažili o svobodu svědomí, cožmnohdy vedlo i k herezi. V klášteře o takových lidech věděl každý. Klášter byl spojenímnejtvrdší askeze a maximálních požadavků psychických i fyzických. Přežít mohli jen tinejodolnější. Giordano byl velice citlivý, pokud šlo o pocit osobní svobody a ocenění svéosobnosti, což se vzpíralo principu absolutní poslušnosti. To se stalo základním rozporems církví a konfliktem s životem v řádu. Chtěl dojít opravdového vzdělání. Narazil ovšemna rozpory literatury, kterou studoval a na své otázky dostával jen příkré nedostačujícíodpovědi. To vedlo k tomu, že v něm začala narůstat vnitřní nespokojenost s režimemkláštera. (MÁCHA, K., 1993; s. 17-22) 3
  4. 4. Studium Giordano dostal svolení k vykonání misie a byl vysvěcen na kněze. Nezůstalduchovně sloužit ve své domovině, jako to bylo zvykem, ale odešel studovat teologii nauniverzitu v Neapoli. Na ní zůstal tři roky. V roce 1575 svá studia ukončil a stal seúplným a dokonalým latiníkem. Na neapolské univerzitě byl přednášen předevšímAristoteles v latinském překladu, spisy Tomáše Akvinského a Alberta Velikého,novoplatoniků a latinské překlady arabských vykladačů Aristotela jako byl Averroes,Avicenna a Avicebron. K nejmodernějším autorům té doby patřil Mikuláš Kubánský, proBruna se stal jedním ze vzorů. (MÁCHA, K., 1993; s. 23)Odchod z kláštera Často trávil i noci v knihách. Využíval každé své volné minuty k novému studiu,četl si pod lavicí, o přestávkách mezi lekcemi. Proto se stal brzy předmětem posmívání,ale i podezření. Toto podezření zesílilo tehdy, když se našly knihy, které byly prořeholníky zakázané. Byla to sice díla, která byla připisována duchovním otcům, JanuZlatoústému a Jeronýmovi, ale byly k nim připojeny heretické glosy ErasmaRotterdamského. Tím došlo k porušení cenzorova příkazu a Giordano byl udán řádovémuprokurátorovi v Neapoli. Ten poté, co obdržel udání, sepsal obžalovací dopis, který bylvelmi ostře namířen proti Brunovi. Ten se proto rozhodne klášter opustit a vystoupitz řádu. Proti vůli opata klášter opustil a s mlčenlivým nesouhlasem ostatních řeholníchbratří odešel. I když ho mohli zadržet, protože odešel proti vůli opata, nikdo to neudělal.(MÁCHA, K., 1993; s. 26-27)Počátek cestování evropskými zeměmi Pokusí se usadit v Itálii. Stal se domácím vychovatelem na zámku hrabětev Lombardii. Mezi jeho povinnosti patřilo jak učitelování, tak i bohoslužby v zámeckékapli. I přes to měl čas na své studium. Promýšlel si také svou budoucnost. Rozhodl se profilosofii, to znamená proti životu zámeckého kaplana. Putoval přes různá města a kláštery,kde se krátce zastavoval. Každou zastávku využil i k sepsání svých myšlenek. Zabýval seotázkami bytí a poznání. (MÁCHA, K., 1993; s. 31) O cestování Bruna není mnoho známo. Na žádném místě nepobyl déle než roknebo dva. Byla to pro něj těžká změna ve způsobu života. Jen těžko si zvykal na novékonflikty, které dříve neznal, protože ho od nich oddělovala klášterní zeď. Neměl už ten 4
  5. 5. pravidelný režim, na který byl zvyklý. A poznal, co je to sám se uživit. Jeho první dnymimo klášter jsou připodobněny ke školákovi, který utekl z vyučování. Od této doby začalto, co se do této chvíle naučil, vidět kritickýma očima. Bruno odešel ze Savony do Turína.Ani tam ale své posluchače nezískal. Vydal se proto do Benátek, poté do Padovy. Odložiloděv řeholníka a cestoval jako učitel. Několik jeho přátel mu ale poradilo, ať si svoukutnu znovu oblékne, protože je mnohem bezpečnější cestovat jako mnich. Na svýchcestách se Bruno dostal i do Ženevy. Bylo to kalvínské město. Snad si sliboval názorovousvobodu, avšak bylo tomu právě naopak. Ženevě vládla platónská myšlenka, která bylazaložena na vytvoření dokonale náboženského města, které by nerušil žádný jiný ideovýnázor. Zřejmě nebyl Bruno příliš informovaný o tomto městě, jinak by zde asi nezakotvil.Toto město hledělo na opravdovost náboženského přesvědčení. Pro ateistu nemělo svébrány dokořán. Roku 1579 si pro něj přišla stráž a byl odveden do městského vězení.Důvodem bylo kritizování teologické scholastiky, které bylo napsané proti neznámémuprofesoru filosofie. Giordano byl vyslýchán a po několika dnech propuštěn s příslibem, žeaž soud měl rozhodnout o jeho vině či nevině. Do té doby měl zůstat ve městě. To ovšemBruno nerespektoval a co nejrychleji toto pro něj nehostinné město opustil. Ze Švýcarskatedy odešel. Dostal se do Lyonu, kde se chtěl usadit a získat místo na univerzitě. V Lyonubyly náboženské problémy jiného rázu než v Itálii. Protestanti s katolíky zde žili ve smíru.Převládaly tu společné obchodní zájmy. Univerzita však Bruna nepřijala. S doporučujícímdopisem od převora lyonského kláštera odešel do Toulouse. Toto doporučení mu otevřelodveře, ale jen na fakultě svobodných umění. Jeho přednášky zde byly překvapivě úspěšné.Z toho důvodu mu bylo nabídnuto uvolněné místo na katedře pro filosofii. Doplatil zde naspory s fakultou teologickou a odešel do Paříže. Nejvíce ze všeho si přeje být řádnýmprofesorem. Svými přednáškami si získal velmi dobré jméno, které se doneslo až ke králiJindřichu III. Bruno mu věnoval svůj rukopis O stínech idejí, která pojednává o tom, jakvycvičit paměť. Místo profesora získal na College de Cambrai. Pro Giordana Bruna jevedle motivu světla charakteristická také italština, ne jako rodný jazyk, ale jako jazykživý, kterým dával najevo svůj odpor proti církevní latině. Bruno se až příliš horlivě snažilo královu přízeň, což ho postavilo coby nového profesora do nepříznivého světla.(MÁCHA, K., 1993; s. 32-44) V Toulouse Bruno začal své veřejné učení, v Paříži se stal i přes neslavný konecúspěšným. Našel své povolání, které na něj čekalo na univerzitě, která mu dala jehosvobodu, po které tak prahnul. Z Paříže odešel již jako znám autor a zdaleka už neměl 5
  6. 6. prázdné ruce. Získal doporučující dopis od francouzského krále, v kterém králvyzdvihoval především Brunovo umění zdokonalit lidskou paměť. Tento dopis putoval dorukou francouzského vyslance v Londýně, byl příkazem, aby se o něj postaral na anglicképůdě. Giordano ale nejprve odjel do Oxfordu, kde byla jedna z nejlepších univerzitv tehdejším světě. Byla mimořádná a také izolovaná od Evropy a to Bruno přitahovalo.Toto místo však pro něj nebylo otevřené, spíše lhostejné a nehostinné. Pozvali ho nadisputaci s anglickými teology, kteří se až příliš podobali kalvinistům v Ženevě, dávali mutakové otázky, aby padl do pasti. Už po zkušenosti v Oxfordu poznal, že do této zeměnepatří. Zatím ho odmítli, ale i přesto ještě doufal, když už přišel z takové dálky, že tétozemi může něco přinést. (MÁCHA, K., 1993; s. 44-48)Setkání s markýzem de Castelnau Giordano Bruno vyrůstal prakticky bez otce, jen s matkou. Možná proto se snažilzískat veřejné uznání. V celém svém životě nenavázal hlubší vztah k ženě, což mohlo véstk jeho rozvolněné osobnosti. Co se týče Bruna a žen, mnoho se toho neví ani od nějsamého. V tomto období u sebe stále nosil své poznámky a náčrtky, které nemohl nikdeuveřejnit, což ho nesmírně stravovalo. Bruno zůstal pod ochranou francouzskéhovelvyslance v Londýně, markýze de Castelnau. Porozuměli si již při prvním setkání, ipřesto, že je Castelnau o generaci starší. Bruno v něm našel přítele a ubytoval se u nějv rezidenci. Líbilo se mu tady, měl po dlouhé době důstojné ubytování a zůstal zde doroku 1585. Byl pozván jedním anglickým přítelem šlechticem, jmenoval se Sir FulkeGreville, k pobytu na jeho zámku. Tam získal na nějaký čas svůj prostor k tvořenífilosofie. Greville se snažil otevřít mu cestu na oxfordskou univerzitu, považoval to zapřínosné pro Anglii. Po nějaké době, co pobýval u francouzského vyslance, byl Brunopozván k audienci u královny. Královna Alžběta měla ráda zajímavé lidi, kterým nechybíintelekt a také ráda studovala cizí jazyky. Požádala Bruna o pár lekcí italštiny prozdokonalení. Mimo jiné mu dala královské svolení vydat v Anglii jeho knihy. (MÁCHA,K., 1993; s. 50-53)Literární činnost Tohle období mu dalo prostor pro své psaní, mohl si dělat, co chtěl, neměl zdepedagogické povinnosti. Nemusel se zde ohlížet na cenzuru nebo tradici filosofie, mohl sivytvořit obraz svého vlastního hodnocení. Napsal zde například Večeři na popelečnístředu, jedno z jeho nejznámějších děl. Dále stojí za zmínku šestero dialogů, které jsou 6
  7. 7. psány velice esteticky a jsou považovány za to nejlepší, co kdy Giordano napsal. Jehodialog je přirovnáván k Danteho Božské komedii. I on sám se považoval za Dantovapokračovatele. V něčem se ale přece tito dva liší. Dante zůstal ve své podstatě zbožnýmčlověkem, kdežto u Bruna se objevily prvky satanismus. Také útočil na postavu JežíšeNazaretského. Nazýval ho ve svém díle Nazarenus. Označoval ho jako příslušníkanejnehodnějšího a nejšpinavějšího pokolení světa, Ježíšovo náboženství prohlásil zamodloslužbu a rouhání v tom smyslu, že jakýsi člověk byl prohlášen za Božího syna.Obrátil se i proti Židům, které označuje za prokletý národ. Ježíše prohlásil za magika,který prováděl své zázraky díky tomu, co se naučil od egyptských kněží. Byl mu velmičasto vytýkán antisemitismus. V tomto kontextu je možno říct, že Bruna ovlivnila kabala,čili popírání Tóry. Snad jen to, že jeho dialog nebyl cenzurován, ho uchránilo jakovýznamného filosofa a nepřestal být přijímán. (MÁCHA, K., 1993; s. 54-57) „Bestie slaví vítězství tehdy, když se šíří ve světě chaos – když hodnoty a normychování přestávají platit a rozmáhá se zvůle a násilí. Svět je založen na protikladech, aletyto musí být v rovnováze: převládne-li svár nad snahou po harmonii, přiblíží se válka,snad poslední, závěrečná katastrofa lidstva…(Bestií je míněna neřest jako opak ctností.)1 Giordano Bruno se cítí povolán vystoupit proti silám rozkladu společnosti a snažíse naplnit své charisma po způsobu starých proroků: tím, že přichází a veřejněpromlouvá, že se neskrývá a veřejně obviňuje nespravedlnost, bez ohledu na osoby ajejich postavení…“2 Když už se zdá, že násilí a nevědomost převládají, začíná se objevovat vládaSvětla. Giordano se ujímá role světlonoše. (MÁCHA, K., 1993; s. 55) Brunova díla: De umbris idearum (O stínech idejí), La Cena delle Ceneri (Večeře napopeleční středu), De la causa, principio et uno (O příčině, principu a jednom), Del infinitiuniverso et mondi (O nekonečnu, univerzu a světech). Dialogy 1956. 1588 De specierumscrutinio et lampade combinatorio Raymundi Lullii (O zkoumání zvláštností a o světlekombinatoriky Raymonda Lulla); Jordani Bruni Nolani articuli centum et sexaginta adversushuius tempestatis mathematicos arque philosophos (Sto šedesát článků od Giordana Bruna zNoly proti soudobým matematikům a filosofům). De minimo (O nejmenším); De monade,numero et figura (O monádě, čísle a tvaru); Opera latine conscripta (ed. F. Fiorentino a další);1 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 552 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 55 7
  8. 8. 3 díly, Neapol/Florencie 1879-1891 (1961/62); Le opere latine. Edizione storico-critica. (Ed.R. Sturlese, Florencie 1991 a násl.) Nezachovala se ani jedna skutečná autobiografie Giordana Bruna. Z popisu jehoživota není v podstatě nic jisté… Nebyl materialista, měl svou skrytou mystiku, byl tajnýpýthagorik, měl na něj vliv platonismus. Na čem se jeho životopisci shodují je jehoobžaloba církevní hierarchie. Skutečnost života a Brunova názoru na svět je těžký oříšek.(MÁCHA, K., 1993; s. 61) Ve svém dialogu Večeře na popeleční středu píše sám o sobě: „Tak osvobodilNolanus lidský duch a poznání z žaláře, v němž byly zajaty pod lidskou pozemskouvzdušnou skořápkou… a odkud člověk mohl zahlédnout hvězdy jen úzkými štěrbinami. Tupřišel Nolanus, zanechal lidskou sféru za sebou, pronikl do nebes, změřil hvězdy apřekročil hranice světa, rozbořil zdi prvé, osmé, deváté a další sféry, všeho toho, čímobklopili člověka pošetilí matematici a slepí filosofové…“3 V těchto slovech sebeznání sikompenzoval to, co mu bylo věřejně odepřeno a dopřáno Keplerovi, či Galileimu. Keplersám nezakrýval, že se při formulaci svých třech známých zákonů poučil od Bruna,konkrétně jeho pojetí vesmíru. Bruno viděl své charisma v tom, být světlonošem poznání.(MÁCHA, K., 1993; s. 61-62) Markýz de Castelnau se roku 1585 vzdal svého úřadu a nabídl filosofovi, aby jejdoprovázel do Paříže. Tam využil svého vlivu, aby Bruno získal místo na Sorboně.Nejprve ale Paříž. Giordano se rozhodl vydat Sto dvacet tezí proti peripatetikům o příroděa světu a při této příležitosti uspořádat disputaci o tomto díle. Jednalo se o průřezkosmologií, kde tvrdil, že kosmos je nekonečná hmotná substance v nekonečném prostoru.Vesmír chápe jako universum a svět že je stvořený a podrobený zániku, avšakvesmír zániku nepodléhá. Došlo k tomu, že proti Brunovi povstali i studenti. (MÁCHA,K., 1993; s. 62-63)Poslední vydané dílo Poblíž Curychu bydlel muž jménem Hainzell. Zajímal se o alchymii a o různédruhy okultismu a magie. Nabízel pohostinství odborníkům z této oblasti, proto u nějněkolik měsíců Bruno pobýval. Napsal pro něj dílo De imaginum, signorum etcompositione. Pravděpodobně jej napsal v Curychu, kde právě pobýval. Bylo to jehoposlední dílo, které vydal. Jde o magický paměťový systém. Některé body jsou společné3 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 61 8
  9. 9. jako v díle De umbris idearum, věnovaném Jindřichu III, kde jde o systém, který jezaložen na 150 magických obrazech: obrazech dekanových démonů, planet a dalšíchvymyšlených obrazech. Na soustředných kružnicích kolem nich jsou umístěny obrazyzvířat, rostlin, kamenů a jiných. Celý fyzický svět. Vnější kruh obsadilo veškeré umění avěda v podobě 150 vynálezců a velkých osobností. Centrální obrazy tvořily cosi, co lzenazvat magickou elektrárnou, jež celý systém napájí. V díle De imaginum, signorum etcompositione je stejná myšlenka, ale má mnohem rozvinutější podobu. Tou pomyslnouelektrárnou je dvanáctero „principů“, schopností či sil patřících jednotlivé individuálníosobnosti. Věci ve vesmíru, umění, a vědy, jsou uspořádány jen tak, bez ladu, jsourozptýleny v složité soustavě komnat, komůrek a síní. Vychází z mnemotechniky, v kterése pojmy zapamatovávají skrze rozmístění v budově. V De imagium compositione jedvanáct principů: jsou to Jupiter a Juno, Saturn, Mars, Merkur, Minerva, Apolón,Asklépios, k němuž náleží Kirké, Arión, Orfeus; Slunce, Luna, Venuše, Kupido, Telluss Okeánem, Neptunem a Plutonem. Jednotlivé principy mají své atributy, které odpovídajíctnostem a neřestem, dobrým a špatným vlastnostem. Jupiterovi předchází Příčina, Principa Počátek. Kolem něj jsou shromážděny Otcovství, Moc a Vláda. Nad ním jsou Rada,Pravda, Zbožnost, Přímost, Upřímnost, laskavé Náboženství, Klid, Svoboda, Útočiště. Napravé straně od něj jsou Život, neposkvrněná Nevinnost, nepokřivená Bezúhonnost,Shovívavost, Veselost, Umírněnost, Tolerance. Na levé straně Pýcha, Okázalost,Ctižádost, Slabomyslnost, Marnivost, Pohrdání druhými a Přivlastňování. Bruno každémuprincipu přičítá mnohé atributy. Dobré přívlastky náleží Jupiterovi jako k filosofickémuprincipu i jako k planetárnímu bohu. Dobré vlastnosti Jupiterovy představují typ vládyv podobě Shovívavosti, Veselosti, Umírněnosti a Tolerance. Špatné vlastnosti jsoupřičítány špatnému vládci, to je Pýcha, Ctižádost, Pohrdání druhými a Přivlastňování. Deimaginum, signorum et compositione se věnuje skládání obrazů, znaků a idejí čilimagických a talismanových znaků. S každým jednotlivým principem se pojí několikznaků účelně sestavených. Velmi silně se zde projevuje jeho originalita. Při sestavováníjej ovlivnily astrologické talismany, které kombinuje s magickými, doplňuje je omytologické postavy a vymýšlí si své vlastní podivné figury. Klasické obrazy se střídajís magickými. (YATES, F. 2001; s. 316 – 317)Bruno versus Koperník Giordano Bruno nedosahuje do špičky nejslavnějších matematiků Koperníkovydoby, avšak počítáme ho ke generaci Koperníkových žáků. Možná proto má takovou 9
  10. 10. ctižádost předčit Koperníka a prosadit své pojetí vesmíru. Rozdíl mezi nimi je ten, žeKoperník na rozdíl od Bruna nikomu nepřekážel., chodil do kostela a neodchyloval se odtehdejších mravů. Koperník patří mezi ta velké osobnosti, jejichž význam můžes postupem času narůstat, kdežto u Bruna je tomu spíš naopak. Bruno je spíš pokládán zapropagátora Koperníkových myšlenek a názorů, něco jako jeho popularizátor. (MÁCHA,K., 1993; s. 69-72) Obr. 1: Brunova koncepce vesmíru.Zaměření jeho filosofie Bruno znal kdekoho jak osobně, z přímých styků, tak i z korespondence. Celý svůjživot se snažil objevovat něco nového. Myšlenkovou originalitu ale v té době nikdonedokázal ocenit. Pro filosofa je nesmírně důležitý jeho světonázor, je to prvek jehoosobnosti. Pro tehdejší monarchy to byl spíše jen přepych. V průběhu let si Giordanovytvořil protipapežský komplex. Řadíme jej k přírodním filosofům, zabývali se astronomiía filosofickou kosmologií. Na prahu čtyřicátých let už měla Brunova filosofie definitivní podobu. Stal senaturfilosofem a originálním způsobem shrnul podněty atomismu s myšlenkaminovoplatonismu a pýthagoreismu. Brunova představa života jinde ve vesmíru, kterouchápal jako přirozený důsledek neomezené působnosti Boha, působila dojmem kacířství.Vesmír v Brunově pojetí je to samé jako Bůh. Je nekonečný a zahrnuje nesčetné množstvísluncí s jejich planetárními subsystémy. Vesmír jako celek je jediným universem, jediné 10
  11. 11. živoucí jsoucno, které se pohybuje vlastními silami. Substance jako celek, jsoucno, jevěčná a nezměnitelná, v neustálém pohybu, který zasahuje do největších hlubin látkovévýměny. Spiritus, neboli duchovost, postihující všechny jednotlivé části, bytosti,individua vesmírného celku, je věčná. Všechny jednotlivosti jsou však v neustálé změně,ve vzniku a zániku. Základní části všeho jsoucího jsou takzvaná minima či monády, kteréjsou současně hmotné i psychické. Nic není zcela neživé, ale všechno je oduševnělé.Bruno čerpal z Ficinovy metafyziky hudby a z hermetiky. Stal se inspirací prosubstanciální teorii Barucha Spinozy a zavedl pojem monáda pro Leibnize. Brunovymonády jsou v podstatě čísla, mají původ v pythagorejské teorii. (MÁCHA, K., 1993; s.81) Bruno je v dějinách vědy a myšlení oslavován ne pro své přijetí kopernikovskéteorie, ale právě pro svou odvahu a obrovskou představivost, díky které spojil myšlenkunekonečna s koperníkovou teorií a tak ji obohatil. Rozbil ptolemaiovský vesmír tím, žesvůj nekonečný vesmír zaplnil nekonečným počtem světů v nekonečném prostoru.Vytvořil tak zcela nové pojetí vesmíru. Jeho myšlenky o nekonečnu mají původv myšlenkách Mikuláše Kusánského. Brunova filosofie a náboženství jsou totéž. A obojí je hermetické. Nekonečnývesmír a nespočet světů jsou pro něj nová zjevení, která jsou výsledkem jeho cítěníbožství. Snažil se tak zpodobnit nezpodobnitelné a uchopit jistým způsobem božskourealitu. Skrze hermetické myšlení se snaží polomagickým způsobem dosáhnout poznáníbožství. Tímto se dostal mnohdy k nekřesťanskému učení. V jeho filosofii se míchá mnoho různých vlivů, které se na hermetický základnabalují. Je to platonismus, averroismus, vliv Tomáše Akvinského, Avicebrona, AlbertaVelikého. Dále to byla okultní filosofie a anti-aristotelismus, který mu připadal úzkoprsýa byl pro něj známkou pedantství. Neměl rád humanismus, což projevoval v tom, žepoužíval mnišskou latinu a také latinu, ke které přidal svůj výstřední a osobitý slovník.(YATES, F., 2009; s. 421)Jedno Stěžejním pojmem Brunovy filozofie je Jedno (Uno). Toto Jedno se však ve filozofiiGiordana Bruna nestaví na vrchol hierarchie jsoucna, ale vyjadřuje shodu s materiálním 11
  12. 12. světem. „Jedno je zároveň jak příčinou bytí, tak samotným bytím věcí, v němž se ztotožňujejejich podstata a existence.“ 4 Z toho vyplývá, že příčina bytí, podstata existence i existence samotná jsou totožné –jsou Jedno a realizované jediným – vesmírem: „Je tedy vesmír jediný, nekonečný, nehybný. Jediná, pravím, je absolutní možnost,jediná skutečnost, jediná forma neboli duše, jediná hmota neboli těleso, jediná věc, jedinéjsoucno; jediné je to, co je největší a nejlepší. Tento celek nemůže býti pochopen; jeneohraničitelný a neukončitelný, proto bez hranic a konce a tím bez pohybu.“ 5 Giordano Bruno tedy chápal vesmír jako nekonečné, věčné jsoucno. Z toho takévyplývá jeho nehybnost. Pokud je vesmír nekonečný, není kolem něj žádného prostoru, kamby se mohl pohnout. Zároveň, pokud je vesmír jediným jsoucnem, není jiného jsoucna, kteréby mu dalo vzniknout, či naopak zapříčinilo jeho zánik. Není ani jiného jsoucna, ve které byse vesmír mohl změnit. Odtud můžeme vyvodit jeho věčnost. Obdobně vzniká předpokladneměnnosti vesmíru: není nic, co by se k němu mohlo přidat nebo ubrat, či jiným způsobemzměnit, jelikož všechny věci jsou totéž. To znamená, že všechny věci, které nás obklopují,mají jednu a jedinou podstatu. „… je vším, je tím největším, jediným, je universem. Není ani přístupen měření, aninení mírou. Neobsahuje sebe sama, neboť není větší sebe sama. Není v sobě obsažen, neboťnení menší sebe sama.“ 6 Z toho tedy můžeme usuzovat, že vesmír jako celek je nekonečný, věčný, neměnný anepohyblivý. Naopak uvnitř vesmíru panuje neustálý pohyb a změna. Vesmír je tvořen všemivěcmi, jejichž podstatou je vesmír. Jaký je tedy rozdíl mezi vesmírem a věcmi, které jej tvoří? „Vesmír zahrnuje všechnobytí a všechny mody bytí, z věcí však má sice každá celé bytí, ale nikoliv všechny mody bytí.“ 7 To znamená, že vesmír se nemůže změnit, protože není nic, v co by se mohl měnit.Věci, které tvoří vesmír, se měnit mohou. Není to však změna jejich podstaty. Věc pouze4 GORFUNKEL, A. Ch. Renesanční filozofie. Praha: Nakladatelství svoboda, 1987. ISBN 25-017-87. str. 2765 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 2166 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 2167 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 218 12
  13. 13. hledá jinou formu bytí – nový modus bytí. Je tedy možno soudit, že každá věc se odlišujemodem svého bytí, ale spojuje je jejich podstata. Bruno praví toto: „Nechybuje proto ten, kdo praví, že jsoucno, substance a esencesplývají v jednu skutečnost, která jakožto nekonečná a bez hranic, stejně podle substance jakopodle věčného trvání, stejně podle velkoleposti jako podle síly, nemá charakter ani princip,ani něco, co z nějakého principu vyplývá.“ 8 Vesmír je souhrn, či množina modů, ve kterých je vesmír sám také obsažen. VlastnostíJedna je tedy i mnohost: „V jednom nekonečném, nehybném, jež je substancí, jsoucnem, se nalézá mnohost,číslo; tato mnohost je modalitou a mnohotvárností jsoucna a dostává proto jméno každéjednotlivé věci, ale proto nečiní ze jsoucna něco, co by bylo více než jedno, ovšem ve mnohazpůsobech, formách a tvarech.“ 9 Zde je další důkaz z Brunova pera: „Všechen vznik, ať běží o cokoliv, je změnouněčeho, při čemž to, co se mění, zůstává stále touž substancí, a ta je pouze jedna, jedno božskénesmrtelné bytí.“ 10Umění paměti Je to v podstatě druh mnemotechniky, o němž se zmiňuje již Cicero a Quintilianus.Tato technika je založena na tom, že si řečník vštípil do paměti různá místa v budově a dotěchto míst si zasadil různé obrazy, které mu byly připomínkou pro jednotlivé body jehořeči. Když pak svou řeč pronášel, ve své představivosti se procházel jednotlivýmimístnostmi domu a vybavoval si jednotlivé obrazy, jež byly základními myšlenkami jehořeči. Jako paměťový systém sloužil často i zvěrokruh. Ve středověku byla tato technikavelmi hojně využívaná a rozšířená. Doporučoval ji například Albert Veliký či TomášAkvinský. V Brunově pojetí jde o paměťovou techniku, která je spojena s magií. (YATES,F., 2009; s. 378)8 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 2199 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 21910 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 219 13
  14. 14. Substance To, co bylo řečeno, znamená, že ačkoli má každá jednotlivá věc různé kvality (tvar,barva, vůně, chuť a další kvality) a tyto kvality se mohou během existence věci měnit, nikdyse nemění jejich podstata – substance. Substance je tedy něco, co všechny jednotlivé věcispojuje v celek: „celek i každá jeho část jsou jedním podle substance.“ 11 Substance jako podstata bytí je stálá, neměnná, nekonečná, ale má mnoho tváří. Tytorůzné tváře jedné substance tvoří jednotlivé věci. Pokud vznikne nová věc, neznamená to, ževzniká jiná, nová substance, ale pouze nová tvář té jediné. Stejně tak, pokud věc zanikne,nezaniká zároveň s ní i substance. Tak dochází k vývoji, jedině tak je možno rozlišovat různévěci, tímto způsobem může substance vyčleňovat a zdokonalovat jednotlivé vlastnosti akvality věcí. Jediná substance, která má mnoho tváří: „Je to tvář nestálá, měnivá, pomíjivá, ale tvář jednoho nehybného, trvalého avěčného jsoucna, v němž jsou dány všechny podoby, tvary i části…“ 12 Aby bylo možno lépe si představit a pochopit substanci jako podstatu, která jepřítomna ve všech věcech, přirovnává ji Giordano Bruno ke dřevu: „… Nakonec se dospěje k jediné původní a universální substanci, která je táž ve všem,která se nazývá jsoucno, prazáklad všech odlišných druhů a forem, jako je v řemesle jednasubstance, dřevo, podrobena všem možným rozměrům a tvarům, jež nejsou dřevo, ale zedřeva, ve dřevě, na dřevě. Proto všechno, co tvoří rozmanitost rodů, druhů, specifickýchdiferencí, všechno to, co závisí na tvoření, rozkladu, obměnách a proměnách, není jsoucno,není bytí, ale podmínka a okolnost jsoucna a bytí; ale ono samo je jediné, nekonečné,nehybné, substrát, hmota, život, duše, to, co je pravdivé i dobré.“ 13Svět jako organismusBruno byl známý svým kladným vztahem k přírodě. Proto své učení o univerzu přirovnávák živoucímu organismu. Svět jako celek je věčné, stálé, nepohyblivé a jediné jsoucno s vnitřnídynamikou. Jednotlivé věci, které univerzum obsahuje, jsou proměnlivé a pomíjivé. Pohybuvnitř univerza – tohoto velkého organismu - je velmi aktivní a tvořivý, vyvíjí se, neboť11 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 22112 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s. str. 22113 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 221 14
  15. 15. právě tyto činnosti jsou základní přirozeností života. Zároveň pohyb, či život uvnitř univerzafunguje naprosto dokonale, to znamená, že uvnitř univerza platí dokonalý řád. Bruno rozlišuje dva druhy pohybu: „přirozený a nepřirozený; přirozený pocházíz vnitřního principu, nepřirozený z vnějšího principu; přirozený je v souladu s přírodou, 14složením, vznikem; nepřirozený nikoli.“ Z toho vyplývá, že přirozený pohyb nenarušujevnitřní řád univerza.MonádyKoperník a Kusánský nebyli jediní, kdo inspiroval Giordana Bruna. Bruno se do značené mírynechal ovlivnit i starověkým atomismem, a to především vzhledem k jeho učení o monádách.Monády jsou ony jednotlivé části, ze kterých se skládá kosmos. Dalo by se říci, že jsou to jižzmiňované „různé tváře jediné substance“. Na rozdíl od původních atomů, mají monády nejenhmotnou, ale i duchovní povahu. Stejně jako je vesmír živý organismus, je i každá jednotlivámonáda živá, což je základem vztahu univerza a monády: „Na základě zkušenosti s těmito věcmi, pokud pomineme další důvody, je zjevné, žekaždá duše a duch mají jistou spojitost s duchem univerza, takže se rozumí, že ten senenachází jen tam, kde cítí a oživuje, ale svou podstatou a substancí je rozšířen v celémnesmírném prostoru, jak vědělo mnoho platoniků a pýthagorejců.“ 15 „Ostatně sám duch (animus) je se svou mocí nějakým způsobem přítomen ve vesmíru,protože je substancí, která není uzavřená v těle jí oživeném, byť je k němu nutně připoutána.“16 Každá monáda je jiná a k celku má jiný vztah. Pokud bude bráno do úvahy Brunovopojetí vesmíru, jehož střed může být všude a ve všem, znamená to, že univerzum je obsaženov každé monádě. Jinými slovy, jednotlivé monády tvoří univerzum a univerzum současnětvoří monády.17 „Univerzum je jedno ve všem.“ 1814 BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. 183 s.ISBN 978-80-7203-760-5. str. 2415 BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. 183 s.ISBN 978-80-7203-760-5. str. 1716 BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. 183 s.ISBN 978-80-7203-760-5. str. 1717 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl:Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 253 15
  16. 16. Panteismus Tato část Brunovy nauky zřejmě nejvíce rozlítila křesťanskou církev, přitom se jednáo charakteristický rys Brunovy filozofie. Bruno totiž naprosto vylučuje Boha, který stvořilsvět. Brunův Bůh je totiž se světem zcela totožný: „NATURA EST DEUS IN REBUS („Příroda je 19Bůh ve věcech.“)“ Odmítá Boha jako personu; osobnost, podobnou člověku. Bůh nenínikde jinde než ve věcech, ve všech přírodních jsoucnech, proto nemohl svět stvořit. Bůh a příroda jsou totožné, ale je mezi nimi patrný rozdíl. Totiž ten, že ačkoli Bůh apříroda tvoří jednu věc, lze na tuto věc nazírat dvěma způsoby. Bohem nazýváme vnitřní síluve všech přírodních věcech. Přírodou pak zveme její rozvoj a projev.20 Toto pojetí Boha je naprosto neslučitelné s křesťanstvím. A to i proto, že Brunoodmítá, že Bůh řídí svět z vnějšku, nebo že stojí nad světem, či mimo svět. Bůh GiordanaBruna je ve světě a svou přítomností dává světu řád, oduševňuje svět jako celek i jehojednotlivé části. Tak dochází ke splynutí Boha a přírody.21Proces V probíhajícím zdlouhavém procesu bylo stále méně jasné, co bylo vlastněBrunovi vytýkáno. Inkvizitor byl často bezradný. Inkvizice neznamenala nic jiného, nežvyšetřování před církevním soudem. Byla založena k odhalení kacířství. Tresty byly odmorálních až po uvěznění. Nejvyšším trestem bylo upálení. Inkvizitoři byli vybírániz řádových duchovních. Úkolem bylo, donutit obžalovaného k tomu, aby sám nahlédnulzbytečnost svého odporu, vše odvolal a navrátil se v pokání k pravdě. Proces Brunavypadal, jakoby si byl Bruno jistý tí, že soudci budou nakonec kapitulovat. Ani ostatnínevěřili, že by mohlo dojít až ke krajnímu řešení, k absurditě litery církevního práva.„Actus fidei“, tak se nazývalo slavnostní vyhlášení rozsudku, při němž byla ponechánaposlední možnost a to omilostnění obžalovaného v případě, že se odvolá. Pokud tak učinil,byl propuštěn. To bylo také cílem inkvizičních procesů, jejich původní smysl, kdy dobro18 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl:Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 25319 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl:Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 25220 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl:Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 25321 STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1991. 511 s.ISBN 80-7113-041-9. str. 219 16
  17. 17. zvítězilo nad zlem. U Bruna inkvizitor riskoval, že se obžalovaný neodvolá a že budenutné vykonat rozsudek. Bruno se rozhodl zemřít. Noční zasedání inkvizice a konečnérozhodnutí bylo spíše monologem, který ukončil osm let Brunova vězení. Památná jsouBrunova slova, která při tom pronesl. „Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, 22než s jakým ho přijímám…“ Trest upálením je považován za mravní otupělost ranéhostředověku. Kacířství, tedy hřích, mělo zmizet v očistném ohni. Obžalovaný byl obviněnz nejhoršího činu, a proto měl být navržen nejvyšší test. Protože se neodvolal, odsoudil sesám. V tomto procesu byli všichni přesvědčení, že se odsouzený nakonec odvolá. SámBruno nevěřil, že by mohl být rozsudek vzat doslova. Byl přesvědčen, že rozsudek budezměněn na doživotní žalář nebo vyhnanství. Byl tvrdohlavý, věřil, že je v právu a musel toveřejně prokázat. Inkvizice si v tomto procesu vyhradila právo udělit milost v případěodvolání. Ani po disputaci, na kterou duchovní řády vyslaly své nejlepší intelekty,nedošlo k tomu, že by se odsouzený odvolal. Na jakoukoli otázku odmítl odpovědět.Nedostali z něho ani jednu, třeba krátkou rozumnou myšlenku, kterou by se zachránil.Giordano Bruno byl tedy k ránu upálen na hranici. Psal se 17. únor 1600. O procesu senedochovalo mnoho zpráv. Ale to, co se ví, svědčí o nepřipravenosti inkviziční justice, otragickém nedorozumění a o odstrašujícím příkladu nelidskosti. (MÁCHA, K., 1993; s.103-113)Světlonoš či kacíř? Sám Bruno se několikrát nazval světlonošem. Ovšem v očích církve jím rozhodněnebyl. Byl označen za kacíře a zběhlíka od církve i přesto, že býval členemdominikánského řádu. Z pohledu dnešního člověka a vůbec dnešní vědy jsou poznatkyGiordana Bruna velmi významné a pro lidstvo jsou zcela jistě užitečné. Podle méhonázoru se narodil v nesprávnou dobu. Svými současníky nebyl příliš pochopen a mnohdyjeho myšlenkami pohrdali. Nedokázali je docenit. To se odrazilo v jeho projevech chovánía nevraživosti vůči církvi či univerzitám. Přes to všechno je mým názorem fakt, žeGiordano Bruno světlonošem rozhodně je.22 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 107 17
  18. 18. Zdroje literatury: Primární literatura: BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s. BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7203-760-5 Sekundární literatura: MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. První vydání. Brno: Petrov, 1993. 121 s. ISBN 80-85247-42-9 YATES, Frances. Giordano Bruno a hermetická tradice. První vydání. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., 2009. 536 s. ISBN 978-80-7021-908-9 GORFUNKEL, A. Ch. Renesanční filozofie. Praha: Nakladatelství svoboda, 1987. ISBN 25-017-87 STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1991. 511 s. ISBN 80-7113-041-9 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6 18

×