Your SlideShare is downloading. ×
Homo Ludens
Homo Ludens
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×

Thanks for flagging this SlideShare!

Oops! An error has occurred.

×
Saving this for later? Get the SlideShare app to save on your phone or tablet. Read anywhere, anytime – even offline.
Text the download link to your phone
Standard text messaging rates apply

Homo Ludens

341

Published on

Esej

Esej

0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total Views
341
On Slideshare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
0
Actions
Shares
0
Downloads
2
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

Report content
Flagged as inappropriate Flag as inappropriate
Flag as inappropriate

Select your reason for flagging this presentation as inappropriate.

Cancel
No notes for slide

Transcript

  • 1. Johan Huizinga -- Homo Ludens - A Study of the Play-Element in Culture(1955, Boston: Beacon Press, pdf format)David Šmehlík342299Člověk hravý mě vážně překvapil, a sice nepříjemně. Jako nezralý student a víceméně laiktvrdím, že dle Huizingova uchopení fenoménu hry je možné považovat za hru jakoukolivčinnost odehrávající se v čase, prostoru a podle určitých pravidel. Autor sice podmiňujeoznačení určité aktivity hrou splněním několika formálních znaků, kupř. že hra se nachází vopozici k vážnosti a hraje se sama pro sebe, nenuceně pro radost. V jedné z následujícíchčástí ale k této kategorii přiřazuje i (což mi utkvělo nejvíce) válku. Lehce to zjednodušuji,ale je tomu tak. Johan Huizinga prvek hry přeceňuje, nadřazuje ho veškeré lidské kultuře.Nepopírám však, že v knížce prezentoval pár zajímavých idejí.Ze značné části je toto dílo koncipováno (bohužel) jako dějepisná příručka. V prvníchkapitolách vysvětluje pojem hry obecně, popisuje její údajný původ a základnícharakteristiky. Přestože je tématu pojetí hry z pohledu lingvistiky věnována vlastnísekce, etymologie různých slov, s kterými autor operuje a pomáhá na nich demonstrovatpravdivost svých úsudků, je propletena celou knihou.Co mě zaujalo v oněch prvních kapitolách bylo tvrzení, že protiklad vážnost - hra jeproměnlivý. Jinde však pan Huizinga tvrdí, že vážnost není dostatečně vysoko postavenýmpojmem na to, aby byl antonymem hře. Nejsem si jist, ale mám dojem, že v knížce nenínikde explicitně řečeno, co tím protikladem je. Z toho by se dalo usuzovat, že jedinýmtakovým slovem by pro autora mohla být "ne-hra".Následují rozličné etnologické exkurzy do přírodních kultur (např. Inuité) a jejich, místyvelmi absurdních, zvyků. Zde autor vnímá jako hru jejich tradiční rituály. Argumentujetím, že se jedná o slavnost důsledně oddělenou od obyčejného života, koná se zpravidlana k tomu určeném speciálním/posvátném místě a pro všechny zúčastněné platí závaznápravidla. Co se týče tradic, jsou v tomto přírodní národy velice striktní. Mimo tento případi v jiných oddílech své práce pan Johan zdůrazňuje nežádoucnost hry proti pravidlům,její ruinování či sabotování. Domnívám se, že ani podvádění při hře nepřisuzuje takovoudůležitost, nejspíš je podobného názoru jako "alespoň, že se hraje".V prostřední pasáži knihy srovnává autor hru s různými fenomény, s právem, válkou,věděním, filozofií, uměním. Děje se tak v podstatě formou historických exkurzů, vekterých jsou hledány jejich společné prvky. Bez výjimky se zaměřuje na původ těchtojevů, na které roubuje splnění, se hrou shodných, atributů, z něhož (ze splnění) dle autoraneoddiskutovatelně plyne jejich zrod ze hry.Nejsem historikem, ale z logického a intuitivního hlediska nelze přece tvrdit, že je válkaobecně hrána podle pravidel. Jistěže dříve existovala určitá míra gentlemanství, ale copakneplatí, že se vyhrávalo originální lstí, čili nečekaným oklamáním nepřítele? Momentpřekvapení byl zásadní, rozhodoval o životě a smrti. Neprohlašuji, že Huizinga lže, ale umělěsi vybírá pro něj vhodné příklady.Ideu vzniku filozofie z hádanek, resp. kladení zapeklitých otázek, považuji za přínosnoua segment jí se věnující za vcelku zábavný. Poptávání se po nevšedních věcech jakozákladní stavební kámen filozofie sice není nic nového, ale jeho souvislost s vědomostnímsoutěžením a řešením hádanek je, alespoň pro mě, osvěžujícím poznatkem. Mám zato, že pana Huizingu nezapomenutelně oslovily aktivity sofistů, ke kterým se vrací i vjiných kapitolách. Musím uznat, že zde jeho poita skvěle funguje, jelikož jejich pověstnéslovíčkaření je hrou se slovy par excellence.
  • 2. Tu z nejryzejších forem hry vidí autor v tanci. Já osobně ale spatřuji největší hravost(v tomto rámci) právě v tanci bez pravidel. Dále se vyžívá v lyrice. Z jeho výkladu jejednoznačně cítit pocit nedoceněnosti básnického umění. Skládaní básně považuje též zahru. Zarazila mě zmínka o výtvarném umění, jehož produkce údajně probíhá mimo oblasthry. Jeho názor pochopitelně pramení z faktu, že tento druh umění byl prvně vnímán jakopouhé řemeslo. Pokud se ale nemýlím, tentokrát měl na mysli i tehdy současné výtvarnéumění, s čímž já nemohu souhlasit. Není snad většina umělecké tvorby založena na hře(s barvami, slovy, rytmem, melodií, ...), experimentu? Tuto pasáž, podle mého mínění,Huizinga naopak podcenil. Možným vysvětlením mého výroku může být ale můj blízkýkontakt s uměním.S tím souvisí i poslední části díla Homo Ludens, kde se pan autor zabývá elementem hryv naší "současné" kultuře. Definitivně odsoudil možnost příbuznosti experimentu se hrou.Jedním z nejsilnějších proudů plynoucích proti hernímu faktoru ve společnosti je totiž prýanalytická (u té se shodneme) a experimentální věda.Závěrem Johana Huizingy je teze, že ve svých prvotních fázích byla kultura hrána, zehry ale nevznikla, ve hře se vyvinula. Popravdě jsem po celou knihu očekával velkolepépředstavení věhlasného konceptu magického kruhu. Překvapením nakonec pro mě bylo, žetento konkrétní pojem nijak vehementně neprosazuje, ačkoliv je s ním nerozlučně spojen.Poznámka: Omluva za sirotky, Google Docs mi nepovolují vložení nezlomitelné mezery.

×