Od pódia Velkého divadla 1949 po ozbrojený konflikt na Ussuri 1969 (Karel Brukner)

1,570 views

Published on

Doplňkový materiál k přednášce Tajná zbraň na Ussuri:
http://www.slideshare.net/MaelCZ/tajn-zbra-na-ussuri-konec-jedn-zhady-karel-brukner

Published in: News & Politics
0 Comments
0 Likes
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

  • Be the first to like this

No Downloads
Views
Total views
1,570
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
1
Actions
Shares
0
Downloads
3
Comments
0
Likes
0
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Od pódia Velkého divadla 1949 po ozbrojený konflikt na Ussuri 1969 (Karel Brukner)

  1. 1. Od pódia Velkého divadla 1949 po ozbrojený konflikt na Ussuri 1969 Vývoj vztahů SSSR a ČLR 1) Úvod.Mezi příslušníky ozbrojených sil Československa 70. tých a 80. tých let, a to ať už mezipovinně odvedenými, tak i mezi profesionály, kolovaly (a dodnes na některých internetovýchserverech kolují) neuvěřitelné historky o konkrétním vojensko- technickém průběhu střetusovětských ochránců hranice s jejich čínskými narušiteli v roce 1969. Osobně jsem ses několika fantastickými verzemi setkal. Téměř nikdo však nebyl schopen v oné době zasaditkonkrétní střet do širších souvislostí. Proto mě téma Ussurijského konfliktu a zejména jehopříčin s odstupem času znovu zaujalo a položil jsem si v souvislosti s ním několik otázek, nakteré se alespoň částečně na omezeném prostoru pokusím odpovědět.Spory o hranice států nejsou ve vzájemných soužitích sousedních států ničím výjimečným.Naopak, jsou jedním z nejčastějších zdrojů diplomatických jednání, v horším případě pakpohraničních bojůvek a ve finále mohou být i základem rozsáhlých válek. Konflikt sovětskéozbrojené moci s čínskou provokací na „modré hranici“ na řece Ussuri na jaře roku 1969v tomto smyslu by tedy neměl být ničím mimořádným. Zvláštní je však v tom, že šlo okonflikt dvou států hlásících se k „budování socialismu (či komunismu)“, tedy dvou státůvycházejících z podobných politických základů. Proto může být při povrchním pohleduzvláštní, že na místo „bratrské spolupráce“ dvou států „socialistického tábora“1 došlo kekrvavému střetu. Zároveň je však třeba dodat, že naštěstí nebylo při střetu použito jadernýcharzenálů obou velmocí a záhy došlo k relativnímu uklidnění. 2) Základní otázky.Pomineme- li historicky datované změny2 na rusko čínské hranici3, které nikdy plněnevyřešily místní napětí a spory, byl aktuální střet na konci 60tých let 20. století podle všehostejně na spadnutí. Důvody byly zřejmě mnohem hlubší, než případné územní ziskybezvýznamného ostrůvku uprostřed řeky, nebo fakt, že při jednotlivých historickýchdohodách se vždy hranice vytyčila na čínském břehu hraniční řeky (Amuru, či Ussuri).4Ano, v tomto konkrétním střetu byl opakovaný výpad sil Čínské lidové republiky (ČLR)zřejmě bezprostřední roznětkou a sovětská drtivá odpověď pak jeho logickým vyústěním.1 V uvozovkách vložené fráze, či floskule, není zasvěcenému čtenáři dnešní střední generaci třeba nijakvysvětlovat. Jde o termíny, kterými byla běžná mluva totalitních sdělovacích prostředků neustále zaplevelena.2 První ruští osadníci do těchto končin přišli v 17. století, první smlouva o hranicích (tzv. Něrčinská smlouva)byla podepsána r. 1689 a omezila rozpínavost Ruska, další významná - Ajgunská - r. 1858 územní ztráty Ruskuvrátila. Další změny následovaly po prohrané Rusko-Japonské válce. Syruček str. 243 Hranice rusko-čínská je dnes dlouhá 4380km, ale Sovětsko-čínská v roce 1969 byla delší ještě o hranici meziČínou a Kazachstánem, tehdejší svazovou republikou SSSR a měřila cca 6400 km. Syruček str. 124 I po zrušení některých carských smluv novou sovětskou vládou po bolševickém puči byl při uzavření smluvnových princip vyznačení hranic na čínském břehu zachován. Syruček str. 24 1
  2. 2. Jenže druhý pohled napovídá, že šlo spíše o politický gambit, kde mrtví (zejména ti na čínskéstraně) byli jen obětovaným pěšákem v mnohem složitější partii.Jaká tedy byla hlubší mocenská příčina, předehra? Co přestřelku politicky provázelo? Jak sevztahy ČLR a SSSR do té doby vyvíjely? 3) Počátky vztahů ČLR - SSSRTajná návštěva Anastázie Mikojana v Číně od 30. ledna do 8. února 1949 měla připravit půdupro podpis nové dohody mezi budoucí Čínskou lidovou republikou a SSSR a nahradit dohodupodepsanou s ještě Čankajškovou Čínou z roku 1945. Mao Ce-tung požadoval revizi v otázcenavrácení Mandžuské železnice, přístavů Port Arthur a Dalnyj, přičlenění VnějšíhoMongolska k Číně a předání několika původně japonských podniků na čínském východnímúzemí, které se staly válečnou kořistí SSSR5. Vrcholem měla být revize smlouvy SSSRs Čankajškovou Čínou z roku 1945.Počátkem léta 1949 byla do Moskvy s těmito požadavky poslána první delegace čínskýchkomunistů na nižší úrovni, která se však k samotnému Stalinovi ani nedostala.6Stalin s většinou návrhů naznačil souhlas, ale připojení Mongolska k Číně odmítl. Také Maotedy učinil na dálku kompromis a Čína uznala existenci samostatného Mongolska 6. října1949. Nicméně neslevil z požadavku nahrazení staré smlouvy se SSSR smlouvou novou.Podle jeho mínění původní smlouvu uzavřel jiný stát (ČLR vznikla 1. října 1949).Hodně o budoucích vztazích dopředu napovědělo následné dlouhé jednání právě o novésmlouvě. Mao pobýval od 16. prosince 1949 až do poloviny února 1950 v Moskvě a snažil sedosáhnout dohody. Později jej doplnil jeho předseda vlády Čou En – Laj (dostal od Stalinasouhlas s příjezdem do Moskvy až v lednu 1950).Návštěvu Maa s předstihem připravili na společném jednání premiér a zároveň čínský ministrzahraničí Čou En-Laj a vyslanec SSSR v Číně, Roščin během jednoho dne (10. listopadu1949) poměrně snadno. Také na počátku samotného jednání Maa v Moskvě vše vypadalosnadno. Mao byl privilegovaným návštěvníkem a počínaje recepcí 18. prosince byl všudepřijímán velmi okázale. Vrchol nastal při příležitosti oslav sedmdesátin sovětského vůdce,21.prosince 1949, kdy byl Mao usazen v první čestné řadě na pódiu Velkého divadla spolus Chruščovem po levici a pravici generalissima.7 V dalších dnech a týdnech však už Stalinnespěchal s jednáním a tak si čekající Mao jeho neochotu k revidování staré smlouvy sepsanépodle Jaltských principů musel postupně domyslet.I když nakonec Stalin s postoupením přístavů i Mandžuské železnice definitivně souhlasil adokonce byla Číně slíbena i půjčka 300 milionů dolarů, jednání nebyla jednoduchá. Mimojiné byl na nich také dohodnut vznik čtyř velkých společných podniků a jako definitivnípotvrzení výsledků jednání byla v roce 1951 podepsána smlouva o hranicích, která dokonceumožňovala, že se lidé na obou stranách hranice mohli vzájemně navštěvovat.5 Syruček str. 29., Dnes toto území „Vněšjšího Mongolska“ téměř identicky představuje samostatný státMongolsko The World factbook CIA : https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mg.html 27.12.2011(22:20),6 Návštěva proběhla koncem června 1949 pod vedením náměstka předs vlády Liou Šao-čchim, Syruček, str. 307 Taubman str. 239 2
  3. 3. Pokud se do průběhu tohoto sovětsko-čínského summitu podíváme podrobněji, zjistíme jednuzajímavost. A tou byla krátkodobá neoficiální přítomnost vietnamského komunistickéhopředáka Ho Či-Mina. Vietnam zatím nebyl – i přes deklarované revoluční komunistické ideje- od vyhlášení Vietnamské demokratické republiky (VDR) v září 1945 dosud Sovětskýmsvazem uznán. Podle pamětí Chruščova se k Ho Či-Minovi Stalin choval „urážlivě anesnesitelně“. S oblibou je řadou autorů s odkazem na Chruščovovy memoáry citovánašaráda, kterou Stalin vietnamskému vůdci přichystal v podobě věnování sovětského časopisuSSSR ve výstavbě se Stalinovým autogramem, který pak nechal z Minova pokoje tajnouslužbou zase zmizet. Stejně tak jako je citováno Stalinovo nepochopení jemného humoruvietnamského předáka. Stalin totiž odmítání jeho návrhů podpořil konstatováním, že Ho Či-Min je v Moskvě vlastně neoficiálně, což Ho replikoval tím, že tedy sedne do vrtulníku, obletíjedenkrát Moskvu a oficiálně přistane. Stalin prý bez známky porozumění pro žert řekl: „Ach,vy Orientálci mát tak bohatou fantazii!“8Vietnamský vůdce chtěl dosáhnout obdobné smlouvy jakou v Moskvě právě chystala Čína aměl k tomu důvod pádnější než Mao – o čtyři roky delší dobu existence svého státu. Stalin muvšak zřejmě nevěřil a nedával mu naději ve válce s Francií. Navíc neměl rád nacionálníprojevy vietnamských komunistů, ani to, že jejich moc stojí na rolnické podpoře, nikoli napodpoře revolučních dělnických mas, jak tvrdilo Marxisticko-Leninské učení.Ho nakonec dosáhl alespoň oficiálního uznání VDR Sovětským svazem (31.ledna 1950) aspolu s Maem, který po devítitýdenním pobytu v Moskvě dosáhl podpisu nové smlouvy (14.února 1950 - parafoval ji Čou En-laj a A.A: Vyšinský, tehdejší ministr zahraničí SSSR),zamířili do Pekingu. Vietnamského vůdce tam čekalo okázalé přijetí9 a byl nadšen. Na rozdílod samotné čínské delegace, které se doma dostalo poněkud méně jásání od veřejnosti,zejména té intelektuální, než by čekala. Smlouva byla těmito kruhy totiž považována spíše zainiciativu Moskvy za účelem zachování jejího vlivu. Mao s určitým odstupem popisoval svýmsoudruhům tvrdost jednání v Moskvě. A možnost jakéhokoli zisku vůči Stalinovi přirovnal kesnaze „vyrvat tygrovi maso z tlamy.“10Čínsko – sovětská smlouva obsahovala závazek předání mandžuské železnice a přístavů do třílet s výhradou dočasného osvobození od železničního cla a zejména pak ústupek Čínyv podobě práva SSSR na přepravu vojsk po mandžuské železnici. Obdobná práva prosadila ipřes odpor Mikojana také Čínská strana. Sověti zřejmě obtížně chápali zarputilost Číňanů při jednání, ale pohled do historie napovídá, že čínská strana nemohla jednat jinak. Podlouhodobé koloniální, či polokoloniální závislosti11 a tři století trvajících územních ztrátáchdosáhla konečně rovnocenného postavení při jednání s partnerem, vůči kterémuzaznamenávala právě ty největší prohry. Shodou okolností právě kdysi čínské územívýchodně od řeky Ussuri, kde vyvrcholil konflikt v roce 1969, patřilo k historicky největšímztrátám. 344 tis km2, tedy více než čtyřnásobek rozlohy ČR přešlo pod ruskou správu po roce1860.12 Dodatečné sovětské jednostranné hodnocení pozdějšího vyvrcholení konfliktu na8 Syruček, str. 27, .9 Syruček, str. 3910 Syruček, str. 4011 Syruček, str. 3912 Počínaje rokem 1689 a konče rokem 1897 odepsala Čína 22krát část svého území: 9x ve prospěch Anglie, 4xve prospěch Japonska, 1x ve prospěch Francie a celkem 8x ve prospěch Ruska. Celkové ztráty území přesáhly 4miliony km2,, z toho největší jednorázovou ztrátou bylo převedení území o rozloze téměř 1 mil km2 severně odjezera Balchaš v roce 1864, Tai Sung An, str. 60 3
  4. 4. Ussuri v roce 1969 s poukazem na to, že „SSSR nikdy neměl a nemá vůči Číně územnípožadavky“13, vyznívá tedy dosti farizejsky. 4) Ochlazování vztahů ke konci stalinské éryV naší literatuře lze počátek ochlazování vztahů vysledovat hlavně jako důsledek sovětskýchobav a nedůvěry v letech 1950-53. V roce 1958 toto pozdně stalinistické období Mao shrnulpři svém rozhovoru s ruským ambasadorem Judinem takovýmto posteskem: „Díky tlakuStalina se severovýchodní Mandžusko a Sin-ťiang dostaly do (sovětské) sféry vlivu, a (místovýhradního předání Číně) vznikly čtyři společně vlastněné a provozované podniky, “ a konecrozhovoru pak Maovi posloužil, jak bylo jeho zvykem, k vyhmátnutí podstaty: "Vy [Rusové]nikdy nebudete mít víru v čínský lid… a Stalin? Byl jedním z nejhorších… když nevěřil našírevoluci. Udělal v tomto směru obrovskou chybu."14Pravdou však je, že ochlazování vztahů bylo oboustranné. Výmluvně o tom svědčí proceszvaný v historické literatuře jako proces, či aféra „Gao-Rao“ podle jmen dvou čínskýchpředstavitelů, jež se stali jejím terčem a obětí.Přední plánovač a ekonom Číny, věrný komunista Gao-gan, člen ústředního výboru KS Čínyod roku 1945, který byl ještě v roce 1952 vzýván jako propagátor rychlé kolektivizace přesněpodle sovětského vzoru, byl již v roce 1954 zatčen a obviněn 15z napomáhání kontrarevoluci aoznačen za agenta buržoazní třídy. Podle současného mínění historiků tak odešel z nejvyššíhočínského vedení poslední internacionalista a poslední propagátor čínsko-sovětskéhopřátelství.16Jak mohlo dojít k tak prudké změně nálad v čínském vedení? Proč se Gao tak rychle dostal donemilosti? Paul Wingrow s odkazem na Ledovského a zejména na vzpomínky IvanaKovaleva, osobního emisara Stalina u Maa v letech 1948-49 a formálně dohlížitele procesurekonstrukce železnice v severní Číně,17 připomíná, že Gao byl členem výše zmíněnépřípravné delegace v Moskvě v červnu 1949.18 Na onom tajném jednání se sovětskými vůdciprý předložil návrh na začlenění Mandžuska jako svazové republiky do SSSR „a (také) dalšínávrhy …kterými zamýšlel postavit Moskvu jako hradbu proti případným americkýmakcím.“19Sovětský vůdce o Gaově iniciativě informoval Maa při jeho pobytu na přelomu roku 1949-50.Dále ji ale nerozvinul. Přes tento malý Stalinův „podraz“ vůči Gaovi, byl čínskýnárodohospodář v Kremlu zařazen do kategorie spolehlivých přátel Sovětského svazu.20Znovu o jeho iniciativě padla v přítomnosti sovětského představitele zmínka, tentokrát všakkritická, až v roce 1954, v Pekingu, při rozhovoru Žou En-Laje s ambasadorem Judinem13 Andropov, Izbranyje reči, str. 10514 záznam rozhovoru Mao - Judin z 22. července 1958,in Ford, poznámka číslo 4415 Spolu se Rao Shushi byl obviněn z „útoku proti ústřednímu výboru KS Číny a … politbyru… a pokususvrhnout léty ověřené jádro vedení KSČíny v čele se soudruhem Mao Ce-tunga a zmocnit se vedení… v našízemi.“ Podle čínských zdrojů spáchal ve vězení sebevraždu, podle Konstantina Plešakova jej má Mao nasvědomí, Wingrove, str.216 Wingrove str, 6 ,17 Wingrove, str. 4 a jeho poznámka 9 tamtéž18 viz poznámka 619 Wingrove str.4,20 Wingrove str. 5, 4
  5. 5. ohledně Gaovy situace po jeho zatčení.21 Přestože byl Gao přímo Maem v roce 1952 stažen zeseverní Číny do Pekingu, což mohl být signál sympatií stejně tak ale jako podnět ke zvýšenéostražitosti, stále nikdo netušil, že je již v Maově hledáčku. Ukázalo se, že Maovi neuniklykritické výtky Gaa vůči některým, zejména ekonomickým krokům vedoucích představitelů. Ato, ať už byly vysloveny kdekoli.22 Jedna z výtek, obsažená v záznamu pořízeném přirozhovoru Gaa s Tajosanem v prosinci 1953 se stala onou zřejmě poslední kapkou, kterouMaova číše trpělivosti s Gaem přetekla a nařídil detailní vyšetřování.23 Do Pekingu sedokonce dopravovaly jako usvědčující materiály velmi nekvalitní a poškozené zvukovézáznamy rozhovorů Gaa z Moskvy roku 1949. Politicky mu definitivně „vaz“ zlomily ty, vekterých při kritice ekonomického řízení ČLR poukazoval na myšlenky o tom, že by mohlaČína za nějakých 15 let pomýšlet na dohnání hospodářské úrovně SSSR. To považoval zautopii. Tato slova byla pro Maa nepřípustná a přítel Sovětského svazu byl zlikvidován.24Hlavním zdrojem roztrpčení vůči svému mocnému sousedovi se na čínské straně ale stalpočáteční průběh Korejské války. Stalin se angažovat příliš nechtěl, Mao víceméně musel. Užproto, že v Mandžusku mu Korejci také pomohli. Válku proti jihu poloostrova si připravovalseverokorejský komunistický vůdce Kim Ir-sen téměř potají a samozřejmě se neohlížel na to,že Mao souběžně chystá naopak agresi na Tchaj-wan. Maovi bylo jasné, že USA, jakožtospojenci Jižní Koreje, nenechají režim I Sung-mana padnout, vstoupí do konfliktu vůčiagresorovi a tím pádem i vůči jeho spojencům. Tím by byla zatažena do hry i Čína a na to ssenecítil být připraven.Jenže přesně to se po pádu původně úspěšné severokorejské ofenzívy málem stalo. ZoufalýKim, který už byl na hranici porážky, přispěchal do Pekingu a žádal socialistické země opomoc. Stalin přislíbil letectvo jedině s podmínkou, že Mao dodá pozemní síly. Ten ale váhal,měl dostatek vlastních problémů s hladem, hroutící se ekonomikou a milionem banditůplenících zemi.25 Ještě 4. října 1950 čínské politbyro váhalo. Opravdu se nechtělo do válkys Američany zaplést. Nakonec byla situace vyřešena posláním armády „dobrovolníků“.Stalina Mao informoval o této úvaze již 2. října. Stalin nápad kvitoval, ale k letecké podpořese už nehlásil. Několikeré výměny telegramů nic neřešily a tak Mao vyslal osobního emisaraza Stalinem do jeho letoviska v Soči. Ale ani to nepomohlo. Letecké podpory se čínskáarmáda měla dočkat jen na svém území. Nikoli nad Koreou. Stalin se snažil vyhnout přímémustřetu se Spojenými státy ještě urputněji. Mao se nakonec rozhodl pro zásah i přes tuto„nejhorší zradu“ Stalina. Ten naopak čínské soudruhy pochválil za plnění závazků vůčidalšímu spřátelenému socialistickému státu.Čínští „dobrovolníci“ překročili řeku Ja-lu 24.října 1950 a válka nakonec po třech letechskončila patem v podstatě na místě, kde začala, na 38. rovnoběžce. I přes pomoc SSSRv podobě zbraní a expertů označil Mao sovětskou politiku za „bezzubou“ a z Korejskéhokonfliktu vyšel výrazně posílen. 5) O nic lepší vyhlídky na vzájemné vztahy po smrti Stalina21 tamžtéž22 Wingrove cituje Ledovského dokumenty z Gaových setkání z roku 1953 s Paniuškinem, Archipovem aTajosanem.23 Tajosan měl na starosti technickou stránku pomoci Číně, Wingrove str. 824 Wingrove str, 925 Syruček, str. 43 5
  6. 6. Maovo sebevědomí vyrostlo natolik, že se považoval za vůdce celého socialistického tábora.Po nástupu Chruščova začal dokonce sovětské vedení považovat za revizionisty; s kritikoukultu osobnosti opakovaně nesouhlasil. Čína odmítala případný ozbrojený zásah SSSRv Polsku a s invazí do Maďarska se zplnomocněný zástupce Pekingu Lion Šao-čchiv Moskvě, který byl do SSSR vyslán z důvodů překotného vývoje maďarských událostí nakonci října, smířil až těsně před odletem při rozloučení na letišti Vnukovo 31. října 1956.26Rozmrzelý Chruščov, který těmito Maovými kroky ztrácel už tak vratkou půdu díky opoziciMolotova, Malenkova a Kaganoviče27 se snažil čínského vůdce na jeho druhé a poslední cestědo Moskvy na podzim 1957 získat na svou stranu. „V ostrém kontrastu se Stalinem hoChruščov zahrnoval pozorností a pohostinností,“ kterou Mao bojkotoval 28 a Chruščovapovažoval za „podlézavého a neotesaného pitomce“.29 Ani navrhovanou výměnou zatajemství výroby atomové bomby, po které Mao velmi toužil, však Chruščovovi nepřiznalvůdčí úlohu v táboře socialismu a naopak hovořil o možném jaderném konfliktu jako cestěk naplnění celosvětové revoluce.30V létě 1958 se situace ještě zhoršila. Mao opustil svoji kampaň „Až rozkvete sto květů“31 azahájil novou kampaň známou jako „Velký skok“32. Ten měl znamenat posun v soběstačnosti.Proto není divu, že aktuální sovětský nápad na užší spolupráci v ponorkovém loďstvu obouzemí byl sovětskému emisarovi Judinovi na jednání 21.-22. července 1958 v Pekingu hozenna hlavu. Mao prý dokonce křičel: „Jděte domů! Vy nedokážete věci vysvětlit. Vraťte se ařekněte Chruščovovi, ať sem (osobně) přijede … ať poví, co přesně chce…“33 Sovětskývůdce se reakce zalekl a ihned cestoval do Pekingu. Marně. Rozumné dohody nedosáhl, jenponižování v jednání. Při počátečním jednání Mao neustále opakoval, že se Chruščov neumíjasně vyjádřit a následující den přijal svého ruského hosta ve venkovním bazénu, kde Maoplaval a Chruščov jako známý neplavec s ním musel diskutovat zaklíněn v nafukovacím kole.Vrcholu směšnosti této situace dodávali tlumočníci, kteří zoufale pobíhali po okrají bazénusem a tam podle toho, jak čínský vůdce plaval a měnil své styly.34Chruščov se domníval, že nic moc nedosáhl, ale že se alespoň situace uklidnila. Ovšem Maoopět překvapil. Po pár týdnech namísto vojenské spolupráce a koordinace Sověty zaskočilvyvoláním krize ostřelováním dvou ostrůvků v blízkosti Tchajwanu,35 do které byly zataženyi Spojené státy. Narůstající krizi hasil Gromyko při bleskové návštěvě Pekingu 4. září 1958.Šokovaný diplomat vyslechl Maovu teorii o tom, že obětuje část Číny klidně i jadernémuútoku USA. Poté nechá Američany postoupit na své území a pak nechť udeří Sověti „vším co26 Durman(I)., str. 8927 Taubman, str. 34128 Velkou měkkou postel v paláci Kateřiny Veliké vyměnil Mao za spaní na zemi na dece a v prostěradlech.Místo splachovacího záchodu používal svůj nočník a dva ruské kuchaře vyhodil. Na představení Labutího Jezerave Velkém divadle odmítl čestnou lóži a šel si sednout „k masám“. Taubman str 34329 Tamtéž30 Syruček, str. 4631 Tato kampaň vedená od roku 1956 měla navodit intelektuální kvas. Během jednoho roku se však zvrhlav kritiku čínského vůdce a byla vystřídána naopak pronásledováním tzv. „pravičáků“, čímž byli z veřejnéhoživota odstraněny statisíce intelektuálů a liberálů.32 Tato asi nejznámější čínská kampaň se datuje do let 1958-62 a znamenala rozvrat čínského hospodářstvíhladomor (snad až 30 mil obětí) a výměny v čínském vedení. Např HDP se propadlo o ve světě nevídaných 29%. Škvrňák, str.233 Taubman str. 38934 Podle Maova lékaře Li „..předseda hrál úlohu císaře a k sovětskému vůdci se chval jako k barbarovi.“Taubman, str. 39135 23.srpna 1958. 6
  7. 7. mají“. Ohromený Gromyko podle svých slov „zdvořile odmítnul.“36 Ani ve Washingtonu, aniv Moskvě si nepovšimnuli, že tato krize, vyvolaná Maem, byla vlastně dokonalým nástrojemv jeho rukou. „Ostrovy jsou jako dvě taktovky, které nutí Chruščova a Eisenhowera tancovata vrhat se sem a hned tam.“37Po uklidnění této krize přišel již za půlroku další test soužití dvou socialistických velmocí.Neohrabaný Chruščov kritizoval čínské „komuny“ a k dovršení všeho koncem září 1959 pocestě do USA přiletěl na návštěvu Číny a hovořil před Maem o Spojených státech s velkýmnadšením. Taubman neúspěch této návštěvy připisuje nejen Chruščovovu křupanství, alezejména nepřipravenosti návštěvy se strany jeho poradců, kteří se stále neuměli orientovatv citlivém Maově myšlení a v jeho lehce ironických poznámkách.K dovršení diplomatického faux-pas totiž sovětský vůdce na jednání navrhl Maovi, abypropustil pětici amerických pilotů, zadržovaných od Korejské války. Při slovní přestřelces přítomným maršálem Čchen-Ihem přidal kritiku čínských soudruhů za „Velký skok“, zajejich chování vůči Indii, následně vůči Thai-wanu a vysmál se i měkkému přístupu vůčitibetskému dalajlámovi. Mao prý v klidu reagoval obviněním sovětského vedeníz oportunismu, což posloužilo jen k eskalaci napětí a Chruščov oficiální jednání přestalzvládat. Na tom neoficiálním se v Pekingu nevedlo sovětské delegaci o nic lépe. Chruščovsvojí neobratností zurážel na veřejnosti odhodlání Číňanů bojovat s Američany a pozdějiv místnosti s odposlechy mezi svými blízkými posměšně rýmoval jména čínských předáků.38Místo sedmi dnů se návštěva scvrkla na tři. Zdeptanému Chruščovovi, který zbytek delegacezanechal na místě a zamířil nakvap domů, nespravila náladu ani narychlo sjednaná loveckávyjížďka na jeden ostrov poblíž Vladivostoku, kterou si chtěl ušetřený čas během zpátečnícesty zpříjemnit. Narafičeného, z lesa vystrčeného jelena odmítl znechuceně střelit se slovy,že to není lov, ale vražda.39Dokonání rozkolu a oficiální zveřejnění sporů nastalo po roce 1960, kdy Čína veřejněMoskvu zkritizovala a později svoji kritiku prohloubila po Kubánském raketovémdobrodružství na podzim 1962. Moskva reagovala odsouzením pohraniční války Číny s Indiív roce 1962.40 Objem vzájemného obchodu v roce 1962 klesl na 5 % úrovně roku 1959. 41 6) Spor v 60. letech směřuje ke konfliktuNovinkou 60. let byly čínské nároky na změnu hranice a oboustranné otevřené nepřátelství.Společné hranice byly postupně více a více posíleny ozbrojenými silami. Od poloviny 60týchlet stálo na obou stranách hranice proti sobě dohromady téměř 1,5 milionu pohraničníků.Důvodem bylo vyostření sporů okolo průběhu hranice. Jednak se čínská strana dožadovalaposunu hranic procházejících řekami do osy toku, jak bývá mezinárodní zvyklostí, a jednakvznesla konkrétní územní nároky. Největší na říční rameno Kazakevičše u Chabarovska.Společná komise pro otázky hranic byla politiky torpédována a Mao dokonce uvedl, ženárokuje celé území od Bajkalu po Vladivostok.36 Taubman str. 392.37 tamtéž38 Maa přirovnal ke starému gumákovi, což v čínštině znamenalo kondom. Taubman str. 39439 tamtéž40 Syruček, str. 4841 Cambridge history, str. 691, 7
  8. 8. Od září 1963 do července1964 vydala KS Číny postupně devítidílný spis, ve kterém sedistancuje od sovětské buržoazní deviace.42Navenek zdánlivě jen lehce doutnající spor byl pod pokličkou velmi živý. Při návštěvěKosygina v Číně roku 1965 Mao uvedl, že vede „papírovou válku“ se SSSR. Ve skutečnostipřipravoval obyvatele na válku jadernou a SSSR označil za prvního nepřítele, dokoncenebezpečnějšího než „americký imperialismus“.43V letech 1966 – 67 proběhla v Číně „Velká proletářská kulturní revoluce“, de-facto velkáveřejná čistka. Po vypořádání s „vnitřním nepřítelem“, se obrátil Mao na vnějšího, který mělprý vinu za neúspěchy vnitřní. 22. března 1966 oznámil ÚV KS Číny svým dopisem, žeodmítá vyslat svoji delegaci na XXIII. Sjezd KSSS. Oficiální politikou Číny se stalantisovětismus. Plánované i živelné čínské provokace na letištích, na Rudém náměstív Moskvě, ale zejména na hranicích přibývaly. Například v letech 1964-68 jen na úsekuDalněvýchodního pohraničního okruhu uskutečnili čínští pohraničníci více než 6 tisícprovokací, jichž se zúčastnilo na 26 tisíc lidí a po invazi do Československa čínská nejvyššímísta prohlásila, že se SSSR vydal na cestu „socialistického imperialismu“Také sovětští představitelé nenechali na Číně nit suchou. Brežněv, ani Kosygin se – mimokomentářů konkrétních událostí - příliš často ke vztahům s Čínou nevyjadřovali, nicménědalším členům nejužšího vedení byly zřejmě dány příslušné instrukce. Typickým příkladempředávání názorů politbyra evropským komunistům a sovětské veřejnosti byl Andropov.Předvedl to například na mezinárodním vědeckém sympóziu ke stému výročí vznikuInternacionály v Berlíně 26. září 1964 na kontrastu „svrchované spolupráce socialistickýchstátů bratrských (najmě tedy evropských komunistických) stran“ a „omezování spolupráces ostatními socialistickými stranami“ se strany čínských komunistů, kterou označil za„rozbíječskou činnost“, politiku sloužící zájmům imperialistů a podvracení jednotysocialistických států. Zmínil snahu SSSR přinášet do jednání s Čínou „konstruktivníiniciativní kroky“. Zapomněl však uvést, které má na mysli a naopak se uchýlil pouze kekritice KSČíny, kterou obvinil z nepružnosti, teoretického dogmatizmu a organizačníhokonzervatismu.44 O dva roky později (2. listopadu 1966) odsoudil Jurij Vladimirovič prvníúspěšný čínský jaderný výbuch oznámený 27. října 1966 před zraky udivených akademiků napůdě Lomonosovy univerzity, kdy kromě kritiky „takzvané kulturní revoluce“ označil situaciv Číně za boj s „maloburžoazními a nacionalistickými tendencemi“ (Zároveň neopomnělvyzdvihnout na příkladu Vietnamu „hrdinný boj lidu“). 45Výbuch pohraničního konfliktu byl na spadnutí. Od roku 1965 do roku 1973 se součástísovětského plánování stalo trvale masivní vyzbrojování na Dálném východě, přerušovanéozbrojenými střety na řece Amur a Ussuri v roce 1969. Vojenské síly se ztrojnásobily a bylydoplněny taktickými jadernými zbraněmi.46Všímali si toho i mnozí komentátoři v Západním světě. Předkládali a rozebírali historii apůvod sporů, stejně jako aktuální argumenty obou stran. Např Horst Pommering v roce 1968zevrubně a nezaujatě tyto „Gegenargumente“ (protiargumenty)47 rozebral a spor – bohužel42 tamtéž43 Syruček st. 50-5144 Andropov, Izbranyje reči, str. 60,61,64 -6745 tamtéž , str. 77-8046 Cambridge history, str. 69147 Pommerening, str. 175-198 8
  9. 9. bez možnosti znalostí budoucího vývoje - označil jako „relikvii koloniální epochy“48. Stejnětak W.A. Dopuglas-Jackson, který se v témže roce zaměřil na etnickou a populační otázkusovětsko-čínského pohraničí, tedy menšin a jejich pohybů na té, či oné straně hranice,49docházel k logickým závěrům, že spory jsou tak velké, že „ ačkoli je Čína po Kulturnírevoluci a měla by zvážit (jakoukoli) vojenskou akci proti Sovětskému svazu, zůstávávzhledem k neodstranitelným rozkolům (reálné) nebezpečí, že někdy v budoucnosti můževálka následovat“.50 66 milionů obyvatel pohraničních oblastí na čínské a 24 na sovětskéstraně hranice51 se zcela vážně začalo chystat na ozbrojený střet. 7) Konflikt na ostrově Damanskoje-ŽenbaoZ pohledu mezinárodního byl tento lokální a časově velmi omezený konflikt jen epizodou.Například v obsáhlé Cambridžské historii Ruska z roku 2006 o něm konkrétně není anizmínka.Malý neobydlený ostrůvek uprostřed řeky Ussuri přiléhá blíže k čínskému břehu a proto bypřípadná dělící čára osou toku přiznala významnou část ostrova právě Číně. Nebylo tomu aletak. Možná právě proto byl tento úsek vybrán k oné provokaci. Podle rozhovorů některýchsvědků si začali čínští pohraničníci. V roce 1968 zde prý mírumilovně (podle čínské verze)sušili seno a přes zimu 1968-69 několikrát na ostrov pronikli a vyzbrojeni transparenty apokřikem kritizovali sovětskou stranu. Sovětská strana, lépe vyzbrojená a organizovaná vždyagresory vytlačila. Od ledna 1969 už probíhaly i osobní potyčky. Od pěstních soubojů přestupé zbraně po psychický nátlak.52V noci na 2. března 1969 asi 300 čínských pohraničníků obsadilo ostrov. Rusové jeozbrojeným útokem vytlačili. Následné boje znamenaly údajně několik set mrtvých na čínskéa snad 32 vojáků na sovětské straně. Sovětská vláda ještě týž den poslala do Pekingu protestnínótu a Brežněv se zaobíral při svém rozhovoru s velitelem pohraničních vojsk definicíkonfliktu: „Řekni mi , Matrosove, je to válka?“. „Není to válka, jedná se o konflikt,“ znělaodpověď. Proto zřejmě nedošlo na sovětské straně k povolání vojenských záloh.53Na obou stranách konfliktu se média jala zuřivé kampaně proti druhé straně, ambasády naobou stranách byly obklopeny demonstranty. Mezitím na ostrově probíhaly další drobnéšarvátky, až nakonec 15. března (nebo možná 14. března54) dopoledne začala čínská stranaostřelovat ostrov děly a následoval útok pěchoty. Průběh tohoto konfliktu je dodnes obestřentrochou tajemství, nicméně některé informace lze z archívů vyčíst. Ovšem až v dnešní době.Mlčení oficiálních sovětských míst v sedmdesátých letech a nulové informace o tomto střetuposkytnuté za sovětské éry veřejnosti asi nepřekvapí.55Ruská strana stále marně čekala na povolení použití těžších zbraní, zejména minometů.Nakonec místní velitel rozhodl o použití čtyř tanků a o jeden záhy přišel. To nakonec donutilo48 tamtéž, str. 19949 zajímavé přírůstky obyvatel ze 4,8 na cca 7 milionů obyvatel mezi lety 1953-1961 zaznamenal zejménav pohraniční provincii Singiang a ze 23 na 29 milionů v období 1959-1965 v centrální Asii a Kazachstánu.Douglas Jackson, str 18 a 21.50 Douglas – Jackson, str. 13451 tamtéž , str. 3252 Syruček, str. 60-6353 tamtéž, str. 6854 Durman, II. str. 9255 např. Prochorov, str. 228 se omezuje na lakonické konstatování o minometném útoku Číňanů 9
  10. 10. vedení 135. motostřelecké divize k použití nejnovější zbraně, v boji dosud neodzkoušené,raketometů BM -21. Špatný náměr, začínající noc a nabíjení vším, co obsluze přišlo „podruku“ způsobil, že 720 raket přelétlo cíl o cirka 5 km a zcela vyhladilo z mapy jednu vesnicise vším, co v ní bylo soustředěno: velitelstvím, sklady, nemocnicí…56 Celkový počet obětí nastraně Číny byl údajně okolo 800. 57Na Ussuri nastal po čínském šoku relativní klid, menší konflikty se odehrály během jara av srpnu ještě na hranici s Kazašskou SSR. Nejznámnější z nich je střet v blízkosti jezeraŽalakol ze 13. srpna 1969,58 kdy padli dva sovětští a zřejmě okolo 30ti Čínskýchpohraničníků. Vždy dominovala vyspělá sovětská vojenská technika a taktika. 8) Výsledek pohraniční krizeIntenzívní komunikace tajných služeb, vládních poradců, zmocněnců i samých politiků všechstran trojúhelníku Moskva- Peking-Washington byla logickým vyústěním této krize. Moskvazvažovala preventivní úder, Nixon aktivoval tajné kanály s dosud zcela nepřátelskou Čínouprostřednictvím Bukurešti a Islamábádu. 5911. září proběhlo na pekingském letišti po vojenské stránce a z pohledu Rusů60 prý plodné(konflikty ustaly),61 ale po politické stránce prý neplodné62 bleskové setkání Kosygina s ČouEn-Lajem. Sověti získali alespoň klid zbraní a byly zahájeny práce na přesném vytýčeníhranice. Od 20. října v Pekingu probíhaly rozhovory na toto téma, nicméně souběžně serozběhla nová protisovětská propaganda.Výsledkem pro Čínu bylo přeorientování se v zahraniční politice. Od nepřátelství k SSSR iUSA se postupně přešlo k oťukávání možné spolupráce ČLR-USA. Definitivní změna nastalapo 2. červnu 1971, kdy „do Nixonovy pracovny přiběhl bezdechý Kissinger a oznámil, že má nejdůležitější sdělení pro amerického prezidenta od konce druhé světové války: Pozvánku odMao Ce-Tunga.“63 Geostrategická aliance s USA se v dlouhodobém horizontu Číně jistěvyplatila. Stejně tak SSSR vsadil na politiku detante a začal postupně zlepšovat svůj vztahk USA.Ve vztahu k SSSR nakonec nastalo jisté usmíření i na straně Číny a od podzimu 1974Brežněv považoval situaci na hranici za vyřešenou. Mandát k mírovému uzavření tétozáležitosti si nechal vystavit na XXIV. sjezdu v roce 1975. První etapa pohraničníhovyrovnání probíhala až do roku 1978 a byla provázena slovními výpady Čínskýchpředstavitelů vůči SSSR, který byl osočen z „hegemonistu“.64 V osmdesátých letech bylyrozhovory obtížně obnoveny a definitivně pak uzavřeny až v roce 1991.65 Pokud hodnotí56 Syruček, str. 96.57 Durman, II. str, 9258 Prochorov, str. 22859 Syruček str. 8060 Galenovič uvádí celý zápis z jednání a vyzdvihuje odlišnosti výkladu v zápise z čínské strany, Galenovič str.129- 14761 Syruček, str. 2362 Durman II., str. 9263 Durman II., str. 9364 Kireev str. 16165 Kirejev.str.155 10
  11. 11. většina historiků éru Gorbačova rozporně, z pohledu urovnání vztahů s Čínou mu nelze nicvytknout. 66Abstrakt :Čínsko-sovětský dálněvýchodní pohraniční konflikt byl logickým vyústěním dlouhodoběnapjatých vztahů. Vyvíjel se postupně od přijetí v roce 1949 přes „Stalinovu zradu“ ve věciKoreje v roce 1950, přes Chruščovovy neobratnosti a Maovo zrádné chování ve věciTchajwanu na konci 50. let až k diplomatickým roztržkám v letech 60tých. Nejprve byladefinována oběma stranami odlišná stanoviska na úlohu svých zemí v socialistickém táboře avše končilo vzájemným osočováním. Na sovětské straně panovalo po většinu této doby menšípochopení zvláštnosti čínských požadavků a chyběla historická paměť, která mohla vysvětlitněkteré Čínské kroky. Otevřený konflikt na jaře 1969 po krvavém a nevyrovnaném lokálnímmasakru na Ussuri naštěstí nepřešel ve válečný stav a díky postupnému přeorientování seobou velmocí na vztah k USA mohli oba sousedé postupně dospět ke klidnému soužití.Prameny :Literatura: 1) Ledovski A.M., Dělo Gao-gana a Rao-Suschi Akademie věd SSSR/Institut pro Dálný Východ, Moskva 1990 2) Syruček M., Tajná zbraň na Ussuri, Záhady sovětsko-čínského konfliktu z března 1969, Epocha Praha, 2010 3) Tai Sung An, The Sino Soviet Territorial Dispute, The Westminister Press, Philadelphia, 1973 4) Taubman William, Chruščov, člověk a jeho doba, přel. Milan Dvořák, BB Art, Praha 2005 5) Pommerening Horst, Der Chinesisch-Sovjetische grenzkonflikt, Das Erbe der unhleichen Vertrage, Walter verlag, Olten 1968 6) Douglas Jackson W.A, The Russo-Chinese Bordelands, Zone of Peaceful Contact or Potential Conflict? druhé vydání, Toronto, 1968 7) Andropov, J.V., Izbranyje reči i stati, Politizdat, Moskava, 1983 8) Medvěděv Roi, Andropov, Molodaja gvardija, Moskva 2006 9) Kireev G.B., Rossija-Kitaj, Něizvěstnyje strany pograničnych peregovorov, Ros. Političeskaja encyklopedia, Moskva, 2006 10) Ellison, Herbert J., The Sino-Soviet Conflict, Sborník A Global Perspective, editovaný H.J.Ellisonem, Washington, 1982 11) Prochorov, A. K voprosu o sovětsko.kitajskoj granice, Mježdunardonyje otnoščenija, Moskva 1975 12) Galenovič, J.M, Rossija i Kitaj v 20.věke: Granica, Izograf, Moskva 2001 13) Durman Karel, Popely ještě žhavé, I. Karolinum, Praha 2004 14) Durman Karel, Popely ještě žhavé, II. Karolinum, Praha 2009 15) Cambridge History of Russia, kolektiv autorů, Cambridge, UK, 200666 Kireev, str. 183 a násl. 11
  12. 12. Elektronické zdroje: 1) Harold P. Ford : Studie CIA, Calling the Sino-Soviet Split, The CIA and Double Demonology, edice Historické dokumenty : https://www.cia.gov/library/center-for- the-study-of-intelligence/csi-publications/csi- studies/studies/winter98_99/art05.html#ft0, 27. prosince 2011 07:40, 2) Paul Wingrove: Mao’s Conversations with the SovietAmbassador, 1953-55, , WorkingPaper No. 36, Washington, D.C.April 2002 COLD WAR INTERNATIONAL HISTORYPROJECT. http://www.scribd.com/doc/38774587/6/Soviet-Ambassador-in-the-PRC-P-F- Yudin , 27.prosince 2011 14:20 3) Škvrňák Jan, Velký skok vpřed , Mendelova zemědělská univerzita, http://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=2160 [cit. 2008-06-09]. 12

×