Warcraft - Deň draka

2,723 views
2,614 views

Published on

Published in: Education
0 Comments
1 Like
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

No Downloads
Views
Total views
2,723
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
2
Actions
Shares
0
Downloads
31
Comments
0
Likes
1
Embeds 0
No embeds

No notes for slide

Warcraft - Deň draka

  1. 1. Svět se proměnil v oheň. Vereesa zaklela, když se obas čarodějem náhle ocitli pod ohnivoustěnou, kterou na ně znenadánívychrlil rudý drak řítící se ohromnourychlostí dolů. Kdyby se kvůliRhoninovi neopozdili, tohle by senikdy nestalo. Už by byli v pořádkuv Hasicu a ona by se s ním rozloučila.Teď to spíš vypadalo, že se oba budouloučit se životem... DEN DRAKARICHARD A. KNAAK
  2. 2. WarCraft v nakladatelství FANTOM Print Den draka Vládce klanů * Poslední strážce * * Připravujeme
  3. 3. DEN DRAKA RICHARD A. KNAAK FANTOM Print 2003
  4. 4. Slovo Překladatele S tál proti nim. Zdálo se, že samotná zeměpropůjčila hlas větru, který nyní naříkal místo ní, takstrašlivě se jeho chodidla vrývala do měkké půdy. Tenvítr k nim zároveň přinášel jeho pach. Směs dračíchvýkalů, které právě vyvezl z jeskyně, a týdny staréhopotu. Na čele se mu právě objevila další kapka.Pomalu stekla na ohromné klenuté obočí, na chvíli sezastavila a pokračovala dál po tváři ke strašlivémuklu. Na jeho zelené kůži vypadala ve stříbrném svituměsíce jako kapka rosy na lístku trávy. A v kontrastus ní na ně hleděly dvě krví podlité oči lesknoucí setouhou po jejich smrti. Zelená, stříbrná a rudá... taktakhle tedy vypadá...ork. Nebo snad skřet? ...ano, alespoň takhle si ho představuji já. Dvěslova pro jednu bytost, která brázdí fantasy romány oddob nedostižitelného J. R. R. Tolkiena jako symbolvojáka temné strany. Osobně mi je vždy bližší výraz
  5. 5. český, i proto že v tomto případě při vyslovenínádherně napodobuje skřípání hlasu, jaký bych odpodobného stvoření čekal. Problémem však na rozdílod překladů trilogie Diablo byla skutečnost, žepočítačová hra Warcraft (III) u nás vyšla zcelalokalizována. A vzhledem k její úspěšnostipředpokládám, že se bude mnoho čtenářů rekrutovatprávě z řad hráčů. Neměl jsem tedy to srdce zbouratjim most a přinutit je překonat propast mezí hrou aknihou. To je důvod, proč překlad většiny klíčovýchnázvů ras, jednotek a jmen je převzat právě z překladuhry. Netvrdím, že všechny považuji za dokonalé, alemyslím, že pro zachování atmosféry je to nezbytné.Proto Duše démona, Horda, Plamenná legie, žump,peón, Řád stříbrné ruky, jezdec na gryfonu a proto iork. Ano, setkáte se téměř se vším, co znáte z hry.Popravdě řečeno, následující příběh je částečněnaznačen v samotném manuálu, v kapitole Historielidí - Den draka. Je tam dokonce i zmínka o hlavnípostavě - čaroději Rhoninovi. Je to dokonalé doplněnídokonalého příběhu, zplastičtění celého konfliktu,exkurze do dějin Warcraftu. Ale je to i nádhernýpříběh pro všechny, kdo Warcraft nehráli. A kdo ví,možná si jej potom zahrají... Jan Netolička
  6. 6. Copyright © 2001 Blizzard Entertainment Translation© 2003 Jan NetoličkaCover © Sam DidierISBN 80-86354-32-6
  7. 7. Jedna V álka. Některým z Kirin Tor, magického společenství,které vládlo malému národu Dalaranů, se svého časuzdálo, že svět Azerothu nikdy nepoznal nic nežnekonečné krveprolití. Ještě před vznikemLordaeronské aliance to byli trolové, a když sekonečně lidem podařilo zažehnat i tuto hrozbu,přivalila se do jejich země ze strašlivé trhliny vsamotné podstatě vesmíru první vlna orků. Zprvu tovypadalo, že tyhle bizarní vetřelce nic nezastaví, aleto, co zpočátku hrozilo stát se masakrem, se zastavilona mrtvém bodě. Obě strany si střídavě připisovalyvítězství ve strašlivých bitvách. Stovky válečníkůumíraly, aniž by jejich smrt měla nějaký význam. AKirin Tor po léta neviděli ani náznak konce tohovšeho. To se však nakonec změnilo. Alianci se konečněpodařilo zatlačit Hordu a následně ji téměř rozprášit.
  8. 8. Dokonce i velký orkský náčelník, legendárníOgrim Doomhammer, nebyl schopen zastavit postupaliančních vojsk a nakonec byl donucen kapitulovat. Svýjimkou několika odpadlých klanů byly zbytkyvetřelců shromážděny do táborů a drženy v zajetí podpřísným dohledem rytířů Řádu stříbrné ruky. Poprvépo mnoha, mnoha letech se mír zdál být něčím víc nežpouhým zbožným přáním. A přesto... členy rady starších Kirin Torpronásledoval jakýsi stísněný pocit. Tak se stalo, že senejvyšší z nejvyšších sešli ve Vzdušné síni, nazvanétak, protože se zdála být místností bez stěn a soblohou místo stropu, na které se bez ustání střídalymraky, slunce a noční obloha posetá tisíci hvězd, jakoby čas nad hlavami nejmoudřejších mágů najednouzrychlil. Jedině šedá kamenná podlaha se zářivýmsymbolem ve tvaru broušeného diamantuzastupujícím všechny čtyři živly dávala celémuvýjevu jakýsi dojem stability. Což se jistě nedalo říct o samotných čarodějích,kteří, skrytí od tváře až po paty pod temnými plášti,splývali s měnícím se nebem, jako by snad ani oninebyli ničím víc než pouhou iluzí. Přestože mezi nimibyli muži i ženy, nebylo možné rozeznat, kdo je kdo,kromě okamžiků, kdy jeden z nich promluvil. Tvářdotyčného se pak na malý okamžik stala ve stínu kápězřetelnější, přestože stále nebylo možné rozeznatpodrobnější detaily. Bylo jich tu šest, šest nejstarších, přestože ne zcelanutně těch nejschopnějších. Vůdci Kirin Tor bylivybírání na základě mnoha vlastností a magickéschopnosti byly jen jednou z nich.
  9. 9. „V Khaz Modanu se něco děje," prohlásil prvnízvučným hlasem a na chvíli bylo možno zahlédnoutrozmazané obrysy vousy zarostlé tváře. Jeho tělemproudilo nekonečné množství zářících hvězd. „Blízkonebo snad přímo v jeskyních obývaných nyní klanemDragonmaw." „Pověz nám něco, co již dávno všichni nevíme,"odpověděl sípavě druhý hlas patřící ženě jistěmnohem starší, však bezesporu stejně pevné vůle azdravé mysli. Na její kápi se na krátkou chvíli objevilměsíc. „Teď, když se Doomhammerovi válečnícivzdali a jejich náčelník je neznámo kde, je tohle místojedno z posledních útočišť, která jim zbývají." První čaroděj to zcela jistě považoval za útok nasvou osobu, nehledě na to, však odpověděl klidnýmhlasem: „Jak myslíš. Snad tě má další slova zaujmouvíce... mám důvod se domnívat, že Deathwing seznovu objevil." To vyvolalo rozruch mezi ostatními, včetně staréženy. Noc najednou ustoupila novému dni, alečarodějové zcela ignorovali to, co bylo očividně v tétosíni samozřejmostí. Nad hlavou třetího mága, kterýzřejmě nevěřil tvrzení svého kolegy, se přehnaly mraky. „Deathwing je mrtev!" prohlásil třetí, jediný ze zdepřítomných, na kterém byla vidět kila navíc. „Spadldo moře před měsíci, poté co mu sama tato rada spolus našimi nejsilnějšími zasadila smrtelnou ránu! Žádný drak, ani tenhle, by se takové mocinedokázal ubránit!" Někteří z ostatních přikývli, ale první z nichpokračoval. „A kam se podělo tělo? Deathwing nikdy
  10. 10. nebyl jako ostatní draci. Ani před tím, než mu goblinina šupiny připevnili adamantiové brnění. Vždypředstavoval hrozbu, která dokázala zastínit i celouHordu..." „Jaký však máš důkaz, že je stále naživu?" Tatoslova zazněla z úst ženy zcela jistě v rozkvětu svéhomládí i kariéry. Ne tak zkušená jako ostatní, ale přestodostatečně schopná, aby byla členkou rady. „Jaký?" „Smrt dvou rudých draků z Alexstrasziného rodu.Byli roztrháni takovou silou, že to mohl způsobit jenněkdo z jejich druhu, a navíc ohromné velikosti asíly." „Jsou i jiní velcí draci." Na nebi propukla bouře, blesky a déšť zdánlivěbičovaly čaroděje, nic z toho se však nedotklo anijich, ani podlahy síně. Celá bouře v několikaokamžicích zmizela a nad hlavami se jim znovurozzářilo slunce. První z Kirin Tor nevěnoval tékrátké přehlídce rozběsněných živlů nejmenšípozornost. „Zcela zřejmě jsi nikdy neviděla práciDeathwinga, jinak bys něco podobného nemohlavyslovit." „Snad je tomu, jak říkáš," přerušil je pátý a téměřneznatelná stopa elfských rysů zmizela rychleji nežpředešlá bouře. „A pokud ano, je to důležité. Ale myse tím jen stěží můžeme nyní zabývat. PokudDeathwing žije a udeří na svého největšího nepřítele,pak to bude jen k našemu prospěchu. KoneckoncůAlexstrasza je stále v zajetí klanu Dragonmaw a jsouto její potomci, které orkové využívají, aby dál šířilizmatek a strach v řadách Aliance. Copak jsme užvšichni zapomněli na tragédii, jež postihla Třetí flotilu
  11. 11. Kul Tirasu? Předpokládám, že Lord admirál DaelinProudmoore nezapomene nikdy. Přišel o svéhoprvorozeného syna a všechny, kdo byli na palubáchtěch šesti skvělých lodí, když se na ně ti příšerní rudíleviatani snesli. Proudmoore by pravděpodobněnavrhnul Deathwinga na nejvyšší vyznamenání,kdyby se ukázalo, že to černé monstrum je opravduzodpovědné za smrt těch dvou rudých." Proti tomu nikdo nic neřekl, ani první mág. Znádherných a silných lodí zbyly jen třísky a roztrhanátěla námořníků na hladině, kde ještě několik hodinoznačovaly místo strašlivého běsnění a zkázy. Jenutno přičíst Lordu admirálu Proudmoorovi ke cti, ženepolevil ve svém odhodlání a ihned nařídil postavitnové válečné lodě, které by nahradily ty zničené, amohl se s nimi znovu vydat proti nepříteli. „A jak jsem již poznamenal, nemůžeme si nynídovolit zabývat se tímto problémem, když na nás čekáspousta daleko závažnějších rozhodnutí." „Narážíš na krizi v Alteracu, že ano?" zahřmělvousatý mág. „Proč by nás měl malicherný sporLordaeronu a Stromgardu zajímat víc než možnýnávrat Deathwinga?" „Protože se nyní do celé záležitosti vložil i Gilneas." Mezi ostatními mágy to znovu zašumělo, dokonce išestý z nich, který zatím nepromluvil, vypadalznepokojeně. Robustní stín se o krok přiblížil k elfípostavě. „Jaký význam může mít pro GennGreymanea hašteření dvou království o ten kousíčekbezvýznamné země? Gilneas leží na samém konci
  12. 12. jižního poloostrova, stejně daleko od Aliance jako odAlteracu!" „Opravdu ti na to musím odpovídat? Greymanevždy usiloval o post velitele Aliance, přestože drželsvá vojska zpátky až do chvíle, kdy orkové zaútočili ina jeho zem. Jediný důvod, proč kdy podpořil králeTerenase z Lordaeronu, byl, aby oslabil lordaeronskouvojenskou sílu. Terenas je nyní v čele Aliance jendíky nám a otevřené podpoře admirála Proudmoora." Alterac a Stromgarde byla sousední království,která byla od prvních dnů války pro Alianci naprostoklíčová. Thoras Trollbane poskytl Lordaeronskéalianci plnou sílu Stromgardu. Vzhledem k tomu, žetoto hornaté království přímo sousedí s KhazModanem, dávala smysl jedině společná akce. Nikdonavíc nemohl zpochybnit odhodlání Trollbaneovýchválečníků. Nebýt jich, převálcovali by orkové většinuúzemí Aliance během několika prvních týdnů války avýsledek celého konfliktu by nyní zdaleka nebyl takpříznivý. Na druhé straně Alterac s ústy plnými slov oodvaze a spravedlnosti nebyl zdaleka tak vstřícný, cose vojenských jednotek týče. Stejně jako Gilneasposkytoval pouze částečnou materiální podporu;ovšem tam, kde se Genn Greymane držel zpětzejména kvůli svým mocenským ambicím, LordPerenolde, alespoň podle toho, co se šířilo mezi lidmi,tak činil z obyčejného strachu. Dokonce i mezi KirinTor se zpočátku uvažovalo o tom, jestli náhodouPerenolde nepomyslel na spojenectví sDoomhammerem, kdyby náhodou Aliance nevydrželapočáteční nápor Hordy.
  13. 13. Ukázalo se, že tyto obavy měly své opodstatnění.Perenolde nakonec skutečně Alianci zradil, ale tentopodlý čin naštěstí neměl dlouhého trvání. Když se otom Terenas doslechl, urychleně přesunullordaeronské jednotky do Alteracu a vyhlásil tamstanné právo. Uprostřed běsnící války neměl v tuchvíli nikdo odvahu se proti podobnému činuotevřeně postavit, tím spíš ne Stromgarde. Nyní, kdyžkonečně nastal mír, začal se Thoras Trollbanedožadovat toho, aby za své oběti Stromgarde dostaljako přiměřenou náhradu celou východní část územísvého zrádného souseda. Terenas měl však na celou věc jiný názor. Stále sipohrával s myšlenkou na trvalé připojení Alteracu kesvému království nebo alespoň na dosazení nového arozumnějšího panovníka na jeho trůn... samozřejmětakového, který by byl příznivě nakloněnlordaeronským otázkám. Stromgarde však i přesto vcelém sporu zůstával loajálním spojencem a všichnivěděli o vzájemném obdivu, který k sobě ThorasTrollbane a Terenas chovali. Celá politická situace, dokteré se tito dva dostali, tak byla o to smutnější. Gilneas naopak žádné podobné vztahy sezainteresovanými zeměmi neměl; vždy zůstávalizolován od ostatních národů západního světa. KirinTor i král Terenas věděli, že Genn Greymane má vúmyslu vložit se do celé záležitosti nejen, aby zvýšilsvou vlastní prestiž, ale snad i s myšlenkami na dalšíexpanzi. Jeden ze synovců Lorda Perenolda po zraděprchl právě do Gilneasu a brzy se začaly šířit zvěsti,že Greymane plně podporuje jeho nárok na trůn.Trvalé spojenectví s Alteracem by otevřelo Gilneasu
  14. 14. přístup k přírodním zdrojům, které ostatní jižní zeměneměly, a navíc poskytlo důvod vypravit na Velkémoře silnou flotilu. To by však do celé záležitostivtáhlo i Kul Tiras, neboť právě tento přímořský národbyl velmi hrdý na svou pozici námořní mocnosti. „To celou Alianci roztrhá na kusy..." zamručelamladá čarodějka tak, aby ji však bylo slyšet. „Tak daleko se to ještě nedostalo," namítl elfskýčaroděj, „ale mohlo by. A proto nemáme čas zabývatse draky. Pokud Deathwing žije a rozhodl se oživitsvou touhu po pomstě vůči Alexstrasze, co se mne týče, já mu bránit nebudu. Čím méně draků budelétat nad tímto světem, tím lépe. Koneckonců, jejichčas už dávno skončil." „Slyšel jsem," ozval se hlas beze stopy emocí a neurčitého pohlaví, „že kdysi byli draci a elfovéspojenci, ne-li dokonce přátelé." Elfí čaroděj se otočil na posledního z mágů, štíhlou postavu jen o něco hmotnější než stín. „Jenpohádky, to vás mohu ujistit. Nesnížili bychom sek přátelskému kontaktu s tak odpornými nestvůrami." Slunce a mraky náhle ustoupily hvězdám a měsíci. Šestý mág se lehce uklonil, jako by se omlouval.„Tak to jsem se musel přeslechnout. Omlouvám se." „Máte bezesporu pravdu, co se týká nutnosti uklidnit nastalou politickou situaci,"promluvil vousatý čaroděj k pátému. „A souhlasím, žeje to prioritní záležitost. Přesto si myslím, že sinemůžeme dovolit zcela ignorovat, co se děje kolemKhaz Modanu. Ať již se s Deathwingem mýlím, či ne,dokud drží orkové dračí královnu v zajetí, znamenajípro stabilitu země nebezpečí!"
  15. 15. „Pak tedy potřebujeme někoho, kdo na ně budedohlížet," přerušila je starší žena. „Někoho, kdo budebdít a dá nám vědět teprve až v okamžiku, kdy budesituace kritická." „Ale kdo? Nemůžeme si nyní dovolit nikohopostrádat!" „Jednoho ano." Šestý mág se naprosto plynulýmpohybem o krok posunul směrem do středu. Jeho tvářvšak i nadále zůstávala zahalená stínem, i kdyžmluvil. „Máme Rhonina..." „Rhonina?!?" vybuchl vousatý mág. „Rhonina! Potom jeho posledním debaklu? Nehodí se ani, aby nosilčarodějnické roucho! Ten člověk je daleko vícnebezpečný než užitečný!" „Je nevyrovnaný," souhlasila starší čarodějka. „Nekonformní individualista," zabručel tlustý mág. „Nedůvěryhodný..." „Zločinec!" Šestý počkal, až všichni domluví, a pak pomalupřikývl. „A jediný schopný čaroděj, kterého si v tétosituaci můžeme dovolit postrádat. Mimo to, jde jen opozorování. Nebude v bezprostřední blízkosti možnékrize. Jeho úkolem bude monitorovat veškeré dění ahlásit vše výjimečné, to je vše." Když se neozvalyžádné další protesty, temný mág dodal: „A jsem sijistý, že se již poučil." „Doufejme," zabručela starší z obou čarodějek.„Možná při své poslední misi uspěl, ale většinu z jehospolečníků to stálo život!" „Tentokrát půjde sám, dostane jen průvodce, kterýho doprovodí na hranice zemí ovládaných Aliancí. Naúzemí Khaz Modanu vůbec nevstoupí. Díky kouli
  16. 16. vidění bude moci vše pozorovat z bezpečnévzdálenosti." „Zdá se to být docela snadné," odpověděla mladáčarodějka. „Dokonce i pro Rhonina." Elfský mág krátce a energicky přikývl. „Pak tedydohodnuto a toto téma je za námi. Snad, když budememít štěstí, Deathwing Rhonina spolkne a zadusí se jímk smrti, čímž to za nás vyřeší s oběma najednou."Přeletěl pohledem ostatní a dodal: „A nyní musímtrvat na tom, abychom se soustředili na vstupGilneasu do alteracské otázky a na to, jakou roli by vní mohl hrát..." Stál přesně tak jako poslední dvě hodiny, hlavuskloněnou, oči zavřené kvůli lepší koncentraci. Síňtěsně kolem něj osvětlovalo jen mdlé světlovycházející jakoby odnikud, ovšem stejně tam nebylonic k vidění. U stěny stála nepoužitá židle a za ním nasilné kamenné stěně visel koberec s vyšitým spletitýmvzorem, v jehož středu bylo zlaté vědoucí oko nafialovém pozadí. Pod okem mířily směrem k zemi třirovněž zlaté dýky. Vlajka a symboly Dalaranu bylyběhem války mezi aliančními vojsky vždy dobřevidět, přestože ne každý z Kirin Tor plnil své úkolyvždy naprosto svědomitě a čestně. „Rhonine..." ozval se hlas beze stopy emocí jakobyodevšad a odnikud zároveň. Zpod hustých ohnivých vlasů vzhlédly do temnotydvě zářivě zelené oči. Nos mu kdysi zlomil partner přitréninku, ale nehledě na své schopnosti se Rhoninnikdy nenamáhal si jej dát do pořádku. A ani takurčitě nebyl nehezký, se silnou čelistí a příjemnýmirysy. Jedno obočí trvale zvednuté mu dodávalo jakýsi
  17. 17. tázavý výraz, jenž ho nejednou dostal do problémů, vekterých mu jistě nepomohlo ani chování, dokonalekorespondující s jeho celkovým vzhledem. Vysoký, štíhlý, oděný do roucha barvy půlnočnímořské hladiny poutal pozornost dokonce i ostatníchčarodějů. Rhonin rozhodně na první pohled nepůsobilnijak vzpurně, přestože jeho poslední mise stála životpět statečných mužů. Nyní stál vzpřímeně, hleděl dotemnoty a snažil se odhadnout, ze kterého směru kněmu čaroděj promlouvá. „Zavolal jsi mne. Čekám," zašeptal rudovlasý mága v jeho hlase bylo možno zaslechnout stopynetrpělivosti. „Nebyla jiná možnost. Sám jsem musel čekat, jestlito téma nadhodí někdo jiný." Ze stínu se napůlvynořila temná vysoká postava v kápi - šestý členrady Kirin Tor. „Nakonec k tomu skutečně došlo." V Rhoninových očích se zablýskla nedočkavost.„A můj trest? Odvolali mé podmínečné vyloučení?Zrušili mé pokání?" „Ano. Byla ti dána možnost vrátit se zpět do našichřad... pod podmínkou, že okamžitě přijmeš dalšíúkol." „To mám stále ještě tolik důvěry?" Do čarodějovahlasu se vrátila hořkost. „Potom co všichni ostatnízemřeli?" „Jsi jediný, koho mají." „Tak to už zní trochu realističtěji. Mělo mě tonapadnout." „Vezmi si tohle." Čaroděj stále napůl skrytý vestínu natáhl hubenou paži a otevřel dlaň v rukavici.Nad ní se zčistajasna objevily dva zářící předměty -
  18. 18. malá smaragdová koule a zlatý prsten s černýmkamenem. Rhonin natáhl ruku stejným způsobem jakočaroděj... a oba předměty se přesunuly nad jeho dlaň.Uchopil je a bedlivě si je prohlížel. „Kouli viděnípoznávám, ale tohle ne. Zdá se to být velmi mocné,ale hádám, že nikoli negativně." „Jsi velice bystrý, což je důvod, proč jsem si tězvolil, Rhonine. Účel koule znáš; prsten tě budechránit. Půjdeš do říše, kde stále ještě vládnou orkové.Tenhle prsten tě skryje před jejich detekčními kouzly.Bohužel zároveň znemožní nám tě sledovat." „Takže na vlastní pěst." Rhonin se na svéhoochránce trpce usmál. „Alespoň už nebudu mít šancipřipravit o život další lidi..." „Co se toho týče, nebudeš úplně sám, alespoň necestou do přístavu. Bude tě doprovázet hraničář." Rhonin přikývl, přestože o nějakou eskortu přílišnestál, tím méně o hraničáře. Rhonin se s elfy příliš vlásce neměl. „Ještě jsi mi neřekl cíl celé mise." Postava se zaklonila směrem do stínu, jako byseděla na nějaké židli, kterou mladý čaroděj neviděl. Vypadalo to, že mág zvažuje vhodná slova.„Nebyli k tobě zrovna ohleduplní, Rhonine. Někteříčlenové rady dokonce zvažovali, že tě navždy vyloučí zřádu. Musíš si svůj návrat zasloužit tím, že tuhle misibezchybně splníš." „Asi to nebude žádná legrace, že?"
  19. 19. „Jsou v tom draci... a něco, o čem si všichni myslí,že to dokáže jen někdo s tvými schopnostmi." „Draci..." Rhoninovy oči se na okamžik rozšířily anehledě na své sklony k aroganci věděl, že muselprávě znít jako nějaký učeň. Draci... i jen zmínka o nich vyvolávala v mladšíchčarodějích posvátnou úctu. „Ano, draci." Temný mág se nepatrně naklonilsměrem k Rhoninovi. „Nesmíš zklamat, Rhonine. Otvé misi nesmí vědět nikdo kromě rady a tebe,dokonce ani ten hraničář, co tě bude doprovázet, anikapitán alianční lodi, která tě doveze ke břehům KhazModanu. Pokud by se jediné slovo o tvém poslánídostalo ven, mohlo by to zhatit všechny naše plány." „Ale o co jde?" Rhoninovy zelené oči nyní plályvzrušením. Tohle bude ohromně nebezpečná věc, aleodměna byla jasná. Návrat do řádu a znovuzískániztracené reputace. V rámci Kirin Tor nic neznamenalopro čaroděje tolik jako právě reputace, přestože by tonikdo ze starších členů nikdy otevřeně nepřiznal. „Půjdeš do Khaz Modanu," řekl čaroděj váhavě, „aaž tam dorazíš, uděláš všechny kroky potřebné ktomu, abys osvobodil ze zajetí orků Dračí královnu,Alexstraszu..."
  20. 20. Dvě V ereesa čekala nerada. Většina lidí sedomnívala, že elfové mají trpělivost ledovců, ale timladí, jako byla ona, jen rok po ukončeníhraničářského výcviku, bylí v tomto ohledu velmipodobní lidem. Čekala už tři dny na čaroděje, kteréhoměla doprovodit do jednoho z východních přístavů nabřehu Velkého moře. Obecně uznávala čaroděje stejnějako všichni elfové ostatní lidi, ale k tomuhle zatímnecítila nic jiného než hněv. Vereesa se chtěla přidatke svým bratrům a sestrám, pomoci jim uštvatkaždého zbývajícího orka a poslat ty vražedné zrůdyna smrt. Hraničářka nečekala, že její první velký úkolbude dělat chůvu nějakému senilnímu a evidentněsklerotickému mágovi. „Ještě hodinu," mumlala si pod nos. „Hodinu aodcházím." Její štíhlá ořechově hnědá klisna slabě zaržála.Generacím elfských šlechtitelů se podařilo vytvořit
  21. 21. zvíře vysoko nadřazené svým divokým předkům,nebo se Vereesin lid alespoň domníval, že tomu takje. Klisna byla dokonale sžitá se svou jezdkyní a to,co by se normálně nezdálo být ničím víc než pouhýmodfrknutím, okamžitě postavilo hraničářku na nohy sprsty na napnuté tětivě luku. Lesy kolem však byly i dál tiché. Takhle hlubokona území Aliance se ani nedal čekat nějaký útok trolůči orků. Pohlédla směrem k malému hostinci, ukterého se měli setkat, ale kromě pacholka ve stájíchnikoho neviděla. Přesto ještě nesklonila luk. Jejíklisna neměla ve zvyku ozývat se, když v její blízkostinikdo nebyl. Snad bandité? Hraničářka se pomalu otáčela. Vítr jí vehnal dlouhéstříbrné vlasy do tváře, ale ty jí naštěstí nezakrylyvýhled. Oči tvaru mandlí a barvy té nejjasnější modréoblohy se rychle zaměřovaly i na ten sebenepatrnějšípohyb listů a špičaté uši, které jí trčely z hustýchvlasů, dokázaly zachytit i zvuk motýlích křídel. Přesto stále ještě neviděla nic, co by mohlo býtdůvodem pro varování jejího zvířete. Snad už případnou hrozbu sama zastrašila. Stejnějako většina elfů si byla dobře vědoma svého velmipůsobivého vzhledu. Byla vyšší než většina lidí aobutá v kožených botách sahajících až ke kolenům,oblečená v kalhotách a blůze barvy lesní zeleně ahnědém cestovním plášti vypadala impozantně. Rucejí chránily kožené rukavice, protažené až k lokti, zkůže tak jemné, že zároveň neztrácela cit nutný kestřelbě z luku nebo k boji s mečem, jenž jí visel skrytv pochvě u pasu. Přes blůzu měla brnění z tvrzenékůže tvarem dokonale přizpůsobené její štíhlé, ale na
  22. 22. určitých místech pěkně zaoblené postavě. Jeden zmístních lidí udělal v hostinci tu chybu, že nahlasobdivoval některé obzvláště ženské aspekty jejípostavy a zcela pominul ty vojenské. Protože bylopilý a bylo pravděpodobné, že by si za střízlivá něcopodobného nedovolil, nechala ho Vereesa jít jen sněkolika zlomenými prsty. Klisna znovu zaržála. Hraničářka se na ni otočila ana rtech už měla uklidňující slova. „Předpokládám, že ty musíš být VereesaWindrunner," ozval se přímo za ní hluboký a velmipoutavý hlas. Než onen muž stačil říct víc, mířil mu hrot šípupřímo pod ohryzek. Kdyby Vereesa šíp vypustila,prošel by lehce krkem a vyletěl druhou stranou ven. Cizinec však kupodivu zůstal stát, jakoby toutoskutečností zcela nedotčen. Elfka si ho prohlédla odhlavy k patě - což nebylo zrovna nepříjemné, to simusela přiznat - a uvědomila si, že ten člověk nemůžebýt nikdo jiný než čaroděj, na kterého už tři dny čeká.To by rovněž vysvětlovalo chování klisny a jejíneschopnost zaznamenat jeho přítomnost. „Ty jsi Rhonin?" zeptala se hraničářka nakonec.„Čekala jsi někoho jiného?" opáčil s náznakemhořkého úsměvu. Sklonila luk a poněkud se uvolnila. „Říkaličaroděj; to je vše, člověče." „A mně řekli elfský hraničář, nic víc." Pohlédl nani tak, že Vereesa málem znovu namířila hrot šípu najeho krk. „Takže to vypadá, že jsme se v pořádkunašli."
  23. 23. „Ani ne. Čekala jsem tu tři dny! Tři drahocennédny přišly vniveč!" „Nešlo to jinak. Musel jsem udělat spoustupříprav." Tím čaroděj skončil. Vereesa to vzdala. Stejně jako většinu lidí, anitohohle nezajímal nikdo kromě něj samotného. Řeklasi, že má vlastně štěstí, že nemusela čekat déle. Žaslajen nad tím, jak mohla Aliance dokázat zvítězit nadHordou s tolika lidmi podobnými tomuhle ve svýchřadách. „No, jestli se opravdu chceš dostat do KhazModanu, bylo by nejlepší, kdybychom vyraziliokamžitě." Elfka pohlédla za něj. „Kde máš koně?" Napůl čekala odpověď, že žádného nemá a že sesem přemístil díky svým zvláštním schopnostem... alekdyby tomu tak bylo, nepotřeboval by ji, aby hodoprovodila k lodi. Jako čaroděj musel mítnepochybně velkou moc, ta však rozhodně nebylaneomezená. Mimo to, z toho mála, co o této misivěděla, předpokládala, že Rhonin ji bude všechnupotřebovat na to, aby alespoň přežil. Khaz Modannebyla země, kde by cizinci byli příliš oblíbení. Stanyorků zdobila spousta lebek statečných válečníků,alespoň podle toho, co slyšela, a nebe neustálekřižovali draci. Ne, ani Vereesa by na takové místonešla bez doprovodu přinejmenším menší armády.Nebyla zbabělec, ale ani blázen. „Uvázaný u koryta blízko hostince, aby se mohlnapojit. Už jsem dnes ujel pěkný kus cesty, mylady." Ten titul by Vereese pravděpodobně polichotil,kdyby nebylo té malé známky sarkasmu, o kterém sedomnívala, že jej zaslechla v čarodějově hlase.
  24. 24. Potlačila zlost, kterou vůči tomu člověku cítila,otočila se ke koni, vrátila luk i šíp na své místo usedla a jala se připravovat zvíře na cestu. „Mému koni by celkem prospělo několik minutodpočinku," navrhl čaroděj, „a mně asi taky." „Hodně rychle se naučíš spát v sedle... a tempo,kterým vyrazíme, umožní tvému koni znovu nabratsíly. Čekali jsme příliš dlouho. Není mnoho lodí,dokonce ani v Kul Tirasu, které by ochotně vyplulydo Khaz Modanu jen kvůli nějakému čaroději, co jedepozorovat orky. Jestli nebudeme v přístavu včas,mohlo by je napadnout, že existuje mnohosnadnějších a ne tak sebevražedných způsobů, jak sivydělat peníze." S úlevou zjistila, že se Rhonin nenamáhá jíoponovat. Místo toho se zamračil a zamířil zpět khostinci. Vereesa sledovala, jak odchází, a doufala, ženebude muset odolávat pokušení probodnout ho dřív,než se rozdělí. Přemýšlela o jeho misi. Pravda, Khaz Modan inadále znamenal hrozbu zejména díky drakům a jejichorkským pánům, ale Aliance už měla na tomto územídaleko lépe vycvičené pozorovatele. Vereesa mělapodezření, že Rhoninův úkol v sobě zahrnuje ještěněco jiného, velice vážného, jinak by přece Kirin Tornemohli kvůli jednomu arogantnímu mágovi tolikriskovat. Ale i tak, zvážili celou záležitost dostatečně,když zvolili právě jeho? Přece museli mít k dispoziciněkoho schopnějšího - a hlavně důvěryhodnějšího. Natomhle čaroději něco bylo, nejvíc ze všeho to všakvzbuzovalo pocity nepředvídatelnosti, která mohlasnadno vést ke katastrofě.
  25. 25. Elfka se pokusila setřást ze sebe všechnypochybnosti. Kirin Tor se rozhodli a vedení Aliance snimi očividně souhlasilo, jinak by ji neposlali, aby hodoprovázela. Nejlépe udělá, když to všechno hodí zahlavu. Po ní se chce jen, aby dopravila svěřenouosobu k lodi, a potom si může jít svou cestou. Cobude nebo nebude Rhonin dělat poté, až se rozdělí, jinemusí ani v nejmenším zajímat. Cestovali čtyři dny a ani jednou je neohrozilo nicnebezpečnějšího než několik dotěrných komárů. Zajiných podmínek by se jejich cesta dala nazvat téměřidylickou, ovšem nebýt skutečnosti, že Rhonin a jehoprůvodce spolu celou tu dobu v podstatě nemluvili.Čaroděje tahle skutečnost z větší části vůbec netrápila,neboť jeho myšlenky byly upřeny směrem knebezpečnému úkolu. V okamžiku, kdy ho loďAliance dopraví na pobřeží Khaz Modanu, budeodkázán sám na sebe v říši stále ovládané nejen orky,ale i jimi drženými draky. Přestože Rhonin nebylzbabělec, netoužil po dlouhém mučení a pomalésmrti. Alespoň že mu jeho dobrodinec z rady poskytlposlední známé informace o pohybu klanuDragonmaw. Dragonmaw bude nyní jistě obzvláštěostražitý, zejména jestli, jak se Rhonin dozvěděl, ječerný Deathwing skutečně naživu. Nehledě na to, jak nebezpečný se Rhoninův úkoldál být, nehodlal se v žádném případě vrátit. Dostalpříležitost nejen napravit svou reputaci, ale dokoncepostoupit na žebříčku Kirin Tor. Za něco takovéhomusí být svému patronovi, kterého znal pouze podjménem Krasus, do smrti vděčný. To jméno bylo jistěfalešné, což nebylo u vládnoucích členů rady nijak
  26. 26. nezvyklé. Pánové Dalaranu byli vybíráni tajně a osvém jmenování věděli jen oni sami. Dokonce anijejich milovaní neměli o jejich skutečném povolánínejmenší tušení. Ani hlas Rhoninova dobrodince zcelajistě nemohl být jeho pravým... tedy pokud ten člověkvůbec byl muž. Bylo možné uhádnout identitu některých z členůužšího kruhu, ale Krasus zůstával i pro svého bystréhoagenta záhadou. Ve skutečnosti však RhoninaKrasova skutečná identita nezajímala ani zdaleka takjako to, že díky němu by se mladému čaroději mohlysplnit jeho sny. Sny však zůstanou jen sny, pokud se mu nepodařídostat se na loď. Naklonil se v sedle a zeptal se: „Jakje to ještě daleko do Hasicu?" Vereesa, aniž by se otočila, chladně odpověděla:„Ještě nejméně tři dny. Neboj; tímhle tempem se tamdostaneme včas." Rhonin se vrátil do původní polohy. Tahlekonverzace byla u konce. Dnes teprve druhá. Jedinávěc horší než společná jízda s elfem by byla mít zaspolečníka jednoho z těch umíněných rytířů Řádustříbrné ruky. Bez ohledu na svou všudypřítomnoudvornost dávali paladinové jasně najevo, že považujímagii za příležitostné nutné zlo, bez kterého by se zajiných podmínek bez problému obešli. Poslední, sekterým se Rhonin setkal, mu zcela otevřeně naznačil,že věří, že se duše mága po smrti setká v ténejzatracenější pekelné propasti se starými démony. Ato nehledě na to, jak je Rhoninovo svědomí čisté. Pozdní odpolední slunce se začalo ztrácet zavrcholky stromů a tvořilo hluboké stíny ostře
  27. 27. kontrastující s místy, kde ještě záře pronikala až nazem. Rhonin doufal, že se jim podaří dosáhnout koncelesa před setměním, ale nyní bylo téměř jasné, žetomu tak nebude. Ne poprvé v duchu prolétl všechnymapy uložené ve své hlavě a pokusil se nejen určitjejich polohu, ale také ověřit informaci, že to dopřístavu stihnou včas. Zdržení před setkání s Vereesoubylo nevyhnutelné a bylo výsledkem snahy sehnatvšechny nezbytné zásoby a přísady. Jen doufal, že tonakonec nezhatí celou misi. Osvobodit Dračí královnu... Pro někoho snad nemožný, neuskutečnitelný úkol apro většinu lidí jistá smrt. Přesto během války užRhonin podobné dostal. Bylo zcela jasné, že pokudbude Dračí královna opět volná, přijdou orkové o svou poslední velkou zbraň. Rhonin věděl, že většina členů rady doufá v jehoneúspěch. Zbavit se ho by znamenalo smazat černoukaňku na historii celého řádu. Celá mise tak měladvojí ostří. Všichni budou nadšeni, když uspěje, alehluboce si oddychnou, když zemře. Alespoň že mohl věřit Krasoví. Byl první, kdo zaním přišel s otázkou, zda si stále ještě myslí, žedokáže i nemožné. Klan Dragonmaw by pravděpodobnědokázal držet Khaz Modan navždy, kdyby se Dračíkrálovnu nepodařilo osvobodit, a dokud tam existujíorkové, kteří pokračují v tom, co Horda začala,zůstávají pro ty uvězněné v táborech určitou nadějí. Anikdo nechtěl, aby se válka vrátila. I bez ní měla nyníAliance spoustu práce s uklidňováním rozmíšek vevlastních řadách.
  28. 28. Krátké zahřmění vytrhlo Rhonina ze zamyšlení.Pohlédl na nebe, ale uviděl jen několik roztrhanýchmraků. Zamračil se a otočil se na elfku s úmyslemzeptat se jí, jestli ten hrom rovněž slyšela. Druhý, daleko hrozivější rachot mu napnul všechnysvaly v těle. Ve stejný okamžik na něj Vereesa skočila. Nějak sejí podařilo bleskurychle se vytočit v sedle a vrhnout sepřímo na něj. Vše kolem překryl ohromný stín. Hraničářka vrazila do čaroděje a svou váhouznásobenou prudkostí odrazu i brněním, které na soběměla, strhla Rhonina z koně, takže oba dopadli nazem. Ta se doslova otřásla, ale nikoli jejich pádem,nýbrž ohlušujícím řevem, jenž se silou tornádapřehnal přes obě ležící postavy. Když čaroděj v šokudopadl na tvrdou zem, dokázal přes bolest ještěvnímat divoké řehtání svého koně - které však jako byněkdo najednou utnul. „Zůstaň ležet!" snažila se Vereesa překřičet vítr ařev. „Zůstaň ležet!" Rhonin se přesto přetočil, aby se mohl podívat nadsebe, ale místo nebe uviděl spíše výjev ze samotnéhopekla. Téměř celou oblohu nyní zakrývalo těloohromného rudě planoucího draka. V předníchspárech držel to, co zůstalo z jeho koně, včetněčarodějových cenných a pečlivě vybraných zásob.Rudý drak jediným polknutím pozřel zbyteknebohého zvířete a oči už měl upřeny na dvěpostavičky pod sebou.
  29. 29. Na ramenou toho monstra seděla zelená postava svýraznými kly a válečnou sekerou, která vypadalapřinejmenším stejně veliká jako čaroděj, a podivnýmjazykem štěkala rozkazy s prstem namířeným přímona Rhonina. S otevřenou tlamou a připravenými drápy se drakřítil dolů. „Děkuji vám za váš čas, Vaše Veličenstvo," řeklvysoký černovlasý šlechtic hlasem plným síly aporozumění. „Snad se nám podaří zabránit této krizi,aby roztrhala naši práci na kusy." „Pokud ano," odpověděl starší vousatý mužoblečený do elegantního bílo-zlatého královskéhoroucha, „budou vám mít Lordaeron i Aliance za coděkovat, Lorde Prestore. Jedině díky vám mám nynípocit, že by Gilneas i Stromgarde mohly najítspolečnou řeč." Přestože ani král Terenas nebyl žádnýtrpaslík, cítil se ve společnosti Lorda Prestora jaksimalý. Mladší z obou mužů se usmál a odhalil dokonalézuby. Terenas by se divil, kdyby dokázal najít jinéhomuže s tak dokonale královskými rysy. S krátkými,perfektně upravenými černými vlasy, dokonaleoholenou tváří mu spousta žen u dvora padala knohám. Navíc měl bystrou mysl a držení tělakrálovštější než někteří skuteční panovníci, takže senikdo ani nemohl příliš divit, že všichnizainteresovaní v alteracké otázce nakonec skončili uněj, včetně Genna Greymanea. Jak Terenaseinformovali jeho velvyslanci, Prestorovy způsobydokonce dokázaly vykouzlit na tváři vládce Gilneasuúsměv, což zdaleka nebylo obvyklé.
  30. 30. Na mladého šlechtice, o kterém pět let nikdoneslyšel, si králův host velice rychle získalskvělou reputaci. Prestor pocházel z nejhornatější anejodlehlejší části Lordaeronu, ale díky svýmpředkům si mohl dělat nároky na alteracký trůn. Jehomalé královstvíčko bylo zničeno během válkyjediným útokem dračí letky a on přišel pěšky až dohlavního města bez jediného sloužícího, který by mumohl pomoci se alespoň převléknout. To, jak sedokázal během svého pobytu zde vzchopit, je příběhspíš do nějaké pohádky. Ale co bylo důležitější, jehorady králi mnohokrát dobře pomohly, včetně temnýchdnů, kdy stárnoucí panovník řešil otázku LordaPerenolda. Prestor byl v tomto případě skutečnýmjazýčkem na vahách. Dodal Terenasovi odvahu,kterou potřeboval, aby se zmocnil Alteracu a vyhlásilna jeho území stanné právo. Stromgarde i ostatníkrálovství souhlasily s nutností takové akce protizrádnému Perenoldovi, nicméně Lordaeron si tamponechával vládu i po skončení války. Nyní by všakkonečně Prestor mohl všem vysvětlit nutnost učinitkonečné rozhodnutí. To nutilo stárnoucího monarchu dlouho přemýšleto řešení, které by jistě zaskočilo i muže, jenž nynístál před ním. Terenas odmítal svěřit vládu nadAlteracem Perenoldovu synovci, kterého se snažilpodporovat Gilneas. Nepovažoval za moudré anirozdělit království mezi Lordaeron a Stromgarde. Toby jistě vyvolalo hněv jak Gilneasu, tak i Kul Tirasu.A připojit Alterac celý k jinému království už byl holýnesmysl.
  31. 31. Ale co kdyby se vlády nad Alteracem chopil někdoschopný, všemi obdivovaný a uznávaný, kdo již dřívedokázal, že nemá na mysli nic než mír a jednotu? Apokud mohl král Terenas soudit, byl ten člověk idobrým správcem, nehledě na to, že by jistě zůstaloddaný Lordaeronu... „Skutečně, Prestore." Král položil ruku na ramenovyššího šlechtice. Prestor musel měřit hodně přes dvametry, ale přestože byl štíhlý, nedalo se o něm říct, žeby to byl nějaký čahoun. Jeho vypracované tělo velmidobře vyplňovalo modročernou uniformu, takževypadal jako skutečný hrdina. „Máš být na co pyšný...a já ti musím za mnohé děkovat! Nezapomenu na tvůjpodíl v celé záležitosti, věř mi!" Prestor zářil a zcela jistě věřil, že už brzy dostanezpět své malé horské královstvíčko. Terenas serozhodl nechat mu ten sen; až ho vládce Lordaeronukorunuje novým králem Alteracu, výraz Prestorovytváře bude alespoň zábavnější. Nestávalo se každýden, aby byl někdo dosazen na trůn... pokud na nějtedy titul nepřešel dědičně. Terenasův host mu zasalutoval a pak s hlubokouúklonou odešel z královské komnaty. Jakmile zmizelza dveřmi, král se zachmuřil, když ho napadlo, žehedvábné záclony, zlatý lustr ani bělostná mramorovápodlaha nejsou schopny ozářit tuto místnost tak jasnějako přítomnost toho mladého šlechtice. Lord Prestorse skutečně vymykal z řad lidí, kteří se normálně popaláci pohybovali. Tohle byl muž, kterému mohldůvěřovat, muž hoden jeho úcty ve všech směrech.Terenas si přál, aby se jeho vlastní syn Prestorovialespoň trochu podobal.
  32. 32. Král si prohrábl zarostlou bradu. Ano, dokonalýmuž pro znovuobnovení zašlé slávy celé země anastolení rovnováhy mezi členy Aliance. Nová a silnákrev. Když Terenas zašel ve svých myšlenkách ještě dál,připadla mu na mysl jeho dcera, Calia. Byla ještě dítě,ale zanedlouho z ní bezesporu bude krásná žena. Snadby jednoho dne, když všechno půjde dobře, mohli sPrestorem posílit spojenectví a přátelství královskýmsňatkem. Ano, půjde si nyní promluvit se svými poradci asdělí jim svůj královský záměr. Terenas si byl jistý, žes jeho rozhodnutím budou souhlasit. Ještě se nesetkals nikým, komu by se mladý šlechtic nelíbil. Král Prestor z Alteracu. Terenas si dokázalpředstavit výraz tváře svého přítele, až se o tomhledozví... Máte tvář zastíněnou úsměvem - zemřel někdostrašlivou krvavou smrtí, ó nenávistný?" „Ušetři mě svých pokusů o vtip, Krylle,"odpověděl Lord Prestor, jakmile za sebou zavřelmasivní železné dveře. Nad ním, ve starém domě,který mu daroval jeho hostitel, král Terenas,služebnictvo pečlivě vyhrané samotnýmPrestorem hlídalo, aby se v blízkosti neobjevilinezvaní návštěvníci. Jejich pán měl spoustu práce, apřestože žádný z jeho sloužících ve skutečnostinevěděl, co se v podzemní síni děje, velmi dobřevěděli, že jakékoli vyrušení jejich pána by je stáloživot. Prestor se tudíž žádného vyrašení neobával a věřil,že jeho lokajové uposlechnou rozkazu za každou tonu.
  33. 33. Kouzlo, kterým je zaklel, varianta toho, kterým se mupodařilo přimět krále i ostatní, aby ho tolikobdivovali, nedovolovalo nikomu, aby o jeho slovechpřemýšlel, či dokonce pochyboval. Účinnost tohotokouzla byla zatím stoprocentní. „Co nejpokorněji se omlouvám, ó pane všechpokrytců!" zaskřípala malá vychrtlá postavička předním. V jejím hlase byly stopy proradnosti, šílenství ačehosi nelidského - nebylo divu vzhledem k tomu, žePrestorův společník byl goblin. Jeho hlava sotva sahala k šlechticově opasku, takžeby snad někdo mohl tohle stvoření považovat za maléa slabé. Napůl šílený úšklebek však odhalil dlouhé,velmi ostré zuby a krvavě rudý, téměř rozeklanýjazyk. Šikmé žluté oči bez panenek jiskřily radostí, aleradostí, jakou způsobovalo trhání křídel mouchámnebo čtvrcení jiných slabších tvorů. Od týlu až ponízké čelo byla tvorova hlava pokrytá tmavě hnědousrstí. „Ale i tak je důvod k oslavám." Podzemní místnostbyla kdysi používána jako spižírna. Ve dnech, kdychlad země dokázal udržet vhodnou teplotu, zdedokonce byly uskladněny sudy s vínem. Nyní však, idíky některým Kryllovým úpravám, tu bylo horkojako uprostřed běsnící sopky. Lord Prestor se tu cítil jako doma. „Oslavy, ó mistře všech podvodů?" zahihňal seKryli. Tohle dělal často, obzvláště když byla vdohledu nějaká opravdu povedená špatnost. Mezi dvěnejvětší vášně zeleného stvoření patřiloexperimentování a vytváření chaosu a, pokud možno,kombinace těchto dvou. Celá temná polovina
  34. 34. místnosti byla ve skutečnosti přeplněna lahvičkami,prášky, podivnými mechanismy a ohavnou sbírkouvšeho, co sem goblin, přinesl. „Ano, oslavy, Krylle." Prestorovy jakoby všeprostupující černé oči byly bez jediného mrknutíupřeny na goblina, kterého najednou přešel smích ichuť na vtípky. „A ty bys byl velmi rád někde blízko,až ta oslava začne, nemám pravdu?" „Ano... pane." Šlechtic, stále ještě v uniformě, se zhlubokanadechl žhavého vzduchu. Na tváři se mu objevilvýraz úlevy. „Áááá, to mi chybělo..." Rysy v obličejimu najednou ztvrdly. „Ale musím počkat. Jen když tobude nezbytně nutné, co, Krylle?" „Jak říkáte, pane." Na Prestorovu tvář se vrátil úsměv, nyní všakzlověstný. „Jestli to nevíš, pravděpodobně se díváš napříštího krále Alteracu." Goblin zkroutil své svalnaté tělo do hlubokéúklony. Buď požehnána tvá královská výsost, králiD..." Nějaký šramot způsobil, že se oba okamžitě ohlédlidoprava. Ze železné trubky vedoucí do staréventilační šachty se vynořil menší goblin. Postavičkase protáhla ven a spěchala ke Kryllovi. Na odpornétváři měla pobavený výraz, který však podPrestorovým pohledem okamžitě zmizel. Druhý goblin něco Kryllovi pošeptal do velkéhošpičatého ucha. Kryli zasyčel a pokynutím ruky menšízrůdu propustil. Goblin zmizel stejně rychle, jako seobjevil.
  35. 35. „Co se děje?" Přestože ta slova zněla z úst šlechticeklidně, až příjemně, bylo zároveň zřejmé, že vyžadujeokamžitou odpověď. „Óóóó, šlechetný," začal Kryli a na zvířecí tvář semu vrátil šílený úšklebek. „Dnes vám přeje štěstí, jakse zdá! Co takhle uzavřít nějakou sázku? Hvězdy vámmusí být jistě nakloněny..." „Co se děje?" „Někdo... někdo se pokouší osvoboditAlexstraszu..." Prestor se zahleděl na svého sluhu. Zíral na nějupřeně tak dlouho a tak intenzivně, že se Kryli začaltřást. Goblin si byl jistý, že teď musí přijít smrt.Škoda. Chtěl provést ještě tolik experimentů,vyzkoušet tolik výbušnin... V tu chvíli vysoká černá postava před nímpropukla v hluboký, temný a ne zcela přirozenýsmích. „Dokonalé..." podařilo se Lordu Prestorovivyslovit mezi záchvaty smíchu. Natáhl ruce, jako bychtěl chytit vzduch. Jeho prsty se nyní zdály býtneuvěřitelně dlouhé, téměř zakončené drápy.„Naprosto dokonalé!" Nepřestával se smát a goblin Kryli se poněkuduklidnil, i když se trochu divil a nevěřícně kroutilhlavou. „A mně budou říkat, že jsem šílený," zabručel sitiše pod nosem.
  36. 36. Tři S vět se proměnil v oheň. Vereesa zaklela, když se oba s čarodějem náhleocitli pod ohnivou stěnou, kterou na ně znenadánívychrlil rudý drak řítící se ohromnou rychlostí dolů.Kdyby se kvůli Rhoninovi neopozdili, tohle by senikdy nestalo. Už by byli v pořádku v Hasicu a ona byse s ním rozloučila. Teď to spíš vypadalo, že se obabudou loučit se životem... Věděla, že orkové z Khaz Modanu neustále posílajídračí jezdce, aby šířili hrůzu jinak pokojnými zeměminepřítele, ale proč musela mít zrovna ona se svýmspolečníkům tu smůlu, že na ně jeden z nich narazil?Draků poslední dobou ubývalo a říše Lordaeronu bylaohromná. Podívala se na Rhonina, který se vnořil hlouběji dolesa. Jistě. Nějak jí to všechno zapadalo do toho, co simyslela o čarodějích. Draci měli daleko citlivějšísmysly než elfové; a někteří lidé tvrdili, že dokonce
  37. 37. do určité míry dokáží vycítit i magii. Tahlekatastrofální náhoda musela být vina toho čaroděje.Ten ork se svým drakem si jistě přišli pro něj. Rhonin si evidentně myslel něco podobného, neboťse snažil dostat se z dohledu draka, jak nerychlejidovedl, a nořil se hlouběji mezi stromy směrem od ní.Hraničářka si odfrkla. Čarodějové se nikdy nehodilido první linie; bylo snadné napadnout někoho zezálohy nebo z velké dálky, ale když jste se muselisvému nepříteli postavit... Jistě, ale tohle byl drak. Drak sklouzl po křídle směrem k prchajícímučlověku. Bez ohledu na to, co si o něm ona samamyslela, byla by nerada, kdyby viděla čaroděje umřít.Nicméně, když se rozhlédla kolem sebe, nevidělastříbrovlasá dívka žádný způsob, jak by mu mohlapomoci. Její kůň zmizel společně s Rhoninovým aspolu s ním byl pryč i oblíbený luk. Vše, co jí zbylo,byl meč u pasu, což však nebyla příliš vhodná zbraňpro souboj s létajícím obrem. Vereesa se znovupodívala kolem sebe, ale neviděla nic, co by se jíhodilo. Zbývala jediná možnost. Jako hraničářka nemohladovolit, aby se čaroději něco stalo, pokud stále ještěbyla schopna něco udělat. Aby mu zachránila život,musela Vereesa udělat to jediné, co ji napadlo. Elfka vyskočila ze svého úkrytu, zamávala rukamanad hlavou a zakřičela: „Tady! Sem, ty přerostláještěrko! Tady!" Dračí samec, Vereese se konečně podařilo určitjeho pohlaví, ji však přes hukot plamenů, které jižzachvátily les, neslyšel. Někde v tom pekle se Rhonin
  38. 38. pokoušel přežít. Drak se zase snažil ujistit se, že semu to nepodaří. Elfka zaklela, rozhlédla se a uchopila těžký kámen.To, co měla v úmyslu, by bylo pro člověka naprostonemožné. Pro ni jen velmi nepravděpodobné. Vereesajen doufala, že její ruka je stále ještě tak dobrá jakopřed několika lety. Zaklonila se a mrštila kamenem po rudémleviatanovi. Podařilo se jí přehodit celou vzdálenost, ale drak senajednou pohnul a Vereesa byla přesvědčená, že hokámen mine. Přestože skutečně nezasáhla hlavu,narazil kámen do konce blanitého křídla. Vereesanedoufala, že by mohla zvíře zranit - obyčejný kámenbyl proti dračímu pancíři skutečně směšnou zbraní šlojí jen o to upoutat drakovu pozornost. A to sejí podařilo. Ohromná hlava se okamžitě otočila směrem, odkudkámen přilétl, a drak zařval vztekem nad nečekanýmvyrušením. Ork na svého nosiče něco nesrozumitelněkřičel. Obrovské okřídlené monstrum se zničehonicprudce otočilo a zamířilo přímo na ni. Podařilo se jíodvrátit jeho pozornost od prchajícího mága. A co teď? hubovala hraničářka sama sobě. Elfka se otočila a běžela, přestože už teď věděla, ženemá šanci svému pronásledovateli uniknout. Vrcholky stromů jí nad hlavou vybuchly vplamenech zároveň s tím, jak drak zastínil zem kolemní. Kolem Vereesy padaly hořící úlomky větví aněkteré z těch větších jí přehradily cestu. Bez váhání
  39. 39. zahnula ostře doleva a vnořila se mezi stromy, kteréještě nestačily zachvátit plameny. Umřeš! oznámila sama sobě. A všechno kvůli tomubezcennému čaroději! Ohlušující řev ji přiměl ohlédnout se přes rameno.Rudý drak už byl přímo za ní a jeden z drápyzakončených pařátů už se po ní natahoval. Vereesa sipředstavila, jak ji drtí nebo v horším případě živoustrká do ohromné tlamy, kde bude rozžvýkána nebospolknuta zaživa. Když už však byla smrt jen centimetry od ní, draknajednou stáhl pařát k tělu a začal se ve vzduchuzmítat. Drápy se zaryly do jeho vlastního těla a každákončetina se snažila škrábat jiné místo na těle, jako by-jako by draka všechno nesnesitelně svědilo. Ork najeho hřbetě se snažil udržet nad svým nosičemkontrolu, ale stejně tak by to mohl být on, kdozpůsoboval drakovi jeho utrpení, tolik mu byla jehosnaha platná. Vereesa se zastavila a zírala. Něco takového ještěnikdy neviděla. Drak se točil a svíjel, jak se snažilzbavit se čehokoli, co ho postihlo, ale jeho pohyby sestále víc blížily panice. Jeho orkský jezdec se už drželjen zázrakem. Co asi, uvažovala elfka, mohlo něcotakového... Odpověděla si šeptem sama: „Rhonin?" A jako byho vyslovením jeho jména vyvolala jako nějakéhoducha, čaroděj v tu chvíli stál před ní. Ohnivé vlasyměl rozcuchané a tmavé roucho potrhané a potřísněnéblátem, ale on sám vypadal celkem nezasažen peklem,kterým zcela jistě musel projít.
  40. 40. „Myslím, že bychom raději měli zmizet, dokud tojde, co, elfko?" Nemusel ji dvakrát pobízet. Tentokrát běžel prvníRhonin a napůl díky nějaké magické schopnosti,napůl veden instinktem je vedl hořícím lesem. Anijako hraničářka by si Vereesa sama nevedla lépe.Rhonin je vedl po stezkách, které ani elfka neviděla,dokud po nich neběžela. Celou tu dobu se jim nad hlavami zmítal drak adrápy si drásal pancíř. Když se po chvíli Vereesaznovu podívala nad sebe, všimla si, že se mu dokoncepodařilo zranit se do krve. Dračí drápy bylyparadoxně jedna z mála věcí, které se dokázaly dostatpřes jejich kůži. Po orkovi už nebylo ani stopy; zelenýválečník musel nakonec spadnout. Vereese ho nebylolíto. „Co jsi to tomu drakovi udělal?" podařilo se jínakonec zasípat. Rhonin s úmyslem dostat se co nejdříve z plamenůse ani neotočil. „Něco, co nakonec nevyšlo tak, jakjsem to chtěl! Měl to odnést daleko víc než jenomnepříjemným pocitem!" Znělo to, jako by byl sám na sebe naštvaný, ale nahraničářku poprvé udělal dojem. Ze zcela jisté smrtibylo nyní relativní bezpečí - tedy za předpokladu, žese dostanou z lesa. Někde za nimi drak příšerně řval nenávistí vůčicelému světu. „Jak dlouho to bude trvat?" Konečně se zastavil, aby se na ni mohl otočit,ale jeho pohled ji velice zneklidnil. „Ne dostdlouho..."
  41. 41. Zdvojnásobili své úsilí. Kamkoli se podívali,obklopoval je oheň. Konečně však doběhli ke koncipožáru, prosmýkli se kolem posledních plamenů aocitli se na místě, kde jediné nebezpečí znamenalhustý kouř. Oba se dusili kašlem, jak se v dýmu isnažili popadnout dech, a hledali cestu, kudy by mohliběžet dál proti větru a zároveň nechat plameny i drakai za sebou. Náhle jimi otřáslo další zařvání, tentokrát v němvšak neslyšeli bolest, nýbrž vztek a chuť po pomstě.Čaroděj i hraničářka se otočili a sledovali vzdálenourudou hrozbu. „Kouzlo přestalo působit," zamumlal Rhonin, alenebylo to nutné. Bezesporu tomu tak bylo a Vereese bylo jasné, žedrak přesně ví, kdo je zodpovědný za jeho utrpení. Stéměř nadpozemskou přesností se drak otočil k nim azabral ohromnými kožnatými křídly, aby ti dvazaplatili za jeho bolest. „Máš další kouzlo?" volala Vereesa a běžela zevšech sil. „Snad! Ale raději bych ho nepoužíval tady! Mohlibychom to odnést taky!" Jako by drak nebyl schopen toho samého. Elfkadoufala, že Rhonin najde způsob, jak to kouzlo použít,než oba skončí jako žrádlo pro blížící se rudounestvůru. „Jak daleko..." čaroděj lapal po dechu. „Jak dalekodo Hasicu?" „Moc daleko." „Nějaká jiná osada po cestě tam?"
  42. 42. Pokusila se vzpomenout si. Napadlo ji jedno místo,ale nedokázala si vzpomenout ani na jeho jméno, anina detaily. Věděla jen, že leží asi den cesty odtud.„Nějaká ano, ale..." Drakův řev jimi oběma znovu otřásl. Nad hlavou se jim přehnal stín. „Jestli máš nějaké kouzlo, které by mohlofungovat, navrhovala bych použít ho hned!" Vereesaznovu zalitovala, že nemá svůj luk. S ním by se mohlaalespoň pokusit zasáhnout oko. Mohlo by to stačit,aby tu zrůdu zahnala. Rhonin se neočekávaně prudce zastavil, aby čelilblížící se hrozbě, takže se oba málem srazili. Zachytilji na čaroděje překvapivě silnými pažemi a postavilvedle sebe. Jeho oči doslova zářily. Vereesa o něčemtakovém už slyšela. Mohlo se to stát, když velmimocní mágové sesílali náročné kouzlo, ona to všaknikdy neviděla. „Modli se, aby se to neobrátilo proti nám," zamručel. Natáhl paže a konečky prstů namířil na blížícího se rudého draka. Začal mumlat slova v jazyce, kterému Vereesanerozuměla, ale který jí naháněl husí kůži. Rhonin sepjal ruce a pokračoval v odříkávání... Z mraků najednou vylétli tři okřídlení tvorové. Vereesa zatajila dech a Rhonin přestal mluvit, čímžkouzlo zastavil. Vypadalo to, že je připravený proklítsamotné nebe, ale pak elfka poznala, co jsou titvorové zač. Gryfoni... ohromná okřídlená stvoření s orlí hlavoua lvím tělem... a s jezdci na hřbetech. Chytila Rhonina
  43. 43. za paži. „Nedělej nic!" Udiveně na ni pohlédl, alepřikývl. Oba znovu zvedli hlavy, protože drak jim už zakryl celou oblohu. Tři gryfoni se najednou vyrojili kolem draka, kterýbyl očividně překvapen. Vereesa nyní dokázalarozeznat i jezdce, ne že by to bylo nějak nutné. Jedinětrpaslíci ze vzdálené Aerie, nepřístupného hornatéhokrálovství ležícího až za říší Quel´thalas, dokázali nagryfonech létat. A jedině tihle zkušení válečníci se nasvých zvířatech mohli odvážit postavit se drakovi vevzduchu. Přestože byli gryfoni mnohem menší než rudý obr,byli schopni tento handicap srovnat ohromnými jakobřitva ostrými drápy a zobáky, jimiž dokázali rozervatdračí pancíř. Navíc byli ve vzduchu daleko obratnějšía schopni uhýbat v tak prudkých otočkách, že je drakzkrátka nedokázal napodobit. Ani trpaslíci nebyli jen obyčejnými jezdci na svýchzvířatech. Byli sice poněkud větší a štíhlejší než jejichpozemští bratranci, ale v žádném případě ne slabší.Přestože jejich oblíbenou zbraní při nebeskýchpatrolách byla legendární hromová kladiva, tihle třiměli obrovské válečné sekery s dvojitým ostřím adlouhým topůrkem, kterým se válečníci velmi zručněoháněli. Čepele byly vyrobeny z kovu příbuznéhoadamantiu a dokázaly prorazit i dračí lebku,chráněnou navíc kostěným pancířem. Říkalo se, žeslavný jezdec na gryfonu Kurdran skolil draka ještědaleko většího, než byl tenhle, jedinou dobře mířenouranou právě takovou sekerou.
  44. 44. Okřídlená zvířata kroužila kolem svého protivníkaa nutila ho neustále se otáčet ze strany na stranu, abyse dokázal bránit tam, kde zrovna hrozilo největšínebezpečí. Orkové už se dříve naučili dávat si nagryfony pozor, ale zdálo se, že drak, nyní bez jezdce,neví zcela přesně, co má dělat. Trpaslíci tohookamžitě využili a nechali svá zvířata míhat sedrakovi před očima, takže ten se stával čím dál vícnervózním. Dlouhé vousy a do culíku stáhnuté vlasyse trpaslíkům zmítaly ve větru a oni se doslovavysmívali obřímu netvorovi do tváře. Ten smích horozzuřil ještě víc, takže nyní zběsile máchal tlapamikolem sebe a chrlil oheň na všechny strany. „Úplně ho dezorientují," prohlásila Vereesauchvácená dokonalou taktikou. „Ví, že je ještě mladýa nemá rozvahu potřebnou k plánovanému útoku!" „Což znamená, že my můžeme jít," odpovědělRhonin. „Mohli by potřebovat naši pomoc!" „Musím splnit úkol," řekl podrážděně. „A oni majísituaci pod kontrolou." To byla pravda. Zdálo se, že bitva je pevně v rukoujezdců na gryfonech, přestože ještě museli udeřit.Trojice neustále létala kolem rudého draka, který užzcela ztratil pojem o prostoru. Dělal, co mohl, aby sezaměřil na jednoho z útočníků, ale pokaždé se druhýmdvěma podařilo znovu odvést jeho pozornost na sebe. Jen jednou se oheň skutečně přiblížil k jednomuz gryfonů. Jeden z trpaslíků náhle zvedl ohromnou sekeru ajejí čepel se zaleskla v zapadajícím slunci. Trpaslík se
  45. 45. dostal nad draka a pak, když se přiblížil k obrověhlavě, vrhl se jeho gryfon střemhlav dolů. Drápy se zaryly do drakova krku. V okamžiku, kdydrak ucítil bolest, rozmáchl se trpaslík a ťal sekerou. Čepel se zaryla hluboko. Ne tak, aby zabila, aledost na to, aby drak zařval bolestí. Reflexivně se otočil a křídlem překvapil trpaslíka ijeho gryfona, takže se ve vývrtce řítili k zemi.Trpaslíkovi se podařilo udržet se, ale sekera muvypadla z rukou. Vereesa se otočila směrem, kam asi zbraň dopadla,ale Rhonin ji zadržel. „Říkal jsem, že musíme jít!" Protestovala by, ale jediný pohled na bojující jipřesvědčil o tom, že by skutečně nebyla nic platná.Zraněný drak se snažil nabrat výšku, ale gryfoni honepřestávali obtěžovat. I kdyby Vereesa sekeru našla,mohla by s ní maximálně hrozivě mávat. „Dobrá,"zabručela nakonec elfka. Společně spěchali z místasouboje a spoléhali na to, že Vereesa přesně ví,kterým směrem leží jejich cíl. Drak a gryfoni se zanimi proměnili v malé skvrny na obloze, částečně iproto, že se během bitvy pohybovali opačnýmsměrem než prchající dvojice. „Zvláštní..." zaslechla,jak si čaroděj šeptá. „Co?" „Ty uši nejsou jenom na parádu, že ne?" Vereesase naježila, přestože už slyšela horší urážky. Lidé a trpaslíci, žárliví na přirozenounadřazenost elfské rasy, si často za cíl svýchposměšků vybírali právě dlouhé špičaté uši. Užslyšela, že má uši jako osel, prase i, a to bylo snadnejhorší, goblin. I když Vereesa kvůli podobným
  46. 46. poznámkám nikdy na nikoho netasila zbraň, častodotyční litovali, že něco podobného vypustili z úst. Čarodějovy smaragdové oči se zúžily. „Promiň; tyjsi to považovala za urážku? Nemyslel jsem to tak." Pochybovala, že svou omluvu myslel vážně, alemusela být vděčná alespoň za ten pokus. Potlačilavztek a znovu se zeptala: „Co ti připadalo takzvláštní?" „Že se ten drak objevil tak přesně." „Když přemýšlíš o tomhle, měl by ses zamyslet inad tím, odkud se vzali ti gryfoni. Nakonec, to oni hopřece odehnali." Zavrtěl hlavou. „Někdo ho viděl a hlásil to. Tijezdci jen plnili svou povinnost." Zamyslel se. „Vím,že klan Dragonmaw musí být zoufalý, snaží sezastoupit oba druhé klany i své orky v táborech, aletakhle to přeci nejde." „Kdo může vědět, co si orkové myslí? Tohle byljasně jenom náhodný záškodník. Nebyl to určitě prvnípodobný útok na Alianci, člověče." „Ne, ale říkám si, kdyby..." Rhonin se dál nedostal,protože náhle jejich pozornost upoutal nějaký pohyb vlese... pohyb všude kolem. Hraničářka zažitým pohybem vytasila meč zpochvy. Rhoninovy ruce zmizely v záhybech jehoroucha. Bezpochyby se připravoval na kouzlo. Verresa nic neříkala, ale přemýšlela, jak by bylasi užitečný v otevřeném boji muže proti muži. Radšiby se měl stáhnout a nechat první útočníky na ní. Příliš pozdě. Z lesa vyrazilo šest urostlých jezdcůna koních a obklíčilo je. I v zapadajícím slunci jejich
  47. 47. zbroj stříbrně zářila. Elfce na hruď mířilo dlouhékopí.. Rhonin měl na své hrudi hrot druhého, a navícještě jeden mezi lopatkama. Tváře útočníků byly skryty pod hledím helemtvarem připomínajících lví hlavu. Jako hraničářkaVereesa žasla nad tím, jak se někdo může v takovézbroji vůbec pohybovat, natož vést válku, ale těch šestsedělo v sedlech, jako by je kovové pláty vůbecnetížily. Dokonce ani jejich koně, rovněž napůl skrytipod masivním brněním, nevypadali, že by neslinějakou neobvyklou váhu. Útočníci neměli žádnou vlajku a jediným znakemjejich identity se zdál být znak ruky sahající knebesům na kyrysu. Vereesa věděla, s kým má tu čest,ale nijak ji to neuklidnilo. Naposled, když se elfka spodobnými lidmi setkala, byla jejich zbroj jiná, s rohypo stranách helmice a symbolem Lordaeronu na štítua na hrudi. A pak se z lesa pomalu vynořil sedmý jezdec.Tenhle už na sobě měl tradičnější zbroj, kterouVereesa zprvu čekala i na ostatních. Pod helmou bezhledí rozeznávala silného muže - na člověka staršího amoudřejšího na pohled díky napůl šedivým vousům.Symboly Lordaeronu i svého řádu měl nejen nakyrysu a štítu, ale i na helmici. Stříbrná spona ve tvarulví hlavy držela kožený řemen, za kterým bylozastrčeno jedno z těch mocných válečných kladiv,která používali takoví jako on. „Elfka," zamručel poté, co si ji prohlédl. „Tvá silnápaže je vítána." Nepochybně velitel ostatních šesti sepuk otočil k Rhoninovi a s otevřeným opovržením
  48. 48. prohlásil: „A ztracená duše. Drž ruce tak, ať jevidíme, a nebudeme mít chuť ti je useknout." Zatímco se Rhonin zcela zřejmě snažil potlačitvztek, Vereesa se zmítala mezi pocity úlevy anejistoty. Byli zajati lordaeronskými paladiny —proslulými rytíři Řádu stříbrné ruky. Ti dva se setkali na místě plném stínů, na místě,kam se dostane jen několik vyvolených, dokonce imezi takovými, jako byli oni. Bylo to místo, kde sesny minulosti znovu a znovu vracely a kde se v mlzehistorie mysli pomalu pohybovaly nezřetelné obrysypodivných postav. Ani ti dva, kteří se zde potkali,nevěděli, jak velká Část této říše skutečně existovala akolik z ní bylo jen v jejich myšlenkách. Každopádnění byli jistí tím, že je tu nikdo neuslyší. Snad. Oba byli vysocí a štíhlí, tváře skryté pod kápí. Vjednom bylo možno rozeznat čaroděje, jehož znalRhonin jako Krasa; druhý by, až na nazelenalý odstínjinak šedého čarodějného roucha, mohl být jehodvojčetem. Teprve až když promluvili, bylo jasné, žena rozdíl od kancléře Kirin Tor je tenhle člověkbezpochyby muž. „Ani nevím, proč jsem přišel," řekl ke Krasoví. „Neboť jsi musel. Neměl jsi jiné volby." Druhý hlasitě zasyčel. „Pravda, ale nyní, kdyžjsem zde, můžu odejít, kdykoli budu chtít." Krasus zdvihl štíhlou ruku v rukavici. „Alespoňmne vyslechni." „Z jakého důvodu? Abys mi mohl znovu opakovat,co už jsem od tebe slyšel tolikrát?"
  49. 49. „Abys konečně skutečně vnímal, co ti celouříkám!" Krasovo neočekávané zvýšení hlasu je obazaskočilo. Jeho společník zavrtěl hlavou. „Už se kolem nichpohybuješ příliš dlouho. Tvé štíty, magické i osobní,se začínají hroutit. Je načase, abys tenhle beznadějnýúkol vzdal... stejně jako my." „Nevěřím, že je beznadějný." Poprvé bylo v jehohlase možno rozeznat náznak pohlaví, v hlasenajednou daleko hlubším, než by si většina Kirin Tormyslela, že je ho Krasus schopen. „Nemůžu, dokud jidrží v zajetí." „Co pro tebe znamená, je pochopitelné,Korialstraszi; to, co znamená pro nás, je jenvzpomínka na časy dávno minulé." „Jestli jsou ty časy pryč, proč jste tedy ty i ostatnístále ještě na svých místech?" odpověděl Krasusklidně. Své emoce měl bezesporu zpět pod kontrolou, „Protože chceme, aby naše poslední roky bylyklidné, plné míru..." „O důvod víc, abyste se ke mně přidali." Druhý muž znovu zasyčel. „Korialstraszi, copak senikdy nepodvolíš nevyhnutelnému? Tvůj plán nás,kteří tě dobře známe, nepřekvapuje! Už jsme malouloutku viděli, skutečně si myslíš, že svůj úkol dokážesplnit?" Krasus se na chvíli odmlčel, než odpověděl: „Mápotenciál to dokázat... ale není to jediné, co mám. Ne,myslím, že to nedokáže. Ale doufám, že jeho oběťnakonec přispěje k mému úspěchu... a kdyby ses kemuč přidal, byla by šance na něj ještě větší."
  50. 50. ,,Měl jsem pravdu." Krasův společník zněl velicezklamaně. „Stále stejná slova. Stejné prosby. Přišeljsem jen kvůli alianci, kdysi silné, mezi našimi dvěmafrakcemi, ale nyní vidím, že jsem se vůbec nemělobtěžovat. Nemáš za sebou nikoho, nemáš moc. Jsisám a musíš se skrývat ve stínech..." a gestem ukázalna mlhu, která je obklopovala, „na místech, jako jetohle, než aby ses ukázal ve své vlastní podstatě." „Dělám, co musím... a co vlastně ještě děláš ty?"Krasův tón už byl zase břitký. „Z jakého důvodu ještěexistuješ, starý příteli?" Druhou postavu tato mysl prostupující otázkazaskočila. Chvíli se díval na svého společníka, pak senáhle odvrátil. Udělal několik kroků směrem do mlhy,zastavil se a znovu pohlédl na čaroděje. Nyní zněljeho hlas rezignovaně. „Přeji ti hodně štěstí,Korialstraszi. Myslím to vážně. Já... my... prostěnevěříme, že minulost lze vrátit. Ty časy jsou pryč a snimi i my." ,,Sám sis zvolil." Už se téměř rozloučili, kdyžKrasus najednou zavolal: „Mám jen jediné přání, nežse vrátíš k ostatním." „A jaké?" Celá mágova postava nyní potemněla a ozvalo sezřetelné zasyčení. Už nikdy mi tak neříkej. Nikdy.Nesmí se o mně mluvit, ani zde ne." „Nikdo by přecinemohl..." Něco v Krasově hlase přimělo jeho společníkapřikývnout. Pak druhá postava rychle zmizela vprázdnotě. Čaroděj hleděl na místo, kde ještě před chvílí stál, apřemýšlel, jaké následky může tento rozhovor mít.
  51. 51. Kéž by měli alespoň trochu rozumu! Společně mělinaději. Každý sám nezmohl téměř nic... a to nahrávalonepříteli. ,,Blázni..." zabručel Krasus. ,Hloupí blázni... Čtyři P aladinové je odvedli do pevnosti, kterámusela být tím místem, o němž Vereesa mluvila.Rhonina ničím nezaujala. Vysoké kamenné zdiobklopovaly funkční, ničím nezdobené sídlo, kde sesvatí rytíři, statkáři a malé množství obyčejných lidípokoušeli relativně skromně žít. Prapory bratrstvavlály vedle vlajek Lordaeronské aliance, kterou rytířiRádu stříbrné ruky bezmezně podporovali. Nebýtobyčejných lidí, považoval by Rhonin celé místo zavojenský tábor, neboť svatý řád zde evidentně drželvše pevně ve svých rukou. Paladinové se chovali k elfce velice dvorně aněkteří z mladších rytířů přidali ještě poklonu navíc,kdykoli s ní mluvili. S čarodějem se však nebavili,
  52. 52. pokud to nebylo nutné. Dokonce mu anineodpověděli, když se ptal, jak daleko je to ještě doHasicu. Vereesa se musela zeptat ještě jednou sama,aby se dočkal odpovědi. Nehledě na první dojem všakani jeden z nich nebyl považován za vězně. To nicneměnilo na tom, že se Rhonin mezi rytíři cítil jakovyvrhel. Chovali se k němu slušně, neboť to po nichvyžadovala přísaha králi Terenasovi, ale zůstával proně odpadlíkem. „Viděli jsme draka i gryfony," zahřměl velitel,nějaký Duncan Senturus. „Naší povinností a ctí jeokamžitě vyrazit a poskytnout pomoc těm, kdo jipotřebují." Skutečnost, že boj se odehrával výhradně vevzduchu, daleko mimo dosah jejich zbraní, jejichsvatý entuziasmus nijak nezkalila, pomyslel si Rhoninsarkasticky. Asi si v tomhle budou s tou hraničářkoudobře rozumět. Bylo zvláštní, že čaroděje přepadlslabý majetnický pocit nebo snad žárlivost, že už jinemá jen pro sebe. Koneckonců byla mu přidělenajako průvodce a měla plnit svůj úkol až do Hasicu. Bohužel, co se týkalo Hasicu, měl DuncanSenturus rovněž své plány. Jakmile sesedli, nabídlramenatý rytíř elfce rámě se slovy: „Samozřejmě,bylo by od nás nezdvořilé nedohlédnout na to, abystese co nejrychleji a nejbezpečněji dostali do přístavu.Vím, že je to úkol, který jste dostala vy, mylady, alezcela zřejmě si nějaká vyšší moc přála, aby se našecesty zkřížily. Známe cestu do Hasicu velmi dobře,takže až se slunce vyhoupne na oblohu, vyrazí s vámimalá družina vedená mnou samotným."
  53. 53. Hraničářka se zdála potěšena, ale Rhoninovi se tojen těžko mohlo líbit. Všichni v pevnosti se na nějdívali, jako by se proměnil v nějakého orka nebogoblina. Už musel strpět dost opovržení od čarodějů anepotřeboval, aby mu ty pocity nějací paladinovépřivolávali zpět. „Je to od vás velice laskavé," skočil jim Rhonin dořeči, ale Vereesa je velice schopná hraničářka.Dostaneme se do Hasicu včas." Senturovi zkrabatil nos stejně, jak když člověkucítí něco hodně nepříjemného. Na tváři se mu všakpodařilo udržet ledový úsměv, když promluvilsměrem k elfce. „Dovolte mi osobně vás doprovoditdo vašich komnat." Otočil se k jednomu ze svýchpodřízených. ,,Mericu! Vymysli, kam strčit tohočaroděje..." „Tudy," zavrčel mohutný mladý rytíř splnovousem. Vypadal, že není daleko od toho odvéstRhonina za paži, i kdyby to znamenalo, že mu jipřitom zlomí. Rhonin by mu mohl ukázat, jaknesmyslné počínání by to bylo, ale kvůli své misi audržení míru mezi jednotlivými frakcemi v rámciAliance rychle vykročil, aby se přidal ke svémuprůvodci, a celou cestu nepromluvil jediné slovo. Čekal, že ho odvedou do té nejzatuchlejší díry, dokteré se ještě dala umístit postel, ale místo toho seocitl v místnosti pravděpodobně ne o moc horší, nežjaké používali sami paladinové. Všude bylo sucho ačisto, zdi byly z hladkého kamene a dveře zmasivního dřeva. Rhonin už v minulosti určitě spal nahorších místech. Veškerý nábytek se skládal zjednoduché, ale čistě ustlané postele a malého stolku.
  54. 54. Pokoj dostatečně osvětlovala olejová lampa. Musela,v místnosti totiž nebylo jediné okno. Rhonin sipomyslel, že by si mohl říct o pokoj s oknem, alepředpokládal, že rytíři skutečně nic lepšího nemají. Akromě toho, alespoň bude ušetřen zvědavých pohledů. „To bude vyhovovat," řekl nakonec, ale mladýválečník, který ho sem přivedl, už byl na odchodu.Dřevěné dveře se zavřely. Čaroděj se pokusiluvědomit si, jestli byla zvenčí nějaká klika nebozámek, ale tak daleko snad paladinové zajít nemohli.Rhonin pro ně sice mohl být ztracená duše, nicméněstále byl jeden z jejich spojenců. Myšlenka na to, jakrytíře vyvedl svou přítomností z míry, ho trochurozveselila. Vždy měl Řád stříbrné ruky za pokrytce. Jeho nedobrovolní hostitelé ho nechali samotnéhoaž do večeře. Posadili ho naproti Vereese, které, jak sezdálo, velitel neustále věnoval svou pozornost, ať již oto stála, či ne. Nikdo kromě elfky s čarodějemnepromluvil víc než několik slov a Rhonin by sekrátce po jídle zvedl, kdyby se téma hovoru nestočilok drakům. Vlastně o nich nezačal nikdo jiný nežSenturus. „V posledních týdnech jsou vzdušné útoky stálečastější," oznámil jim rytíř. „Častější a zoufalejší.Orkové vědí, že nemají čas, a tak se snaží šířit hrůzu azmatek do našich řad, než nadejde den posledníhosoudu." Usrkl vína. „Osada Juroon byla zapálenadvěma draky před dvěma dny a víc než polovinatamních obyvatel při tom bezbožném řádění zahynula.Tehdy ta monstra i se svými jezdci unikla dřív, nežstačili dorazit gryfoni." „Strašné," zašeptala Vereesa.
  55. 55. Duncan přikývl a v temně hnědých očích se muzalesklo téměř fanatické odhodlání. „To se však užbrzy stane minulostí! Již zanedlouho budemepochodovat zeměmi Khaz Modanu na samotný GrimBatol a skoncujeme i s těmito posledními zbytky Ilordy! Krev orků poteče proudem!" „A dobří lidé budou umírat," dodal Rhonin téměřneslyšně. Velitel měl však evidentně stejně dobrý sluch jakoelfka, neboť okamžitě upřel pohled na mága. „Ano,spousta dobrých mužů zemře! Ale my jsme přísahaliLordaeronu a všem ostatním zemím, že jeosvobodíme od orkské hrozby, a svým slibůmdostojíme za každou cenu!" Čaroděj, zjevně nedojat velitelovým entuziasmem,odpověděl: „Ale nejdřív budete muset udělat něco stěmi draky, že ano?" „Budou zničeni, kouzelníku, posláni zpět dopodsvětí, kam patří. Kdyby ten váš ďábelský řád..." Vereesa se jemně dotkla velitelovy raky a usmálase na něj tak, že dokonce i Rhonin malinko zažárlil.„Jak dlouho už jste paladinem, Lorde Senture?" Rhonin s úžasem sledoval, jak se hraničářkaproměnila v okouzlující mladou ženu, podobnou těm,které potkával u královského dvora v Lordaeronu. Jejíproměna pak dál měnila Duncana. Pohrávala si s tímstárnoucím rytířem a zdálo se, že hltá každé jehoslovo. Její osobnost se změnila tak radikálně, žečaroděj nedokázal uvěřit, že je to stejná žena, kterámu několik posledních dní dělala ochránkyni. Duncan ve velmi podrobných detailech líčil svézačátky, když se jako syn bohatého lorda rozhodl
  56. 56. přidat se k řádu, aby si vydobyl jméno a postavenísám. Přestože ostatní rytíři už jeho příběh muselislyšet několikrát, zdáli se jím velmi zaujatí.Bezpochyby viděli ve svém veliteli zářný příklad avzor. Rhonin si krátce každého z nich prohlédl a všimlsi, že tihle paladinové téměř nemrkali a nedýchali.Tak byli velitelovým životním příběhem pohlceni. Vereesa se k několika událostem z Duncanovavypravování vyjádřila, vesměs obdivně a pochvalně,takže starý muž se v očích svých podřízených stalještě statečnějším. Když se Lord Senturus zeptal najejí výcvik, velice zlehčila vše, co dosud dokázala,přestože čaroděj si byl z toho, co slyšel, jistý, že by vmnoha ohledech jejich hostitele předčila. Paladin tím byl však okouzlen a jejich vypravováníse nakonec tak protáhlo, že to Rhonin vzdal. Omluvilse - čehož si nikdo nevšiml - a odporoučel se ven, abynabral trochu vzduchu a vychutnal si samotu. Nad pevností se rozhostila noc a dokonalá tma bezkrajky měsíčního svitu zahalila čaroděje jako jemnádeka. Těšil se, až dorazí do Hasicu a vydá se na cestudo Khaz Modanu. Pak už bude mít pokoj od všechpaladinů, hraničářů a jiných zbytečných hlupáků, kteříse mu jen pletou do cesty. Rhonin nejraději pracovalsám. Snažil se to všem vysvětlit i před svýmposledním debaklem. Tehdy ho ale nikdoneposlouchal a on musel udělat to, co udělal, abyuspěl. Ostatní, kdo s ním byli na této misi, nedbalijeho varování a nepochopili nutnost nebezpečnéhokouzla. S typickým sebevědomím nenadaných se vrhlipřímo do cesty jeho magii... a tak většina z nichzahynula společně se skutečným cílem – skupinou
  57. 57. orkských šamanů, kteří se chtěli pokusit oživit toho, okterém si někteří lidé mysleli, že je to jen démon zlegend. Rhoninovi bylo líto života každého z jeho mužůdaleko víc, než kdy přiznal svým nadřízeným z KirinTor. Štvali ho stále do dalších, nebezpečnějších misí...a co mohlo být riskantnějšího než osvobodit Dračíkrálovnu. Musel to udělat sám, nejen kvůli slávě,kterou mu to přinese, ale také, jak Rhonin doufal, abyutišil duchy svých zesnulých druhů, duchy, kteří munedali ani na chvíli odpočinout. Ani Krasus o nichnevěděl - což bylo asi dobře, neboť by ještě nakonecmohl pochybovat o Rhoninově příčetnosti. Jak stoupal k hradbám, zvedl se vítr. Na hlídcestálo několik rytířů, ale slovo o jeho přítomnosti seevidentně šířilo velice rychle, takže poté, co ho jedenze strážných poznal, mohl Rhonin pokračovat dál.Vyhovovalo mu to; rytíři byli pro něj stejně důležitíjako on pro ně. Temné obrysy stromů pod hradbami vytvářelymagickou atmosféru. Rhonin byl napůl v pokušenívzdát se sporné pohostinnosti svých hostitelů a najítni místo ke spánku pod nějakým dubem. Alespoň bynemusel poslouchat narcistické chvalozpěvy DuncanaSentura, který se, podle čaroděje, zajímal o Vereesudaleko víc, než by rytíř svatého řádu měl. Pravda,měla skutečně poutavý pohled a ty šaty jí takyslušely... Rhonin si povzdechl a vymazal obraz hraničářky zmysli. Jeho nucená samota během trestu na něj zřejměměla větší vliv, než si připouštěl. Magie byla milenka,první i poslední, a kdyby se Rhonin skutečně rozhodl
  58. 58. vyhledat společnost nějaké ženy, dal by jistě přednostnějakému jemnějšímu typu, jako například něžnýmdámám od dvora nebo jedné z těch nádhernýchděveček, na které při svých cestách občas narazil vhostinci. Určitě ne arogantní elfské hraničářce... Ale nejlepší bude věnovat se důležitějším věcem.Spolu se svým nebohým koněm přišel Rhonin i ověci, jež mu dal Krasus. Musel se pokusit navázat sčarodějem kontakt a dát mu vědět, co se stalo. Mladýčaroděj litoval, že to musí udělat, ale dlužil Krasovípříliš mnoho, než aby to alespoň nezkusil. V žádnémpřípadě Rhonina nenapadlo se vrátit. To by zmařilovšechny naděje na znovuzískání jeho reputace v očíchostatních, ale i jeho vlastních. Rozhlédl se kolem sebe. Oči, jež v noci viděly oněco lépe než obyčejné, nezpozorovaly v nejbližšímokolí žádné hlídky. Před pohledem muže, jehož míjelnaposled, ho chránila strážná věž. Lepší místo sinemohl přát. Asi by mu posloužil i jeho pokoj, aleRhonin dával přednost volnému prostranství. Venkuměl vždy čistší mysl. Z kapsy hluboko ve svém rouchu vytáhl malýtemný krystal. Nebyla to nejlepší volba prokomunikaci na dálku, ale nic jiného mu nezůstalo. Rhonin podržel krystal proti nejjasnější hvězdě azačal odříkávat kouzlo. Z jádra kamene se začala šířitslabá záře, jež s každým slovem nabírala na intenzitě.Mluvil stále rychleji... A v tu chvíli hvězdy najednou zmizely... Rhonin se v polovině věty zastavil a udiveně zíralnad sebe. Ne, hvězdy, na které se zaměřil, nezmizely;
  59. 59. teď je přece jasně viděl. Ale... přesto na krátkýokamžik, ne delší než mrknutí oka, by přísahal... Asi to způsobila jeho únava a představivost.Vzhledem k tomu, co všechno dnes zažil, měl býtRhonin už dávno v posteli, ale chtěl se o tohle kouzlopokusit. Čím dříve skončí, tím lépe. Chtěl být zasvítání plně odpočinutý. Lord Senturus jistě nasadívražedné tempo. Rhonin znovu pozvedl krystal vysoko nad sebe azačal odříkávat kouzlo. Tentokrát mu žádný očníklam... „Co tam děláš, kouzelníku?" ozval se hluboký hlas. Rhonin zaklel zlostí nad již druhým vyrušením,Otočil se k rytíři, který se k němu blížil, a vyštěkl:"Nic, co..." Prudká exploze roztrhla nejbližší zeď. Krystal vypadl Rhoninovi z ruky. Neměl čas hozvednout, měl co dělat, aby nepřepadl přes zeď anezabil se. Stráž takové štěstí neměla. Jak se zeď otřásla, spadlrytíř po zádech přes cimbuří. Jeho řev Rhonina mrazil,dokud náhle neustal. Exploze odezněla, nikoli však její následky. Právěv okamžiku, kdy se čaroději podařilo znovu sepostavit na nohy, začala se část zdi, na které stál,hroutit směrem dovnitř. Rhonin skočil směrem kesilážní věži, poněvadž se domníval, že tam budouhradby nejstabilnější. Přistál nedaleko dveří a užvbíhal dovnitř, když se i věž začala povážlivě chvět. Rhonin chtěl znovu vyběhnout, ale vchod sezhroutil a jediná cesta ven byla zasypána kamením.
  60. 60. Rychle začal s kouzlem, ale už nyní si byl jistý, žeje příliš pozdě. Pak na něj spadl strop. A s ním i jakási obří ruka, jež ho uchopila takpevně, že Rhonin nemohl dýchat... a omdlel. Nekros Skullcrusher přemýšlel o osudu, který mukdysi dávno předpověděly kostky. Prošedivělý ork sibezděčně pohrával se zažloutlým klem, zatímcobedlivě zkoumal zlatý disk, který držel v druhé ruce, auvažoval, jak někdo, kdo se naučil vládnout takovoumocí, mohl být odsouzen dělat chůvu nějaké nosnici,jejímž jediným smyslem života bylo přivádět na světpotomka za potomkem. Jistě, skutečnost, že to bylnejvětší z draků, mohla hrát svou roli - to a ještě fakt,že s jedinou zdravou nohou nemohl Nekros doufat, žeby se stal náčelníkem. Zdálo se mu, že zlatý disk se mu vysmívá. Vždy totak vypadalo, ale zmrzačený ork ani na chvílinepomyslel, že by ho mohl třeba zahodit. S ním se mualespoň podařilo získat pozici, díky které byl stáleještě uznávaný mezi svými spolubojovníky... přestožeúctu k sobě samému už ztratil v okamžiku, kdy muten lidský rytíř usekl levou nohu pod kolenem. Nekrostoho člověka zabil, ale sám se nedokázal přinutitudělat tu nejčestnější věc. Místo toho nechal ostatní,aby ho odtáhli z bitevního pole, ošetřili ránu apomohli mu vyrobit protézu, kterou potřeboval, abybyl vůbec schopen se pohybovat. Oči mu sjely na to, co zbylo z jeho nohy, a nadřevěnou tyč připevněnou ke kolenu. Už žádná skvělábitva, už žádný odkaz krve a smrti. Druzí válečníci sesami zabíjeli kvůli daleko menším zraněním, aleNekros to nedokázal. Jen pomyšlení, že by měl
  61. 61. studenou čepelí probodnout vlastní hrdlo nebo hruď,ho naplňovalo strachem, se kterým se ostatnímnemohl svěřit. Nekros Skullcrusher chtěl hrozně žít,bez ohledu na to, za jakou cenu. V klanu Dragonmaw byli tací, kteří by ho samiposlali na cestu k ohromným bitevním plánímposmrtného života nebýt jeho šamanských schopností.Jeho talentu si všimli už dříve a on byl proškolen těminejlepšími z nejlepších. Cesta orkskéhočernokněžníka* však vyžadovala rozhodnutí, která *V originále warlock. Orkové používali dva druhymagie: šamanskou a černokněžnickou.Černokněžnická pocházela od samotných démonů apozději se mělo zato, že ona může za zkázu orků.Proto se za Thrallovy vlády orkové vrátili kšamanským tradicím (pozn. překl). nechtěl učinit, temná rozhodnutí, o nichž sedomníval, že by nesloužila Hordě, ale naopakpracovala proti ní. Opustil jejich řady a vrátil se kválečníkům, ale čas od času po něm jeho náčelník,velký Šaman, Zuluhed, vyžadoval, aby využil svéhotalentu -obzvláště v záležitostech, jež většina orkůpovažovala za nemožné, jako třeba chycení Dračíkrálovny, Alexstraszy. Zuluhed vládl rituální magií starobyléhošamanského náboženství, kterou od doby vytvořeníHordy znalo stále méně orků, ale často rovněžpotřeboval pro své úkoly daleko temnější síly, vekterých byl vyškolen Nekros. Způsobem, kterýmoudrý ork svému zmrzačenému druhu nikdy
  62. 62. neprozradil, objevil Zuluhed starobylý talisman, okterém se tvrdilo, že je schopen konat neuvěřitelnéskutky. Jediný problém byl, že talisman nereagoval našamanovy pokusy ho ovládnout, nehledě na to, jakmocné kouzlo použil. To vedlo Zuluheda k tomuobrátit se na jediného černokněžníka, kterémudůvěřoval, válečníka loajálního klanu Dragonmaw. A tak se Nekros dostal k Duši démona. Zuluhed tak pojmenoval hladký zlatý disk, přestoženejprve druhý ork netušil proč. Nekros jej neustáleobracel a už snad posté žasnul nad jeho úžasnoujednoduchou krásou. Byl z ryzího zlata, vytvarovánjako ohromná mince. Zářil i v sebenepatrnějším světlea nic jej nedokázalo poskvrnit. Olej, bláto, krev... všeokamžitě sklouzlo dolů. „Tohle je starší než jakákoli šamanská nebočernokněžnická magie, Nekrosi," řekl mu Zuluhed.„Neumím s tím nic udělat, třeba bys mohl ty..." Ač skvěle vyškolen, zmrzačený ork pochyboval, žeby on, který se vzdal temného umění, dokázal víc nežjeho legendární náčelník. Přesto si talisman vzal apokusil se přijít na jeho účel a způsob použití. O dva dny později, díky ohromnému úspěchu aZuluhedově pevnému vedení, dokázali něco, o čem sivšichni mysleli, že je nemožné, obzvláště samotnáDračí královna. Nekros si odfrknul a pomalu vstal. Tam, kde mělke kolenu připevněnou dřevěnou nohu, ucítil bolestumocněnou ohromnou orkovou váhou. Nekros si osvé schopnosti vést nedělal iluze. Byl rád, že se můžepohybovat tady po jeskyních.
  63. 63. Byl čas navštívit Její Veličenstvo. Ujistit se, že ví,že musí plnit plán. Zuluhed a pár dalších náčelníkůklanu, kteří byli ještě na svobodě, snili oznovusjednocení Hordy a vyburcování těch, kteréslábnoucí Doomhammer opustil, k povstání. Nekros ojeho snech pochyboval, ale byl loajální a jako takovýmusel do puntíku plnit rozkazy svého náčelníka. S Duší démona sevřenou v jedné ruce se ork belhaltemnou jeskynní chodbou. Klan Dragonmaw dělal, comohl, aby prohloubil systém už tak zasahujícíhluboko do nitra těchto hor. Spleť chodeb umožnilaDikům daleko lépe se vypořádat se složitým úkolemvychovat a vycvičit draky pro slávu Hordy. Dracizabírali spoustu místa a potřebovali své vlastníoddělené jeskyně, které musely být vykopány. V posledních dnech bylo samozřejmě draků méně, což Nekros čím dál častěji slýchal právě odZuluheda a ostatních. Potřebovali draky, jestli jejichzoufalá snaha měla mít naději na úspěch. „A jak to mám asi udělat, aby rodila rychleji?"zabručel si Nekros sám pro sebe. Proti němu kráčela dvojice mladších urostlýchválečníků. Museli mít přes dva metry a širocí vramenou byli nejméně stejně jako lidští paladinové.()ba krátce sklonili hlavy na znamení své nižšíhodnosti. Za pasem měli ohromné válečné sekery.Byli to dračí jezdci, noví. Úmrtnost jezdců bylapřibližně dvakrát tak vysoká jako jejich zvířat,zejména kvůli tomu, že se velmi často neudrželi najejich hřbetě. Byly i chvíle, kdy si Nekros říkal, jestliklanu náhodou nedojdou jezdci dřív než draci, alenikdy to před Zuluhedem otevřeně neřekl.
  64. 64. Zmrzačený ork se belhal dál, až už podle sluchupoznal, že Dračí královna je blízko. Slyšel namáhavédýchání, jež se rozléhalo kamennými chodbami, jakoby z hlubin země vycházela pára. Nekros věděl, cotakové oddechování znamená. Přišel právě včas. U vchodu do ohromné dračí jeskyně nestály stráže,přesto se Nekros zastavil. V minulosti čelili několikapokusům královnu osvobodit, nebo ji dokonce zabít,ale všechny skončily strašlivou smrtí odvážlivců.Samozřejmě ne ze strany rudého obra, neboť ten bysvé vrahy s úlevou přivítal, nýbrž ze strany talismanuv Nekrosově ruce. Ork přimhouřil oči a zadíval se do zdánlivěprázdného vstupního tunelu. „Vyjdi!" Vzduch v ústí tunelu najednou vzplál. Kdoví odkudse v něm objevily miniaturní ohnivé koule a začaly sespojovat. Pomalu nabíraly humanoidní podobu, ježvyplňovala celý vchod. Tam, kde měla být hlava, zformovalo se cosivzdáleně připomínajícího hořící lebku. Na těle, kterésvou velikostí zastínilo i urostlého orka, se objevilazbroj z hořících kostí. Nekros z těch pekelnýchplamenů necítil žár, ale věděl, že i kdyby se hostvoření stojící před ním byť jen nepatrně dotklo,prostoupila by ho bolest, jakou nikdy v životěnepocítil. Mezi orky se šeptalo, že Nekros Skullcrusher|vyvolal jednoho ze starých démonů. Nijak se nesnažilto vyvracet, přestože Zuluhed věděl, že to nenípravda. Ohromný netvor hlídající stejně strašlivéhodraka neměl vlastní nezávislé myšlení. Ve snaze
  65. 65. odhalit schopnosti záhadného artefaktu vyvolalNekros něco jiného než démona. Zuluhed tomu říkalohnivý golem snad nějaká esence démonických sil,ale dozajista ne tahle mytická bytost samotná. Ať již byl její původ nebo důvod existencejakýkoli, sloužil golem jako dokonalá stráž. I tinejostřílenější válečníci si od něj drželi odstup. JediněNekros mu mohl poroučet. Zuluhed se o to pokoušel,ale artefakt, ze kterého golem vzešel, byl nynínějakým způsobem připoután k jednonohému orkovi.„Vstoupím," řekl ohnivému stvoření. Golem ztuhnul...a roztříštil se na tisíce rychle hasnoucích jisker.Přestože Nekros už jeho odchod vidělnesčíslněkrát, vždy poněkud ucouvl a neodvažoval seprojít, dokud poslední ze žhavých zbytků golemazcela nezhasl. V okamžiku, kdy ork vstoupil, ozval se hlas:„Věděla... jsem... že... brzy... přijdeš..." Nenávist, se kterou spoutaný drak ke svémužalářníku mluvil, se ho vůbec nedotýkala. Už odkrálovny za ty roky slyšel daleko horší věci. Sevřeltalisman v dlani a přešel k její hlavě, která musela býtpřikována k zemi. V jejích čelistech už skončil jedenošetřovatel a neradi by přišli o dalšího. Železné řetězy a okovy byly samy o sobě dostsilné, aby ohromného leviatana udržely, ale přestobyly ještě zesíleny mocí zlatého disku. I kdyby sesnažila sebevíc, nemohlo se Alexstrasze podařituniknout. To ovšem neznamenalo, že se o to neustálenepokoušela.
  66. 66. „Potřebuješ něco?" Nekros se neptal proto, žeby s ní cítil. Musel ji zkrátka udržet naživu kvůlipotřebám Hordy. Pancíř rudé Dračí královny zaplál jako rozžhavenéželezo. Jeskyně jí stále byla plná, ale pod hrubou kůžíbylo možno rozeznat žebra a její hlas zněl ztrápeně.Nehledě na její zubožený stav, planula jí ve zlatýchočích nenávist a ork věděl, že kdyby se náhodouněkdy dostala na svobodu, byl by první, koho byusmažila na škvarek. Ale vzhledem k tomu, že šancena něco takového byla nulová, nedělal si Nekros sněčím podobným starosti. „Smrt by byla fajn..." Zavrčel a obrátil se k ní zády. Jednu dobu běhemsvého dlouhého zajetí se pokusila sama sebevyhladovět k smrti, ale jednoduchá taktika srozbíjením jednoho jejího vejce po druhém přímo jípřed očima stačila, aby si to rozmyslela. Přes vědomí,že každý její potomek bude vycvičen, aby terorizovalnepřátele Hordy a pravděpodobně tak zemřel,uchovávala si zcela zřejmě Alexstrasza naději, žejednou bude znovu volná. Rozbití každého vejce bylo,jako by jí před očima rozbili kousek té naděje. Ojednoho draka, který by se mohl stát svým vlastnímpánem, méně. Nekros, jako vždy, prohlédl poslední snůšku.Tentokrát pět vajec. Celkem slušný počet, ale většinaz nich byla menší než obvykle. To mu dělalo starosti.Náčelník si už všiml nedochůdčat z poslední snůšky,pŀЅ

×