Your SlideShare is downloading. ×
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Cjbc03 liter. pro děti a mládež i
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×

Thanks for flagging this SlideShare!

Oops! An error has occurred.

×
Saving this for later? Get the SlideShare app to save on your phone or tablet. Read anywhere, anytime – even offline.
Text the download link to your phone
Standard text messaging rates apply

Cjbc03 liter. pro děti a mládež i

1,486

Published on

Skripta

Skripta

0 Comments
1 Like
Statistics
Notes
  • Be the first to comment

No Downloads
Views
Total Views
1,486
On Slideshare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
2
Actions
Shares
0
Downloads
18
Comments
0
Likes
1
Embeds 0
No embeds

Report content
Flagged as inappropriate Flag as inappropriate
Flag as inappropriate

Select your reason for flagging this presentation as inappropriate.

Cancel
No notes for slide

Transcript

  • 1. Masarykova univerzita Fakulta filozofickáCJBC03: Literatura pro děti a mládež I (poznámky z přednášek) Brno 2007
  • 2. Přednášky c doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc., 2006Zpracování c Jaromír Hradílek, 2007Sazba provedena typografickým systémem L TEX A
  • 3. Obsah1 Informace k předmětu 5 1.1 Poznámky k zakončení předmětu . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1.2 Seznam doporučené literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1.3 Seznam povinné četby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Literatura pro děti a mládež 73 Historický vývoj literatury pro děti 11 3.1 Počátky tvorby literatury pro děti . . . . . . . . . . . . . . . . 11 3.2 Literatura v době národního obrození . . . . . . . . . . . . . . 12 3.3 Literatura 2. poloviny 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 3.4 Významné knižnice a dětské časopisy . . . . . . . . . . . . . . 21 3.5 Poezie na přelomu 19. a 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . 26 3.6 Próza na přelomu 19. a 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . 31
  • 4. 4
  • 5. 1 Informace k předmětu1.1 Poznámky k zakončení předmětuPodmínky pro udělení kolokvia jsou následující: • Teoretické znalosti látky probrané na přednáškách. • Splnění povinné četby (jejíž seznam se odevzdává při kolokviu). • Je možné přinést s sebou čtenářský deník.1.2 Seznam doporučené literatury • Otakar Chaloupka, Jaroslav Voráček: Kontury české literatury pro děti a mládež • Josef Polák: Přehledné dějiny české literatury pro děti a mládež a četby mládeže (od počátků obrození a předchůdců do vzniku socialistické lite- ratury) • Miroslava Genčiová: Literatura pro děti a mládež (ve srovnávacím žán- rovém pohledu) • Zdeněk Kovalčík, Svatana Urbanová: Minimum literatury pro děti a mlá- dež • František Tenčík: Četba mládeže v počátcích obrození • Ján Sedlák: Epické žánre v literatúre pre mládež1.3 Seznam povinné četby • Karel Jaromír Erben: Kytice z pověstí národních, pohádky • Vítězslav Hálek: výbor z prozaického i básnického díla • Jiří Horák: České pohádky • Alois Jirásek: Staré pověsti české, Z Čech až na konec světa • Jan Karafiát: Broučci • Josef Štefan Kubín: Kniha pohádek • Beneš Metod Kulda: Moravské národní pohádky 5
  • 6. • Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, Orbis pictus• Josef Kožíšek: Na výsluní• Božena Němcová: Babička, povídky, pohádky• Jan Neruda: Povídky malostranské• Karel Václav Rais: Cestička k domovu, básně• Josef Václav Sládek: Zlaté slunce, bílý den• Eduard Štorch: Lovci mamutů• Václav Tille – Říha: pohádky• Karel Čapek: Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, Dášeňka čili život štěněte• Jiří Mahen: Co mi liška vyprávěla 6
  • 7. 2 Literatura pro děti a mládežLiteratura pro děti a mládež není samostatnou částí, ale je součástí celéliteratury, ačkoli si v průběhu staletí své místo dlouho hledala. Pojmů s nísouvisejících je několik – literatura pro děti, literatura pro mládež – a vždyvymezují věkovou kategorii čtenářů. Literaturu pro děti a mládež můžeme rozdělit do dvou základních kate-gorií: • Literatura intencionální – taková, jež je od počátku určena pro mlá- dež a za tímto účelem je i napsána. • Literatura neintencionální – původně nebyla mládeži určena, přesto se stala její četbou a ovlivňovala její názory. Souvisí s vývojem mládeže, vzděláním, odpovídá rozhledu a vědomostem mladého čtenáře. Literatura pro děti a mládež zahrnuje veškerou produkci, kterou dětia mládež čtou. V současné době hrají úlohu i další formy, které dříve ne-byly dostupné (vliv médií, televize apod.). Literatura pro děti a mládež je vždy určena určitým věkovým kategoriím.Ty lze vymezit následujícím způsobem: • Předčtenářská etapa (předškolní věk): – mladší (do věku 3 let), – starší (od 3 do 6 let). – V této životní etapě dítě nevstřebává informace ani tak četbou, jako spíše poslechem. Důležitou funkci zastávají ilustrace (přičemž jejich ztvárnění se nemusí shodovat s estetickým cítěním dospě- lých). • Čtenářská etapa (prepubescence): – mladší (od 6 do 8 let) – bezprostřední emocionální vnímání je ovlivněno vlastní zkušeností, fantazií a obrazností dítěte; – starší (od 9 do 10 let) – rozvíjí se logické a pojmové myšlení, začíná se více uplatňovat poznávací prvek, dítě se také více sou- střeďuje na obsahovou stránku. • Starší školní věk (pubescence): – mladší (od 11 do 12 let), 7
  • 8. – starší (od 13 do 15 let). – Dochází k jakési diferenciaci mezi pohlavími v oblasti zájmu. Na- stupuje poznávací funkce, která přispívá k chápání, je zde i snaha čtenáře nacházet vzory a ztotožňovat se s nimi. Literatura pro děti a mládež plní různé funkce. Mezi základní patří: • Výchovná funkce – dlouhou dobu převažovala a byla považována za nejpodstatnější. Poskytuje mravní výchovu a ponaučení. • Estetická funkce – posiluje uměleckou stránku díla, sama pak bývá posilována kupříkladu doprovodnými ilustracemi. • Poznávací funkce – rozšiřuje obzory dítěte, v současnosti bývá pri- mární funkcí v oblasti dětských encyklopedií. • Etická funkce – odkrývá mezilidské vztahy, smysl pro povinnost a po- znávání pravdy. • Společenská funkce – uvědomění si místa ve společnosti. • Fyziologická funkce – autor se snaží různými prostředky naučit vý- slovnosti (např. knížka Brousek pro tvůj jazýček ). Podstatnou součástí neintencionální literatury byl slovesný folklor. Tenvycházel ze skutečnosti a umožňoval také činnost dítěte. U neintencionálníliteratury často také dochází k adaptaci knih pro dospělé pro mladší čtenáře. Žánrová skladba literatury pro děti a mládež je velmi bohatá a odpovídárůzným fázím dětského vývoje. Zpočátku je pro dítě zajímavý předevšímobsah a děj, teprve později začíná vnímat i umělecké prvky. Obecně lze žánryrozčlenit: • Intencionální žánry folklorního původu: – hádanky, – ukolébavky, – jazykolamy, – říkadla, – rozpočítadla, – ... • Intencionální literatura autorského původu: 8
  • 9. – pohádky, – drobná vyprávění, – ... • Žánry, které postupně přechází z ústní literatury i literatury pro dospělé do četby dětí: – pohádky, – pověsti, – bajky, – balady, – ... • Žánry společné pro děti i dospělé (a pro mládež často převyprávěné): – např. Petiškovy Staré řecké báje a pověsti. S moderním vývojem se však stále více stírá hranice mezi tím, co čtoudospělí a co děti. Dle věkových kategorií můžeme žánry rozčlenit: • Předčtenářské období: – hádanky, říkanky, jazykolamy, omalovánky, loutkové hry, určitý druh obrázkových encyklopedií, leporelo. • Čtenářské období mladšího školního věku: – lidová autorská tvorba, nonsensová poezie, pohádky, povídky, no- vely (často s využitím pohádkových motivů), počíná se zájem o dobrodružnou literaturu; – o pověsti a historické příběhy se děti obecně začínají zajímat až později, s postupem doby je také projevován zájem o další popu- lárně naučnou literaturu. • Čtenářské období staršího školního věku: – prakticky vše, včetně literatury dobrodružné, vědecko-fantastické, historické, populárně naučné, cestopisů a vzpomínkových prací známých osobností; – začíná se projevovat i zájem o odbornou literaturu. 9
  • 10. 10
  • 11. 3 Historický vývoj literatury pro děti3.1 Počátky tvorby literatury pro dětiAčkoli má literatura pro děti a mládež některé specifické rysy, jež jsou jívlastní, vždy musí být pojímána jako součást literatury jako celku. Záměrné rozlišování literatury pro děti se v Evropě poprvé projevuje až ve2. polovině 17. století. Důvodem byl tehdejší vztah k dětem – ty byly považo-vány za bytosti ne zcela hodnotné a dospělí se nebyli schopni (nebo ochotni?)do nich vcítit. Velký vliv mělo též zkracování dětského věku začleňováním dopracovního a reálného života dospělých. Značnou roli v absenci většího množství dětské literatury sehrála i tehdycelkem běžná neznalost čtení a psaní. Děti se tedy s literaturou setkávalyspíše prostřednictvím vyprávění nebo předčítání. Mezi tvorbou pro mládeža dospělé se hranice nerozlišovala a tuto otázku nevyřešil ani vynález knih-tisku v roce 1450. Pro děti byly tehdy účelově tvořeny pouze některé učební materiály jakoslabikáře nebo náboženská literatura. Existují však také některé spisy, kterése jistým způsobem k dětem obrací, např. Tomáš Štítný ze Štítného vy-dává výchovně zaměřené práce (rady, křesťanské učení, nabádání k morál-nímu životu) Knížky šestery o obecných věcech křesťanských a v dialogu psanéŘeči besední (rozhovory otce s dětmi). Pro specifický okruh dětí panovníkůa šlechty vznikaly výchovné spisy (např. pro seznámení s literaturou, eventu-álně výtahy z děl) poskytující to, co by měl šlechtic nebo jinak privilegovanýčlověk do budoucího života znát. Z výše uvedeného je zřejmé, že většina tehdejších spisů byla zaměřenana výchovu. Jiná otázka je, zda děti v té době vnímaly jinou tvorbu, jakoHájkovu Kroniku českou, v níž jsou pasáže s beletrickými prvky, bájemiapod., popřípadě učební pomůcky jako slovníky, především pak čtyřjazyčnýabecedně uspořádaný Silva quadrilinguis Daniela Adama z Veleslavína. Nejvýznamnější osobností tohoto období byl bezpochyby Jan Amos Ko-menský (* 1592 – † 1670), který se zabýval způsobem, jak děti vychovávat.Mezi jeho díla mimo jiné patří Informatorium školy mateřské – není ur-čeno přímo k četbě dítětem, ale zabývá se metodikou jak dítě vychovávatpo stránce rozumové, citové, estetické i občanské. Důraz je kladen na jazy-kové schopnosti a dovednost vyjádřit se. Orbis pictus je považováno za prvníobrázkovou knihu pro děti. Je určeno věkové kategorii mezi 12–14 lety a pů-vodně vyšlo německy a latinsky (později v řadě dalších překladů). Labyrintsvěta a ráj srdce je alegorický spis podávající obraz lidské společnosti. Ačkolise k tomu příliš nehodí, mohl být čten i mládeží. Napsal také řadu prací o metodice výuky. 11
  • 12. 3.2 Literatura v době národního obrozeníLiteratura pro děti se začíná záměrně vytvářet až v době obrození, její po-slání je ale opět výchovné a úzce souvisí s náboženským vzděláním; prvnímiautory jsou proto učitelé a kněží. Názor na výchovu se však postupně mění,úroveň výuky je pak významně pozvednuta po zavedení povinné školní do-cházky v rámci tereziánských reforem v roce 1774. Zároveň však docházík posílení germanizačních tendencí. Proti tomu nastupuje snaha překládatněmecké texty, vydávány jsou seznamy knih vhodných pro mladé čtenáře (nazákladě učitelských konferencí), zavádí se žákovské knihovny. V době osvícenství je kladen důraz na racionální smyslovou výchovu a za-číná se přikládat význam i stránce citové. Z tohoto období jsou významnépředevším překlady jednoho z představitelů filantropizmu Joachima Hein-richa Campa (* 1746 – † 1818). Ten vystudoval teologii, byl vychovatelema do mnoha jazyků se rozšířilo hlavně jeho zpracování románu Daniela DefoeRobinson Crusoe (téma tohoto díla bylo velmi oblíbené, u nás vyšlo třebaKrameriovo vydání Mladší Robinson, přeložené a doplněné předmluvou; poz-ději v dalších podobách tzv. robinsonády). Psal také pedagogické spisy určenépřímo mládeži a dětem (přes 30 svazků). Jan Rulík (* 1744 – † 1812) se k mládeži obracel za napoleonských válek,například v díle Vlastenecký mladý rekruta, měl však neobratně uplatněnoutendenci. Pokusil se o zpracování různých humoresek, snažil se o humor i po-učení a to i skrze některé cestopisné práce. Na rozdíl od jiných osvícencůneměl takového emancipačního a osvobozeneckého ducha. Václav Matěj Kramérius (* 1753 – † 1808) byl český spisovatel a nakla-datel. Vlastnil Českou expedici, byl nesmírně organizačně schopný a dokázalse obklopit řadou rovněž schopných lidí. Vydával především lidové spisy, aletaké práce orientované na mládež. Díla překládal, sám sepisoval, u překladůdokázal vystihnout to, co je pro dětského čtenáře důležité, a proto také dílačasto upravoval. Překládal i cestopisy a moralistické práce z němčiny. V roce 1795 vydal Arabské pohádky, které opatřil úvodem a s velkoupravděpodobností je sám přeložil. Vedle toho vydal také Letopisové trojánští(1790), Ezopovy bajky a cestopisy, např. Příhody Václava Vratislava z Mit-rovic. Napsal řadu předmluv, v nichž čtenáře připravoval na samotnou četbu.Překládal i cestopisné práce seznamující mladé čtenáře s vnějším světem a ži-votem v něm. Od roku 1789 vydával Pražské poštovské noviny, v roce 1791 přejmeno-vané na Kramériusovy c.k. vlastenecké noviny, k nimž přikládal přílohy pouč-ného obsahu (např. v roce 1801 Večerní shromáždění Dobrovické obce. Aneb:Prospěšná naučení, vedle kterýchž jedenkaždý všemu dobrému se poučiti, předmnohou škodou vystříhati i také o rozličných na světě pamětihodnostech zná- 12
  • 13. mosti nabýti může). V jeho práci pokračoval jeho nejstarší syn Václav Radomil Kramérius(* 1792 – † 1861), který se k převzetí vydavatelství připravoval jako typografa redaktor a vynikl i jako překladatel. Ten byl v roce 1823 nucen z hospodář-ských důvodů prodat vydavatelské právo na noviny Schönfeldovi a pracovalu něj jako korektor. V první polovině 30. let psal, překládal a upravoval lido-vou zábavnou četbu a v Praze se pokusil také o samostatnou vydavatelskoučinnost. V roce 1836 odešel do Vídně. Vydával spisy, lidové kalendáře, poučné a zeměpisné knihy. Nejvíce sezabýval zábavnou prózou a lidovým čtením, které překládal a upravoval.Vydával robinsonády, Znamenité a podivné příhody pana Prášilky, překladChaloupky strýčka Toma a řadu mravoučných povídek. Okolo Expedice se shromáždila řada lidí, kteří se tvorbou pro děti přímozabývali. Prokop Šedivý zpracoval podle Hájkovy Kroniky české Děvčíboj v Čechách pod správou rekyně Vlasty (1792). František Jan Tomsapřeložil Bajky a povídačky pro školy, byl autorem slabikáře a čítanek. Jehosynovec František Bohumil Tomsa překládal mravoučné povídky, zejménapak Gustava Nieritze (asi 60. jeho povídek) nebo Frantze Hoffmana, přeložili pohádky bratří Grimmů. Přeložil také Dumasovy Tři mušketýry. Jan Hýbl (* 1786 – † 1834) bývá pokládán za jednoho z prvních čes-kých spisovatelů z povolání. Studoval filozofii, pracoval jako redaktor a chtělvzdělávat čtenáře. Psal spisy poučné, humorné, zaměřoval se na jazykovoustránku. Redigoval časopisy Rozmanitosti a Jindy a nyní. Josef Chmela – gymnaziální profesor v Hradci Králové, působil také naAkademickém gymnáziu v Praze (společně s Václavem Klimentem Klicpe-rou). Vydal Bajky pro dítky (1821), které mají deklamativní charakter a celářada z nich byla později přetištěna v čítankách. Jsou určeny pro mládež, majísilné morální ponaučení, motivy autor přebíral od Ezopa, Schillera, inspirovalse i lidovou slovesností. Josef Chmela také přeložil například bajky řeckéhoautora Phaedra. Matěj Josef Sychra (* 1778 – † 1830) – vlastenecký osvícenský farářa kazatel, působil v Jimramově a Žďáru nad Sázavou. Stavěl se proti dobo-vým jarmarečným nebo zábavným knížkám, vydával Periodické listy, v nichžse obracel k mládeži (povídky, průpovídky, s mravním ponaučením) a takéčasopisy Povídatel, Kratochvilník a Kratochvilná včelička. Vincenc Zahradník (* 1790 – † 1836) – působil jako kaplan a farář v Li-toměřicích, věnoval se filozofii (Arne Novák jej uvádí jako prvního českéhofilozofa). Z básnické činnosti se věnoval především bajkám, které se drželyLessingova vzoru, zaměřoval se na výklad morálky. Zprvu psal německy, poz-ději i v češtině, napsal 324 bajek, z nichž některé vyšly v časopise. Knižněvyšly v roce 1832 pod názvem Bajky Vincencia Zahradníka (přes 160 bajek 13
  • 14. s teoretickou předmluvou), v roce 1834 připravoval knihu Druhá sbírka bájeks připojenými aforismy o bájkách, ta však už vydána nebyla. V roce 1906vydal Ferdinand Strejček v edici Světová knihovna sbírku pod názvem Bájkya básně (+ didaktické skladby ve veršované formě). Zahradník také napsal 4sbírky kázání. Do této oblasti tvorby patří také Puchmajerovci, kteří tiskli své veršev básnických almanaších Sebrání básní a zpěvů (2 almanachy, 1795 a 1797)a Nové básně (1798, 1802, 1814). Psali anakreontickou poezii, epigramy, imi-tace balad, ale i didaktizující moralizující verše. V čele této skupiny stál Jaroslav Puchmajer (* 1769 – † 1820) – farář,organizátor novobásnické školy Puchmajerovců. S Dobrovským spolupracovalna Slovníku německo-českém, snažil se povznést české básnictví a zavádělproto nejrůznější formy. Překládal a psal přízvučnou sylabotonickou poezii,která u nás později zdomácněla. Důležitou součást jeho tvorby tvoří lafon-tainské bajky, které zpracovával podle polských překladů a dějově zařazovaldo českého prostředí (např. Vlk a jehně, Lakomý a závistivý nebo Osel a lev ). Šebestián Hněvkovský (* 1770 – † 1847) – právník, pěstoval didak-tickou lyriku, epigramy, satirické a ve velké míře epické básně. Je autoremsentimentální básně Vnislav a Běla, obracel se k lidovému čtenáři a snažil sebojovat proti pověrám. Napsal řadu travestií (Vyšehradský sloup, Přesmutnápověst o Drahomíře), pěstoval i baladu, často parodovanou. Vojtěch Nejedlý (* 1772 – † 1844) – farář, později děkan v Žebráce,bratr Jana Nejedlého, zakladatel první žákovské knihovny. Jeho původníbásnická tvorba s celou řadou historických námětů je poměrně rozvlekláa málo dynamická. V díle Ladislav a dítky jeho (1807) zachycuje jednotlivépříběhy s doprovodným komentářem. Publikoval v nejrůznějších časopisecha puchmajerovských almanaších. Bajka byla v literatuře doby národního obrození hojně obsažena a bylav rozkvětu. Jako literární žánr má značnou tradici, vždy byla kritická, mělasatirickou myšlenku a odhalovala špatné vlastnosti (lež, nadutost, . . . ), což sejejím autorům mnohdy nevyplácelo (už stará báje vypráví o indickém mudrciBidpajovi, který byl za to, že se odvážil kárat svého vládce, uvržen do žaláře).Skvěle se uplatňovala tam, kde nebylo možné mluvit přímo. Bajka pracujes alegorií, jinotajem, dává mluvit zvířatům a věcem, je určena dospělými dětským čtenářům. S žánrem dětské bajky jako takové však přišel až JosefVáclav Sládek. K podstatě bajky se v roce 1759 vyslovil německý klasik této oblastiGotthold Ephraim Lessing (* 1729 – † 1781). Ve svých úvahách o bajkáchshrnul názor švýcarského literárního kritika Breitingera takto: „V bajce nejdeo dosažení nějaké neobyčejnosti nebo zázračnosti, bajka dává mluvit a jednatzvířatům, protože jejím autorům jsou zvířata často vhodnější než lidé kvůli 14
  • 15. svým důvěrně známým a neměnným charakterům. Podle něj lze bajky dělitna prosté, které se obracejí k obecné pravdě, a složité, které jsou zpracoványna základě konkrétní události na dané téma. Bajka má také vztah k dalším žánrům – pohádce, povídce, epigramu,příslovím atd. Mytický Bidpaj je spojován i se starověkým sborníkem po-hádek a bajek, nazvaným Pančatantra (neboli Patero nauk ), určeným propanovníkova syna a majícím za úkol naučit vladařským ctnostem. Bidpaj byldomnělý staroindický autor povídek a příběhů. K nám se dostal předevšímprostřednictvím překladů Mikuláše Konáče z Hodiškova, které vydal v roce1528 pod názvem Pravidlo lidského života. Později vyšla adaptace Ivana Ol-brachta O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách. Dílo řeckého bajkaře Ezopa (6. stol. před n. l.) u nás vyšlo v mnoha vy-dáních a překladech, bajky byly často upravovány, psány v próze i ve verších.Do dneška se dochoval jeden veršovaný překlad z 15. století a dva prozaické.Novější překlad z řečtiny pak vydal ve 2. polovině 19. století František Lepařpod názvem Básně Aisopovské. O bajkách psal v časopise Včela také Karel Havlíček Borovský a svýmzpůsobem je bajkou i jeho Král Lávra.. Josef Jungmann (* 1773 – † 1847) – vědec, svou odbornou činností při-spíval ke vzdělání mládeže. Mimo jiné napsal Slovesnost (1820, 1845 rozší-řena), což je učebnice poetiky a teorie literatury, Historie literatury českéaneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a ja-zyka (1825, 1849 rozšířeno o abecední seznam autorů i s životopisnými údaji)a pětisvazkový Slovník česko-německý (vycházel v letech 1834–1839). Je takéautorem romance Oldřich a Božena, což je romantický příběh dokazující jaksi kníže váží selského stavu; Jungman v něm chtěl podpořit vlastenectví a češ-ství. Do tohoto období patří také tzv. ohlasová poezie – autorská tvorba silněovlivněná lidovou slovesností jak po stránce formy, tak i výběrem jazyko-vých prostředků. Je blízká lidové písni a stala se neintencionální tvorbou promládež. Největším představitelem ohlasové poezie je František Ladislav Če-lakovský (* 1799 – † 1852). Ten v roce 1829 vydal Ohlasy písní ruskýcha o deset let později i Ohlasy písní českých. Obě tato díla jsou námětověsrozumitelná, dostatečně jednoduchá a přístupná vnímání mladého čtenáře.Jednou z nejvýraznějších básní z Ohlasů písní českých je „Toman a lesnípanna . Čelakovský putoval po vlasti a sbíral lidové písně, které pak vydal vesborníku Slovanské národní písně. První díl obsahuje české, moravské a slez-ské písně, druhý díl písně ruské, srbské a lužické a jako přídavek písně pří-ležitostní, zlomky písní a pohádky (v té době byl tento termín užíván pro 15
  • 16. označení hádanek). Mají převážně epický ráz, do prvního dílu vybral asi 50písní, mezi něž zahrnul přeložené baladické skladby i umělé písně známýchautorů, u nichž „našel národního ducha . Později vyšel i 3. díl (již bez umělétvorby). V roce 1852 vydal Mudrosloví národa slovanského v příslovích (výborz tohoto díla vyšel v roce 1976 v nakladatelství Albatros pod názvem Příslovínapoví). Ohlasovou poezii zpracovával i Václav Hanka (1791 – † 1861) – známtaké jako domnělý spoluautor Rukopisu královédvorského, napsal sbírku Dva-náctero písní. V básni „Božena najdeme dvě sloky, které jsou podobné li-dové písni Holka modrooká. Hanka dal popud ke sběru národních písní, sběruse účastnil a ohlasovou poezii sám psal. Za zmínku stojí také jeho překladyKrakováčky, aneb písně národní Polské a Prostonárodní srbská Musa do Čechpřevedená. Jan Alois Rettig (* 1774 – † 1842) – manžel Magdaleny Dobromily Ret-tigové, sbíral a napodoboval slovanské národní písně, z nichž některé otisklve své sbírce František Ladislav Čelakovský. Josef Vlastimil Kamarýt (* 1797 – † 1833) – Čelakovského přítel a poněm také nejvýznamnější autor ohlasové poezie. Vystudoval na českobudě-jovickém gymnáziu, znal řadu jazyků. Vnikl hlouběji do národního ducha li-dové poezie a snažil se lidovou píseň co nejvěrněji napodobit (známá je např.báseň „Letěl holoubeček ). Také některé jeho písně zařadil do své sbírkyF. L. Čelakovský. Kamarýt vydal i sbírku českých národních duchovních písní. Karel Sudimír Šnajdr (* 1766 – † 1835) – vystudoval filologii, estetikua práva, později přednášel první dvě jmenované v Praze. Některé z jeho písnízlidověly, také jeho tvorbu zařadil do své sbírky Čelakovský. Své básně vydalve sbírce Okus v básnění českém, jejíž první díl vyšel v roce 1823, druhý pak1830. Do jeho tvorby o něco více proniká anakreontická poezie. Josef Krasoslav Chmelenský (* 1800 – † 1839) – právník, vydal alma-nach Kytka a vydával také hudební časopis Věnec, v němž publikoval textyvhodné ke zpěvu, balady a písně, ať už cizí nebo vlastní. Ten vycházel v le-tech 1835–1839 a podílel se na něm například František Škroup, kde mimoárií a textů z operet zveřejnil i píseň Kde domov můj. František Jaroslav Vacek (Kamenický) (* 1806 – † 1869) – jeho tvorbabyla ovlivněná Kamarýtem. V roce 1833 vydal Písně v národním českémduchu, které věnoval F. L. Čelakovskému – ten také řadu písní přijal do svéantologie. Sám Vacek není příliš výrazný, jeho díla jsou dosti sentimentální,nedovedl se přílíš přiblížit lidové tvorbě. Václav Jaromír Picek (* 1812 – † 1869) – vystudoval práva, skládalbásně i písně. Byl poměrně plodný a ve své době populární, ačkoli ne pří-liš originální. Motivy přebíral od různých autorů, několikrát parafrázoval 16
  • 17. i skladbu Kde domov můj. Je autorem písní Čechy krásné, Čechy mé, Jájsem Slovan duší tělem nebo Ó vlasti má a krásná země. Jeho texty nemajívelkou hloubku, jsou příliš manýrovité, sám Čelakovský jej označil za ne-příliš dobrého básníka. Karel Havlíček se mu posmíval a považoval jej zavyprahlého. Deklamovánky byly specifický útvar akceptovaný pro svou vtipnost a způ-sob zpracování, skladbičky přednášené na nejrůznějších bálech, besedácha studentských podnicích v rámci kulturního programu. Jsou to básně ve-lice satirické, humorné, se zajímavými tématy, vyhovující mladé generaci. František Jaromír Rubeš (* 1814 – † 1853) – vystudoval práva a jakoprávník působil později v Praze a Kutné Hoře. Redigoval časopis Paleček(1841–1847), byl také autorem řady vlastenecky zaměřených humoresek zesoučasného života, v nichž trefně zachycoval charakteristiku drobných lidiček.Pod Klicperovým vlivem sepisoval deklamovánky, které shrnul do knížkyDeklamovánky a písně (6 svazečků, 1837–1847). Václav Kliment Klicpera (* 1792 – † 1859) – výrazný český dramatik,autor několika desítek divadelních her. Působil jako učitel v Hradci Králové,později na Akademickém gymnáziu v Praze, kde se v té době vyskytovalitaké Jan Neruda a Vítězslav Hálek. Sepsal několik dějepisných učebnic, řadajeho dramatických kusů byla hrána studenty. Za jediný den napsal hru Rohovín Čtverrohý (bez ženských postav), dáleje autorem her jako Hadrián z Římsu, Zlý jelen, Žižkův dub, Bělouši (v nížse snažil dostat na scénu 6 bílých koní) a pokusil se také o velkou klasickoutragédii Soběslav, kníže selské. Jako kantor měl k mládeži velice blízko a dovedl ji i pochopit. Jeho žákybyli třeba K. J. Erben, J. J. Langer, nebo J. K. Tyl. Ve svých hrách kritizovalpředevším špatné lidské vlastnosti. Psal i historické práce, většinou ale vese-lohry a frašky. Jeho postavy jsou často charakterizovány jmény vyjadřujícímijejich povahu. Klicpera psal také deklamovánky; ty byly velice ceněny a často před-nášeny. Jmenujme alespoň Mlynářova opička, Báseň bez nápisu (pojednáváo pivu), nebo Šest a dvacet aneb Trapulky do bulky (což jsou zveršovanápravidla karetní hry). Josef Jaroslav Langer (* 1806 – † 1846) – narozen v Bohdanči, bylKlicperovým žákem a také jím byl ovlivněn. Ve své době byl známý přede-vším satirickou tvorbou, zajímal se i o tvorbu lidovou (písně, pověsti, po-hádky), sám zkoumal prostonárodní obyčeje. Napsal například Kopřivy (10próz, kritika vlastenecko-politického jednání lidí, zahalená do fantastické po-doby; místy se až blíží bajce), Den v Kocourkově (vzorem mu byl Komen-ského Labyrint světa a ráj srdce, skladba je o českých spisovatelích a o spo-lečnosti) a Bohdanečský rukopis (mravokárné básně a satiry o nejrůznějších 17
  • 18. vlastnostech a lidech). V Muzejním časopise otiskl veršované bajky. Karel Alois Vinařický (* 1803 – † 1869) – katolický kněz, vydával časo-pis katolického studentstva. Psal přímo pro děti, respektoval zájmy dětskéhočtenáře, znal lidovou poezii a toto ve své tvorbě uplatňoval. Námětem jehosbírek je život dětí na venkově, prosazuje funkci poznávací a výchovnou. Jehoverše jsou rozmanité, hravé, vychází z dětského pohledu na věc. Psal také de-klamovánky a písně, podtrhoval vlasteneckou notu, napodoboval klasickoupoezii a také překládal. Myšlenkově byl konzervativec. Bajka Sněmy zvířat (vyšla v roce 1841 pod pseudonymem K. V. Slánský)je namířená proti tehdejší politické a kulturní scéně a formálně se podobátvorbě Smila Flašky z Pardubic. Zvířata jsou rozpolcena na dvě půlky – říšičtvernožců a říši ptactva. Z tvorby pro děti jsou zajímavé především jeho knížky Kytka, dárek ma-lým čtenářům (1842, psána dynamicky, ohlas dětských her, humor, zvířátka),Druhá kytka básní, bájek, písní a hádanek, dárek malým čtenářům (1845,zachycuje zde pracovní činnost, přírodu, výdobytky fyziky, hlaholy zvířat,zvuky, . . . ) a Kytka básniček, dárek malým čtenářům (1859, některé veršepřebral z prvních dvou sbírek, vztah k lidové písni; písně jako „Tluče bu-beníček nebo „Ivánku náš u nás zlidověly). Je také autorem čítanek proobecné školy a knížky Modlitby maličkých, která vychází z jeho náboženskéhopřesvědčení. Jan Neruda (* 1834 – † 1891) – jeho tvorba přechází i do oblasti tvorbypro děti. Z poezie jsou známé především díla Otci a Matičce, kde vyznáválásku ke svým rodičům, sbírka Písně kosmické, která vychází z tehdejšíchnejnovějších poznatků, a Balady a romance. Z prózy jsou nejznámější Povídkymalostranské, v nichž prokazuje své obrovské umění portrétu na malé ploše.Byl výborným fejetonistou, dovedl vystihnout nejrůznější aktuální problémyživota společnosti (např. „Kam s ním ). Pro Národní listy psal také cestopisy,v nichž podával výrazné portréty lidí a zachycoval jejich mentalitu. Vítězslav Hálek (* 1835 – † 1874) – jeho tvorba je lyričtější než Neru-dova, napsal sbírky Večerní písně (které byly i zhudebňovány a často přepi-sovány do památníků) a V přírodě, je autorem stati Básnictví české v poměruk básnictví vůbec. Psal také povídky (Muzikantská Liduška), fejetony obra-cející se k mládeži a cestopisy. Vítězslav Hálek a Jan Neruda byli spolupracovníky v nejrůznějších časo-pisech a novinách, jejichž prostřednictvím se často obraceli k mladé generaci;propagovali vzdělanost a otevřený přístup ke světu. Karolína Světlá (* 1830 – † 1899) – autorka řady povídek, které mládežčetla, v některých z nich se pak k mládeži přímo obrací. Nejznámější je jejíHubička, jež se stala předlohou pro libreto ke Smetanově opeře. 18
  • 19. 3.3 Literatura 2. poloviny 19. století2. polovina 19. století znamenala rozmach české literatury, který ovlivnili písemnictví pro mládež. Objevuje se celá řada autorů, kteří si dětí všímají,vnímají je jako objekt a píší o nich, je zde ale i snaha pro děti přímo psát.Literatura pro mládež je ovlivněna jak situací ve světě, tak situací ve školství,a proto na ni jakákoli školská změna nějakým způsobem působí. 1883 byl reformním rokem, ubývá překladů, je zde snaha vytvářet novádíla, více se ale napodobuje, obzvláště právě cizí literatura. Celkový směr školské politiky ovlivnil také školské knihovny. V roce 1885je nařízena nová revize a prosazuje se snaha odstranit zejména německé knihys protirakouskou tendencí; vzniká tak obrovský prostor pro domácí produkciumělecky nekvalitní literatury. Podle nových zákonů se staly školské knihovnydůležitým pomocníkem ve vzdělávacím procesu dětí, byl zřízen Výbor kuzkoumání spisů pro mládež, který vydával seznamy schválených knih. Četběmládeže se dostalo všeobecné podpory a z toho důvodu se začala literaturapro děti vyčleňovat jako samostatný literární druh. Proti schematičnosti a nerealistickému zpracování dětských hrdinů sestaví snaha stavět na podkladech skutečnosti, oslabit moralizátorské vysta-vění příběhu. Začíná se pěstovat estetická výchova, pedagogika i psycholo-gie, dominantním se má stát estetické kritérium (dříve především výchovnáfunkce). Kladný vliv na rozvoj dětské literatury mají v té době vznikajícíknižnice a časopisy určené dětem a mládeži. Nedostatek knih pro mládež zaktivizoval řadu spisovatelů, jejichž umě-lecké ambice byly velice nízké; patrná je schematičnost nejen v oblasti kom-poziční a myšlenkové, ale i jazykové. Knihy pro děti však byly pro nakladatelevýhodné, šly skvěle na odbyt, hromadně byly skupovány do knihoven. Proti germanizačním snahám a o kvalitní literaturu se pokoušeli autořisborníku Našim dětem (1889, Ústřední matice školská) – přispěli do něj Slá-dek, Vrchlický, Zeyer, Jirásek, Heyduk, Rais, Kořenský, obsahovalataké překlad Dickensovy vánoční povídky Koleda a notovou přílohu od KarlaBendla. Je samozřejmé, že dítě nemůže porozumět 100 % knihy, text by seale měl psát běžným, dítěti známým jazykem, dodržena by měla být určitámíra, aby dítě nebylo přetěžováno. Většina autorů tedy popisovala dítěti ne-známé věci prostřednictvím věcí jemu známých. Výrazný obrat v roce 1900 nesporně přivodily určité reformy ve školskémvyučování, heslo „umění do škol , nelze však říci, že by to bylo v českéliteratuře zcela nové – už v 90. letech volal F. Bartoš po zumělečtění dětskéliteratury. Na toto téma vznikly i některé odborné práce, v nejrůznějšíchměstech se pořádaly výstavy umělecké výchovy. Jaroslav Petr, redaktor rubriky Literatura pro děti, vydal v roce 1900 19
  • 20. umělecký almanach pro mládež s názvem Jaro, který je hodnocen jako prvnídětská knížka, v níž je uměleckým způsobem sladěn obsah, ilustrační do-provod i celková úprava. Vydáni jsou Karafiátovi Broučci s ilustracemi odBreissiga, Wenigovy Jesle, nebo Alšovy pohádky. Spolek výtvarných umělcůMánes sestavil umělecky sladěný almanach přeložených i původních prací,připojila se i další nakladatelství (Leichterovo, Kočího, Topiče a jiná). Na rozdíl od dřívější spisovatelské generace se autoři na počátku stoletívzhledem k celkové orientaci literatury nezajímají o tvorbu pro děti a mládežnijak intenzivně a jde spíše o nárazové pokusy. Dětská krásná literatura bývázaměřena k problémům morálky, často vychází z náboženských principů, stálevíce se ale snaží přiblížit skutečnosti, směřuje ke kritickému zobrazení sociál-ního světa dětí i dospělých, neguje romantický přístup k minulosti, doznívajív ní obrozenecké idylické prvky. V ideově tematické diferenciaci dochází k třídění na prózu: • s tendencí vlasteneckou (historické téma, téma ze života národní osob- nosti, . . . ), • vzpomínkovou, • psychologického a sociálního rázu. Zachycení obrazu života dětí se objevuje u Růženy Svobodové, Ma-rie Gebauerové a Boženy Benešové (s psychologickým podkreslením).Realizmus proniká spíše do detailů než do celku (např. u Pavla Suly nebov humorné podobě u Franty Župana). Umělecká metoda není jednotná,zatímco v dřívějším období dominovala poezie, přesouvají se váhy k prózea ta se stává různorodější, mnohostrannější. I zde platí, že podprůměrnýchknih je kvantitativně více. V procesu zkvalitnění dosahuje uměleckého ztvárnění ilustrační doprovod,později dochází k zvýraznění stránky jazykové a stylové. Této cestě se snažínapomoci i kritika, byť zatím jen ojediněle, a staví se proti staré tendenčníliteratuře. Otakar Svoboda zakládá časopis Úhor (vychází od roku 1913), kterýse snaží kriticky hodnotit dětskou četbu (časopis nebyl pochopitelně určendětem). K zumělečtění literatury se využívá i lidové slovesnosti, proto vychází čí-tanky a výbory z ní, které uskutečňují František Bartoš, František Bílý,Beneš Metod Kulda, František Sušil, Václav Tille – Říha1 , nebo Ja-roslav Petr. V knihách pro děti se na přelomu století objevuje řada témat: 1 Vlastním jménem Václav Tille, psal pod pseudonymem Václav Říha. 20
  • 21. • historická tematika – Václav Beneš Třebízský, Alois Jirásek, Karel Vác- lav Rais; • pohádková tvorba – nejrůznějším způsobem koresponduje s lidovou po- hádkou, je vytvářena na principech lidové slovesnosti; • ze života vesnických, řemeslnických dětí – próza ze života dětí, obrázky z přírody. Rámec knih je většinou realistický, dosud se mísí s romantickým cítěním,i sem však proniká touha vychovávat a jistá schematičnost v kresbě postav.Přední místa zaujímá Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, pohádkyFrantiška Bartoše a Beneše Metoda Kuldy, značný vliv mají Karafiá-tovi Broučci, kteří jsou znovu vydáváni, Václav Beneš Třebízský, AloisJirásek a Josef Kožíšek. Od 80. let se na literatuře pro mládež podílejí další spisovatelé, z nichžněkteří jen ojediněle. V poezii jsou to především Josef Václav Sládeka František Procházka, v próze Eliška Krásnohorská, Karel VáclavRais, Alois Jirásek, Růžena Svobodová a Božena Benešová. Obojípsal Josef Kožíšek, ojediněle do literatury pro mládež zasahoval Svato-pluk Čech, Jan Vrchlický, Antonín Sova, A. Kašterský a v poeziiTereza Nováková. U řady autorů je v souvislosti s dobovou literaturoukonce století zvýrazňován sociální aspekt. Začínají se uplatňovat individuálníumělecké přístupy a autorovo vidění skutečnosti – rozhodující prvek dalšíhovývoje.3.4 Významné knižnice a dětské časopisyKnižnice (edice, vydavatelské řady knih) mají možnost určitého soustředění,vydávají se systematicky, jsou schopné pokrýt širší vývojovou linii a vyjítvstříc dětskému čtenáři; věci tematicky a výchovně zaměřené i věci praktic-kého charakteru. Spoustu knižnic mělo např. nakladatelství Albatros. Časopisy se mohou obracet k nejrůznějším věkovým kategoriím (nečte-nářům, školákům, . . . ), dají se třídit podle konfesijního zaměření (katolické,evangelické, . . . ), s různým politickým zaměřením. Oproti knize jsou rychlév uveřejňování článků a tedy aktuální, ale i levnější. Časopis je užitková věca dítě s ní smí zacházet dle svého uvážení. Edice i časopisy jsou důležité z hlediska snahy děti vychovávat. Edice v 80. a 90. letech: • Besedy mládeže (do r. 1915, Knapp). 21
  • 22. • Obrázková knihovna pro mládež (1883–1890, S. Ř. Kamenický). • Pokladnice mládeže (1884–1911, Hynek). • České spisy pro mládež (1886–1934, Eduard Štorch). • Vlast a svět (1885–1894, Jan Sokol). • Sbírka spisů pro mládež (1893–1907, Bačkovský). • Knihovna malého čtenáře (od r. 1893, Josef Richard Vilímek). Byly tematicky různorodé, zaměřovaly se na literaturu dobrodružnou, his-torickou s vlasteneckým zaměřením, pojednávaly o životě dětí, seznamovalyděti se světem. • Knihovna českých dětí (1904–1931, Ústřední knihkupectví učitelské). • Knižnice mládeže (od r. 1900, Ústřední knihkupectví učitelské). • Vilímkova knihovna mládeže dospívající (1889–1914) – překlady, vědec- kofantastické prózy, dobrodružné povídky. • Česká knihovna zábavy a poučení (1894–1918, František Bílý) – určena především pro středoškoláky, nejlepší díla z našeho literárního vývoje. • Dívčím srdcím (od r. 1902, Pavla Maternová a Otýlie Petrová) – vý- chovně zaměřené romány z dívčího života. Šlo o úspěšné nakladatelské podniky, svůj program se edicemi pro mládežsnažila posilovat i významná nakladatelství: • Žeň z literatur (Leichterovo nakladatelství, redigoval Václav Tille) – klasické české i světové pohádky. • Pěkné knihy pro mládež (od r. 1908, Leichterovo nakladatelství, redi- govala Marie Gebauerová) – především vzdělávací čtení. • Osení (1908–1928, Topičovo nakladatelství, redigoval Adolf Wenig) – určeno pro různé věkové kategorie, umělecky kvalitní poezie i vzdělávací čtení vybírané z domácích autorů. 22
  • 23. Tyto knižnice se po delší dobu soustavně obracely ke čtenářům a snažilyse je vést. Časopisy mají stejně jako edice velký význam, mohou se zaměřit na kon-krétní věkové kategorie, téma, či způsob, jakým mohou na děti působit. Časo-pisy nevycházely jen ústředně v Praze, ale v řadě dalších měst, jako je Brno,Dačice, Olomouc, Hradec Králové apod. Rozmach v jejich vydávání nastáváv 80. letech 19. století, v 90. letech jejich produkce klesá. Léta od přelomustoletí do začátku 1. světové války jsou pak časopisecky nejplodnější. Časopisy z dřívějších let: • Přítel mládeže (1823–1848) byl první česky psaný pedagogický časopis, zaměřoval se na výchovu dětí, vlastenectví, přinášel řadu odborných článků, byl určen učitelům. • Přítel mládeže (1888–1889) byl beletrický měsíčník pro děti středního věku, vycházely v něm verše, prózy, naučné a výchovné články. • Štěpnice (1854–1889) byly vydávány jako příloha k časopisu Škola a ži- vot, první časopis zabývající se osobností dětí a jejich literaturou. • Naší mládeži (1873–1882) byl časopis beletrický, vzdělávací, snažil se být i zábavný, zdůrazňoval také pedagogický zřetel. Mimo jiné otiskoval původní tvorbu českých autorů, přispívali do něj např. Rais, Heyduk, Machar a další. • Přítel dítek (1879–1914) nevymezoval konkrétní věkovou kategorii, byl beletrický, poučný, kladl si za úkol mládež vzdělávat. Obsahoval básně, bajky, povídky, historické příběhy, články o přírodě a zeměpise, há- danky a rébusy. V 80. letech vzniká poměrně dost časopisů: • Jarý věk (1883–1888) byl asi nejvýznamnější časopis tohoto období. Vedl jej Jan Sokol, obsahoval přílohu pro nejmenší děti s názvem Lístky a poupata. Sledoval výchovné cíle, byl poměrně slovansky zaměřený, zdůrazňoval vlastenectví, bylo v něm ale místo i pro poučení a zábavu. Sokol okolo něj dokázal soustředit množství významných dobových spi- sovatelů, přispívali do něj např. Čech, Heyduk, Kvapil, Kořenský, Ko- žíšek, Krásnohorská, Rais, nebo Vrchlický. • Zlaté mládí (1885–1895, Šimáčkovo nakladatelství) se obsahově podo- balo Jarému věku. 23
  • 24. • Malý čtenář (1882–1941, ve vydavatelství J. R. Vilímka) s podtitulem Školské mládeži československé pro poučení a zábavu. Vzhledem k době, po kterou vycházel, reprezentuje významný úsek literatury pro děti. Vznikl v době, kdy se dětská literatura vymaňovala z vlivu předcho- zích let, založili jej G. Smetana, J. Zelený a K. Vognar, později v něm pracoval i František Serafinský Procházka. Byl to ilustrovaný, belet- rický, poučný i zábavný časopis, zprvu určený mladším čtenářům, ale později se rozšířil pro širší okruh věkových kategorií. Ve své době byl velice úspěšný. Měl vysokou jazykovou úroveň a vyvíjel se k stále vyš- šímu standardu. Obsahoval hádanky, rébusy, dětské vtipy, práce žáků, z rubrik novinky, radiové zprávy, film, modelářství apod., překlady a naučné texty. • Anděl strážný (1881–1948) se zaměřoval na římskokatolické děti, obsa- hoval beletrii, katolické reálie, příběhy ze života svatých nebo osobností, jakou byl např. František Palacký, o vzniku republiky, ale také články o táboření nebo filatelii. • Matice dítek (1884–1895) se zaměřovala na nejmenší čtenáře evange- lického vyznání. • Květy a kvítky pro hodné dítky (1887), vyšel pouze jeden ročník. • Včelka byl časopis určený dívkám, měl jen krátkého trvání. • Vínek pro dívky československé taktéž vycházel jen krátce. V 90. letech: • Ma-lé no-vi-ny pro dě-ti, které nedávno naučily se čísti (1890–1905), obracel se k nejmenším dětem, které si v něm měly samy číst. Podílel se na něm také František Hrnčíř. • Květy mládeže (1894–1897) vedl Jan Dolenský2 a obsahovaly také hu- dební přílohu. Tento časopis měl poměrně vysoké cíle, snažil se nahradit dříve zaniklý Jarý věk, bohužel si ale nenašel podporu mezi školskými pracovníky ani čtenáři. Byl ilustrovaný, převažovala beletrie, chtěl roz- šiřovat poznávání a obzor mládeže, překonat výchovné tendence; vy- cházela v něm také doporučená četba pro děti, vzpomínky kronikářů 2 Jan Dolenský (* 1859 – † 1933) pracoval jako učitel, později se stal ředitelem měšťan-ské školy v Praze, působil v Učitelské besedě, spoluredigoval Pedagogické rozhledy, napsalřadu publikací. Nejvýznamnější je však pro svou práci ve vydávání pro děti. 24
  • 25. na významné události, dopisy a všelijaké poučné a zábavné rozmani- tosti. Přispívali do něj např. Kožíšek, Vrchlický, Sládek, Klostermann, Kořenský, Rais nebo Winter. Časopisy od roku 1900: • Jaro (1907–1921) – podíleli se na něm J. Macek a P. Skřivan, byl určený dětem z dělnických vrstev. Byl velmi sociálně zaměřený a stavěl se proti sociálnímu bezpráví, zábavný i osvětový, vycházely v něm verše pro zábavu i poučení, fotografie, hádanky a další. • Mladý Čech (1900–1903) – vedl jej Jan Dolenský a byl vlastenecky zaměřený. • Česká mládež – obrázkový časopis také pod vedením Jana Dolenského, Vyšli jej jen tři ročníky. • Noviny mládeže (1904–1906) – pozoruhodný časopis, zvolil si velký no- vinový formát, který se ale příliš neujal a tak byl ve druhém ročníku změněn na běžný časopisecký. • Dětský máj (1905–1915) – vydával jej František Hrnčíř, velmi průměrný časopis. • Svítání (1915–1920) – též pod vedením Františka Hrnčíře, z průměr- nosti nijak nevybočoval. Vycházela také řada časopisů v nejrůznějších městech, např. Vzkříšenínebo Mladý slovan. O pokračování Ma-lých no-vin se pokusilo v roce 1907Bačkovského nakladatelství s časopisem Dětské noviny pro žactvo nejmenšíchtříd školy obecné. Mimo toto období ještě stojí za zmínku dvojice časopisů: • Mladý hlasatel (1935–1941) určený pro starší děti, beletrický, poučný, velice populární (v nákladu až 200 000 výtisků); kladl důraz na výchovu, vlastenectví, přinášel zprávy ze světa, nejrůznější sportovní informace, byly do něj vkládány i prózy, z nichž bylo možno si sestavit knihovničku (asi 15 svazků). Pracoval pro něj také Jaroslav Foglar3 , který v něm uveřejnil řadu svých prací z junáckého prostředí. 3 Foglar také uspořádal řadu besed se čtenáři svých knih, objížděl vesnice a města,s mládeží pracoval velmi dlouho. Z jeho popudu vznikaly čtenářské kluby. Ovlivnil celouřadu autorů, po roce 1948 byl ve své činnosti omezován, jelikož propagoval západní kulturu,a přeložen na pozici vychovatele v internátu; znovu začala jeho díla vycházet po roce 1989.V jeho tvorbě je velmi silná výchovná stránka, naopak ne až tak dobře propracovaná jestránka umělecká. 25
  • 26. • Junák vychází po 2. světové válce a je v podstatě pokračováním Mla- dého hlasatele.3.5 Poezie na přelomu 19. a 20. stoletíV průběhu 2. poloviny 19. století došlo k jakési stagnaci a poezie 80. let takv podstatě neměla v oblasti dětské literatury na co navazovat. Do tohoto období se řadí např. František Doucha (* 1810 – † 1884) –kněz, prozaik, básník, autor více než 50 dětských knížek. Vedle množstvípovídek pro mladé ve své tvorbě navazoval na německou moralistickou po-ezii, v oblasti poezie pro děti má svým způsobem zakladatelský význam,stejně jako byl svým způsobem po celou 1. polovinu 19. století oficiálnímškolským básníkem. Jeho poezie měla velmi konzervativní charakter, záro-veň ale respektovala věk dítěte i jeho rozumové schopnosti. Doucha takév podstatě založil obrázkovou knížku s textem. Jeho verše nicméně nemajístejnou úroveň a své práce často naplňoval náboženskými prvky. Psal bajky,deklamovánky, básničky, kompozičně se ale vyhýbal modernějším útvarům,které se v té době v literatuře vyskytovaly. Z jeho tvorby jmenujme např.báseň Schránka dobrého naučení (1853). V 80. letech se tvorbou pro děti zabývala řada autorů, např. FrantišekSerafinský Procházka, J. Kožíšek, K. V. Rais, Eliška Krásnohorská,Pavla Maternová, nebo P. Skřivan, nejvýznamnějším autorem však bylbez pochyby J. V. Sládek. Velmi ceněn byl František Serafinský Procházka (* 1861 – † 1939)– učitel a redaktor, byl v kněžském semináři, pracoval v Městské knihovněna Vinohradech, byl redaktorem Malého čtenáře. V oblasti literatury promládež vyvinul rozsáhlou činnost ediční i spisovatelskou, psal pod různýmipseudonymy. Procházka byl orientován spíše k ruchovcům, psal prózu, ale významný jepředevším v oblasti poezie, kde čerpal z lidové tvorby. Jeho básně jsou zpěvnéa některé se dočkaly také zhudebnění (např. od L. Janáčka nebo V. Nováka).Nejlepší z jeho tvorby je drobná lyrika a lyrickoepické básně, nalezneme u něji snahu zpracovávat nové formy, má tedy význam i z vývojového hlediska.Přes svou oblibu se v meziválečné době v kontextu s novými básněmi jevilponěkud zastarale. Je autorem knížek Slunečka (1905), Pestří motýli (1913), Hrátky se zví-řátky a dalších. Dětské poezii dal novou kompoziční výstavbu i po stránce vý-znamové, výchovné prvky se do svých děl snažil umisťovat nenápadně a chtěl,aby byla literatura pro děti hodnotná. Uspořádal také řadu výborů z různýchautorů a překládal Julese Verna. 26
  • 27. 80. léta a počátek let 90. s sebou přinesli poslední vrcholnou vlnu ob-rozenecké literatury; vzniká klima jistého realizmu i s jeho naivitou, lido-vosti. Takto charakterizované klima dává dostatečný podklad pro vznik dobréumělecké tvorby pro děti a mimo jiné k ní přispěla také poezie literaturypro dospělé, kde se objevila řada kvalitních básníků, jakými jsou Sládek,Vrchlický, Čech, ruchovci (kteří se starali především o domácí literaturu)a lumírovci (kteří se naopak více otevírali světu), dosahujících velké virtu-osity a básnické schopnosti. Tato skutečnost jen podtrhává to, že literaturapro děti i dospělé jsou propojený celek. Největší význam pro rozkvět poezie určené dětem mají zejména tři au-toři, kteří jsou dnes už považováni za klasiky dětské literatury: J. V. Sládek,K. V. Rais a Josef Kožíšek. Poslední dva jmenovaní pak mají značný vý-znam i v tvorbě prozaické. Karel Václav Rais (* 1859 – † 1926) – povoláním učitel, od roku 1877působil v Trhové Kamenici na Vysočině, kde se se svými školáky velmi sblížil.Brzy zjistil, že soudobá literatura pro děti a mládež neodpovídá jeho předsta-vám, a začal se sám této oblasti literatury věnovat. Do jeho poezie pronikáobraz přírody a krajiny spolu s vlastenectvím, češstvím, láskou k domovua rodičům; zachycuje venkovský život, lidskou práci, zároveň je ale plna op-timizmu a humoru. Vedle vlastní tvorby se Rais věnoval také spolkovému ži-votu, organizaci společenských akcí, rozvoji škol a knihoven či dalších činnostípodporujících výchovu mládeže. Zajímal se také o celkový rozvoj kulturníhoživota. Ve své tvorbě pro děti začíná Rais epickými básněmi s historickými ná-měty v duchu A. Jiráska a V. Beneše Třebízského. Jeho první sbírky jsouzačátečnické a po všech stránkách nevyzrálé. Sbírka Listy z české kroniky(1880) obsahuje skladby zaměřené na slavnou minulost a lásku k vlasti, vy-stupují zde např. Přemysl Otakar II., Jan Žižka, Kosmas nebo Jan AmosKomenský, jejich obraz je ale zjednodušen a nese řadu hrdinských rysů. Způ-sob zpracování postav je stereotypní a archaizující. Sbírka První květy (1881)je určena větším dětem, obsahuje veršované povídky s epizující osnovou, ná-plní je opět láska k vlasti. Vyzrálejší poezii zařadil Rais do dvojdílné knihy Doma (1. díl 1883, 2.1884) – střídají se zde verše s prózou (což je pro pozdější Raisovu tvorbutypické), vychází z autorových vzpomínek, převažuje drobná epika. Knížka jepsána srozumitelně s propracovanou drobnokresbou, vyjadřuje lásku k lidema domovu. Toto dílo už má v literatuře pro děti a mládež významné místo. České pohádky o Kristu Pánu (1884) jsou souborem 20 legend zpraco-vaných na základě lidové poezie, mají náboženské motivy, citové pojetí, poformální stránce jsou dobře zvládnuté. Obrázky veršem (1886) jsou epickébásně s vlasteneckou tematikou určené starším dětem. Obrázky od nás (1884) 27
  • 28. je vzpomínková lyrika. Sbírka Po vlasti (1888) shrnuje historické náměty,v rozšířené podobě pak vyšla pod názvem V záři minulosti (1892). V 90. letech se Rais zasloužil o rozšíření obrázkových knih pro děti a vy-tvářel také umělecké texty k obrázkům; jsou to knihy Když sluníčko svítí(1889), Zlaté chvilky (1889), obojí s ilustracemi francouzského malíře Be-netta, a Dětský ráj (1889). Ilustracemi Viktora Olivy je pak doprovázenatrojice knih Pod modrým nebem, Třešně a Veselý svět (1887). Vzpomínkového charakteru na autorovo mládí a krajinu, v níž žil, jsouknihy Dárek maličkým a Pod Zvičinou. To nejlepší z Raisovy tvorby pro děti je shrnuto do knihy Cestička k do-movu (1925). Ta obsahuje drobné prózy i verše, inspiruje se autorovým ži-votem, venkovem, přírodou a prací lidí, ale i školou, zachycuje nejrůznějšípříhody. Významnou roli zde hrají také zvířátka a rostlinky. Je zde patrnásnaha vybudovat vztah k domovu a vlasti, nenucenou formou je do veršůvloženo i sociální cítění. V současnosti mezi tvorbu pro děti řadíme i Raisovy neintencionální ro-mány Zapadlí vlastenci a Západ. Josef Václav Sládek (* 1845 – † 1912) – skutečný básník, k tvorbě proděti se dostal s bohatou zkušeností z psaní pro dospělé. Příklon k literatuřepro mládež motivovalo narození jeho dcery Helenky v roce 1880, kde takéčerpal inspiraci, toto téma pak pojímá i po stránce teoretické. Na rozdílod jiných autorů nepsal pro děti jen příležitostně, ale trvale. Ve všech jehoverších je velice silná citová stránka. Sbírka Na prahu ráje (1883) ještě není dětem přímo určena, obsahuje aleoddíl nazvaný O dětech s dětmi s obrázky z jejich života. Podobně sbírka Zeživota (1884) zahrnuje oddíl šestnácti básní s názvem Pro dítky a větší děti.Do sbírky Sluncem a stínem (1887) zařazuje báseň nazvanou „Dětem . Zlatý máj (1887) je sbírka už určená přímo starším dětským čtenářůma přešly sem i verše publikované ve sbírce Ze života. Najdeme zde pohádkovémotivy, motivy přírody a mateřské lásky, písňové útvary, říkanky, ukolébavky,zařazeny jsou také verše žertovné. Básně mají různý rozsah, jsou nejednotné,bez zásadního konceptu. Podle této sbírky byl také později pojmenován ča-sopis. Skřivánčí písně (1888) jsou ucelenější, psané písňovou formou, důležitýmnámětem je příroda a zvířátka; říkadla pro nejmenší, řada básní tematickyvlasteneckých, vrcholem této sbírky je pak soubor říkadel a písní určenýchnejmenším dětem. Zvony a zvonky (1894) s podtitulem Třetí cyklus básní pro děti je sbírka,v níž je patrná snaha vychovávat v dětech hrdost, lásku k půdě a vlasti,selství. Je psána s humorem a objevuje se zde nový útvar, jakási podobadětské bajky. Do této sbírky byla zařazena známá báseň „Lesní studánka . 28
  • 29. Sládkovu poezii lze chápat jako počátek umělecké tvorby pro děti. Josef Kožíšek (* 1861 – † 1933) – učitel, působil jako pedagogický pra-covník a od 20. let pak jako ředitel literárního oddělení Státního naklada-telství v Praze. Publikovat začal v nejrůznějších časopisech (Zlatý máj, Jarývěk, . . . ), v oblasti literatury pro děti a mládež se nevěnoval jen původnítvorbě, ale sestavoval také čítanky, upravoval dětskou četbu a psal teoretickéstatě do pedagogických časopisů. Vedle poezie pro děti psal i prózu, v ní všaknedosáhl takového úspěchu. Mezi jeho básnické knížky patří např. Oku i srdéčku (1891), Jiskry i pla-mínky (1893), Pozdrav domů a z domova, nebo Pohádka lesa (1923). V roce1921 také vydal tři výbory Na výsluní, U krbu a Děti z boudy. Kožíšek se věnoval výhradně tvorbě pro děti. Jeho verše mají rytmickýspád, říkankovou melodiku, jsou jednoduché a velmi srozumitelné, dovedl seinspirovat i našimi básníky, za cenu srozumitelnosti však někdy jeho veršepostrádají poetické tajemství. Mezi dětmi je Kožíšek velmi známý, mimo jinétaké proto, že se jeho díla často dostávala do čítanek a pronikala tak do škol.Kromě toho byly jeho básně zhudebňovány. Kožíšek sestavil slabikář Poupata, v němž vychází ze snah po reforměmetodiky četby pro děti, a dále čítanky Ráno a Studánka. Z jeho próz jepatrný silnější pedagogický záměr, dominujícím prostředím je venkov, motivystyk s lidmi, láska k domovu a přírodě, lidský život je ztotožňován s životyzvířátek. Vedle lyriky psal také epizující básně, převažuje epika drobných žánrů.Svou poezii naplňoval humorem a jeho verš má lidový tón. Velmi známá jenapř. báseň „Polámal se mraveneček . Kožíšek dokázal vystihnout myšlení a cítění dítěte. Eliška Krásnohorská (* 1847 – † 1926) – psala texty k obrázkovýmknížkám, např. Den přeslavný a zábavný nebo Čti povídání, hleď malování. Asi nejlepší je její knížka Rezedky, do níž zařadila jak básně vlastní, takpřejaté z časopisů. Jsou to verše zbavené moralizátorství, rétorství, její poezieje však vychovatelská, ovlivněná dobovou básnickou dikcí, pro děti méněsrozumitelná a vyumělkovaná. Svéhlavička je ne zcela původní dívčí román, který vychází z dobové kon-zervativní společnosti. Irma Geisslová (* 1855 – † 1914) – psala tradiční didaktickou poezii,vydala mimo jiné sbírky Luční kvítí (1882), V písních a květech (1888), neboLipové květy (1892). Jde o reflexivní lyriku ovlivněnou tvorbou Elišky Krás-nohorské. Vliv Hálka a Nerudy se pak projevuje v její tvorbě pro dospělé. Růžena Jesenská (* 1863 – † 1940) – byla učitelkou, pro děti psala poeziii prózu, v níž vycházela z dobových tendencí. Napsala autobiografickou sbírkuDětství (1889) a Pohádky veršem, její básně jsou však pro děti poněkud 29
  • 30. složité. O něco srozumitelnější jsou lyrické verše shrnuté do sbírky Básničky(1891) – jedná se o procítěnou, až sentimentální poezii, mající pochopení probásnické vyjádření. Obecně je tvorba Růženy Jesenské spíše eklektická nežpůvodní. Některými svými díly zasáhli tvorbu pro děti také autoři píšící pro do-spělé. Svatopluk Čech (* 1846 – † 1908) – dětem určil veršovanou povídkuO čarovném pavouku, v níž se snažil dětem vysvětlit, že bohatství neděláčlověka šťastným; má jednoduchý děj, prostou formu a proniká do ní i auto-rovo dětství. Jaroslav Vrchlický (* 1853 – † 1912) – dětem určil veršované dílo Svoja-novský křižáček s napínavým dějem o uprchlém chlapci; je psáno stejnýmveršem, jaký je příznačný pro většinu Vrchlického děl. Antonín Sova (* 1864 – † 1928) – napsal dospělejším dětem určenoupráci O vysvobození prince Jirky (1916) s námětem o králi, který dá zahubitcelý rod, aniž by tušil existenci dítěte s nárokem na trůn. Současně s autorskými sbírkami vychází také řada výborů buď z tvorbyjediného autora, více autorů, nebo výbory zaměřené k určitému tématu. Dů-vodem byl často záměr shromáždit básně vhodné k recitaci na školách a snahaumožnit poznání jednotlivých autorů, popř. snaha vybrat jen básně pro dětivhodné a vyhnout se tak jejich neporozumění. Principem výběru bylo shro-máždit básně přiměřené určitému věku a verše neupravovat, při výběru sepřitom obvykle nepřihlíželo ke kvalitě díla, ale právě k tématu. Výbory vycházely také z díla jednotlivých autorů, jakými byli ZdiradPolák, Jan Kollár, F. L. Čelakovský, K. J. Erben, K. H. Mácha, K.Havlíček, Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Adolf Heyduk, Gustav Pfle-ger-Moravský, Svatopluk Čech, J. V. Sládek, Julius Zeyer, JaroslavVrchlický, Otokar Březina, Antonín Sova, Viktor Dyk, FrantišekSerafinský Procházka a další. Většina nakladatelství se snažila takovéto výbory publikovat, vznikalyedice, jako např. Ottova Česká knihovna zábavy a poučení, Topičova Sbírkasouvislé četby školní, Leichterova Světla, či Kočího Pramen. Autorské výbory však často nebyly až tak přístupné dětem, daleko pří-stupnější byly výbory z lidové poezie obsahující i říkadla, např. Bartošůvs názvem Naše děti, který ukazuje život dětí na venkově, zahrnuje říkadla,popěvky, zábavy i hry, nebo Skřivanova Kytička sedmikrás, která obsahujevedle veršů klasiků poezie pro děti také poezii lidovou. Vycházely pochopitelně výbory ze světových autorů, které byly převážněurčeny dospělejší mládeži (Homér, La Fontaine, Goethe, Schiller, . . . ),a výběr starofrancouzské poezie. 30
  • 31. 3.6 Próza na přelomu 19. a 20. stoletíČeská próza pro děti a mládež měla v 80. a 90. letech 19. století o něcosložitější podmínky než poezie, protože vzhledem k nevalným uměleckýmkvalitám dřívějších moralizátorských prací neměla v podstatě na co navazo-vat. Šlo totiž především o překlady násilně upravené do českého prostředí,jejichž charaktery hrdinů byly příliš schematické a ke schematickým tenden-cím docházelo ve snaze vnutit se dětem i v oblasti jazykové. Výjimku tvoří například Broučci Jana Karafiáta, kteří jsou alegoriíkřesťanské rodiny a lépe se soustředí na malé čtenáře, některé historické belet-rie a pověsti, zejména Staré pověsti české Aloise Jiráska, vlastivědná vyprá-vění (např. K. V. Raise) apod. Přední místo pak zaujímá národní a místnípověst (Václav Beneš Třebízský, K. V. Rais, A. Jirásek, . . . ). Na přelomu století se objevují povídky a ojediněle román ze života dětí,kde je také zobrazován dětský svět. I zde je ale venkovské prostředí značněidealizované a patrné jsou sociální tendence. Už tehdy se někteří autoři (mezinimi František Doucha) stavějí proti nepřirozenému jazyku a prostředkůmv knihách pro děti a vybízejí, že je třeba řešit otázku pravdivosti, slohui jazyka díla. Pronikat k nám začínají také překlady z tvorby o dětech (Dostojevskij,Tolstý, . . . ). Nejdůležitější roli sehrává pohádka nikoli v záznamové podobě, ale upra-vená pro dětské čtenáře, zestetizovaná, vycházející z odkazu lidové sloves-nosti, jaký rozvíjeli B. Němcová, K. J. Erben a někteří další, dále vyprá-vění z pohádky vycházející a určitým způsobem stylizovaná (S. Podlipská,K. Světlá, E. Krásnohorská), nebo přímo úpravy pohádek jejich sběrateli(F. Bartoš, B. M. Kulda, J. F. Hruška, J. Š. Kubín). Na konci 19. století je pohádka studována i z odborného hlediska. Řadaautorů se folkloru věnuje, sbírá jej a literárně vykládá – Václav Tille,J. Polívka a časopis Český lid 4 , který záznamovým způsobem otiskuje nověnasbírané pohádky. Pod různými názvy jsou také znovu a znovu vydávánadíla B. Němcové a K. J. Erbena. S reformami školství se pohádka stává prostředkem mravní a estetickévýchovy, ještě pořád ale dochází k její kontaminaci s pověstmi, legendami,bájemi a bajkami. Z tohoto hlediska lze pohádky dělit na: • záznamové (lidové), • literární (např. pohádky B. Němcové), • umělé (autorské). 4 V bibliografiích pod zkratkou ČL. 31
  • 32. Zařazení do určité kategorie závisí na míře dodržení určitých prvků. Jedno z nejspolehlivějších vydání pohádek Boženy Němcové připravil Vác-lav Tille pod názvem České pohádky. František Bartoš (* 1837 – † 1906) – sběratel, svým způsobem pokra-čoval v tom, co dělali Čelakovský, Němcová a Erben. Zkoumal, co poskytujefolklor pro děti. Ve svých jazykových úpravách vydal v roce 1893 pohádkyB. Němcové. V knížce Domácí čítanka (1900) věnoval hodně místa právě dět-skému folkloru. Naše děti (1888) je soubor lidových říkadel, popěvků, zábava her. Sto lidových písní československých s rozbory a výklady (1903) zahrno-valo rozbory písní. Kytice z lidového básnictva (1906, 1912) je soubor pohá-dek, písní a říkanek, který ilustroval Adolf Kašpar, a patří mezi nejkrásnějšíknížky vydané před světovou válkou. Václav Tille (* 1867 – † 1937) – byl univerzitním profesorem, na Kar-lově univerzitě přednášel literaturu a zabýval se folkloristikou. Je autoremmonografie o B. Němcové, sám také psal pod pseudonymem Říha beletris-tické práce – pohádky, povídky a bajky, v nichž spojuje svůj teoretický názors praktickou činností. Tille se zapojil do tehdejší diskuze v časopise Úhor (konkrétně ve 4. roč-níku z roku 1916) o tom, zda je nebo není pohádka vhodná pro děti. Podnětk této diskuzi zadal J. Petr5 , který říkal, že pohádka nezdravě podněcuje dět-skou fantazii, odvádí od skutečného života, nezdravě působí strašidelnýmimotivy a tedy ohrožuje mravní vývoj dítěte líčením krutostí a je příliš ná-ročná. Do Úhoru napsal Václav Mráz stať nazvanou „Dialog o pohádkách , v nížse na dítě dívá jako na svébytného tvora, ale chce tento vývoj uspíšit – odtudplyne jeho podceňování dětí, učitelský směr a nepochopení dětského světa.Tvrdí, že pohádka páchá škody, nezachycuje život na úkor poznání, ujařmujev nesvobodě a nevědomosti, udržuje v zaostalosti a má podíl na loupežích,vraždách a násilnostech. Václav Tille se ve stati „Pohádky pro děti staví proti bezmyšlenkovitěstavěnému pohádkovému materiálu a pohádku obhajuje. Tvrdí, že dítě toužípo fantazii a tu je třeba mu dát, pohádky však musí být upraveny. Důležitánení látka v syrové podobě, ale hodnotu jí přidává vypravěč tím, jak ji vy-práví. Těmito zásadami se řídil i při vydávání pohádek (Němcové, Erbenaa dalších). Tille napsal řadu prací, v nichž uplatňoval své historické a literárněvědnéznalosti a svůj názor na pohádky. V roce 1900 otiskl v almanachu Jaro po-hádku s názvem „Pohádka o třech podivných tovaryších . Mezi jeho knížky 5 J. Petr (* 1862 – † 1922) – komentátor dětské literatury v časopise Dětské rozhledya redaktor knihy pro děti Jaro. 32
  • 33. patří Povídka o cyklu krále Jana (1901), Knížka o Růžence o Bobešovi (1902),Alšovy pohádky (1907, 1912, pohádky ke kresbám M. Alše), Letní noc (1905),Pohádky (1915), Strnadovy povídky (1920), Selské pohádky (1931) a Bajky(1905). Pohádky k ilustracím Tille nejen zapisoval a upravoval, ale využíval mo-tivy a vytvářel samostatné celky nebo cykly (např. cyklus dívčích pohádek).Vždy je u něj patrná snaha zachovat jádro lidové slovesnosti, moudrosti. Ně-kdy mu bývá vytýkáno směšování různých prvků, jiní se domnívají, že to bylnaopak záměrný útok proti hrůzostrašnostem, které se v pohádkách vyskyto-valy. Tille proti těmto prvkům brojil, zdůrazňoval nebojácnost hrdinů a útěkzáporných postav. Tillovy klady spočívají v podtržení sociálních prvků folkloru, zásadní vý-znam má pro své odborné kvality, schopnost rozpoznat uměleckou stránkutvorby pro děti a najít v pohádkách aktuální motivy. Je zde řada dalších povídkářů – sběratelů folkloru i těch, co se na nějsnaží vlastní tvorbou navázat. Matěj Mikšíček (* 1815 – † 1892) – lidovou tvorbu zapisoval, ale taképřepracovával a upravoval. Jeho práce pro mládež vydal Václav Tille v ediciŽeň literatur pod názvem Pohádky (1912), zachována je v nich původní po-doba pohádky, je upravena stylisticky, některé fantastické prvky jsou přiblí-ženy realistickým složkám. Beneš Metod Kulda (* 1820 – † 1903) – kněz, v letech 1850–59 bylkatechetou Ústavu pro zanedbanou mládež v Brně a později se stal kanov-níkem vyšehradským. Psal náboženské práce, sbíral folklor a tento se snažilpřiblížit spisovnému jazyku. Pohádky sbíral v mnoha regionech, např. naRožnovsku Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského (1854),později v doplněném vydání pod názvem Moravské národní pohádky, pověsti,obyčeje a pověry. Pohádky a pověsti národa moravského (1. díl 1854, 2. 1857,3. 1891, 4. 1894) byly pohádky z Jemnicka, okolí brněnského, žďárského apod. Všechny jeho sběry nemohly být ani vydány. Oldřich Sirovátka z těchtonepoužitých rukopisných záznamů sestavil v roce 1963 výbor, který doplniluž vydanými texty, a pod názvem Moravské národní pohádky jej vydal; bylyto pohádky a pověsti z různých míst Moravy. V roce 1912 vyšly ilustrovanéMoravské národní pohádky z okolí Radhoště. Františka Stránecká (* 1839 – † 1888) – vlastním jménem Kerschnerová,rozená Všetečková, vydala v roce 1874 Pohádky moravské, v nichž uplatnilataké snahy literární. August Sedláček (* 1843 – † 1926) – gymnaziální profesor, historik, au-tor, který se historií zabýval podrobněji. Nesbíral pohádky, ale pověsti. Tybyly ve své době velmi oblíbené, vztahovaly se k jednotlivým regionům, mís-tům, jevům, stavbám, kamenům a lesům. Vydal heraldické a rodové pověsti 33
  • 34. Sbírka pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jan František Hruška (* 1865 – † 1937) – chodský autor, byl profeso-rem (vyučoval v Plzni), filologem, ale i dobrým etnografem a své znalostiuplatňoval také na chodském folkloru. Jako autor zpracovával práce určenépřímo mládeži, proto sběry upravoval a vymycoval v nich nejrůznější drs-nosti. Zdůrazňoval výchovnou a mravní stránku, poměrně hodně využívalchodského nářečí a to se promítalo také do názvů jeho sběrů. Na hyjtě 6 bylo5 svazků, vycházejících v letech 1917–36. Pro zachování chodského folklorumají význam práce Vo třech princeznách, Princ Jáchcivíc a Vo ptáku chčestí. Hruška se snažil tlumit fantastické prvky a zesiloval náboženskou stránku.Vydal také Chodské bajky (1902), Dereček včelařem, Paměti Derečka včelaře,Bajky o včelách, v roce 1905 Nové chodské bajky a 1906 Třetí kniha chodskýchbajek. Jindřich Šimon Baar (* 1869 – † 1925) – kněz, v podstatě Hruškůvpokračovatel; zajímal se také o folklor a z této oblasti pronikají některé prvkytaké do jeho prací pro dospělé, které přešly do oblasti četby pro děti. V knizeJan Cimbura sleduje různé lidové zvyky na Chodsku, folklorní jevy jsouzapsány poměrně přesně. Mezi další jeho knihy patří Naše pohádky (1921)a Chodské povídky a pohádky. Jan Karel Hraše (* 1840 – † 1907) – působil v Náchodě, odborně sezabýval národopisem, jako spisovatel byl velice plodný. Ve své tvorbě napo-doboval pohádky a pověsti a tyto své práce lokalizoval do Náchodska, Krko-nošska a Orlicka. Kromě toho psal ještě historické povídky a bajky. Vydalokolo 30 knížek, přičemž dvě třetiny z toho tvoří právě pohádky a pověsti,do nichž pronikají lidové prvky jak v oblasti řeči, tak i chování postav. V 70. letech vydal Pohádky národní, Kytice českých národních pověstía Národní pověsti a pohádky, v 80. letech Babiččino vyprávění, Ze starýchdob a Z říše bájí. Později pak vyšel Vodník z Podkrkonoší. Do pohádkové tvorby zasáhla také Eliška Krásnohorská, nedosáhla v nívšak takového úspěchu a ani po umělecké stránce nebyly její práce tak hod-notné. Knížka O větru (1877) je strojená, plná moralizování. Knížka Zdalekai zblízka je už po stránce zpracování hodnotnější. Domov jsou tři pohádkys námětem vlastenectví. Václav Beneš Třebízský (* 1849 – † 1884) – pohádky publikoval pře-devším v časopisech Lumír, Světozor a Neubertově kalendáři, sám je knižněnevydal. O knižní vydání se postaral až v 80. letech Karel Václav Rais, vyšlypod názvy Národní pohádky a pověsti (1887) a Z rodné chaloupky (1888)a jsou lehce a svěže vypravovány. Sofie Podlipská (* 1833 – † 1897) – rozená Rottová, mladší sestra Ka- 6 Hyjta – beseda, návštěva, lidé se scházeli a vykládali si. 34
  • 35. rolíny Světlé. Publikovat začala koncem 50. let a ve své spisovatelské čin-nosti byla povětšinou velká romantička. Zařadila se také mezi zpracovatelepohádek, napsala např. O Palečkovi. Měla dobrý vztah k dětem, usilovalao povznesení dívčí výchovy, řada jejích povídek z 80. let byla určena přímomládeži – obrázky z rodinného prostředí, ale zpracovávala i pověsti historické,silně je pak v jejím díle zastoupena tendence vlastenecká. V této době se výrazně projevuje tendence k autorské, umělecké pohádce,byť na podkladu pohádky lidové. Pod vlivem lidové slovesnosti se ale píšíi opravdu autorské pohádky. Důležitou úlohu zde zastává Václav Tille, kterýdovedl velice šetrně zacházet s motivy i jazykem a dokázal tak skloubit práciodbornou s prací spisovatelskou, čímž pohádku obohatil. Adolf Wenig (* 1874 – † 1940) – dominanta jeho tvorby spočívá v oblastipověstí, zpracovává ale také pohádky a to se smyslem pro humor a sociální cí-tění. Vychází z lidové tradice, je spíše adaptátorem cizích látek. Napsal např.Pohádky (1921), Kocourkov (1903), Čertoviny (1907), Zvířátka a loupežníci(1909) a čtyřsvazkové dílo Světem pohádek (1925). Jiří Mahen (* 1882 – † 1939) – vlastním jménem Antonín Vančura, vydalJejí pohádky (1914), které přepracoval a později vydal pod názvem Co miliška vyprávěla. V roce 1919 pak vydal Dvanáct pohádek. Jeho pohádky jsounámětově zajímavé, různým způsobem kombinuje látky, které si vymýšlí,a dovede psát i pohádky s nešťastným koncem. Díky svému způsobu výstavbyje Mahen pro pohádku velmi důležitý. Vyskytuje se celá řada pohádek s krajinnými motivy a pohádek alego-rických, mezi něž patří i pohádky Karla Dewettera (* 1882 – † 1962) –pocházel z Týnu nad Vltavou, jeho pohádky se odehrávají v městečku Vlta-vín a jsou plné představ, humoru, fantazie, směšuje v nich různé náměty –jistý způsob přechodu k pohádce autorské. Pro svůj vliv na pohádkovou tvorbu pro děti jsou důležité také překlady,jednak z ruštiny Bilibinovy, dánské pohádky Andersenovy, německé po-hádky bratří Grimmů, francouzské pohádky Perraultovy, či z angličtinynapř. Kiplingovy práce. Samostatnou úpravu cizích látek u nás realizoval František Táborský(* 1858 – † 1940) – vydal Zimní večery v naší veselé republice, jeho knihovnadnes patří do fondu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Značný vliv měly překlady klasického souboru Pohádek tisíce a jednénoci, které u nás vycházely už v roce 1852, v roce 1905 pak byly znovu přelo-ženy z originálu. Ve dvou svazcích vyšly i jako výbor pro mládež. Podobnýmzpůsobem byl často překládán také Havran E. A. Poa. V této době docházelo k vydávání klasických pohádek, pohádek, kde jevyprávění stylizováno, a konečně převyprávění, které směřovalo k autorsképohádce. 35
  • 36. Příbuzná s pohádkou je pověst, s níž souvisí i tvorba s historickým ná-mětem; sem patří Václav Beneš Třebízský, Alois Jirásek, FrantišekBartoš, Adolf Wenig a Václav Tille (Říha). Dominantní postavení zaujímá Alois Jirásek (* 1851 – † 1930), zejménasvým dílem Staré pověsti české 7 (1894), které v sobě shrnuje historickýi báječný charakter, poukazuje na slavnou minulost, snaží se vzbudit láskuk vlasti a podává svědectví o nesmrtelnosti národa. Je to soubor pověstínárodních i místních, jsou zde obsaženy pověsti staré (O Čechovi, O Li-buši, Dívčí válka, . . . ), z doby křesťanské (O Bruncvíkovi, O staré Praze, . . . )a stará proroctví (Sibylina proroctví, Blaničtí rytíři apod.). Na rozdíl odRaise nebo Beneše Třebízského má Jirásek daleko větší vlastenecký patos,jeho práce jsou po stránce ideové jednoduché, srozumitelné a jednoznačné. Z Čech až na konec světa (1890) je zpracování cesty Václava Šaška z Bíř-kova s družinou vedenou Lvem z Rožmitálu, vyslanou Jiřím z Poděbrad;cestopis blížící se realitě, je zachycený s pochopením a smyslem pro objek-tivní skutečnost. V roce 1902 vydává Jirásek shrnutí historických povídek Zezašlých dob, v roce 1913 pak Z dávna i nedávna. Václav Beneš Třebízský napsal pro děti řadu historických povídeka zpracoval národní i místní pověsti. Často se zaměřuje na celou řadu de-tailů, čímž se kompozice jeho prací stává málo pevnou, nesoustředěnou. Na-psal Povídky starověké z dějin vlasteneckých (1885) a Obrázky z dějin našíminulosti (1885) – jsou to povídky romantické a málo objektivní, není zdepříliš dokumentárního podkladu, mají sentimentální podbarvení. Několik výborů z jeho díla připravil K. V. Rais: Z rodné chaloupky, Ná-rodní pohádky a pověsti, Povídky starého zbrojnoše a další. Zikmund Winter (* 1846 – † 1912) – je autorem celé řady historickýchčrt, které přešly do neintencionální četby pro mládež; jmenujme např. Z českéminulosti (1902), Člověk zmařený (1888), Dva dni na staroměstském doměradním (1908), Nezbedný bakalář (1883), Krátký jeho svět (1901), nebo MistrKampanus. Winter má smysl pro detail, jemnost, ale i dokumentární hodnoty, k spiso-vatelské práci se dostal studiem řady archívů, velice přesně popisuje prostředí.Všechny jeho práce původně vycházely v časopise a v této podobě jsou něčímmezi dokumentem a povídkou, teprve ve svých téměř 60 letech začal mírudokumentárnosti odbourávat a přiklánět se k vypravěčskému stylu. Nutnopoznamenat, že lidé, o nichž psal, mají současné myšlení doby konce století,nikoli dobové. Adolf Wenig – mimo pohádek napsal také řadu pověstí, sám měl silné 7 Poslední vydání v České knižnici z roku 2001 obsahuje rozsáhlou studii, která pověstirozebírá a analyzuje. 36
  • 37. sociální cítění, které se promítá i do jeho tvorby. V letech 1913–22 redigovalknihovnu pro děti Osení, je však spíš adaptátorem látek a událostí. Pověstizpracovával pod vlivem Jiráskovým, přepracovával celonárodní i místní, za-měřoval se na pověsti pražské, čerpal přitom z kronik a letopisů. Napsal např. Kocourkov, Bohatýrské zvěsti, Pověsti o hradech, Věnec praž-ských pověstí, Staré pověsti pražské, Náš hrad, Kytka pověstí, Čeští bohatýřiči České pověsti, je autorem libreta k opeře A. Dvořáka Čert a Káča. Psalkulturně-historické reportáže, archaizující, místy dost monotónně až popisně. Začátkem století se setkáváme také s prózami, jež lze charakterizovat jakoprózy ze života. Karel Václav Rais – napsal realistické práce Čtení o Karlu Havlíčkovia V. B. Třebízském a Poslední léto, což je kronika posledního roku života jehomaminky. Tíhl k historickým pracím, se kterými začínal, aby vyplnil mezeruv četbě, již jako kantor cítil. Zpočátku na něj měl vliv Beneš Třebízský. Vedletoho má významnou úlohu v Raisově tvorbě svět dětství, příroda se zvířátky,ale také svět dospělých. Řada jeho prací nese autobiografické prvky. Josef Kožíšek – byl učitelem, v literatuře se uplatňoval znalostmi dět-ského světa a využitím slovesnosti, látku čerpal z vesnice svého dětství a dů-raz kladl na hodnoty. Zpracoval čítanku Poupata a slabikář, napsal Pozdravydomů a z domova, Chudobky u cest, nebo Pod širým nebem. Dětem se věno-val i v teoretických pracích, je autorem metodického průvodce Počátky čtení(1914). Kožíškova tvorba byla nerovnoměrná, často vykonstruovaná, s nábožen-ským podtextem. V roce 1898 a později 1921 vyšel výbor z jeho próz Dětiz boudy, v němž čerpal ze života prostých lidí. Růžena Svobodová (* 1868 – † 1920) – je představitelkou impresio-nizmu, má smysl pro detail, dokáže zobrazit náladu, vystihnout atmosféruvztahu mezi lidmi a charakterizovat prostředí. Píše povídky o dětech i proděti, z přelomu století pochází V odlehlé dědině, Pokání Blaženčino, Hrdinnéa bezpomocné dětství a nedokončené vzpomínky z 80. let Ráj. Pokání Bla-ženčino vyšlo spolu s prací Dětské srdce souborně pod názvem Jarní záhony. Svobodová měla porozumění pro duševní život a bolest dětí, ve svýchdílech vycházela z vlastního smutného dětství, zabývala se problémem osa-mocení, lží, bojovala za uznání dětské individuality. Marie Gebauerová (* 1869 – † 1928) – učitelka, která rozuměla dětem,jako kantorka je vedla, což se odráží i v jejích prózách; snažila se dětempřiblížit. Napsala Obrázky (1905), které později přepracovala a vydala podnázvem Je svět samá švanda? (1925). Jirka student jsou rodinné zápiskyo bratrovi. Franta Župan (* 1858 – † 1929) – vlastním jménem František Procházka,profesor, vystřídal řadu měst jako Brno, Olomouc, Kolín. Psal povídky pro 37
  • 38. dospělé, bajky a humoresky, jeho satira však nebyla příliš ostrá. Je autorem čtyřdílné práce Pepánek nezdara, která vycházela v letech1907–20. Ta je psána svěže, s porozuměním pro děti, kritickým posouzenímdětského světa a nenuceným pedagogickým záměrem. Děj je posazen do rod-ného Podbrdska a vypráví o vesnickém chlapci a jeho kamarádech. V prvnímdíle popsal řadu příhod Pepánka Bartoše, píšícího o událostech od narozenísvého bratříčka Vojtíška do jeho nástupu do školy. Druhý díl „Školákemje pokračováním Pepánkových a Vojtíškových příhod se všemi vesnickýmiobrazy – hrami, pastvou, školou, . . . Hrdiny třetího dílu „Lojzík vychovate-lem jsou Lojzík a pražský jedináček Rudýnek. 4. díl už není pro mládež takvhodný. Autor své dílo nezamýšlel výhradně pro děti: je zde dosti abstrakcea řada narážek, které nemusí děti chápat. Poměrně kladným rysem je, že hr-dinou knih je nezdara, čímž se odchyluje od dosavadních hrdinů, vydávanýchza vzor – je to typ, se kterým Župan přišel. Župan má velký smysl pro dětský svět, je to humorista, který ale děti ne-zesměšňuje. Dětský svět není izolovaný, ale je součástí světa okolního. Důrazje přitom kladen na hodnotu lidí. Velice přesvědčivé je charakterizační uměnívykreslení postav a pravdivost života, naplněného také náboženstvím. Literatura na počátku 20. století nebyla svým způsobem nějak vyvinutáa dá se říci, že vyvinutější byla literatura konce století 19. Důvodem bylonarušení ustálených forem životního stylu, prohlubující se rozpory, objevovalyse sociální tendence. Z toho plynul odlišný vztah lidí ke skutečnosti a silnýindividualizmus. Důraz byl kladen na osobní problémy. Dochází také ke změně poetiky. V 90. letech 19. století se začíná víceuplatňovat volný verš, dává nové možnosti zobrazení složitější reality. Jezformován manifest České Moderny, Šalda vydává povídku Analysa, kterouobhajuje a připravuje se tak vlastně na svou kritickou dráhu. Těsnohlídekvydává povídku Paví oko, vzniká časopis Moderní revue, řada autorů se nořído symboliky. Je to ale také období dekadence. Jistých změn dosáhla i literatura pro děti a mládež: Růžena Svobodovápřichází s námětem dětského utrpení, což je v podstatě psychologická próza,úspěchu také začínají dosahovat Bezruč, Neumann, Šrámek, Majerová, Ol-bracht a další. Dochází k určité změně v nazírání na dětskou literaturu a nato, jak mládež připravovat uměním na život. Někteří přitom vycházejí zevzorů, jiní se pokouší jít vlastní cestou. Josef Krušina (* 1859 – † 1914) – učitel, ve svých dílech zobrazoval pa-triarchální život s konfliktem, měl cit pro sociální cítění dětí, určení prostředía vystižení jeho vlivu na dětský svět. V jeho knize U Benešů (1907) je zřetelněpatrný vliv Raise a Němcové. Karel Půlpán (* 1885 – † 1914) – novinář samouk, zaměřoval se na zob-razení osudů sirotků, obracel se na čtenáře v přechodu od dětského věku 38
  • 39. k dospělosti. Vycházel ze své autobiografie, zachytil sociální souřadnice ži-vota dítěte a vyslovil s ním soucit. Místy přecházel až k naturalistickémulíčení. Bez maminky je obraz dítěte toužícího po mateřské lásce a rodinnémštěstí. Chudé děti (1911) se vyznačují až dokumentárním přístupem k tema-tice. Pavel Sula (* 1882 – † 1975) – vlastním jménem Josef Sulík, povolánímučitel, působil na Slovensku. Měl umělecké ambice, řadil se k impresionis-tickým autorům, psal řadu poměrně popisných, náladových próz. Vydávalsborníky, knižnice a sbírky dětských prací. Založil a redigoval časopis Klas,který vycházel ve 20. a 30. letech, psal teoretické příspěvky, v dětské litera-tuře se pokoušel o realistický směr. Ve své prvotině Dolánka (1908) podal poměrně realisticky pojatý ob-raz ze života chudých venkovských dětí. Silná je lyrická stránka, citovost,jako vzor si našel Karafiátovy Broučky. Zeměžluč (1910) je realisticky pojatápróza s psychologickými aspekty, opět s prvky lyriky a impresionismu. Je tootevřený popis života venkovských dětí, dosti tendenční, na povrch pronikásnaha upozornit na tyto skutečnosti dospělé čtenáře. Podobně zpracovanéje také Ráno (1910) z dělnického života, které stejně jako předchozí prózynemá pevnou kompozici, je v něm méně epiky a vypravěčská linie je rozpadlá.Vítězství (1912) je konvenční próza ukazující úspěšnou dráhu vlasteneckéhoživnostníka, nesetkala se však s kladnou odezvou. Kresba Sulových typů dětí je svěží, popis venkovského a později měst-ského prostředí je dobře proveden. Jeho prózy postupně přecházely od kritič-nosti ke zobrazení společnosti bez konfliktu. Obrazy ze života dítěte vykres-lují Majda drobeček (1912), Letňáskové (1921), nebo Osada kmene Juchachá(1936). Téma války proniklo i do literatury pro mládež, především v pracích Ja-romíra Johna (Listy z vojny, jež jsem psal synovi, 1917), ale také v díleFrantiška Langera (Pes druhé roty) nebo Rudolfa Medka (O našich le-giích, dětech a zvířátkách v Sibiři ). Podobně se nově do literatury dostávátaké téma sportu v díle Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka. Eduard Štorch (* 1878 – † 1956) – učitel, školní inspektor v Bratislavě,od roku 1937 vyučoval v Praze na měšťanské škole. Prováděl sociálně pedago-gické výzkumy, pomáhal reformovat výuku dějepisu, založil dokonce v Prazefarmu, na níž vyučoval děti v přímém kontaktu s přírodou. Při výuce histo-rie vyvinul úsilí zařadit do osnov i výklady o pravěku a přiblížit tak dětemnejstarší život prvních lidí. Sám se věnoval také archeologickým nálezům,zejména z okolí Prahy – odtud vychází jeho odborné stati, které se pozdějipřetavily v práce pro mládež. Ve Štorchově díle jde obvykle o volnou fabulaci zpracovanou na podkladěhistorických skutečností, historický materiál je kombinován s různými te- 39
  • 40. matickými prvky. Jako pedagog se soustředil na knihy z pravěku, měl aletaké zájmy etnografické. Jako první uveřejnil popularizace svých odbornýchvýkladů, v nichž kladl důraz především na postižení společenských vztahů:Člověk diluviální (1907), Praha v době kamenné (1910), Čarodějův učedník(1910) a Život v pravěku (1912). Ty byly následovány pracemi se snahouo umělecký záměr, historickými, ale do jisté míry smyšlenými povídkami.Sem se řadí Bohatýr Vratislav (1917), v němž Štorch přebírá náměty a lo-kalizuje je do českého prostředí, jsou ale vykonstruované a je v nich patrnásnaha vychovávat. Libuše a Přemysl (1919) je také odvozené dílo, cíl je pře-dem stanoven a tomu jsou následně uzpůsobeny prostředky. Štorch etapu beletrizování historie překonal a začal vydávat práce týka-jící se pravěku, mladší doby kamenné, doby bronzové a úsvitu naší historie.V období pravěku se odehrává děj knihy Lovci mamutů (1937), která vycházíz práce Člověk diluviální a povídek Lovci mamutů a Věstonická Venuše.V roce 1946 vyšla v upravené podobě pod názvem Lovci mamutů na Bíléskále. Snažil se vyjádřit jazyk tehdejších lidí. Do mladší doby kamenné za-sadil děj knihy Praha v době kamenné (1910), kterou později přepracoval dopodoby U veliké řeky (1932), a knih Osada havranů (1930), Minehava (1950)a Praha v době prehistorické (1921). Doba bronzová je zachycena v kniháchV šeru dávných věků (1920), Bronzový poklad (1932) a Volání rodu (1934).Úsvit naší historie Štorch popisuje v knihách Hrdina Nik (1934), což je pásmopříhod, v nichž je hlavní hrdina průvodcem, a Meč proti meči (1946) zachy-cující konflikt Václava a Boleslava. Štorch byl vrcholem tvorby pro mládež, snažil se o věcný výklad dějin, vý-chovný cíl ale nad uměleckým zpracováním převažoval. Vhodně využíval pra-meny, na jejichž podkladě se pokoušel rekonstruovat pradávný život. Nejdeo romány v pravém slova smyslu, ale spíše kroniky nebo shluky povídek. Cel-kově je Štorchovo dílo nevyrovnané. Jeho práce jsou však dodnes živé a bylypřeloženy do mnoha jazyků. Štorchovy prózy jsou nedílně spjaty s ilustracemi Zdeňka Buriana, kterédlouho udávaly naši představu o podobě pravěku. Jiří Mahen (* 1882 – † 1939) – v roce 1914 vydal Její pohádky, které poz-ději přepracoval do podoby Co mi liška vyprávěla (1922) – jsou to pohádkyzvířecí, pestré, plné podobenství, ovlivněné přicházející válkou. Dvanáct po-hádek (1918) zachycuje báchorkovitý svět, stvoření světa, lidí a zvířat, obje-vují se zde nadpřirozené síly, je zde výrazný podíl lidové moudrosti a snahao nové zpracování pohádkové látky. Důležitá je pohádka Vašíček a leší 8 , v nížMahen vychází z dávných představ o počátku světa. Do pohádky jsou zdevčleněny realistické prvky ze života. 8 Leší jsou muži, kteří žili v dávných dobách v lesích. 40

×