Your SlideShare is downloading. ×
  • Like
"Treti prostor" - Moznosti vyuziti
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×

Thanks for flagging this SlideShare!

Oops! An error has occurred.

×

Now you can save presentations on your phone or tablet

Available for both IPhone and Android

Text the download link to your phone

Standard text messaging rates apply

"Treti prostor" - Moznosti vyuziti

  • 865 views
Published

http://en.wikipedia.org/wiki/Third_Place …

http://en.wikipedia.org/wiki/Third_Place
http://www.usatoday.com/life/2006-10-04-third-space_x.htm

Published in Technology , Business
  • Full Name Full Name Comment goes here.
    Are you sure you want to
    Your message goes here
    Be the first to comment
No Downloads

Views

Total Views
865
On SlideShare
0
From Embeds
0
Number of Embeds
0

Actions

Shares
Downloads
4
Comments
0
Likes
1

Embeds 0

No embeds

Report content

Flagged as inappropriate Flag as inappropriate
Flag as inappropriate

Select your reason for flagging this presentation as inappropriate.

Cancel
    No notes for slide

Transcript

  • 1. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... Internetová verze časopisu Respekt AKTUÁLNÍ ČÍSLO ČASOPISU RESPEKT RESPEKT 17 / 2008 Noví kočovníci s iPhonem 19.4.2008 13:01 – Téma – The Economist Na Západě vyrůstají generace, které mohou pracovat odkudkoliv. - Autor: Pavel Reisenauer Více Před třemi lety dal Pip Coburn výpověď v globální bance UBS, kde působil jako analytik, a založil si vlastní investiční poradenskou společnost Coburn Ventures. Na první pracovní poradě v manhattanské kavárně sepsal s pěti dalšími kolegy seznam toho, co je potřeba udělat. Všichni se shodli, že ze všeho nejnaléhavější je obstarat si komunikátory BlackBerry. Pak museli začít kontaktovat klienty. A někdy by si taky nejspíš měli najít kancelář, nejlépe v módní čtvrti poblíž newyorského Union Square. Během tří dnů měli všichni svoji BlackBerry a začali oslovovat manažery fondů svými nabídkami. Šlo to jako na drátku a všichni byli v jednom kole. Putovali po městě a po venkově, pracovali, odkud se jim zamanulo, a scházeli se s klienty buď virtuálně – prostřednictvím e-mailů, telefonátů, instant messengerů –, nebo tváří v tvář, kdekoli to klientům vyhovovalo. „Na kancelář se mě nezeptal jediný zákazník,“ tvrdí Pip Coburn, „takže se z ní nikdy nestala priorita.“ Za osm měsíců, když už měla firma sedm zaměstnanců, nadnesl Pip „BlackBerry osvobodil Coburn tuhle záležitost znovu, na schůzce při snídani v kavárně. Zeptal se, člověka od jestli tu kancelář ještě někdo chce. Klidnou kancelář coby alternativu k pracovního stolu,“ říká jeho vynálezce domovu se dvěma dětmi a jednou chůvou by ocenila jedna třicátnice. Ale Lazaridis. ostatní – všichni třicátníci, až na dva čtyřicátníky, k nimž patřil i Pip Coburn – teď byli proti. „Okusili jsme svobodu a autonomii a ona nám zachutnala,“ uvádí Pip Coburn. A tak Coburn Ventures nadále zůstává „virtuální firmou“. To zaměstnancům úplně mění život. Když ještě pracoval u UBS, během pracovního týdne Pip Coburn vstával přesně v 5 hodin a 8 minut, aby stihl vlak na Manhattan, do své pracovní kóje do 6.45 a byl v zasedačce přesně v sedm. „Ráno jsem děti nikdy neviděl,“ vzpomíná. Teď se budí ve čtvrt na sedm, půl hodiny cvičí jógu, dá třem dětem pusu a pak zapne BlackBerry. Pracuje obvykle doma nebo po kavárnách vybavených Wi-Fi na svém předměstí Westchester. Na Manhattan jezdí jen na konkrétní schůzky a mimo špičku. Rovněž pracuje ze svého druhého domu v Maine a během těch pěti hodin, než tam dojede, si s pomocí handsfree sady „báječně, svobodně zatelefonuje“. Nomádský způsob práce funguje, tvrdí Coburn, protože všichni členové jeho týmu jsou „svědomití a motivovaní“. Ale chvíli se přece jen museli přizpůsobovat. Zpočátku byla komunikace v rámci týmu hodně „transakční“ – efektivní, ale neosobní. Jeden strohý e-mail vedl jednou k trapnému nedorozumění. A bez příslovečného kávovaru tu „nebyl prostor, kde by na sebe lidi narazili a dali řeč“, vysvětluje Pip Coburn. Ovšem tyto nedostatky se daly snadno napravit. Jeho tým teď chodí společně za zábavou, jako by to byla parta kamarádů na univerzitě. Mají teď k sobě blíž než lidé v jeho předchozích pracovních kolektivech, tvrdí Pip Coburn, a každý z nich cítí „hlubokou sounáležitost s firmou“. James Ware, spoluzakladatel malého think tanku Work Design Collaborative, prohlašuje, že pro lidi, 1z8 24.4.2008 13:33
  • 2. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... kteří pracují s informacemi, se nomádský styl života rychle stává normou. Z jeho výzkumu plyne, že takoví lidé v Americe tráví méně než třetinu pracovní doby v tradičních firemních kancelářích, zhruba třetinu ve svých pracovnách doma a zbývající třetinu prací z „třetích míst“, jakými jsou kupříkladu kavárny, knihovny či parky. A netýká se to jen digitálně zdatné mládeže. James Ware se ve svých čtyřiašedesáti letech pokládá za nomáda a k souborům uloženým na domácím počítači se dostane odkudkoli. Podle Jamese Warea dnešní pracovní nomádství vychází ze staršího konceptu „virtuálního dojíždění “ (telecommuting), ale jinak se mu už příliš nepodobá. Tento dřívější koncept získal popularitu v devadesátých letech díky levným, ale stacionárním telekomunikačním technologiím – pevné lince, faxu a vytáčenému připojení na internet. Ware tvrdí, že zaměstnanci byli vázáni na jedno místo, kancelář doma, a tudíž se lidé „zapouzdřili doma na pět dní v týdnu“. Jenže o to lidé nestojí: místo toho se chtějí dostat mezi lidi a spolupracovat, i když ne nutně ve svitu zářivek v kójích kancelářské manufaktury, do které musejí notabene hodinu dojíždět autem. Zásadní rozdíl mezi virtuálním dojížděním a nomádstvím spočívá podle Warea v tom, že v nomádském způsobu života se snoubí autonomie virtuálního dojíždění s mobilitou umožňující družný a pružný styl práce. Tento nový model nomádské práce nám technologie zprostředkovala teprve velmi nedávno. Mike Lazaridis, zakladatel společnosti Research In Motion a vynálezce komunikátoru BlackBerry, hlavního výrobku firmy, tvrdí, že jeho přístroj „osvobodil člověka od pracovního stolu“ právě v okamžiku, kdy si globalizace podle všeho žádala, aby spousta zaměstnanců trávila v kanceláři 24 hodin, sedm dní v týdnu. „BlackBerry globalizaci nezpůsobil, ale pomáhá ji člověku zvládat. Chtěli jsme, abyste měli nějaký život,“ říká. Stejně zásadní roli sehrály Wi-Fi hotspoty, podobně jako mnoho relativně neznámých inovací, například IMAP („internet message access protocol“). Synchronizuje e-maily v mobilních telefonech, počítačích a webových poštovních rozhraních, aby uživatelé vždy narazili na stejný adresář „Doručená pošta“ bez ohledu na to, který přístroj zrovna používají. Formát PDF se zase stal univerzálním standardem pro vytváření, sdílení a archivování čehokoli, k čemu byl kdysi potřeba papír. Navíc si dnes díky „výpočetním oblakům“ nemusíte skladovat dokumenty v počítači, ale můžete je mít na síti. Kancelářská politika Staré technologické obtíže byly většinou překonány, a tak nové otázky bývají spíš sociologického charakteru. Wes Boyd pracuje nomádsky už celých deset let od té doby, co v USA spoluzaložil levicovou aktivistickou organizaci MoveOn.org, a tomuto stylu práce přičítá svůj „skvělý rodinný život“. Ale když se organizace MoveOn.org rozrostla na dvacet kmenových zaměstnanců, tisíce konzultantů a miliony dobrovolníků, také si uvědomil, že „nemůže dovolit, aby se lidi shlukovali v kancelářích“, protože tak by se z nich mohly stát kliky nebo „mocenská centra“. V efektivní organizaci podle něj „nesmí být insideři a outsideři“. A tak nadekretoval, že dva lidé spolu nikde nesmí sdílet fyzickou kancelář. Místo toho jsou všichni jeho kolegové během dne „virtuálně spolupřítomní“, vysvětluje Wes Boyd a ukazuje přitom na „seznam kamarádů“ na instant messengeru, na němž je vidět, s kým se dá mluvit a kdo nechce být rušen. Místo aby plýtval časem na zbytečných jednáních tváří v tvář, většinu problémů řeší neustálou a rychlou elektronickou komunikací, která se neplánuje pevně dopředu, ale vyřizuje se ad hoc. Prý se tak jeho zaměstnanci lépe soustředí na své cíle a jsou méně posedlí vztahy, což pak zlepšuje kvalitu jejich práce. Ke konfliktům podle Wese Boyda dochází pouze tehdy, když se oba modely, stará a nová kultura, střetnou či překrývají. K tomu většinou dochází ve Washingtonu, kam Boyd jezdí na spoustu jednání. Ve vládních úřadech mají úředníci pořád tajemníky, kteří „strukturují jejich čas“, takže občas trvá celý týden, než se zařídí schůzka, která má vyřešit nějaký obyčejný detail. A přesto se 2z8 24.4.2008 13:33
  • 3. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... dnes od stejných zaměstnanců očekává schopnost „flexibilního plánování ad hoc“ a oni jsou pak na roztrhání. „Právě tihle lidé se při osobních schůzkách dívají pod stolem na svoje BlackBerry,“ podotýká Wes Boyd. Větší organizace se často na rozdíl od Coburn Ventures či MoveOn nemohou zcela rozloučit s kancelářemi. Potřebují tedy tyto pracovní kultury nějak sladit do jednoho systému. Ve společnosti Sun Microsystems, která vyrábí hardware a software pro firemní datacentra, vede dnes tento nomádský způsob života více než polovina zaměstnanců oficiálně, v rámci programu „otevřená práce“, v němž nemají vlastní stůl, ale pracují na tom, který je zrovna volný (říká se tomu „hotdesking“), nebo do kanceláře nechodí vůbec. To ovšem nepřispělo ke vzniku klik, kterých se tak obává Wes Boyd. „Je naivní myslet si, že fyzická infrastruktura má něco společného s mocí,“ tvrdí Jonathan Schwartz, generální ředitel firmy Sun. Jeho zkušenosti s nomádstvím jsou naprosto pozitivní. Zaměstnancům Sunu se ta pružnost líbí, zůstávají u firmy déle a vykazují vyšší produktivitu práce. Sám Jonathan Schwartz jde příkladem. Obvykle nosí jen svůj komunikátor Těžce závislí jedinci BlackBerry a pracuje „odkudkoli, kde je Wi-Fi“. Má asistentku, která se mu doma předstírají, že stará o diář („nedávno si dupla a zakázala mi pozměňovat, co tam jdou na záchod, jen aby zkontrolovali zapíše“), takže „150 % mého času má strukturovanou podobu“. Rozdíl e-mail. spočívá v tom, že ji dnes jen zřídkakdy vídá a že je jen na něm, kde dojde k naplánovaným schůzkám. Hodně toho vyřizuje přes Skype, internetovou telefonní službu zdarma, nebo osobně po kavárnách. „Čas je osnova, místo se už o sebe postará samo,“ říká. Nyní se chystá zbavit své kanceláře nadobro; šéf právního oddělení Sunu to už udělal. Jonathan Schwartz tak jako pánové Boyd a Coburn rovněž zaznamenal, že se schází s méně lidmi tváří v tvář. To je v rozporu s obecně vžitým názorem posledních několika desetiletí, podle nějž zlepšení v telekomunikacích vždy vede k nárůstu, nikoli poklesu osobního cestování. Jonathan Schwartz trávil na cestách za zákazníky dva týdny v měsíci; dnes je to méně než jeden týden v měsíci. Zjišťuje, že s více než 100 000 zákazníky může mnohem efektivněji komunikovat prostřednictvím svého blogu, který se překládá do deseti jazyků a „který za dobrého dne osloví 50 000 lidí“. Když už cestuje, pak převážně z kulturních důvodů – obzvláště jeho asijští zákazníci stále mají za to, že se na setkání tváří v tvář lépe buduje vzájemná důvěra. Schwartz však soudí, že „setkání tváří v tvář se přeceňují; mně více záleží na četnosti a výstižnosti komunikace“. Nomádský způsob práce přesto vyžaduje další velké změny v kultuře organizace a v chování jejích příslušníků, tvrdí James Ware z firmy Work Design Collaborative. Starší a tradičnější manažeři se podle něj tomuto přístupu brání, protože se obávají, že nebudou moci řídit lidi, které nevidí. Po čase obvykle změní názor, uvádí James Ware; ale k tomu je třeba „management orientovaný na plnění cílů, ne fyzický dohled“. Ne všem zaměstnancům se v takovém prostředí daří; některým vyhovuje spíš struktura tradiční kanceláře. James Ware ale tvrdí: „Tohle zvládne každý, komu se dařilo na univerzitě. Profesor řekl: ,Seminárku chci v pátek,‘ a bylo mu úplně fuk, kde jste ji napsali – tady je princip stejný.“ Smrt bojovníka silnic Větší problém je stres. Nomádská práce umožňuje větší autonomii, ale „když pracujete sám pro sebe, máte za šéfa tyrana“, poznamenává Paul Saffo, analytik trendů ze Silicon Valley. „Nebezpečí spočívá v tom, že z kanceláře, kterou můžete mít kdykoli a kdekoli, se stane klec, kancelář, kterou si s sebou potáhnete všude, čtyřiadvacet hodin denně.“ Komunikátory BlackBerry a jiná PDA už zavinily problémy v manželství u spousty párů: musely se dohodnout, jestli tenhle přístroj smí, řekněme, do ložnice nebo o dovolené na pláž. 3z8 24.4.2008 13:33
  • 4. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... Těžce závislí jedinci doma předstírají, že jdou na záchod, jen aby mohli zkontrolovat e-mail. Zaměstnancům kdysi končil pracovní den, když odešli z kanceláře. Kdy ale končí pracovní doba nomádovi? Profesor James Katz, jenž na Rutgersově univerzitě vede výzkumné centrum specializované na sociologii mobilních technologií, tvrdí, že tento posun představuje „historickou reintegraci“ naší pracovní a společenské sféry. V dobách lovců a sběračů, v éře zemědělců a řemeslníků ještě před nástupem průmyslové výroby lidé neoddělovali prostor pro práci, rodinu a hru. Tak třeba kováři pracovali doma, kolem sebe měli rodinu i celý vesnický život. Až kapitálově náročná práce v průmyslovém věku si vynutila oddělení domova a továren, protože k efektivnímu provozu „bylo potřeba soustředit hodně dělníků na jedno místo“. To rovněž platilo pro administrativní aparáty před nástupem digitální éry. Nyní se ale různé sféry života opět slučují. To vede k většímu tlaku, uvádí profesor Katz. Rozdíl mezi integrací práce a rodiny v předprůmyslových časech a dnes spočívá v tom, že kdysi byla osobní produktivita jasně omezena, zatímco dnes není. Dnes „si lidé stanovují cíle podle toho, co vůbec lze dosáhnout“, tvrdí profesor Katz, a díky novým technologiím vždycky můžeme teoreticky dosáhnout víc. Lidé tudíž mají pocit, „že nedokážou využít obrovské příležitosti, které se jim nabízejí“. Optimisté namítají, že k překonání takové úzkosti stačí jen trocha sebekázně a realistického pohledu na život. James Ware svým klientům radí, aby si stanovili jasná pravidla etikety. Dohodl se se svým obchodním partnerem, jenž žije v jiné časové zóně, že se nebudou otravovat mimo pracovní dobu. Jonathan Schwartz z firmy Sun má železné pravidlo, že se po práci dvě hodiny „válí na podlaze“ se svými dvěma syny a teprve pak se vrátí ke svým přístrojům. Pip Coburn uznává, že práce a rodina jsou „všechno jedna velká šmouha“, ale jemu se to takhle líbí. Paul Saffo a jeho žena si zakázali všechna elektronická hejblata během večeře při svíčkách. Takřka všichni sociologové a psychologové v akademické sféře zaujímají mnohem pesimističtější postoj. Profesorka Sherry Turklová, jež se na MIT zabývá psychologií využívání moderní komunikační techniky, soudí, že závislí jedinci (jimž se přezdívá „CrackBerries“) „sledují své životy na tom malém displeji a nedokážou s ním udržet tempo“, a tak žijí v ustavičné úzkosti. Profesor Katz z Rutgersovy univerzity tvrdí, že to „šílenství bude čím dál horší“. Zaprvé kvůli „náhodnému posilování“, nesoustavnému systému odměňování, který jde ruku v ruce se závislostmi jako například gambling. Takto závislý člověk celý den prosívá svůj e-mail, i když moc dobře ví, že jde z větší části o plevy – ale kvůli občasnému zrníčku si nemůže pomoct. Druhým důvodem je podle profesora Katze mylné přesvědčení, že více informací vede vždy k lepším rozhodnutím, a v našich telefonech a laptopech jsou vždycky k dispozici další informace. Třetí důvod spočívá v tom, že „lidé dnes neustále potřebují dělat dojem“ – a když o víkendech a normálních i vědeckých dovolených zůstanou off-line (i když můžou být připojení), riskují tím, že ostatním připomenou svou postradatelnost. Za pružnost, svobodu a produktivitu mobilní práce se tedy platí. Nomádi neustále vyvažují společenská práva kolegů, příbuzných a přátel, jakož i vlastní právo na odpočinek. A to vše se navíc nyní děje na veřejných místech, která na rozdíl od kanceláří nejsou primárně určená k práci. Nové oázy Moderní nomádství mění také budovy, města i způsoby dopravy. Slavný spoluautor Tančícího domu v Praze Frank Gehry rád svými díly provokuje a návrhem budovy Stata Centre v komplexu Massachusettského technologického institutu (MIT) se mu to povedlo dokonale. Tato budova, v níž sídlí katedry počítačů a filozofie, se stala novou dominantou americké Cambridge a na první pohled udeří do očí zvláštní fasádou zvrásněnou roztodivně zalomenými úhly a posetou nepravidelně rozmístěnými okny. Ovšem to největší novátorství se nachází uvnitř. Architektonický návrh vycházel 4z8 24.4.2008 13:33
  • 5. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... z nomádského životního stylu studentů a akademiků. „Budova byla projektována jako nový druh hybridního prostoru,“ vysvětluje profesor architektury a informatiky William Mitchell, který na MIT učí a na návrhu budovy s Frankem Gehrym spolupracoval. Nejlepším příkladem tohoto hybridního prostoru je tzv. „studentská ulička“, což je zastřešená pasáž, jež se meandrovitě vine celou budovou a čtyřiadvacet hodin denně je přístupná veřejnosti. Ulička je plná výklenků a zákoutí, v nichž kavárny a salonky střídají místa s pracovními stoly nebo tabule. Pokrytí Wi-Fi signálem je samozřejmostí. Studenti, učitelé i návštěvníci tu porůznu posedávají, biflují před zkouškami, vyhledávají informace, čtou si, debatují, chatují na internetu, polehávají, navazují nové známosti – ovšem pro žádnou z těchto činností nemá prostor „studentské uličky“ speciálně vyhrazené místo. Každá část tohoto prostoru se může v kterémkoli okamžiku stát místem pro seminář nebo pro svačinu a stejně tak dobře zde může vzplanout milostný románek. Profesor Mitchell zdůrazňuje, že studium a vzdělávání už dnes není spjato s jedním konkrétním místem, a proto došlo „k prudkému poklesu poptávky po tradičních, uzavřených místnostech“, jakými jsou kabinety nebo učebny, a na druhé straně k „obrovskému nárůstu poptávky po poloveřejném prostoru, který lze podle potřeby neformálně proměňovat a přizpůsobovat pro pracovní účely“. Podle profesora Mitchella jde o největší změnu v architektuře v tomto století. Architektura 20. století se vyznačovala uzavřeným prostorem – kanceláře pro práci, jídelny pro stravování atd. Bylo to ostatně nezbytné, neboť pracovníci potřebovali mít při ruce zásuvky s dokumenty, telefony, faxy, ovšem zároveň to bylo efektivní z hlediska nákladů, neboť stavební materiály umožňovaly vytvářet jednoduché a opakující se struktury – například kancelářské kóje oddělené přepážkami. Nová architektura se podle Mitchella bude vyznačovat prostorem, jenž bude „záměrně multifunkční“. Estetika 21. století pak bude pravděpodobně přesným opakem oné sci-fi elegance, jak si ji představovali futuristé v hloubi dvacátého století. Architekti budou namísto toho přemýšlet o světle, vzdušnosti, stromech, zahradách, přičemž všechny tyto prvky budou sloužit pro navazování kontaktů mezi lidmi. Rozšíří se i škála tvarů budov. Například se zjistilo, že lidé pracující na notebooku jsou rádi opřeni zády o zeď – je proto docela dobře možné, že hybridní prostory se budou vyznačovat zvlněnými stěnami s řadou výklenků, aby se dosáhlo co největšího povrchu vnitřních stěn. Tento styl architektury je zároveň čím dál dostupnější, neboť díky počítačovému projektování a novým materiálům je výstavba nesériových forem podstatně levnější než v minulosti. Kdo dnes potřebuje pracovní stůl? Nový směr v architektuře se neomezuje jen na univerzitní půdu, ale již teď působí dalekosáhlé změny na trhu s realitami. Debra Moritzová z vedení společnosti Jones Lang LaSalle, jež se specializuje na realitní poradenství a správu investic, podotýká, že celková plocha tradičních kanceláří začala pomalu, ale jistě klesat. Podle ní jsou v dnešní době, kdy jsou pracovníci čím dál mobilnější, kanceláře „neefektivní“. Společnost Jones Lang LaSalle si nechala zpracovat průzkum, podle něhož stráví průměrný zaměstnanec za svým stolem v kanceláři méně než 40 % času (sama Debra Moritzová se svého stolu dávno vzdala). To samozřejmě neznamená, že kancelářská plocha se zmenší o 60 %, nicméně projektanti budou přemýšlet o lepším využití prostoru. Zvýší se poptávka po „adaptibilních prostorech“ a „klubovnách“, říká Debra Moritzová a podotýká, že trendem zítřka bude flexibilní rozvržení prostoru, které bude usnadňovat spolupráci. To znamená, že v běžné kancelářské budově se významně zmenší oblast vyhrazená individuální práci – tedy ony malinkaté kóje, jaké známe z dilbertovských komiksů. Vnitřní stěny budou přesouvatelné, stejně jako nábytek. Výrazně se zvětší společné prostory, přičemž některé z nich nebudou charakterizovány ani tak svou funkcí, jako převládající normou chování: například zda se v nich může mluvit nahlas, nebo je vyžadováno ticho – podobně jako je tomu například v knihovnách. Zvlášť výrazným příkladem tohoto nového trendu – výrazným natolik, až se blíží karikatuře – je tzv. 5z8 24.4.2008 13:33
  • 6. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... Googleplex, centrála společnosti Google v kalifornském Mountain View. Celý komplex je samozřejmě pokryt Wi-Fi signálem, nicméně Googleplex se stal světově proslulým díky široké nabídce vybrané gastronomie, která je v jídelnách rozesetých po komplexu nabízena zaměstnancům zdarma, a též pro zvláštní kombinaci práce a hry. Tu spatříte programátora, který si v propoceném triku odskočil od volejbalového zápasu, který právě probíhá na trávníku, a něco buší do svého notebooku, tady uhání další na koloběžce na masáž nebo si vyzvednout prádlo z prádelny, která je zaměstnancům též zdarma k dispozici. Společnost Google svůj komplex rozšířila virtuálně po celém Sanfranciském zálivu, jímž projíždějí firemní autobusy a nabírají zaměstnance na cestě do práce. Všechny autobusy mají též Wi-Fi připojení, takže programátoři mohou nerušeně pokračovat v práci i po cestě. Tímto trendem se v poslední době začaly inspirovat i firmy budující tradiční kancelářské budovy. „Nomádství nevěstí pro trh s kancelářskými prostory nic dobrého,“ připouští Robert Dykstra, který se výstavbě kancelářských center věnuje již sedmadvacet let. Nicméně i on si dokázal najít v novém trendu příležitost. Svou poslední administrativní budovu v Grand Rapids v Michiganu – chátrajícím městě, jež doufá v to, že se mu podaří uzmout nějaká pracovní místa v sektoru služeb od blízkého Chicaga a Detroitu – pojal velice netradičně, jako svého druhu „komunitní centrum“. Kancelářské prostory nebudou pronajímány velkým firmám, nýbrž budou pronajímány na bázi členských poplatků, podobně jako v nějakém klubu. Zákazník si tak bude moci zakoupit členství na hodinu, týden nebo měsíc – lidé, kteří pracují v terénu, sem zajedou a najdou zde všechny potřebné služby, od technické podpory až po kopírování, a zároveň budou moci uspokojit svou touhu po „práci, lásce a hře“, neboť součástí komplexu jsou i fitness studia, restaurace, kurzy vaření nebo hudební salonky. Tato „flexibilita je tím, co odlišuje úspěšná místa a města od těch neúspěšných“, říká urbanista Anthony Townsend, který působí v Institutu pro budoucnost. Prakticky jakýkoli veřejný prostor může nabýt některý z rysů, jaké má Googleplex nebo Stata Centre. Například v New Yorku jedna nezisková organizace provedla rekonstrukci kdysi zanedbaného, ale půvabného Bryantova parku před městskou knihovnou a udělala z něj hybridní prostor, který se těší velké popularitě u lidí pracujících v kancelářích v blízkém okolí. Správa parku si všimla, že hodně lidí v parku telefonuje nebo pracuje na svých přenosných počítačích, proto nechala park pokrýt Wi-Fi signálem a instalovala zde židle se sklápěcími stolky. Jejich cílem samozřejmě nebylo odvrátit pozornost návštěvníků od okolních květin, ale dát jim možnost, aby si svůj kousek parku upravili dle svých potřeb. Třetí místa Odborný název pro takové prostory zní „třetí místa“. Tento termín poprvé použil v roce 1989 sociolog Ray Oldenburg ve své knize The Great, Good Place (Báječné místo). Autor chtěl tenkrát, dlouho před rozšířením mobilních technologií, odlišit sociologické funkce tzv. prvního místa člověka (domov), druhého místa (kancelář) a veřejných prostorů, které slouží jako bezpečné, neutrální a neformální prostředí pro setkávání. Podle Raye Oldenburga dobré třetí místo nabízí pobyt zdarma nebo levně – například za cenu šálku kávy –, skýtá veškeré pohodlí, dá se tam dojít pěšky a přitahuje okruh stálých hostů. Příkladem může být stejnojmenný bar z amerického televizního seriálu Cheers (Na zdraví), „kde se každý zná s každým“. Oldenburg měl za to, že třetí místa jsou všeobecně na ústupu. Pozoroval, že zejména v předměstských společnostech, jako je ta americká, se stále více lidí přesunuje jen mezi prvním a druhým místem a mimo ně občas zavítá pouze na odcizená a anonymní místa typu obchodních center, která podle Raye Oldenburga funkci třetích míst neplní. Oldenburg se obával, že bez míst, kde se šíří myšlenky a utužují vztahy, společnost ztratí soudržnost. Sotva se tento nový pojem objevil, začaly velké firmy hned prohlašovat, že nová třetí místa budují. V popředí stál kavárenský řetězec Starbucks, který vznikl v Seattlu, a v současnosti mu neuniknete skoro nikde. Starbucks připouští, že s globálním rozšířením pozbyl atmosféru „domova mimo domov“. Zároveň ale spatřil novou příležitost v nomádech. V jeho kavárnách nenajdete jen pohovky, 6z8 24.4.2008 13:33
  • 7. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... ale také pracovní stoly s elektrickými zásuvkami. Dnes Starbucks upoutá větší pozornost médií, když změní poskytovatele bezdrátového připojení (v únoru vyměnil T-Mobile za AT&T), než když začne prodávat novou odrůdu kávy. „Kávu a něco k zakousnutí,“ jak říká Oldenburg, dnes nabízejí i knihkupectví jako Barnes & Noble, církevní instituce, střediska YMCA a veřejné knihovny. Zastávají však tyto oázy pro kočovníky společenskou úlohu třetích míst? James Katz z Rutgersovy univerzity se obává, že kybernomádi tato místa naopak „vyprazdňují“. Je čím dál běžnější, že kavárna je plná lidí se sluchátky na uších, kteří mluví do mobilních telefonů nebo laptopů, buší do klávesnic a víc se věnují své složce doručené pošty než lidem, jichž se dotýkají lokty. Katz tvrdí, že tato místa jsou „fyzicky zalidněná, avšak duševně vyprázdněná“, a lidé jsou pak „izolovanější, než kdyby kavárna byla prostě prázdná“. To proto, že „fyzická přítomnost dalších lidských jedinců nás psychologicky a neurologicky stimuluje“, jenže takhle neposkytuje žádné naplnění. Podle Katze nám prostě a jednoduše biologický vývoj neumožňuje zažívat v takových situacích pohodu. Mnoho kavárníků se s tímto problémem snaží vypořádat. Christopher Waters, majitel Nomad Café v Oaklandu, pravidelně pořádá živé jazzové koncerty a čtení poezie. Při těchto příležitostech navíc vypíná Wi-Fi router, aby se lidé víc bavili mezi sebou. Také se chystá ze své kavárny udělat internetovou sociální síť. Když si hosté otevřou internetový prohlížeč, aby se připojili na síť, naskočí jim uvítací stránka, na které budou požádáni, aby vyplnili svůj stručný profil – jako třeba na Facebooku –, a poté se jim zobrazí informace o lidech u ostatních stolů. Většina nomádů se k takovým věcem staví velmi otevřeně. Když si odmyslíme technologii, není zas tak velký rozdíl mezi dnešním „geekem“ se sluchátky a laptopem a pařížským existencialistou, který v padesátých letech pozoroval běh světa v literární kavárně U Dvou magotů. První chatuje, poslouchá hudbu a píše e-maily, druhý zase pokuřuje gitanku a čmárá si poznámky o bytí a nicotě. Ale jakmile dovnitř vpluje přitažlivá návštěvnice, oba okamžitě svou pozornost přesměrují. Měnící se tváře měst Výskyt a expanze třetích míst mění i tváře měst. William Mitchell podotýká, že stejně jako byly ve 20. století podle funkce rozdělené budovy, byla rozčleněná i města. Na předměstích se bydlelo, centra sloužila k práci a ještě jinam se člověk chodil bavit. Městské nomádství však dodalo jednotlivým čtvrtím stejně multifunkční charakter, jaký mají budovy. Z dříve monokulturních městských částí se postupně stávají „různorodé víceúčelové čtvrti“, jež mají blíže ke středověké vesnici než k modernímu předměstí. Debra Moritzová z Jones Lang LaSalle pozoruje, že stále více kanceláří zcela opouští předměstí a stěhuje se zpátky do center, která jsou módnější a v nichž žije více mladých lidí. To přispívá k oživení městských center. Futurolog Paul Saffo si zase povšiml, že zároveň s tím dochází k přesunu do „satelitů s osobitou atmosférou“, jako je Mendocino na kalifornském pobřeží nebo Cape Cod v Massachusetts, kde nově příchozí nomádi vytvářejí „dobrovolná společenství“, jejichž životní styl připomíná někdejší utopistická hnutí. Nejvíce na tom podle Saffa tratí předměstí, která byla v předchozích obdobích stavěna pro konkrétní účely, ale teď pustnou. Zácpy, zácpy Stejný trend také proměňuje dopravu. Alan Pisarski zkoumá pohyb ve městech už tři desetiletí a napsal trojdílnou studii nazvanou Commuting in America (Dojíždění v Americe). První díl napsal v roce 1986, druhý o deset, třetí o dvacet let později a v tuto chvíli pracuje na čtvrtém. Díky desetiletým intervalům byl Pisarski podle svých slov schopen postihnout nejvýznamnější trendy. V roce 1986, před érou mobility a počátkem éry počítačů, bylo stále ještě možné pozorovat „klasický dvacetičtyřhodinový průběh“ poválečného modelu dojíždění, kdy příslušníci silných poválečných ročníků v osm ráno a v pět odpoledne tvrdli v zácpách mezi předměstími a centry. V roce 1996 7z8 24.4.2008 13:33
  • 8. Časopis Respekt – Aktuální číslo časopisu RESPEKT http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=888&fIDROCNIK... zaznamenal nový „periferní model“, poté co se pracoviště přestěhovala na předměstí a titíž lidé teď trčeli v zácpách „na městských okruzích“. Zároveň už tenkrát pozoroval, že nejrychleji rostoucí skupinou pracující populace byli lidé pracující z domova. Velké změny pak zachytila kniha z roku 2006. K silným poválečným Nomádství nevěstí ročníkům nastupovaly do pracovního procesu mladší síly. Cestování autem pro trh s přestalo narůstat, a ve městech jako Seattle, Atlanta a Portland dokonce kancelářskými prostory nic dobrého. klesalo. Provoz byl pořád silný, ale teď se dopravní špičky rozprostřely do Jejich celková plocha mnohem delších rozmezí, například mezi pátou ráno a polednem. Začaly se začala pomalu, ale objevovat zvláštní nové pravidelné jevy, jako „obrácené dojíždění“ v jistě klesat. Seattlu, kde spousta mladých počítačových odborníků ze sídla Microsoftu na předměstí Redmondu vyrážela do centra za dámskou společností. Tento všednodenní rituál se nazývá „úprk programátorů“. Současné údaje, které se Pisarski chystá použít v příští knize, prozrazují ještě něco dalšího. Poválečné silné ročníky pomalu odcházejí do důchodu, což nutí zaměstnavatele, aby se o mladé talenty ucházeli tak, že je nechají pracovat, kde se jim zlíbí. Nomády se stávají dokonce i starší pracovníci (samotnému Pisarskému je sedmdesát a pracuje přes BlackBerry na laptopu). Dopravní zácpy jsou nadále na pováženou, ale poprvé za celou dobu se nezhoršují. Prudký pokles zaznamenává spolujízda (nadále podporovaná „zelenými“ radnicemi), protože doba a směr dojíždění se čím dál víc rozrůzňují a komplikují. Na silnicích je sice pořád stejně aut jako dřív, ale nyní se pohybují úplně jinak. V minulém desetiletí podle Pisarského jízdy opisovaly „hvězdicovité schéma“, jelikož kancelářské síly i mobilní pracovníci vyjížděli kvůli různému vyřizování mimo pracoviště a pak se vraceli zpátky, aby si zkontrolovali záznamníky a faxy. Nyní podle něj lidé cestují „řetězovitě“. Nomádi vyrazí ráno odvézt děti do školy a pak celý den popojíždějí od jednoho třetího místa k dalšímu, se zastávkami ve fitnesscentru, na poště a tak dál. Po celý den jsou ve spojení s kolegy a rodinnými příslušníky, kteří jsou někde jinde, a jejich pohyb stále méně odpovídá nějakému zřetelnému kolektivnímu modelu. © The Economist Newspaper Limited, London 2008 Obchodní podmínky © Copyright Respekt Publishing a.s. ISSN 1801-1446 – Design: Respekt, NETservis – Technická realizace a serverhosting: NETservis RESPEKT.CZ využívá agenturní zpravodajství ČTK a Neris s.r.o. Publikování či další šíření obsahu ze zdrojů ČTK a Neris s.r.o. je zakázáno bez písemného souhlasu ze strany ČTK nebo Neris s.r.o. 8z8 24.4.2008 13:33