Šťastný jako zaměstnanec - respekt.cz
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×
 

Like this? Share it with your network

Share

Šťastný jako zaměstnanec - respekt.cz

on

  • 1,671 views

 

Statistics

Views

Total Views
1,671
Views on SlideShare
1,671
Embed Views
0

Actions

Likes
0
Downloads
8
Comments
0

0 Embeds 0

No embeds

Accessibility

Categories

Upload Details

Uploaded via as Adobe PDF

Usage Rights

CC Attribution-NonCommercial-ShareAlike LicenseCC Attribution-NonCommercial-ShareAlike LicenseCC Attribution-NonCommercial-ShareAlike License

Report content

Flagged as inappropriate Flag as inappropriate
Flag as inappropriate

Select your reason for flagging this presentation as inappropriate.

Cancel
  • Full Name Full Name Comment goes here.
    Are you sure you want to
    Your message goes here
    Processing…
Post Comment
Edit your comment

Šťastný jako zaměstnanec - respekt.cz Document Transcript

  • 1. Šťastný  jako  zaměstnanec  –  RESPEKT.cz  23.10.2011          Proč  se  vyplatí  dát  lidem  svobodu  v  práci      Dánové  kvůli  nim  vymysleli  nové  slovo  a  nejvíc  jich  je  zatím  v  Americe.  Říká  se  jim  svobodné  firmy  a  staví  na  hlavu  všechna  klišé  o  práci  jako  otravné  povinnosti,  kde  se  musí  poslouchat.  A  není  to  blouznění  idealistů  –  ctitelé  svobody  v  práci  vydělávají  hromady  peněz  a  poslední  krizí  propluli  bez  nehody.  Teď  tato  novinka  nakukuje  do  Česka.       Svobodní  a  prosperující   Na  „nástěnce  nálad“  (jsme   u  ajťáků,  takže  přesněji  na   „mood  boardu“)  sice  pár   členů  týmu  kolegům   zamračenými  smajlíky   oznamuje,  že  upršená   říjnová  středa  jim  náladu   nedodala,  ale  návštěvník   by  to  nepoznal.  Za   projasněnou  atmosféru   přitom  nemůže  jen   jahodový  dort,  který  se   chladí  v  ledničce  na   večerní  oslavu  narozenin,   a  nakonec  ani  šestimilionový  loňský  obrat,  byť  to  samozřejmě  nikomu  nevadí.  Ve  vývojářské  firmě  Inmite  jsou  přesvědčeni,  že  za  dobrou  náladu  v  jejich  týmu  může  svoboda.  „Život  je  moc  krátký,  aby  se  lidi  nudili  v  práci,“  usmívá  se  Michal  Šrajer,  jeden  z  trojice  otců  zakladatelů  společnosti,  která  se  specializuje  na  vývoj  aplikací  pro  chytré  telefony  a  tablety.  „Nikoho  samozřejmě  nedonutíte  k  tomu,  aby  ho  něco  bavilo.  Můžete  mu  ale  dát  prostor.“  Hned  když  vlastní  podnik  před  třemi  lety  tito  bývalí  spolužáci  z  matematického  gymnázia  zakládali,  věděli,  že  chtějí  jít  jinou  cestou,  než  je  běžné.  Jeden  z  nich,  Jaromír  Fulnek,  měl  totiž  praktickou  zkušenost  s  klasickou  firmou  –  a  to  hned  v  Exxon  Mobilu,  jedné  z  největších  korporací  světa.  „Tam  jsem  bleskově  poznal,  že  jsem  jen  kolečko  v  soukolí,“  říká.  „Chtěl  jsem  něco  jednoduchého  změnit  a  bylo  mi  řečeno,  že  se  to  rozhoduje  o  třináct  úrovní  výš  a  celé  to  bude  trvat  patnáct  měsíců.“  Spíš  než  těžařský  gigant  tak  trojici  inspiroval  Google,  s  nímž  dodnes  úzce  spolupracují.  Osmnáctičlenný  tým  Inmitu  tak  nemá  pevnou  pracovní  dobu,  v  pěti  malých  kancelářích  v  technologickém  inkubátoru  v  pražských  Vysočanech  se  všichni  potkávají  jednou  týdně,  a  to  ještě  někteří  jsou  přítomni  virtuálně  –  jako  třeba  kolega,  který  žije  momentálně  na  Tchaj-­‐wanu.  Aby  nicméně  nevznikl  chaos,  každý  ve  firemním  systému  vyvěsí  svůj  týdenní  kalendář  s  rozpisem  svých  „ordinačních  hodin“,  co  dělá  a  kdy  a  kde  je  v  daném  týdnu  dostupný.     1  
  • 2. Do  praktického  provozu   i  dlouhodobějšího   směřování  firmy  může   promluvit  (a  promlouvá)   kdokoli  z  týmu.  Hierarchie   oficiálně  neexistuje,  a  byť   je  jasné,  že  v  čele  stojí   trojice  zakladatelů,  oni   sami  si  z  toho  dělají   legraci.  Šrajer  tak  svoji   pozici  „výkonného   ředitele“  přejmenoval  na   ředitele  štěstí  –  anglicky   „chief  happiness  officer“.   Všichni  vědí  o  finanční   kondici  firmy  či  o  stavu   zakázek.  Další  novinky  se   rozbíhají  nebo  teprve  chystají:  o  rozdělení  vydělaných  peněz  či  o  tom,  na  jaké  projekty  Inmite  vrhne  energii  a  prostředky,  by  podle  plánů  měli  v  budoucnu  také  rozhodovat  všichni  společně.  Netradiční  přístup  se  nijak  netluče  s  ekonomickým  úspěchem.  První  rok  končili  ve  třech  a  s  obratem  čtyři   sta  tisíc  korun,  letos   s  osmnácti  lidmi  pokoří   hranici  deseti  milionů.   Inmite  patří  do  pomalu,   ale  jistě  se  rozrůstající   rodiny  tzv.  svobodných   firem.  Jde  o  fenomén,   který  sice  existuje  už   několik  let,  nicméně  jméno   mu  dali  a  poprvé  jej   uceleněji  popsali  americký   novinář  Brian  Carney   a  francouzský  psycholog   a  ekonom  Isaac  Getz  ve   své  knize  Svoboda  v  práci   vydané  na  podzim  2009   (česky  kniha  vyšla  letos  na   jaře).  Zatímco  klasicky  vedené  firmy  svým  zaměstnancům  podle  nich  říkají,  „jak“    mají  pracovat,  ve  svobodných  firmách  jde  o  to  „proč“.  „Jak“  znamená,  že  vám  řeknou,  jak  přesně  máte  svoji  práci  vykonávat,  kdy  se  jí  máte  věnovat,  kde  u  toho  máte  být,  kolik  za  to  dostanete  peněz  či  co  máte  mít  případně  na  sobě.  Ve  druhé  kategorii  se  pozornost  naopak  upírá  na  to,  „proč“  pracovat,  a  taky  na  to,  aby  všichni  dosáhli  společně  dohodnutých  cílů.  Jestli  přitom  na  projektech  někdo  pracuje  v  obleku  za  kancelářským  stolem  a  druhý  doma  v  noci  v  pyžamu,  je  každému  jedno.     2  
  • 3. Znamená  to  ovšem,  že   zatímco  tradiční  firmy  se   stanovenými  postupy   a  metodami  se  navzájem   hodně  podobají,  ty   svobodné  mají  z  podstaty   věci  nekonečně  mnoho   variací.  „Neexistuje  jeden   zaručený  postup,  jak   vybudovat  a  vést   svobodnou  firmu,“  říká   spoluautor  Svobody   v  práci  Isaac  Getz.   „Principy  mají  podobné,   ale  používají  různé  cesty,   jak  jich  dosáhnout.“  Zajímavé  je  i  to,  jak  různé  firmy  se  dnes  vydávají  na  cestu  ke  svobodě.  Přestože  by  skeptik  řekl,  že  doma  v  pyžamu  se  nedají  vyrábět  lodní  pumpy,  pěstovat  víno  nebo  uklízet  kanceláře,  skutečnost  je  jiná.  Svobodnými  principy  se  už  řídí  i  továrny,  nebo  se  k  tomu  schyluje  dokonce  na  státních  úřadech  (dvě  belgická  ministerstva).  Svobodným  firmám  se  také  někdy  říká  demokratické  –  vedle  volnosti  je  totiž  jejich  dalším  typickým  rysem  zvýšení  vlivu  zaměstnanců  na  rozhodnutí,  a  to  jak  ta  běžná  provozní,  tak  dlouhodobě  strategická.  „Proč  by  měl  nad  budoucností  podniku  nebo  efektivnosti  pracovních  postupů  přemýšlet  jen  jeden  člověk,  když  lze  využít  nápady  všech?“  vysvětluje  Isaac  Getz.  A  navzdory  vší  různosti  mají  svobodné  týmy  ještě  něco  společné  –  jejich  členové  se  zdají  být  v  práci  šťastnější.  Takže  humorné  přejmenování  funkce  Michala  Šrajera  je  vlastně  realitou.      Práce?  Fuj  Stále  více  lidí  cítí,  že  klasický  způsob  organizace  práce  a  řízení  ustavený  prakticky  v  dobách  průmyslové  revoluce  před  skoro  dvěma  stovkami  let  se  přežil.  Zásadně  nekoresponduje  jak  s  úrovní  svobod  dosažených  v  ostatních  oblastech  života,  tak  s  rozvojem  technologií  a  nových  odvětví.  V  britském  deníku  The  Independent  letos  na  jaře  vyšel  text  zamýšlející  se  nad  tím,  zda  naše  zavedené  pracovní  zvyklosti  nejsou  zralé  na  převrat.  Lidem  totiž  prokazatelně  nesvědčí.  Průzkumů  jsou  hromady:  sedmdesát  procent  Britů  z  neděle  na  pondělí  z  obav  z  nového  pracovního  týdne  špatně  spí  a  americkému  Gallupově  ústavu  opakovaně  z  dotazníků  vychází,  že  Američané  naprostou  většinou  (osm  z  deseti  dotázaných)  svoji  práci  přímo  nesnáší.  Sebevražednost  a  nemocnost  Japonců  přičítaná  drtivému  pracovnímu  tlaku  je  tak  vysoká,  až    pro  ně  zavedli  nové  termíny:  karoši  (smrt  z  přepracování)  a  karošisatsu  (sebevražda  z  přepracování).  Většina  pracovních  dramat  je  ovšem  skrytých  a  nelze  je  zaznamenat  tak  snadno  jako  spořádané  japonské  sebevraždy  oběšením.  Loňská  studie  mezinárodní  konzultantské  společnosti  Aon  Hewitt  zkoumající  zaměstnance  v  900  firmách  zjistila,  že  jejich  průměrná  pracovní  angažovanost  je  nejnižší  za  posledních  patnáct  let.  „Angažovanost“  přitom  znamená  mix  všeho  možného  –  od  celkové  spokojenosti  s  prací  přes  důvěru  v  nadřízené  po  vztah  k  firmě.  Češi  si  sice  kvůli  práci  na  život  běžně  nesahají,  ale  entuziastičtí  pracanti  taky  nejsou.  Z  devětadvaceti  zemí,  v  nichž  se  letos  agentura  GfK  ptala  třiceti  tisíc  zaměstnanců,  právě  Česko  vyšlo  jako  země  s  nejméně  angažovanými  zaměstnanci.  Tato  „blbá  nálada“  má  přirozeně  vliv  na  to,  jak  se  firmám  a  institucím  celkově  daří.  „Když  budete  mít  osmiveslici  a  dva  budou  veslovat  ze  všech  sil,  ale  pěti  veslařům  to  bude  jedno  a  jeden  nebude  veslovat  vůbec  nebo  bude  veslovat  opačným  směrem,  tak  to  bude  dost  pomalá  veslice,“  sahá  po  metafoře  Isaac  Getz.  Přepočítat  tohle  veslování  na  peníze  je  vcelku  obtížné,  ale    Gallupův  ústav     3  
  • 4. odhaduje,  že  odpor  k  práci  stojí  americkou  ekonomiku  ročně  tři  sta  miliard  dolarů.  Zároveň  jak  lidé  sami,  tak  psychologové,  kteří  je  zkoumají,  už  příliš  nevěří  na  „tradiční“  léčbu  nechuti  či  přímo  nenávisti  k  práci  –  vyšší  plat  či  nepeněžní  výhody  jako  služební  mobil  nebo  průkazka  do  fitness.  V  posledních  letech  totiž  nejrůznější  výzkumy  objevují  konkrétní  příčiny  této  všeobecné  frustrace.  Mezinárodní  skupina  psychologů  zkoumala  deset  tisíc  britských  státních  úředníků  a  zjistila,  že  u  lidí  ovládaných  pocitem,  že  nemohou  ovlivnit  nic  z  toho,  co  dělají,  se  výrazně  zvyšuje  riziko  srdečních  chorob.  A  že  na  to  jdou  svobodné  firmy  správně,  když  poskytují  svým  lidem  více  volnosti  a  přenášejí  na  ně  větší  odpovědnost,  nakonec  ukazují  některá  jejich  data  –  například  fluktuace  zaměstnanců  ve  svobodných  firmách  je  výrazně  nižší  než  v  běžných  a  tyto  podniky  také  ve  větší  míře  zažívají  „bumerangy“  –  odchody  za  lepším  platem  s  následným  návratem.      Ne  moc,  ale  bohaté  Kolik  přesně  svobodných  firem  dnes  existuje,  nevíme.  Vyčerpávající  statistiky  nejsou  po  ruce,  nicméně  se  zdá,  že  z  kdysi  ojedinělých  případů  se  stává  trend  a  nabírá  na  síle.  Pozoruje  to  třeba  Traci  Fentonová,  šéfka  amerického  ekonomického  think  tanku  WorldBlu,  která  před  čtyřmi  lety  začala  vydávat  seznam  svobodných  –  či  demokratických,  jak  jim  říkají  ve  WorldBlu  –  firem.  „Stále  více  podniků  chápe,  že  právě  toto  je  cesta,  jak  získat  talenty,  jak  uspět  v  konkurenci  a  jak  obstát  v  nejistých  časech,“  vysvětluje  Traci  Fentonová  do  telefonu.  „Jsem  přesvědčená,  že  jich  bude  přibývat.“  V  roce  2007  jich  na  seznamu  WorldBlu  bylo  čtyřiatřicet  a  spíše  menších,  letos  pak  dvaapadesát  s  celkovým  obratem  patnáct  miliard  dolarů,  přičemž  ta  největší  z  nich  zaměstnává  osmdesát  tisíc  zaměstnanců.  Většina  společností  na  seznamu  je  amerických,  nicméně  objevila  se  tam  už  i  softwarová  firma  z  Indie,  malajsijské  vydavatelství  či  haitská  vzdělávací  společnost.  Co  naopak  změřit  lze  –  a  propagátoři  svobody  v  práci  to  dělají  obzvláště  rádi  –,  jsou  ekonomické  výsledky  svobodných  firem.  Tak  třeba  DaVita  –  americký  výrobce  zdravotnických  potřeb,  který  se  specializuje  zejména  na  přístroje  pro  dialýzu.  Od  roku  2000  se  řídí  principy  svobody  a  z  miliardového  obratu  se  firma  vyhoupla  na  dnešních  více  než  šest  miliard.  Dalším  příkladem  je  výrobce  motorek  Harley-­‐Davidson,  který  v  osmdesátých  letech  skomíral  pod  mizející  ozvěnou  své  dávné  slávy,  a  dnes  s  firemní  demokracií  na  vlajce  prodává  desetitisíce  motorek  a  vydělává  miliardy  dolarů.  Skutečnou  legendou  a  věrozvěstem  svobody  v  práci  je  Brazilec  Ricardo  Semler;  z  továrny  na  lodní  pumpy  se  stovkou  zaměstnanců  a  ročním  obratem  čtyři  miliony  dolarů  udělal  multioborovou  výkladní  skříň  národního  průmyslu  s  třemi  tisíci  zaměstnanci  a  obratem  stovek  milionů  dolarů.  Tyto  podniky  navíc  přežily  v  klidu  poryvy  nedávné  globální  krize.  Francouzská  slévárna  FAVI  nepropustila  jediného  zaměstnance  ani  nikoho  neposlala  na  nucenou  dovolenou,  přestože  měla  o  třetinu  méně  zakázek.  A  když  přišlo  oživení,  oslabenou  konkurenci  předběhla.  Finská  úklidová  firma  SOL  zase  během  krize  získala  nové  tučné  zakázky  –  uklízí  teď  ve  vlacích  finských  drah  a  k  úklidu  letiště  v  Helsinkách  jim  přibyla  starost  o  ostrahu.  V  době,  kdy  všichni  propouštěli,  SOL  nabrala  šest  stovek  nových  lidí.  O  něco  podobného  jako  Traci  Fentonová  v  USA  se  teď  v  Česku  pokouší  Tomáš  Hajzler  (40),  před  lety  manažer  velkých  firem  typu  GE  Money  Bank,  dnes  propagátor  svobody  v  práci,  který  principy  zavádí  i  ve  vlastní  poradenské  firmě  Peoplecomm.  Hajzler  sestavil  seznam  čtyřiceti  českých  a  slovenských  firem,  které  svobohu  v  práci  zavedly  nebo  s  ní  koketují:  některé  jsou  pobočkami  globálních  gigantů  (IBM,  Google  či  IKEA),  další  jsou  výhradně  domácí,  většinou  reklamní  agentury  či  softwarové  firmy.  „Jsme  v  neustálém  procesu  osvobozování,  toto  je  další  fáze,  která  nutně  musela  přijít,“  říká  Hajzler,  který  na  téma  svobody  v  práci  připravuje  první  tuzemské  sympozium.  „Uvidíte  za  pár  let.“    Autor/ři:  Silvie  Lauder           4