Euro v Česku: ano, či ne?
Upcoming SlideShare
Loading in...5
×
 

Like this? Share it with your network

Share
  • 660 views

Ondřej Krutílek (ed.): Euro v Česku: ano, či ne?, ...

Ondřej Krutílek (ed.): Euro v Česku: ano, či ne?,
Studio Arx, Brno 2013.
Vydání publikace inicioval poslanec
Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon a vyšla ve spolupráci se Skupinou Evropských konzervativců a reformistů.

Statistics

Views

Total Views
660
Views on SlideShare
613
Embed Views
47

Actions

Likes
0
Downloads
0
Comments
0

1 Embed 47

http://www.konzervativizmus.sk 47

Accessibility

Categories

Upload Details

Uploaded via as Adobe PDF

Usage Rights

CC Attribution-NonCommercial LicenseCC Attribution-NonCommercial License

Report content

Flagged as inappropriate Flag as inappropriate
Flag as inappropriate

Select your reason for flagging this presentation as inappropriate.

Cancel
  • Full Name Full Name Comment goes here.
    Are you sure you want to
    Your message goes here
    Processing…
Post Comment
Edit your comment

Euro v Česku: ano, či ne? Document Transcript

  • 1. O NDŘEJ K RUTÍLEK ( ED .) EURO V ČESKU: ANO, ČI NE? STUDIO ARX
  • 2. Vydání publikace inicioval poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon a vyšla ve spolupráci se Skupinou Evropských konzervativců a reformistů. © Studio Arx, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-86665-10-8
  • 3. PŘEDMLUVA Vážení čtenáři, titul této publikace – Euro v Česku: ano, či ne? – může leckomu v době, kdy se v eurozóně hraje o její vlastní přežití, připadat nepatřičný. Faktem ale zůstává, že Česká republika je i nadále „státem, na který se vztahuje výjimka“ a právní (ne nutně politický!) závazek přijmout euro, který na sebe Česko vzalo vstupem do Evropské unie, trvá. Oblast se společnou evropskou měnou se sice v posledních letech v důsledku �nanční, hospodářské a dluhové krize radikálně proměnila, všechny tyto změny však měly společného jmenovatele – regulaci. Ta navzdory názorům mnoha ekonomů výrazně zesílila, a jedním z „hitů“ poslední doby je tak například cíl vybudovat v EU široce de�novanou bankovní unii. To vše v praxi potvrzuje tezi Václava Klause, že evropské elity společnou měnu padnout nenechají, protože do projektu již nainvestovaly příliš mnoho politického kapitálu. Pro Česko to znamená, že pomíjet debatu o euru by bylo přinejmenším krátkozraké. Nehledě na to, že dění v eurozóně mělo a má přímý dopad i na českou ekonomiku, neboť na území s jednotnou měnou působí také největší obchodní partneři zdejších �rem. Předkládaný sborník, připravený pro Skupinu Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu, tematicky navazuje na čtyři úspěšná vydání publikace Euro versus koruna, již editovala Ivana Pečinková a která vyšla v Centru 5
  • 4. pro studium demokracie a kultury. Tentokrát však nebylo cílem analyzovat příčiny krize eurozóny, vyplývající mimo jiné z politické podstaty projektu hospodářské a měnové unie, ale spíše její důsledky. Svorníkem obou publikací je jejich zaměření na Českou republiku, minimálně v tom smyslu, jak by česká politická reprezentace měla o závazku zavést v Čechách, na Moravě a ve Slezsku společnou evropskou měnu vůbec uvažovat. V mnohém tomu napomáhají i dva texty ze Slovenska, od Petera Gondy a Ivana Kuhna z Konzervativního institutu Milana Rastislava Štefánika. Slováci vstoupili do eurozóny v mimořádně turbulentní době a oba autoři na četných příkladech dokazují, že to mělo své nezanedbatelné důsledky. Současně ale nezastírají, že situace v Česku a na Slovensku nebyla a není ve všech klíčových parametrech shodná, a poukazují na to, že Češi by si měli umět sami vyhodnotit, zda je pro ně vstup do eurozóny natolik výhodný, aby dokázal převážit všechna negativa, která jsou s tímto krokem spojena. Sborník otevírá text S��������� J�������� shrnující a objasňující českou pozici k zavedení společné evropské měny. Autorka tvrdí, že vývoj posledních let dal České republice, která byla ve svém opatrném přístupu k euru „možná vnímána jako nejpesimističtější“, zapravdu, a konstatuje, že současné změny formálních i reálných pravidel fungování eurozóny jasně prokazují, že „tato měnová unie není tou, do které jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit“. Proto je podle ní „závažnou otázkou, zda náš závazek – jednou v budoucnu euro přijmout – vůbec platí“. P���� G���� přináší podrobnou analýzu situace na Slovensku, a to nejen před vstupem země do eurozóny, ale – a to 6
  • 5. je zvláště cenné – po více než čtyřech letech jejího členství v „evropském měnovém experimentu“. Autor přesvědčivě argumentuje, že společná evropská měna Slovensku přinesla jen minimální výnosy a „vyšší a rostoucí dodatečné náklady“, což by mělo být pro rozhodování o euru v Česku i dalších státech EU s vlastní národní měnou dostatečným mementem. I��� K��� oba uvedené příspěvky doplňuje rozborem názorů Slováků a Čechů na přijetí eura a vysvětluje, proč jsou odlišné. Jedním z důvodů je podle autora i skutečnost, že v postojích Slováků se dodnes odrážejí dvě negativní zkušenosti s vlastní měnou – devalvace po rozpadu Československa a zavedení plovoucího kurzu v roce 1998. I proto se z nich stali „jedni z největších podporovatelů eura v rámci Evropské unie“. M����� S���� �exibilní režimy měnových kurzů navzdory interpretaci, která obstála na Slovensku, hájí a tvrdí, že česká koruna v průběhu �nanční a hospodářské krize let 2008–2009 obstála právě díky absenci �xního kurzu (vůči euru). Ten byl „destabilizujícím faktorem, který přispěl k růstu (nejen vnější) makroekonomické nerovnováhy“. Podle autora vedla v zemích eurozóny „neschopnost zvýšit reálné úrokové sazby nebo zhodnotit domácí měnu k in�ačním tlakům, růstu mezd a ztrátě konkurenceschopnosti“. Závěrečný text z pera M�������� C����� přináší nevšední úvahu na téma, co je to (měnová) stabilita a zda je žádoucí, jak často tvrdí i zastánci brzkého vstupu Česka do eurozóny. Autor tento názor nesdílí. Naopak poněkud ironicky konstatuje, že „značnou nestabilitu do kalkulací přínosů a nákladů vstupu do eurozóny vnášejí stabilizační balíčky“. 7
  • 6. Součástí přílohy jsou kromě blogového příspěvku Hynka Fajmona z dubna 2013 přehledné tabulky sumarizující pomoc EU a jejích členských států krachujícím zemím eurozóny včetně kalkulace, na kolik by to přišlo každého jednoho občana za předpokladu, že by úvěrované státy své půjčky nesplácely. Na dalších stranách jsou pak přehledné grafy vycházející z cenového monitoringu realizovaného od února do srpna 2013 ve vybraných supermarketech Tesco v Praze a v Bratislavě. Přestože sledované období je relativně krátké, grafy poměrně věrně zrcadlí určité trendy v Česku a na Slovensku a potažmo v eurozóně a mimo ni. Příloha byla připravena ve spolupráci s webem Držme se koruny (www.drzmesekoruny.cz). V České republice se v říjnu uskuteční předčasné parlamentní volby. Ty by měly být, stejně jako každé parlamentní volby, příležitostí k seriózní diskuzi o vztahu země k evropské integraci, a tedy i k eurozóně a euru. Zatím to však na příliš rozsáhlou a kvali�kovanou debatu nevypadá, protože česká politika se utápí v osobních útocích a vzájemném osočování. My předkládáme argumenty a trváme na tom, že mají být důkladně a nepředpojatě posouzeny. Neskrýváme přitom skeptický přístup a varujeme před jakýmkoliv „huráevropanstvím“. Kromě národních parlamentních voleb nás příští rok čekají také volby do Evropského parlamentu. A i v nich půjde o hodně. V mnoha směrech ještě daleko o více než ve volbách českých. Půjde o budoucnost celé Evropské unie, což je dnes entita s půl miliardou občanů. EU se nyní nenachází v dobré kondici. Proč tomu tak je, bude předmětem rozsáhlé diskuse. My jsme přesvědčeni o tom, že současná krize je způsobena 8
  • 7. špatnou regulací, zcela nesmyslnou ekologickou a klimatickou politikou a nadměrnou sociální politikou. Evropské státy žijí již velmi dlouho na dluh. S tím bude nutné přestat. Evropská politika potřebuje změnu. Věříme, že kniha, kterou držíte v rukou, je seriózním příspěvkem do české i evropské diskuse, a proto neváháme doporučit vám ji ke čtení. H���� F����� poslanec Evropského parlamentu za ODS O����� K������� editor 9
  • 8. 10
  • 9. ČESKÁ POZICE K PŘEVZETÍ EURA STANISLAVA JANÁČKOVÁ V roce 2004 se Česká republika zavázala, že se v budoucnu vzdá své osvědčené měny – české koruny – a přijme euro. Byla to podmínka našeho vstupu do Evropské unie, o který jsme řadu let usilovali a na který jsme se dlouhodobě připravovali. Stávající země EU dávaly jasně najevo, že ze závazku přijmout euro nebudou kandidátským zemím poskytovány žádné výjimky. Naopak. Přijetí do eurozóny bylo prezentováno jako významné privilegium, na které se rovněž budeme muset pečlivě připravit. Situace se ale podstatně změnila. O samotném přínosu našeho vstupu do EU v té době pochyboval jen málokdo. Mělo to být kýžené završení našeho „návratu do Evropy“. Nicméně otázka přijetí eura jako společné měny vyvolala v České republice přece jen složitější reakci. Českým ekonomům – a naštěstí i českým politikům – bylo od počátku jasné, že pro naše hladké fungování v eurozóně nebude stačit jen splnění maastrichtských kritérií. Poukazovali na to, že dalším problémem, a to pro obě strany, bude nižší ekonomická úroveň postkomunistických zemí ze střední Evropy – nižší HDP na hlavu provázený také výraznými rozdíly v cenové a mzdové úrovni. Nominální konvergence, jejíž kritéria byla stanovena v Maastrichtu, tedy bude muset být doprovázena také konvergencí reálnou, konvergencí v ekonomické úrovni. 11
  • 10. Od společné měny jsme neočekávali jen přínosy, uvědomovali jsme si i hrozící náklady. Po vzniku eura, stále ještě jako kandidátská země EU, jsme nevolili variantu navázat svou měnu pevně na euro, jak to formou „měnového výboru“ učinily pobaltské země. Neprosadily se zde ani úvahy některých kandidátských zemí obejít maastrichtská kritéria a zajistit si „rychlostní“ vstup do eurozóny. (Evropská centrální banka ostatně byla velmi explicitně proti jakémukoli „vniknutí“ kandidátských zemí ze střední Evropy do eurozóny zkratkou nebo zadními vrátky.) Naděje, že by rychlý vstup do eurozóny podstatně urychlil růst české ekonomiky a naši ekonomickou konvergenci se zeměmi EU, byla od počátku považována za velmi diskutabilní, a to především z hlediska teorie optimálních měnových zón.1 Ta říká, že aby země mohly používat společnou měnovou politiku, měly by mít navzájem synchronizovaný hospodářský cyklus a také shodně reagovat na vnější ekonomické šoky, kterým mohou být vystaveny – anebo mít alespoň velmi pružný pracovní trh, který nedostatek sladěnosti vykompenzuje. To nehovořilo ve prospěch našeho připojení k eurozóně. Jediným silným argumentem, uváděným pro rychlý vstup, byla česká zkušenost s měnovou krizí v roce 1997. Tvrdilo se, že převzetí eura by nebezpečí podobné krize automaticky odstranilo. Rozvoj obchodu, snížení transakčních nákladů a vyloučení kurzových výkyvů proti hlavním obchodním partnerům byly další argumenty ve prospěch přijetí eura. Všechny ale byly vyváženy vědomím závažných rizik. Rizika nebyla spatřována v nutnosti projít před vstupem do eurozóny celou standardní cestou přes vstup do EU, nejméně 12
  • 11. dvouleté členství v ERM II a splnění maastrichtských kritérií. Toto vše tehdy nebylo považováno za cíl, který by nebyl dosažitelný v řádu několika let po vstupu do EU. Česká republika měla tradičně nízkou in�aci a nebyla nadměrně zadlužená. Problémy nebyly očekávány ani v otázce našeho případného povinného setrvání ve �uktuačním pásmu ±15 % stanoveném pro ERM II. Jak původní československá koruna, tak i koruna česká, zavedená po měnové odluce od Slovenské republiky v únoru 1993, vykazovala pozoruhodnou míru krátkodobé i dlouhodobé kurzové stability vůči evropským měnám. V období 1991–1999 se její denní kurz vůči německé marce nikdy nevzdálil více než o 15 % od původní parity zavedené v lednu 1991. Ani při měnové krizi v květnu 1997 česká koruna tuto hranici nepřekročila – nejnižší depreciace činila zhruba 10 %. Česká ekonomika – na rozdíl od Polska či Maďarska – po dlouhá léta nepoužívala kurz coby permanentní nástroj na podporu konkurenceschopnosti. Nepotřebovala by tedy dlouhé čekání v ERM II, aby si otestovala, zde je schopna fungovat bez pravidelných, permanentních devalvací. (Spíše jsme očekávali opačný proces – reálnou apreciaci měny, pro kterou by nominální �xace kurzu nebyla ideální strategií; viz níže.) Jako zásadní problém se ale jevila otázka vhodnosti společné měnové politiky Evropské centrální banky pro českou ekonomiku. Již počáteční analýzy prováděné v České národní bance nasvědčovaly tomu, že svazek s eurozónou by pro ČR nepředstavoval optimální měnovou oblast. A to ani z hlediska synchronizace našeho hospodářského cyklu s hlavními zeměmi eurozóny, ani z hlediska tendencí k asymetrickým šokům, ani 13
  • 12. z hlediska dostatečné �exibility, například �exibility českého trhu práce, která by měla celkovou nesladěnost zmírňovat. Ani transmisní mechanismus měnové politiky v ČR nejevil dostatečnou shodu s mechanismy typickými pro vyspělé země EU. Navíc zde byl velký rozdíl cenových hladin, který vyvolával otázku, zda by vstup ČR do eurozóny neznamenal rychlé vzedmutí in�ace, kterému by úrokové sazby, společně nastavované pro celou eurozónu, nedokázaly čelit. Právě na rozdíl cenových hladin se zaměřila také řada studií prováděná na vládní úrovni, takže vládní stanovisko nalezlo shodu se stanoviskem ČNB – v tom smyslu, že na rychlý vstup do eurozóny není česká ekonomika připravena. Zatímco relativní ekonomická úroveň ČR činila v roce 1999 59 % průměru EU, její relativní cenová úroveň byla na 39 % průměru EU.2 Bylo zřejmé, že bude muset docházet ke konvergenci cenových hladin jak před, tak i po vstupu do EU, a že tento proces by před rychle následujícím vstupem do měnové unie nebyl dokončen. Ostatně obdobná byla situace i v ostatních kandidátských zemích, které také měly podstatně nižší relativní ekonomickou úroveň i cenovou hladinu, než byl průměr EU. „Dohánějící“ země, které si ponechají vlastní měnu s plovoucím kurzem, mají tu výhodu, že v nich konvergence cenových hladin nemusí probíhat jen přes vyšší in�aci, nýbrž má k dispozici dvě cesty, dva kanály. Jedním je in�ační diferenciál, v tomto případě vůči průměru EU nebo eurozóny. Druhou, výhodnější cestou je nominální zhodnocování kurzu měny (vůči euru). Tyto dvě cesty pak spolu dohromady tvoří proces tzv. reálné apreciace měny (reálného zhodnocování neboli růstu 14
  • 13. relativní cenové hladiny dané země). Českým ekonomům bylo jasné, že po vstupu do ERM II, a zejména do eurozóny, by byl kurz nevratně za�xován a konvergence cenových hladin by již nemohla jít cestou nominální apreciace koruny, nýbrž by probíhala plně prostřednictvím nebezpečně vysokých in�ačních diferenciálů. Byli zde samozřejmě také ekonomové, kteří nebezpečí vyšší in�ace popírali nebo případné vyšší in�ační diferenciály nepovažovali za vážný problém. Jiní naopak poukazovali na to, že hrozící velký in�ační diferenciál vůči průměru eurozóny by v případě našeho předčasného vstupu byl problémem nejen pro nás, ale i pro eurozónu samotnou. Tento postřeh se později ukázal jako takřka prorocký – když vypukla krize eurozóny, v níž právě přetrvávající in�ační diferenciály mezi členskými zeměmi sehrály jednu z klíčových rolí. PŘEHODNOCOVÁNÍ JÍZDNÍCH ŘÁDŮ Česká republika byla ve svém opatrném přístupu k euru možná vnímána jako nejpesimističtější, rozhodně však nebyla sama. Již dva roky po přijetí postkomunistických zemí do EU bylo jasné, že původní nadšení pro rychlé přijetí eura je v některých státech pomalu nahrazováno větší mírou realismu. Tomu odpovídaly i původní a nové termíny přijetí eura, případně neochota nový termín vůbec vyhlašovat. Následující tabulka ukazuje situaci z podzimu roku 2006. 15
  • 14. Tabulka 1: Očekávaná data vstupu do eurozóny (říjen 2006) Země Původní termín Nový termín Česká republika 2010 ? Estonsko 2007 2010 Kypr 2008 2008 Litva 2006 ? Lotyšsko 2007 2010 Maďarsko Malta 2014 2008 Polsko 2008–2009 2012 Slovensko 2009 2009 Slovinsko 2007 2007 Z dnešního pohledu se i některé „odsunuté“ termíny jeví jako málo realistické. Ze zemí uvedených v tabulce se vstup do eurozóny skutečně zdařil Slovinsku v roce 2007, poté Kypru a Maltě v roce 2008, v roce 2009 vstoupila Slovenská republika a v roce 2011 Estonsko. Lotyšsko má vstoupit v roce 2014. Ostatní země jednak stále nesplňují maastrichtská kritéria, jednak mnohé z nich dnes s přijetím eura silně váhají. Brzy po „spuštění“ společné měny začalo být jasnozřivějším analytikům zřejmé, že míra vzájemné konvergence členských zemí eurozóny, nastavená maastrichtskými kritérii, nepostačuje a že další, následná konvergence již neprobíhá. V eurozóně se brzy vytvořily dvě odlišné skupiny zemí, z nichž jedna měla in�aci prakticky trvale nad průměrem eurozóny, druhá trvale pod průměrem. V letech 2001–2005 do prvé, nízkoin�ační skupiny 16
  • 15. patřilo Německo, Rakousko, Belgie a Francie. Druhá skupina zemí s nadprůměrnou in�ací zahrnovala vedle Irska zejména jižní země eurozóny – Španělsko, Řecko, Portugalsko, Itálii. Dlouhodobé přetrvávání kladných nebo záporných in�ačních diferenciálů u stále stejných zemí už tehdy ukazovalo, že každá z obou skupin by fakticky potřebovala jinou měnovou politiku. Některé členské země nebyly schopny udržet si zdravé veřejné �nance. Euro také nepřineslo očekávané urychlení růstu. Naopak. Eurozóna rostla pomaleji než zbytek Evropské unie. Česká republika jako adept přijetí eura si brzy musela položit otázku, kdy a za jakých podmínek pro ni bude vstup do eurozóny skutečně výhodný. Maastrichtská kritéria zjevně nestačí. Zaprvé nezajistila další vzájemnou konvergenci zemí po jejich vstupu do eurozóny. Zadruhé jsou to kritéria formulovaná zvenčí. Adept na vstup potřebuje také opačný pohled – potřebuje svá vlastní kritéria pro posouzení výhodnosti přijetí eura. V České republice to byl jako první Václav Klaus, který již v prosinci 2005 problém vlastních a cizích kritérií jasně formuloval. Konstatoval, že česká vláda zatím nepředstavila kritéria, která by vstup ČR do eurozóny posoudila z našeho hlediska – z hlediska nákladů a přínosů pro českou ekonomiku. Nikoli z hlediska „maastrichtského“, které je přesně opačné (zkoumá, zda náš vstup nepoškodí ty ekonomiky, které v eurozóně již jsou). Václav Klaus se tak postavil do čela sílícího proudu, který požadoval, abychom budoucí vstup hodnotili důsledně podle svých vlastních kritérií. Jeho varování ovšem tehdy nepadala na úrodnou půdu. I nadále patřilo k dobrému tónu projevovat nadšení pro euro a porovnávat nás pouze s maastrichtskými 17
  • 16. kritérii. Na druhé straně ale v České republice – na rozdíl od Slovenska – nebyla vidina splnění maastrichtských kritérií natolik přitažlivá, aby se pod jejím tlakem dosáhlo zdravých veřejných �nancí. České vlády se na přijetí eura slovně stále pilně připravovaly, jejich skutky v oblasti veřejných rozpočtů ale byly s tímto cílem v naprostém rozporu. Nutno přiznat, že hospodářská situace Českou republiku k rychlému přijetí eura nijak nenutila. Česká národní banka měla in�aci pevně pod kontrolou. Naše relativní ekonomická úroveň rostla a táhla za sebou také růst relativní cenové hladiny. Ten probíhal cestou pozvolné nominální apreciace kurzu, která neohrožovala naši vnější rovnováhu. Podnikatelé byli schopni se s ní vyrovnat zvyšováním produktivity. Obchodní bilance nebyla ohrožena, export dále fungoval jako významný tahoun růstu ekonomiky. Mnozí podnikatelé samozřejmě volali po jistotě, kterou by jim poskytl pevně za�xovaný kurz, a po budoucí úspoře transakčních nákladů díky používání eura. Bylo však jasné, že jakmile by po za�xování kurzu začal probíhající proces reálné apreciace plynout jen in�ačním kanálem, čelili by podnikatelé opět – v jiné podobě – nestabilnímu prostředí s nebezpečím mzdově-in�ační spirály. Kromě toho analýzy sladěnosti české ekonomiky s eurozónou, které pravidelně zpracovávala Česká národní banka, stále ukazovaly na nedostatečnou sladěnost a vybízely k opatrnosti. 18
  • 17. DESET LET EURA V roce 2008 oslavila Evropská centrální banka a s ní i celá Evropská unie trochu předčasně výročí deseti let eura (ve skutečnosti tehdy uplynulo deset let od založení ECB, což byl poslední krok k zavedení eura od 1. ledna 1999 pro bezhotovostní platby a od 1. ledna 2002 i ve formě bankovek a mincí). Samotná ECB se své role zhostila poměrně dobře. Vytvořila si fungující strategii měnové politiky, při pohledu na eurozónu jako celek se jí dařilo držet pod kontrolou in�aci, v mezinárodním měřítku se euro stalo uznávanou měnou. Hlavní slabinou eurozóny byl nedostatek hospodářského růstu. Zatímco evropští politici si od eura slibovali urychlení růstu, ve skutečnosti došlo naopak – v porovnání s předchozími třemi desetiletími – k jeho zpomalení. V období 2000–2007 kleslo tempo růstu eurozóny v průměru na 2 % ročně. Tabulka 2: Růst HDP v zemích eurozóny (EU-12, v %, stálé ceny) 1971–1980 1981–1990 1991–1999 2000–2007 3,3 2,4 2,3 2,0 Pramen: Evropská centrální banka (1971–1999), Eurostat (2000–2007) Při pohledu dovnitř eurozóny se ale naskytl ještě daleko varovnější obraz. V eurozóně stále přetrvávaly dvě jasně vypro�lované skupiny zemí, z nichž jedna vykazovala stabilní tendenci k podprůměrné in�aci, druhá naopak měla in�aci prakticky trvale nad průměrem. Téměř polovina zemí přestala krátce 19
  • 18. po zavedení eura plnit maastrichtské in�ační kritérium (např. v období 2000–2006 to bylo Irsko, Španělsko, Řecko, Portugalsko, Nizozemsko a Lucembursko). Tytéž země, s výjimkou Nizozemska, vykazovaly také nadprůměrná tempa růstu HDP – ovšem vzhledem k vyšší in�aci jim hrozila postupná ztráta konkurenceschopnosti. Na druhém pólu eurozóny stály země jako Německo, Francie, Belgie, Rakousko – s nižší in�ací, ale také pomalým růstem HDP. Svědčilo to o tom, že různé ekonomiky eurozóny potřebovaly rozdílnou měnovou politiku a že vývoj k optimální měnové oblasti zatím zůstal v nedohlednu. Varovný byl vývoj ve Slovinsku, které přistoupilo k eurozóně v lednu 2007, poté mu vzrostla in�ace z 1,6 % před vstupem na 5,7 % na konci prvého roku členství a dále na 6,9 % v březnu 2008. A to přesto, že jeho relativní cenová hladina při vstupu se již blížila 80 % průměru eurozóny. I analytici, kteří první desetiletí eura hodnotili výhradně pozitivně, připouštěli, že eurozóna dosud neprošla závažnou krizí, která by společnou měnu prověřila. Od politiků zatím zaznívaly pouze osvědčené výzvy k větší �skální disciplíně, ke zdokonalení Paktu stability a růstu a k rozhodnějším strukturálním reformám. Volalo se po zlepšení fungování trhů práce a připouštěla se potřeba „začít více pracovat“ (zvýšit pracovní participaci obyvatelstva). Raději se ale mlčelo o tom, že mnohé z problémů eurozóny nevyhnutelně přináší sama společná měna zavedená pro nehomogenní skupinu zemí, z nichž každá by potřebovala jiné úrokové sazby a jiný vývoj kurzu. 20
  • 19. NÁSTUP KRIZE Světová ekonomická situace se v průběhu prvého desetiletí existence eura zásadně měnila a komplikovala. O své místo na slunci se přihlásily velké země jako Čína, Indie a Brazílie, zostřila se mezinárodní konkurence. Bruselští úředníci ovšem za nejvýznamnější celosvětovou agendu vyhlásili boj s klimatickými změnami, čímž položili základ k dalšímu poklesu konkurenceschopnosti ekonomik EU. Ve světové ekonomice již mezitím tikala časovaná bomba – velké globální nerovnováhy. Na jedné straně Spojené státy jako čistý dovozce zboží a kapitálu s dvojím de�citem (obchodní bilance a státního rozpočtu), jako země žijící si „nad poměry“. Na straně druhé země typu Číny životně závislé na vývozu zboží do USA a ochotné v zájmu udržení hodnoty svých dolarových rezerv �nancovat jakkoli velké schodky amerického rozpočtu. Dlouho se věřilo, že Spojené státy jsou do své pozice vlastně tlačeny okolím, že fungují jako bezpečný přístav pro zahraniční �nanční investice a že tuto „peněžní záplavu“ budou po neomezenou dobu schopny efektivně zhodnocovat. To se ukázalo jako iluzorní, když ve Spojených státech vypukla �nanční krize a vzápětí se přelila i do Evropy. Zemím Evropské unie se vymstilo, že stejně jako USA byly zvyklé žít na dluh, že svůj růst podporovaly rostoucími schodky veřejných rozpočtů. Finanční krize v mnoha zemích EU otřásla bankovními systémy, ještě více zvýšila vládní dluhy a byla následována vážnou a dlouhou ekonomickou recesí. Finanční a dluhová krize zvláště těžce zasáhla eurozónu a odhalila všechny její vnitřní nerovnováhy. Za deset let své 21
  • 20. existence vytvořila společná měna velké rozdíly v konkurenceschopnosti a silnou vzájemnou zadluženost mezi severem a jihem eurozóny. Kumulované in�ační diferenciály za dobu existence eura byly v některých zemích velmi značné (ty největší ukazuje tabulka 3) a nemohly se v konkurenceschopnosti neprojevit. Tabulka 3: In�ační diferenciály a konkurenceschopnost v eurozóně Země Kumulativní in�ační diferenciál (1999– 2009, v procentních bodech proti průměru eurozóny) Konkurenceschopnost (místo ve světě, 2010, podle globálního indexu konkurenceschopnosti) Finsko -6,82 7 Německo -5,72 5 Francie -2,75 15 Rakousko -2,64 18 Řecko +12,11 83 Španělsko +9,57 42 Irsko +8,69 29 Portugalsko +6,05 46 Pramen: Evropská centrální banka, Světové ekonomické fórum Jižnímu křídlu eurozóny se nepodařilo kompenzovat vyšší míru in�ace předstihem v růstu produktivity. Výsledkem bylo výrazné zhoršení konkurenceschopnosti a propad obchodních bilancí vůči severu. Sever byl naopak tlačen až k de�ačnímu 22
  • 21. pásmu a byl nucen nahrazovat nedostatek domácího růstu silnou orientací na export, hodně soustředěný právě do jižních zemí eurozóny. Pro sever nebyla rostoucí konkurenceschopnost jen výhodou. Německo za svou exportní výkonnost platilo poklesem reálných mezd, navíc mu zároveň odtékal kapitál, mimo jiné právě na jih eurozóny, namísto toho, aby byl využit k urychlení německého růstu. Jih bohužel nedokázal tento příliv kapitálu produktivně využít. V první vážné krizi tak eskalovaly všechny problémy plynoucí z faktu, že pro společnou měnu eurozóna byla (a stále je) příliš heterogenní oblastí. De�city obchodu byly v jižních zemích eurozóny �nancovány růstem dluhů. Podpořeno to bylo nízkými úrokovými sazbami, na které nebyly tyto ekonomiky předtím dlouhodobě nastavené. Zvláště nízké zde byly reálné úrokové sazby (jednotné sazby ECB minus zdejší vyšší in�ace). V Řecku a Portugalsku se zadlužovaly především vlády, ve Španělsku a Itálii také soukromý a bankovní sektor prostřednictvím úvěrové expanze. Všude vznikaly realitní bubliny. Přelití �nanční krize z USA pak �nanční trhy upozornilo, že eurozónu skutečně nelze brát jako jednotnou oblast se stejnou mírou rizika. Trhy začaly diferencovat a jižní země byly konfrontovány s hrozbou bankrotu v důsledku nemožnosti �nancovat své vládní dluhy za únosný úrok. ZÁSADNÍ ZMĚNA PRAVIDEL Výsledky jsou známé: záchranné balíčky pro Řecko a další země, trvalé záchranné fondy, přeměna měnové unie v unii 23
  • 22. „transferovou“, vzájemné ručení za vládní dluhy, nákupy vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Jde o postupnou sérii kroků, které ve výsledku zásadně mění původní charakter eurozóny a celou její legislativní konstrukci. Opuštěn byl zákaz tzv. bail-outu, tedy smluvní ustanovení, které zakazovalo, aby jedny země platily vládní dluhy zemí jiných (nebo za ně ručily). Evropská centrální banka nákupy vládních dluhopisů a dalšími kroky prakticky spáchala největší hřích centrálních bank – začala neomezeně tisknout peníze. Dalším krokem bylo schválení tzv. �skálního paktu, který dává Bruselu větší pravomoci ovlivňovat �skální politiky členských zemí. Následovalo částečné schválení dalšího balíčku opatření – bankovní unie, v podstatě nového, dalšího kanálu pro transfery. Potvrzuje se vývoj, před kterým již dávno varoval český prezident Václav Klaus – tedy posun od měnové unie k unii �skální a nakonec k unii politické. Ke všemu navíc dochází „shora“, bez toho, aby politici dali občanům reálnou možnost se ke způsobu „záchrany eurozóny“ vyjádřit. Způsob řešení krize eurozóny hrozí přinést ještě více škod než krize samotná. Hrozí nárůstem kon�iktů mezi platícím severem na jedné straně a jihem, který je „zvenčí“ nucen k utahování opasků, na straně druhé. Hrozí ztrátou důvěry voličů ve své politické představitele a nárůstem extremistických hnutí. Pro Českou republiku z toho plynou další důvody, proč euro alespoň v nejbližších letech nepřijímat. Vzhledem k naší otevřenosti a silným obchodním svazkům zejména s Německem jsme sice do značné míry součástí stejného hospodářského prostoru, nejsme ale zatím na stejné ekonomické úrovni. Také 24
  • 23. my si musíme přísně hlídat konkurenceschopnost. V posledním desetiletí naše ekonomická úroveň a produktivita rostla – a s ní také naše relativní cenová hladina. Díky �exibilnímu kurzu koruny se to ale dělo zhodnocováním koruny, nikoli vyšší in�ací jako v Řecku a dalších zemích. Koruna také fungovala jako významná pojistka: vždy tu byla možnost, aby v případě problémového vývoje kurz koruny oslabil, a posílil tak naši konkurenceschopnost. Tato pojistka byla skutečně využita, jakmile se krize eurozóny prostřednictvím našich obchodních vazeb přelila i do české ekonomiky. Cesta vlastní měny s pružným kurzem se jasně ukázala jako méně riziková než přijetí měny společné. A tak to ještě po dlouhou dobu zůstane. Pokud se česká vládní politika výrazně nezmění, jsme na dobré cestě stlačit de�cit veřejných �nancí pod 3 % HDP, a přiblížit se tak k plnění maastrichtských kritérií. Naše relativní cenová hladina ovšem stále leží pod 74 % průměru eurozóny (73,5 % podle posledního údaje za rok 2011). Také nejnovější analýza sladěnosti naší ekonomiky s eurozónou, kterou zpracovala v prosinci 2012 Česká národní banka, ve prospěch brzkého přijetí eura nesvědčí. Poslední události navíc přinesly ještě další, dokonce podstatnější důvod k váhání nad přijetím eura. V eurozóně došlo k něčemu, co by se dalo nazvat změnou pravidel v průběhu hry. Byla opuštěna zásada, že každá země je odpovědná za své dluhy. Oba záchranné balíčky se tváří jako půjčky nebo záruky, zúčastnění však těžko mohou čekat, že budou někdy plně splaceny. Zároveň jde o vytloukání klínu klínem – zachránci si na půjčky Řecku a dalším zemím musejí sami půjčit. Do budoucna 25
  • 24. to vytváří ohromný morální hazard. Vlády a politické strany už se nebudou muset ohlížet na otázku, zda jim �nanční trhy na jejich populistické kupování hlasů voličů vůbec půjčí a jaký budou požadovat úrok. Pokud trhy jejich rozmařilost odmítnou za přijatelný úrok �nancovat, obrátí se prostě s žádostí o pomoc na ostatní členy eurozóny. A řecký scénář se bude opakovat. Předluženost jedné země donutí všechny ostatní se ještě více zadlužit, dluhy tak budou plodit další dluhy a výsledkem bude jen rostoucí zadluženost celé eurozóny a oslabení důvěryhodnosti eura. Důvěryhodnost ztrácí také Evropská centrální banka, když se ve špatně zastřené podobě nechala dotlačit k tisknutí peněz. Krátkodobě tyto kroky dokázaly �nanční trhy uchlácholit. Dlouhodobý efekt však bude velmi problematický. Koneckonců �nanční trhy byly nedůvěřivé oprávněně: bez možnosti devalvovat národní měny bude muset jít náprava na jihu jinou, bolestivější cestou. Ale bude jižní křídlo schopno „vnitřní devalvace“, například snížení mezd až o 25 %? A co se stane v delším časovém horizontu? Problém přílišné heterogenity eurozóny přetrvává. Obchodní a �nanční nerovnováhy se budou opakovat a vracet. Hledání viníka jednou na straně „lehkomyslného jihu“, podruhé na straně Německa, které eurozónu „využívalo jako svůj trh“ se pohybuje jen po povrchu věcí. Viníkem je společná měna a společná měnová politika pro příliš heterogenní skupinu zemí. Poněkud opožděně dnes působí volání Německa a Francie po přísnějším dodržování �skální disciplíny, které vyústilo v přijetí tzv. �skálního paktu neboli smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení. Právě Německo a Francie se totiž v minulosti 26
  • 25. zasloužily o to, aby pravidla původního Paktu stability byla zmírněna. Nyní stály tytéž země v čele dohody, která dala bruselským úředníkům pravomoc de facto schvalovat státní rozpočty zemí eurozóny. Tím se přenáší další část národní suverenity do Bruselu. Fiskální pakt mimo jiné stanoví pravidlo, že strukturální de�cit veřejných �nancí by neměl v žádném roce překročit 0,5 % HDP. Za nedodržení tohoto limitu hrozí sankce až do výše jednoho promile (0,1 %) HDP příslušné země, pokud kvali�kovaná většina zemí (která se neobejde bez Německa a Francie) nerozhodne jinak. Strukturální de�cit navíc není přímo pozorovatelný – je to odvozená veličina, kterou musí spočítat Evropská komise a která závisí též na (ne)uznání „jednorázových mimořádných faktorů“. Evropská komise také na individuální bázi, podle svých vlastních demogra�ckých odhadů, pro každou zemi zvlášť rozhodne, jaký časový prostor jí pro splnění kritéria poskytne. Fiskální pakt je tedy ve skutečnosti postaven tak, aby umožnil Evropské komisi se souhlasem Německa a Francie určovat �skální politiku ostatních zemí eurozóny. To však může vyvolat silné kon�ikty, zvláště když většina zemí eurozóny má ke splnění podmínek �skálního paktu ještě hodně daleko. A časový prostor, který pro plnění dostanou, dosti zásadně ovlivní jejich ekonomickou situaci. Členské země Evropské unie, které nejsou členy eurozóny, dostaly možnost se k �skálnímu paktu dobrovolně připojit. Česká vláda se rozhodla, že se k němu nepřipojí. Deklarovala, že namísto toho bude proti vládním dluhům postupovat sama, a to ještě přísněji. Slíbila prosadit do české legislativy tzv. �nanční ústavu, která omezí růst vládního dluhu. Je však již 27
  • 26. zřejmé, že získání souhlasu opozice bude vyžadovat zmírnění původně zamýšlených přísných pravidel. Česká ekonomika se sice, přes trvající recesi, zdá být na dobré cestě ke snížení ročních de�citů veřejných �nancí pod 3 % HDP, to ale zároveň znamená, že naše zadlužování pokračuje. Tím nejsme v rámci EU bohužel žádnou výjimkou. Opatrný postoj zaujímá česká vláda, a zejména Česká národní banka, také k případnému členství v dalším projektu eurozóny – v bankovní unii. Český bankovní sektor je zdravý, má vysokou kapitálovou přiměřenost a dostatečnou likviditu. Největší české banky jsou však bez výjimky dceřinými společnostmi zahraničních bank, celý sektor je z více než 90 % v zahraničních rukou. Pro českou ekonomiku je velmi důležité, aby Česká národní banka měla možnost bránit odčerpávání likvidity z domácích bank do jejich zahraničních „matek“ nebo jiným formám účasti domácích bank na řešení potíží bank v zahraničí. Není zde také zájem, aby se český fond pojištění vkladů podílel na sanaci cizích bank. Právě to je ale jedním z hlavních záměrů bankovní unie – odlehčit vládám od břemene záchrany „svých“ bank pomocí transferů bankovních peněz ze zahraničí. Šlo by o trvalý mechanismus transferů od obezřetných bank k těm málo obezřetným, což by znamenalo silný morální hazard. Česká vláda tento projekt v rámci EU nevetovala, ale nepřipojila se k němu a zároveň žádá příslušné záruky, pokud jde o jeho možné dopady na české bankovnictví. 28
  • 27. UDRŽET PROJEKT ZA KAŽDOU CENU? Veškeré přijaté i načrtnuté kroky k záchraně eurozóny před rozpadem zatím nasvědčují tomu, že nejpravděpodobnější variantou budoucího vývoje je zachování eurozóny ve stávajícím složení (plus Lotyšsko), ovšem s novými pravidly, která umožní vzájemné přesouvání dluhů pomocí záruk a �skálních transferů, pomocí monetizace vládních dluhů Evropskou centrální bankou a nakonec i pomocí transferů �nančních prostředků bank. Jde o kroky k zastřené �skální unii. Plnohodnotná �skální unie s jednotným daňovým a sociálním systémem a centrálním (federálním) rozpočtem ovšem může jen těžko existovat bez unie politické, pro kterou politikům chybí podpora ze strany občanů. K přijetí politické unie se eurozóna sotva brzy dopracuje, pokud by nechtěla brutálně potlačit demokratické principy rozhodování o dalším průběhu integrace. Proto zatím vzniká přechodný mechanismus, který má umožnit transfery �nančních prostředků až poté, co se vnitřní problémy silně vyhrotí. Směr transferů zůstane velmi speci�cký – od disciplinovanějších k méně disciplinovaným, od pomaleji rostoucích zemí k těm, které prošly boomem růstu na dluh, od spořivých věřitelských zemí k zemím, kde se zadlužení vlád či soukromého sektoru stane neudržitelným. Výhoda pro nedisciplinované je jen zdánlivá – i s �nanční pomocí je náprava vyhrocených problémů vždy bolestivější než jejich včasné rozpoznání a prevence. Potlačení varovných signálů, plynoucí z odstranění vzájemných měnových kurzů, je tak nakonec nákladem pro všechny. 29
  • 28. Náklady udržování eurozóny budou vysoké zejména z hlediska brzdění hospodářského růstu. Přerozdělování bohatství od efektivnějších k méně efektivním se nutně stane překážkou jeho tvorby. Už dnes je paradoxní, že i chudší země jako Slovensko má platit na bohatší členy – Řecko, Irsko. Povede to k pomalejšímu růstu eurozóny i jejího okolí. Vedoucí představitelé eurozóny však do projektu nainvestovali už tolik politického kapitálu, že se domnívají, že nemohou couvnout a dovolit, aby se země trpící ztrátou konkurenceschopnosti zachránily vystoupením z měnové unie – ku prospěchu i ostatních členů. Důsledkem bude, že eurozóna (a tedy i Evropská unie) zůstane i nadále nejpomaleji rostoucím regionem světa, se snižující se konkurenceschopností a postupným zaostáváním. Pokud se eurozóna nerozpadne, bude přes periodicky se opakující krizové situace nakonec směřovat k plnohodnotné �skální unii ovládané z jediného centra, a tedy i k unii politické. Ovšem rozpory v eurozóně a zájmové kon�ikty jsou velmi silné. Je velkou otázkou, zda Německo bude dlouhodobě snášet neopodstatněné kritiky své exportně výkonné ekonomiky a svých přebytků platební bilance, a hlavně, do kdy němečtí občané budou ochotni platit dluhy jiných členů eurozóny. Česká vláda zatím nevetovala žádný z kroků, kterými si eurozóna vytváří svá nová pravidla. Nepožadovala za svůj souhlas ani právo tzv. opt outu, tedy možnost připojit se k těm zemím EU, které závazek přijetí eura již na počátku odmítly. Vláda v podstatě dává najevo postoj „nebudeme blokovat změny, které se nás zatím netýkají“. Předseda české vlády a zároveň šéf jedné ze stran současné vládní koalice však konstatoval, že eurozóna se 30
  • 29. natolik změnila, že pokud bude jeho strana v době případného přijetí eura ve vládě, uspořádá k tomuto kroku referendum. Takový příslib jedné, byť silné politické strany samozřejmě není žádnou zárukou, že k referendu skutečně dojde. Svědčí však o tom, že čeští politici nemohou ignorovat převažující názor českých voličů. A postoj českých voličů k případnému vstupu do eurozóny je dnes výrazně negativní. Současné změny jak formálních, tak reálných pravidel fungování eurozóny jasně prokazují, že tato měnová unie není tou, do které jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit. Již realizované a připravované změny zásadním způsobem mění situaci a cílí na vytvoření �skální unie. Je proto závažnou otázkou, zda náš závazek – jednou v budoucnu euro přijmout – vůbec platí. Náklady problémového vývoje v eurozóně nepřímo neseme i my v podobě nižší prosperity celé EU a poneseme je i nadále – jen budou přece jen o něco nižší, pokud se nám alespoň podaří neplatit cizí dluhy. Další vývoj vztahu České republiky ke vstupu do eurozóny bude záviset na nové vládě, která vzejde z voleb v roce 2014. POZNÁMKY: 1 2 Nejčastěji je tato teorie používána v pojetí Roberta Mundella (Mundell, R.: �e �eory of Optimum Currency Areas. American Economic Review, September 1961). Purchasing Power Parities and Real Expenditures, OECD 1999. Zatímco relativní ekonomická úroveň se stanoví jako HDP na hlavu v paritě kupní síly, relativní cenová hladina je převrácená hodnota 31
  • 30. koe�cientu ERDI (exchange rate deviation index), tedy odchylky kurzu od parity kupní síly. Spolehlivost propočtů založených na paritě kupní síly sice není stoprocentní, přesto jsou tyto ukazatele v mezinárodních srovnáních nezastupitelné. 32
  • 31. SLOVENSKO V EUROZÓNE Memento pre Česko a iných uchádzačov o členstvo v eurozóne PETER GONDA Politickí reprezentanti Česka a Slovenska priviedli obe krajiny v januári 2004 nielen do Európskej únie, ale aj k záväzku nahradiť ich meny eurom ako spoločnou nekrytou menou a jediným zákonným platidlom v eurozóne.1 Splnilo ho zatiaľ iba Slovensko. To do eurozóny skočilo už v roku 2009. Odvtedy je v čase �nančnej a dlhovej krízy a jej dôsledkov „pokusným králikom“ a súčasťou európskeho experimentu s jedinou �at menou.2 Slovenská „euroskúsenosť“ tak môže byť napriek relatívne krátkemu času poučením a najmä mementom (nielen) pre českých politikov, ekonómov a iných občanov. Poučením pre Česko a iných uchádzačov o členstvo v eurozóne by mohli byť predovšetkým skúsenosti Slovenska z dôsledkov členstva v nej, vyplývajúce z chybnej podstaty a systémových problémov eurozóny, z neúčinných a škodlivých zásahov nadnárodných „záchranárov“ a z neustále sa meniacich podmienok a „pravidiel“ v nej. Lekciou pre členskú krajinu EÚ mimo eurozóny („pre ktorú platí výnimka“)3 môže byť aj slovenská skúsenosť z procesu pristupovania do eurozóny. 33
  • 32. SKÚSENOSTI Z PRÍSTUPOVÉHO PROCESU DO EUROZÓNY Europropaganda a chýbajúca opozícia „Niet inej alternatívy“ či „nespochybňovať cestu rýchleho nahradenia slovenskej koruny eurom“, dominovali na Slovensku niekoľko rokov pred jeho vstupom do eurozóny politikmi živené heslá. Vo verejnosti sa udržiavala atmosféra, že menová integrácia v podobe, ako prebieha, je nevyhnutná (napríklad pre spoločný trh) a pre občanov Slovenska automaticky výhodná. Prezentovala sa ako jednosmerka, na ktorej je euro nástrojom napríklad riešenia ekonomických a iných problémov a vyššej prosperity občanov v nej žijúcich. Prevažovali emotívne argumenty v prospech eura a jeho rýchleho zavedenia ako jediného zákonného platidla v krajine. Išlo však o živenie falošných ilúzií, ktoré sa opieralo o nerešpektovanie alebo opomínanie princípov ekonómie a napríklad podstaty trhu a peňazí. Jednotná mena nie je podmienkou spoločného trhu práce, kapitálu, tovarov a služieb. Podmienkou (spoločného) trhu je neobmedzovaná konkurencia (podložená diverzitou) a neexistencia centrálnych prekážok pre slobodné výmeny, nie administratívne stanovená a určená jediná mena. Medzi príčiny hladkého a rýchleho slovenského priskočenia do euroklubu na rozdiel od českého patrili na Slovensku napríklad politická zhoda, intenzívna a jednostranne ladená eurokampaň (europropaganda), mediálna podpora, chýbajúca, resp. len minimálna odborná alternatíva, obmedzená diskusia 34
  • 33. (aj o reálnych rizikách) či zúžené hodnotenie (ne)výhodnosti členstva v eurozóne a následne prevažne eurooptimistické postoje verejnosti (napriek niektorým obavám z eura).4 Obe slovenské vlády od roku 2002, tak vláda premiéra Dzurindu, ako aj Fica (bez ohľadu na politické zafarbenie), a rozhodujúce politické strany presadzovali čo najrýchlejší vstup Slovenska do eurozóny. Kontrastovalo to s opatrnejším a v kontexte reálnych rizík zodpovednejším prístupom českých politikov a osobitne českých vlád.5 Slovenským vládam v tom aktívne pomáhala a materiály s jasnými závermi v prospech rýchleho vstupu pripravovala Národná banka Slovenska (NBS).6 Na Slovensku chýbala nielen politická opozícia, ale do určitej miery aj odborná alternatíva. Drvivá väčšina ekonomických analytikov a iných ekonómov podporovala postup slovenských vlád, Ministerstva �nancií SR a NBS v ich prístupe rýchleho začleňovania Slovenska do eurozóny. Výnimkou boli len niektorí ekonómovia z think tankov, ktorí sme poukazovali aj na vážne problémy a riziká eurozóny a členstva v nej. Tomu zodpovedala aj nedostatočná a okrajová diskusia o alternatívnych nákladoch a prínosoch (ne)členstva Slovenska v eurozóne a zúžene zameraná diskusia o porovnaní (ne)výhodnosti vstupu Slovenska do eurozóny. Zúžené rozhodovanie, „eurozámienka“ na vládne regulácie a skok na potápajúcu sa loď Slovenskí politici opierali svoje rozhodnutie o (ne)plnenie maastrichtských konvergenčných kritérií. Na Slovensku sa kládol 35
  • 34. dôraz iba na to, kedy a ako splniť tieto nominálne kritériá. Maastrichtské kritériá sú však pre tak závažné rozhodnutie, akým je vstup do eurozóny, nedostatočné.7 Vypovedajú napríklad o prechodnej schopnosti prispôsobiť nastavenie menovej a rozpočtovej politiky požiadavkám členov eurozóny. Nehovoria nič o miere pripravenosti ekonomických subjektov a podmienok v krajine uchádzajúcej sa o členstvo v eurozóne a o funkčnosti a udržateľnosti eurozóny bez výraznejších dodatočných nákladov. Začiatkom roku 2007 preto Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika navrhol a na verejnú diskusiu predložil sedem kritérií (doplňujúcich k maastrichtským), ktoré zohľadňujú pripravenosť ekonomiky Slovenska na menovú úniu a najmä mieru pripravenosti „Európy“ na fungujúcu menovú úniu. V tom čase nebolo splnených až šesť z nich a len jedno bolo splnené. 8 V súčasnosti to nie je inak. Tieto kritériá a ani iné návrhy však NBS, vládni úradníci a slovenskí politici na rozdiel od českých nebrali do úvahy. Zatiaľ čo napríklad NBS odporúčala čo najrýchlejší vstup do eurozóny, tak ČNB neodporúča zatiaľ vstup Česka do eurozóny nielen na základe hodnotenia maastrichtských kritérií, ale aj kritérií súvisiacich s reálnou konvergenciou, teda s mierou pripravenosti ekonomiky ČR na eurozónu.9 Slovensko nevyužilo podobný priestor. Jeho rýchly skok do eurozóny, ktorá sa stále viac podobá potápajúcu sa loď, predstavuje memento pre iných v EÚ, ktorí nie sú členmi eurozóny. Navyše kurzové kritérium bolo v rámci dvojročného vývoja v ERM II dosiahnuté len bezprecedentným dvojnásobným posunom (revalvovaním) centrálnej parity slovenskej koruny 36
  • 35. za euro: z počiatočnej úrovne 38,45 v novembri 2005 až na konečných 30,126 v máji 2008. Takéto takmer 30 percentné administratívne posilnenie slovenskej koruny pred vstupom do eurozóny protirečí ekonomickému chápaniu kurzovej stability. Potvrdzuje politicky urýchľovaný a rizikový skok krajiny s výrazne zaostávajúcou cenovou hladinou za ostatnými do eurozóny. Podľa údajov Eurostatu dosahovalo Slovensko pred vstupom do eurozóny koncom roka 2008 nižšiu priemernú cenovú úroveň ako všetci jej členovia. Cenová hladina na Slovensku v tom roku dosahovala napríklad 74,5 % gréckej, necelých 67 % rakúskej a nemeckej a len 56 % fínskej a 55 % írskej cenovej hladiny.10 Osobitným varovaním pre ostatných je tiež to, že rýchle zavádzanie krajiny do eurozóny poslúžilo slovenským politikom ako zámienka na zavedenie cenovej regulácie a hrozieb trestných postihov. Vláda Roberta Fica presadila a parlament v roku 2008 prijal novelu zákona o cenách, podľa ktorej bolo možné priamo stanovovať výslednú cenu a príslušné orgány mohli aj de�novať rozsah prípustného zvýšenia cien vo vymedzenom období alebo určenie záväzného postupu pri tvorbe ceny. Okrem toho slovenskí poslanci prijali novelu trestného zákona, ktorá umožňovala za porušenie cenovej regulácie poslať obchodníka do väzenia až na tri roky. Slovensko tak rýchlo skočilo do eurozóny aj za cenu týchto a podobných zásahov do slobôd ľudí. 37
  • 36. SKÚSENOSTI Z ČLENSTVA V EURÓPSKOM MENOVOM EXPERIMENTE Hlbšie, systémové a dlhodobé obmedzenia slobody a prosperity sú v eurozóne zabudované a prehlbované. Eurozóna sa v súčasnosti �nančne potápa, rýchlo sa v nej menia „pravidlá hry“ a aj pod zámienkou riešenia dlhovej krízy v nej dochádza k posilňovaniu a urýchľovaniu centrálneho harmonizovania a regulovania podmienok a životov ľudí. Pre čoraz viac obyvateľov na Slovensku sú problémy eurozóny viditeľnejšie a prinášajúce im „eurovytriezvenie“. Dochádza k nemu najmä v kontexte reálnych nákladov, ktoré na nich dopadajú, hoci väčšina z nich si pravdepodobne neuvedomuje podstatu a hĺbku problému tohto európskeho menového experimentu. Po vyše troch rokoch skúseností môžeme aspoň rámcovo naznačiť niektoré dôsledky členstva Slovenska v eurozóne, zohľadňujúc obmedzenia ako relatívne krátke časové obdobie, mieru vplyvu iných faktorov a primárne individuálne a subjektívne posudzovanie akýchkoľvek dôsledkov. Hodnotenie dopadov členstva Slovenska v eurozóne sťažuje napríklad to, že Slovensko do nej vhuplo, keď vrcholila �nančná kríza a je súčasťou eurozóny počas dlhovej krízy. Aj slovenskí politici a vládni ekonómovia presviedčali občanov, že negatívne dôsledky krízy sú vďaka euru a členstvu v eurozóne (ako „dáždniku“) miernejšie. Reálna slovenská skúsenosť v eurozóne však potvrdzuje opak, tak z pohľadu na priame a rýchlo viditeľné dosahy, ako aj nepriame a dlhodobejšie dopady členstva v eurozóne. 38
  • 37. Podstatné dôsledky členstva Slovenska v eurozóne môžeme napriek uvedeným obmedzeniam zhrňujúco priblížiť v nasledovných blokoch: • minimálne výnosy, väčšie a rastúce dodatočné náklady a iné priame dôsledky; • nepriame dosahy a obmedzenia celkového ekonomického vývoja; • systémové a dlhodobé problémy eurozóny, ich príčin a zviazanosť s nimi; • pokusy európskych lídrov a Trojky11 o riešenie dlhovej krízy v eurozóne.12 Minimálne výnosy, väčšie a rastúce dodatočné náklady a iné priame dôsledky Je nespochybniteľné, že vstup do eurozóny priniesol slovenským subjektom niektoré priame výhody. Jednoznačné sú nimi napríklad úspory z nižších transakčných nákladov, vyplývajúce zo zrušenia poplatkov pri výmenách medzi slovenskými korunami a eurami. NBS pred vstupom Slovenska do eurozóny odhadovala ročné úspory zo zníženia �nančných transakčných nákladov v ekonomike Slovenska na 0,3 % HDP.13 Po vstupe do eurozóny ich konkretizovala a doplnila o ďalšie modelové prepočty.14 Vyhodnotenie podľa reality po vstupe (nielen čo sa týka transakčných nákladov) však nezverejnila. V krajinách s vyspelejšími �nančnými službami a s väčšími ekonomikami sa odhadujú tieto úspory na výrazne nižšej úrovni. Napríklad v Spojenom kráľovstve 39
  • 38. by predstavovali len 0,1 % HDP15 a v Nemecku a Francúzsku boli �nančné transakčné náklady pred zavedením eura iba na úrovni 0,11 % HDP.16 Relatívne malé úspory z nižších transakčných nákladov celkovo v ekonomike do značnej miery napríklad kompenzuje pokles transakčných výnosov bánk zo zmenárenských činností a devízových obchodov. Tie NBS odhadla pred vstupom do eurozóny na 0,2 % HDP. Ďalšie priame výhody nahradenia domácej meny eurom sú ešte zanedbateľnejšie. Príkladom sú úspory zo zníženia kurzového rizika (odstránením kurzového rizika voči euru). Tie sú napríklad v podmienkach Slovenska kvôli málo vyžívanému poisťovaniu mien proti kurzovému riziku zanedbateľné. NBS ich odhadla na úrovni 0,02 % HDP.17 Prínosy odstránenia kurzového rizika tiež nie sú také jednoznačné, ako očakávala NBS. Vyššia kurzová stabilita a silnejší výmenný kurz v čase �nančnej krízy priniesli Slovensku oproti Česku a iným krajinám V4 niektoré priaznivé efekty, ale aj významné náklady a iné negatíva. Na jednej strane to znamenalo napríklad podporu kúpnej sily a nákupov slovenských občanov v zahraničí, kde euro nie je zákonným platidlom (osobitne v ostatných krajinách V4). Na druhej strane to však spôsobilo relatívne zdraženie slovenskej pracovnej sily a tovarov a služieb (napríklad cestovného ruchu) pre zahraničných z krajín mimo eurozóny. V čase krízy sa tak stali oproti krajinám V4 menej konkurencieschopnými, čím sa prehĺbili a zvýraznili vnútorné problémy slovenskej produkcie, zamestnanosti a vývozu. Slovensko tak po vstupe do eurozóny počas �nančnej krízy (ktorá je pre ňu 40
  • 39. prvým testom) rýchlo pocítilo obmedzenie zo straty domáceho a pružnejšieho výmenného kurzu. Na Slovensko čoraz viac dopadajú priame dodatočné �nančné náklady a hrozby vznikajúcich záväzkov vyplývajúce z členstva v eurozóne a z pokusov európskych lídrov a Trojky o riešenie dlhovej krízy a záchranu eura. Ide o súčasť problému eurozóny v podobe „eurokanálu prelievania dodatočných nákladov a iných obmedzení z externých vplyvov v eurozóne“. Od tých sú (zatiaľ) českí obyvatelia (a iní mimo eurozónu) uchránení. Týka sa to najmä nákladov rôznych nadnárodných programov na riešenie európske dlhovej krízy (viac nižšie). Podľa slovenského think tanku INESS predstavoval „účet za euro“ ku koncu júna 2013 až 4,4 mld. eur z celkových čerpaných nákladov na záchranu eura nadnárodnými regulátormi počas troch rokov vyše 500 mld. eur.18 Bez zahrnutia podielu SR v MMF (teda nákladov na zachraňovanie eura, ktoré sa týkajú všetkých členov MMF, a nevyplývajú tak z členstva v eurozóne) predstavovalo čerpanie slovenských nákladov 4,3 mld. eur. Zodpovedalo to takmer 24 % celkových daňovo-odvodových príjmov a približne 6 % HDP Slovenska v roku 2012. Takáto �nančná záťaž je výsledkom toho, že Slovensko sa ako člen eurozóny podieľa na nákladoch kumulujúcich „záchranárskych“ programoch v eurozóne. Výnimkou bola len prvá pôžička Grécku v roku 2010 (v celkovom objeme 110 mld. eur), ku ktorej sa Slovensko nepripojilo. Po tlaku európskych lídrov už Slovensko participovalo, participuje a je súčasťou všetkých podobných programov, ktoré mu prinášajú neustále vyššie náklady, vrátane EFSF (na Slovensku známeho ako dočasný 41
  • 40. euroval) a následne ESM (trvalý euroval), EFSM (Európsky �nančný stabilizačný mechanizmus) a nákupov štátnych dlhopisov Európskou centrálnou bankou19 (pozri Graf 1). Graf 1: Dodatočná �nančná záťaž Slovenska z členstva v eurozóne (ku koncu júna 2013) Legenda: EFSF – Európsky nástroj �nančnej stability (dočasný euroval), ESM – Európsky stabilizačný mechanizmus (trvalý euroval), EFSM – Európsky �nančný stabilizačný mechanizmus, ECB – Európska centrálna banka. Poznámka: Graf nezahŕňa podiel Slovenska v MMF, ktorý sa týka jeho spolu�nancovania pôžičky Grécku a „podpory“ cez EFSF a EFSM. Tieto náklady totiž nevyplývajú členstva v eurozóne, ale z členstva v MMF a jeho následnom podieľaní sa na „zachraňovaní“ eura. Zdroj: INESS (2013) Uvedené �nančné náklady niekoľkonásobne prevyšujú prínosy, hoci je pravda, že sú naakumulované za tri roky. To je dôvod, prečo aj slovenskí občania si začínajú reálnejšie uvedomovať problémy eurozóny a časť z nich aj ich závažnosť a pascu eurozóny, do ktorej Slovensko tak rýchlo skočilo. 42
  • 41. Peňaženky občanov Slovenska sú však v podstatne väčšom ohrození. Stačí spomenúť už dnes slovenskými politikmi odobrené záruky za úvery pre nehospodárne vlády eurozóny a ich veriteľov v rámci EFSF a ESM, EFSM, nákupy štátnych dlhopisov (vrátane dlhom najviac ohrozených krajín) Európskou centrálnou bankou a iné programy centrálnych regulátorov. Podľa o�ciálnych údajov (zosumarizovaných INESS) to pre Slovensko predstavovalo v júni 2013 reálne vzniknuté �nančné riziká na záchranu eura v objeme 16,3 mld. eur z celkového objemu vzniknutých garancií, nákupov štátnych dlhopisov ECB či poskytnutých úverov nadnárodnými regulátormi počas približne troch rokoch v objeme presahujúcom 2 bilióny eur.20 Vzniknuté garancie ako reálne �nančné riziká pre Slovensko z členstva v eurozóne zodpovedali ku koncu júna 2013 približne 15,8 mld. eur. To je čiastka, ktorá by v prípade jej realizácie, Slovenskom �nančne zatriasla. Predstavuje totiž až takmer 87 % daňovo-odvodových príjmov v roku 2012, 42,4 % celkového verejného dlhu Slovenska ku koncu toho istého roka (pozri Graf 2) a približne 22 % HDP (tiež podľa údajov roku 2012). Ak by napríklad slovenské ministerstvo �nancií pridalo vzniknuté záväzky ESM (Európskeho stabilizačného mechanizmu) do verejného dlhu Slovenska,21 tak by slovenské verejné zadlženie vyskočilo už v roku 2012 na hranici 60 % HDP (z úrovne 52,1 %). 43
  • 42. Graf 2: Vzniknuté garancie Slovenska súvisiace s členstvom v eurozóne (k júnu 2013) Poznámka: Graf nezahŕňa podiel Slovenska na garanciách MMF, keďže tie nevyplývajú z členstva v eurozóne, ale z členstva v MMF a jeho následnom podieľaní sa na „zachraňovaní“ eura. Zdroj: INESS (2013), Ministerstvo �nancií SR 2013, prepočty autora Tieto čísla poukazujú na reálne a už vzniknuté �nančné riziká z o�ciálnych relevantných zmlúv. Predstavujú však iba základnú úroveň, ktorá môže byť v realite podstatne vyššia. Medzi krajiny, ktoré ručia za záväzky eurovalu, totiž patria aj tie, ktoré poberali či ešte poberajú „pomoc“ (Grécko, Portugalsko či Cyprus) a ktoré majú vážne �nančné problémy a sú v zóne �nančného ohrozenia (napríklad Španielsko). Počítať s príspevkami na záchranu ďalšieho �nančne sa topiaceho v eurozóne od napríklad krajín periférie nie je realistické (respektíve nie je v duchu princípu opatrnosti prognózovaných záťaží). Ak by sa prerozdelili podiely záruk ostatných (aj Slovenska) bez nich, tak by garancie (nielen) Slovenska výrazne vzrástli, tým sa aj zreálnili. Zároveň ESM nesie v sebe pre jeho členov bianko šek (ako opisujeme nižšie). 44
  • 43. Realizované a skryté �nančné záťaže neustále rastú, a tým ešte viac prehlbujú a budú prehlbovať �nančné problémy v eurozóne. Sú významným mementom pre členské štáty EÚ, ktoré pozorujú dianie v eurozóne zvonka. Nepriame dosahy a obmedzenia ekonomického vývoja Nepriame dosahy členstva v eurozóne je náročnejšie vyhodnotiť z dôvodu zatiaľ krátkeho obdobia (tým aj nedostatočných časových radov) a tiež vplyvu �nančnej a dlhovej krízy. Môžeme však aspoň porovnať vývoj najviac diskutovaných ekonomických ukazovateľov pred a po vstupe do eurozóny – zahraničný obchod (osobitne vývoz), ekonomický rast, in�áciu a saldo a dlh verejných �nancií. Potvrdzuje sa, že NBS precenila viaceré deklarované prínosy zavedenia eura na Slovensku. Príkladom je jej predpoklad výrazného nárastu zahraničného obchodu. Napríklad v roku 2006 odhadovala zvýšenie celkového zahraničného obchodu SR po vstupe do eurozóny o 50 %.22 Nárast zahraničného obchodu sa nenapĺňa. Napríklad vývoz Slovenska prvé tri roky po vstupe do eurozóny rástol v priemere pomalšie ako priemerný vývoz počas troch rokov pred vstupom.23 Príčinou toho bola aj �nančná a dlhová kríza. Slovensko však má ťažkosti udržať vývoz na predchádzajúcich úrovniach nielen kvôli obmedzenému zahraničnému dopytu (v súvislosti s dôsledkami �nančnej krízy), ale aj relatívne silnému kurzu eura. Pripomeňme, že pre obchodných partnerov sú dôležité celkové komparatívne výhody, miera celkovej ekonomickej stability a napríklad geogra�cká blízkosť. 45
  • 44. Podobne je to s ďalším preceňovaným prínosom eurozóny: očakávaný pozitívny príspevok členstva v nej k ekonomickému rastu. Vývoj ekonomickej výkonnosti Slovenska nepotvrdzuje, že členstvo krajiny v eurozóne je predpokladom vyššieho ekonomického rastu. Badateľný je skôr opačný trend (prítomný však aj v krajinách mimo eurozóny). Ak aj abstrahujeme od roku 2009, ktorý najvýraznejšie zasiahla �nančná kríza, tak tempá reálneho ekonomického rastu Slovenska sú v rokoch 2010–2012 významne nižšie (s klesajúcou tendenciou) ako v ostatných troch rokoch pred vstupom do eurozóny (pozri Graf 3). Trend je podobný ako v Česku, s tým rozdielom, že na Slovensku boli tempá ekonomického rastu vyššie ako v Českej republike pred vstupom a ostali vyššie aj po ňom.24 Graf 3: Reálna medziročná zmena HDP na Slovensku Zdroj: ŠÚ SR (2013), MF SR (2013) 46
  • 45. Graf 4: Reálna medziročná zmena HDP v Českej republike Zdroj: Eurostat (2013) Legenda: ŠÚ SR – Štatistický úrad SR, MF RS – Ministerstvo �nancií SR Spomalenie ekonomického rastu je pozorovateľné aj u ostatných krajín eurozóny po začlenení sa do tohto „klubu“. V priebehu celého obdobia od roku 1999 nedošlo v eurozóne k akcelerovaniu ekonomickej výkonnosti, skôr k miernemu spomaľovaniu, až k prepadu (od prejavenia sa �nančnej krízy). Tak tomu je aj v prípade dvoch dominantných krajín eurozóny – v Nemecku a vo Francúzsku. V porovnaní s nimi dochádzalo v Spojenom kráľovstve, Švédsku a Dánsku (ktoré nevstúpili do eurozóny) k podobnému vývoju, ale s vyššími tempami ekonomického rastu (pozri Graf 5 a Graf 6). 47
  • 46. Graf 5: Reálna zmena HDP v Nemecku a Francúzsku Zdroj: Eurostat (2013) Graf 6: Reálna zmena HDP v Spojenom kráľovstve, Švédsku a Dánsku Zdroj: Eurostat (2013) 48
  • 47. Zhoršovanie ekonomickej výkonnosti je spôsobené viacerými faktormi, osobitne v prípade Slovenska v čase členstva v eurozóne aj dôsledkami �nančnej a dlhovej krízy. Členstvo v eurozóne je brzdou ekonomickej výkonnosti a prosperity. To sa bude pravdepodobne viac prehlbovať. Dôvodmi sú totiž nižšie charakterizované systémové problémy eurozóny a ich príčiny, zvýrazňované aj snahami o riešenie európskymi lídrami a Trojkou (aj s ich dôsledkami napríklad na vyššie náklady). Spomeňme napríklad nadnárodne riadenú nekrytú menu (euro), nižšiu účinnosť centralizovanej menovej politiky ECB k podmienkam v jednotlivých krajinách či nadnárodné harmonizácie a regulácie a bail-outy na celoeurópskej úrovni. Zviazanosť spoločnou menou a spoluúčasť na „záchranných“ programoch vťahuje všetkých členov eurozóny viac k �nančnému dnu. Spolu s tým sa zatiaľ nezvyšuje in�ácia, respektíve dochádza len k miernemu zvýšeniu in�ácie (teda zníženiu kúpnej sily peňazí), vykazovanej o�ciálne podľa harmonizovaného indexu spotrebiteľských cien (HICP). Na Slovensku v rokoch 2011 a 2012 však už in�ácia dosahovala rámci eurozóny nadpriemerné hodnoty (3,5–4 %), mierne vyššie aj ako v Česku (pozri Graf 7 a Graf 8). 49
  • 48. Graf 7: Vývoj in�ácie na Slovensku Zdroj: ŠÚ SR (2013) Graf 8: Vývoj in�ácie v Česku Zdroj: Eurostat (2013) 50
  • 49. Slovenskí občania pocítili najvýraznejšie zvyšovanie cien napríklad v cenách nájomného, v službách reštaurácií a hotelov (podľa NBS najmä kávy) či niektorých potravín, zvýraznené efektom zaokrúhľovania. NBS prezentovala najvýznamnejší nárast cien v obdobnom zložení spotrebného koša so záverom, že v prvom roku po vstupe sa podľa nej zvýšila cenová hladina tejto vzorky o takmer 0,4 percentuálneho bodu. Celkovo sa v roku 2009 podľa NBS zvýšila in�ácia kvôli euru o 0,25 percentuálneho bodu.25 In�ácia sa však na Slovensku ešte v roku 2009 neprejavila kvôli významnejším faktorom, ktoré ju dočasne brzdili. Išlo o znížené nákupy obyvateľov, pokles úverov domácimi bankami a iné faktory, ktoré súviseli s dôsledkami �nančnej krízy. Tento efekt pretrval v roku 2010. V rokoch 2011 a 2012 sa však už začala na Slovensku prejavovať vyššia in�ácia, tým in�ačný diferenciál oproti Nemecku a iným krajinám v eurozóne s najnižšou in�áciou v eurozóne. V súčasnosti vyvolávajú in�ačné tlaky väčších rozmerov spôsoby „riešenia“ dlhovej krízy, napríklad nakupovanie štátnych dlhopisov Európskou centrálnou bankou, poskytovanie zvýhodnených úverov či podporovanie zadlžovania (cez bail-outy a podobne). Predstavuje to reálne riziko pre členov eurozóny a držiteľov eura a je memento pre krajiny s dočasnou výnimkou ako Česko. Oproti vývoju predchádzajúcich ukazovateľov sa viditeľnejšie už aj empiricky potvrdzuje, že členstvo v eurozóne neprispieva k väčšej hospodárnosti vlád a nižšiemu zadlžovaniu, ale podporuje rozpočtovú nehospodárnosť a zvyšovanie zadlžova51
  • 50. nia. Aj na Slovensku sa hospodárenie s verejnými �nanciami po vstupe do eurozóny zhoršilo. Dôvodov bolo viac (vnútorných aj vonkajších), vrátane práve členstva v eurozóne a nákladov s ním spojených. Slovenské vlády po vstupe do eurozóny každoročne zatínajú podstatne väčšie rozpočtové sekery ako tie počas posledných rokov pred vstupom a ako napríklad české vlády v tom istom období (pozri Graf 9 a Graf 10).26 Graf 9: Vývoj salda verejných �nancií na Slovensku Zdroj: Ministerstvo �nancií SR (2013) 52
  • 51. Graf 10: Vývoj salda verejných �nancií v Česku Zdroj: Eurostat (2013) Od roku 2009, keď Slovensko vstúpilo do eurozóny, sa zároveň nebezpečne dvíha jeho verejný dlh – až nad hranicu 50 % (pozri Graf 11). To ešte nezahŕňa záväzky z ESM. V prípade pokračovania takéhoto trendu sa môže aj Slovensko (ešte pred pár rokmi hrdiace sa relatívne nízkym verejným dlhom) dostať medzi krajiny, ktoré majú problémy s �nancovaním ich dlhov na trhu. 53
  • 52. Graf 11: Vývoj verejného dlhu na Slovensku Zdroj: Ministerstvo �nancií SR (2013) S verejnými �nanciami majú až na výnimky problém všetky vlády eurozóny. Svedčia o tom nielen obrovské de�city a rýchlo rastúce verejné dlhy v Grécku a iných krajinách periférie, ale aj v ostatných členských štátoch eurozóny. Vývoj hospodárenia s verejnými �nanciami v troch krajinách s najväčším podielom na HDP v eurozóne to tiež potvrdzuje, osobitne vo Francúzsku a Taliansku, kde vlády takmer celé obdobie po roku 2001 hospodárili s de�citmi verejných �nancií nad 3 % HDP. Nemecké vlády sa správajú oproti nim predsa len hospodárnejšie a aspoň niektorých rokoch (ako práve v rokoch 2011 a 2012) hospodária s približne vyrovnanými rozpočtami (pozri Graf 12). Spolu s estónskymi a luxemburskými vládami patria v ostatných dvoch rokoch v eurozóne k pozitívnym výnimkám. 54
  • 53. Graf 12: Saldo verejných �nancií k HDP vo vybraných krajinách eurozóny Zdroj: Eurostat (2013) V zajatí systémových problémov eurozóny, ich príčin a zviazanosti s nimi 27 Zvyšované náklady a ďalšie nepriaznivé dôsledky členstva v eurozóne sa na Slovensku prejavujú a čoraz viac budú prejavovať ako súčasť vnútorne zabudovaných problémov eurozóny. Znamenajú priame ohrozenia pre slobodu a prosperitu ľudí žijúcich v nej a pre držiteľov eura. Mementom a nepriamym dlhodobým ohrozením sú aj pre ostatných, osobitne pre ľudí v členských krajinách EÚ, ktoré nie sú v eurozóne, vrátane Česka. Je preto opodstatnené k uvedenému doplniť systémové problémy v eurozóne a ich príčiny. Umožní to prepojiť čiastkový pohľad na dôsledky členstva Slovenska v eurozóne so súvislosťami, ktoré vedú k podstate problému, tým aj na možnosti jej skutočného a dlhodobo účinného riešenia. 55
  • 54. Slovensko sa dostalo do „zajatia“ nasledovných systémových problémov eurozóny: • euro(zóna) ako zdroj motivácií k zadlžovaniu, morálnemu hazardu a prelievania dodatočných nákladov; • euro ako kanál prehlbovania cyklických výkyvov a divergencie; • euro ako kanál nadmerného rastu peňazí, úverov a tlakov na vyššiu in�áciu; • euro ako nástroj (urýchľovania) politickej centralizácie; • euro ako zdroj prehlbovania nestability, pnutí a kon�iktov. Eurozóna systémovo motivuje k zadlžovaniu jej členov prostredníctvom viacerých kanálov rozpočtovej nedisciplinovanosti. V menovej únii so spoločnou menovou politikou a rôznymi národnými �škálnymi politikami je euro kanálom �škálneho čierneho pasažierstva. Vlády majú motiváciu zadlžovať sa a vydávať štátne dlhopisy. Vedia, že náklady z toho sa cez euro prelejú aj na držiteľov eura mimo ich krajiny. Dochádza k „eurotragédii spoločnej pastviny“, pri ktorej de�citné krajiny externalizujú svoje náklady na iných a získavajú bene�ty na úkor neskorších prijímateľov nových peňazí.28 Motiváciu k zadlžovaniu v eurozóne zvýrazňoval aj kanál úverového boomu kvôli ľahšie dostupnému väčšiemu množstvu lacných peňazí. Nízke úroky s vyššou in�áciou v krajinách periférie eurozóny pôsobili v rokoch 2000–2007 na rast zadlžovania (tak verejného, ako aj súkromného). Morálny hazard a ďalšie motivácie k zadlžovaniu v súčasnosti podporuje aj ESM (trvalý euroval). Umožňuje presúvať objemovo značné transfery, napríklad z peňazí daňovníkov v jednej krajine na 56
  • 55. záchranu banky v krajine inej. Tým sa v eurozóne vytvára európska dlhová a transferová únia. V súčasnosti tak skoro všetky krajiny eurozóny hospodária každoročne na rozpočtovú sekeru a väčšina z nich (v roku 2012 až 11 zo sedemnástich) s de�citom verejných �nancií nad 3 % HDP. Navyše, väčšina z nich má verejné zadlženie nad 60 % HDP (v roku 2012 až 12 zo 17 členských štátov).29 Euro pôsobí aj ako kanál prehlbovania fázy hospodárskeho cyklu v danom období. V počiatočných rokoch svojej existencie pôsobilo ako multiplikátor umelo tlačeného úverového boomu prejaveného v krajinách periférie eurozóny. Jednotné základné úrokové sadzby v eurozóne odrážali skôr realitu ekonomicky silnejšieho a pomalšie rastúceho Nemecka s nízkou mierou rizika a nižšou in�áciou ako realitu v ekonomicky zaostávajúcejších a rýchlejšie rastúcich ekonomikách krajín periférie s vyššou mierou investičného rizika a vyššou in�áciou. Netrhovo nízke nominálne úroky spolu s vyššou in�áciou a veľa lacných peňazí v eurách nielenže motivovali vlády k zadlžovaniu (najvypuklejšie napríklad v prípade Grécka), ale vo väčšej miere viedli k nadmerným súkromným úverom (nekrytých dobrovoľnými úsporami) a úverovej bubline, napríklad na trhu nehnuteľností v Španielsku. V súčasnosti euro napríklad prehlbuje ekonomickú recesiu tým, že neumožňuje jej zmiernenie pružnejším reagovaním výmenného kurzu a úrokových sadzieb. Týka sa to napríklad Grécka. Pocítilo to však aj Slovensko po vstupe do eurozóny práve v čase �nančnej krízy. V eurozóne je potlačený a minimalizovaný kurzový a úrokový signál pre trhy a trest pre rozpočtovo nezodpovedné vlády. Kurzový či úrokový signál 57
  • 56. o problémoch gréckej ekonomiky chýbal napríklad v čase, keď grécke vlády rozšafne míňali peniaze daňovníkov a rýchlo ich zadlžovali. Obmedzenie kurzovej pružnosti by však nemalo znamenať volanie po devalvácii. Tá je „cenovou barličkou domácich vývozcov“, ktorá predstavuje dočasnú ilúziu ľahšieho vývozu bez toho, aby došlo k reálnej zmene, ale s následnými dlhodobými negatívnymi dôsledkami. Ďalším systémovým a stále reálnejším rizikom centralizovanejšej menovej politiky s monopolným emitovaním symbolických peňazí v jednej mene v eurozóne je tlak na vyššiu in�áciu. Euro v oblasti s nízkymi reálnymi úrokovými sadzbami tlačilo na rast úverov. In�áciu väčších rozmerov môže s určitým časovým oneskorením spustiť pokračovanie „riešení“ európskej dlhovej krízy dodávaním likvidity a nových peňazí do ekonomiky, osobitne politika ECB nakupovania štátnych dlhopisov (vrátane dlhopisov krajín s najväčšími dlhovými problémami). Pripomeňme aj to, že euro a eurozóna boli od začiatku nástrojom vytvárania spoločného európskeho štátu. Zavedenie eura a vytvorenie eurozóny bolo výslovne politicky, nie ekonomicky motivované (i keď podporované podnikateľskými záujmovými skupinami, ktoré namiesto silnej nemeckej marky preferovali novú európsku menu). Okrem vývoja európskej ekonomickej integrácie to potvrdzujú slová „otcov zakladateľov“ EÚ. Napríklad bývalý kancelár Nemecka Helmut Kohl sa vyjadril: „Chceme politickú uni�káciu Európy. Bez menovej únie nemôže vzniknúť ani politická únia.“30 V súčasnosti sú práve problémy, ktoré vytvára euro a osobitne európska dlhová kríza, zámienkou pre ďalšie kroky k �skálnej 58
  • 57. únii a politickej centralizácii Únie. Potvrdením realizovaného „eurosmerovania“ k ďalšej centralizácii sú reálne uskutočňované kroky, ako minimálne sadzby nepriamych daní, európska daň z �nančných transakcií, prezident EÚ, Lisabonská zmluva (ako „prezlečená“ euroústava), EFSF a ESM, �škálny kompakt, pripravovaná banková únia a viaceré navrhované a diskutované kroky k �škálnej a politickej únii. Aj aktuálny vývoj už napovedá, že euro je účinný politický nástroj na urýchľovanú európsku ekonomickú integráciu na ekonomicky chybnom, škodlivom a do budúcnosti rizikovom základe: na centrálne riadenej harmonizácii a regulácii, nie na báze konkurencie. Dôsledkom centrálne riadenej harmonizácie a regulácie však nie je konvergencia, ale divergencia. Príkladom sú nielen stále väčšie rozdiely v ekonomickej úrovni niektorých regiónov aj vďaka dotáciám regionálnej politiky, ale napríklad tiež spomenutá hlbšia úverová bublina (umelý úverový boom) a jej následné prasknutie v krajinách periférie aj v dôsledku jednotnej úrokovej politiky (lacných peňazí) ECB. Ďalšie divergencie vznikajú z úverových „pomocí“ zadlženým vládam a podobne. Heterogenita (pokiaľ je výsledkom spontánneho vývoja, nie centrálnych zásahov) je opodstatnená, ekonomicky žiaduca a nie je zdrojom systémových problémov. Taká by nebola ani argumentom proti spoločnej mene. V eurozóne je ale heterogenita vzniknutá centrálnymi zásahmi zdrojom dodatočných nákladov, pnutí a prehĺbenia systémových problémov. Rýchlejšie postupujúca centralizácia, tvoriaca sa európska dlhová a transferová únia, centrálne spôsobovaná divergencia, in�ačné tlaky a iné problémy a ich príčiny tak vyvolávajú (nie59
  • 58. len) �nančnú nestabilitu eurozóny a EÚ, ale aj ďalšie pnutia v nej, so zárodkami kon�iktov. S opakovanými a neúčinnými nadnárodne riadenými medzištátnymi transfermi rastie nevôľa na viacerých stranách – tak u tých, čo platia (napríklad nemeckí daňovníci), a tiež v prípade tých, čo podmienene dostávajú „pomoc“ (napríklad grécki občania). Európsky centralizačný a medzištátny transferový trend zvýrazňuje a vyvoláva protireakcie, nepokoje, napríklad postavené na nacionalizme. Trend „euroštátu“ tak môže byť zdrojom neriadeného rozpadu EÚ. Slovensko je v zajatí takýchto systémových problémov eurozóny a zviazané s problémami subjektov v iných krajinách eurozóny (zadlžených vlád, bánk so zlými aktívami a podobne). Sú totiž dôsledkami systémových príčin v eurozóne vychádzajúcich z univerzálnych príčin �nančných a dlhovým problémov vo svete. Menovateľom systémových príčin �nančných problémov nielen v eurozóne je dlhodobejšie rozmáhajúci sa centrálny plánovač a regulátor, snímajúci z ľudí čoraz väčšiu časť ich zodpovednosti, s dôsledkom prehlbovania ich kultúry závislosti a mentality nárokovateľnosti. Univerzálne príčiny �nančnej a dlhovej krízy a vnútorné zdroje ďalších kríz sú osobitne dnešné centrálne plánované a riadené menové a bankové systémy nekrytých mien, de�citne �nancované a nadmerné verejné výdavky a ich ekonomicky perverzná peňažno-dlhová symbióza. Závažnejšie problémy a riziká v eurozóne ako inde vo svete vyplývajú z toho, že eurozóna prebrala a prehlbuje univerzálne 60
  • 59. príčiny a pridáva k nim ďalšie. Má v sebe zakorenené nasledovné „europríčiny“: • eurozóna ako menová únia s nadnárodným administratívnym menovým monopolom �at peňazí; • euro ako súčasť európskej ekonomickej integrácie, stále viac postavenej na centrálne riadenej harmonizácii a centrálnych reguláciách; • menovo-�škálne inštitucionálne nastavenie v hospodárskej a menovej únii, eurosystému a politika ECB; • ne�exibilné, regulované podmienky a iné systémové „europríčiny“ problémov. Hlbšie problémy v eurozóne vyplývajú aj z toho, že peňažný monopol s �at menou sa presunul na nadnárodnú úroveň a stal sa zdrojom ďalších príčin prehĺbenia dlhovej krízy a iných problémov. Eurozóna tak celkovo prináša vyššiu formu centrálneho menového plánovania a predstavuje experiment, ktorým sa vytvorila a vytvára menová únia rôznych štátov s jednou menou a centrálnou bankou, vydávajúcou symbolické a nijakou komoditou nekryté peniaze v prostredí frakčného bankovníctva (bankovníctva s čiastočnými rezervami). Euro a eurozóna zapadajú aj do smerovania európskej ekonomickej integrácie tvorenej na centrálne riadenej harmonizácii podmienok a centrálnej regulácii ľudí a politík. Euro a eurozóna tak predstavujú sociálno-inžiniersky konštrukt, ktorý je chybný vo svojej podstate, keďže stojí na deformovanej predstave o peniazoch a európskej ekonomickej integrácii. 61
  • 60. Pasca pokusov centrálnych regulátorov o riešenie dlhovej krízy v eurozóne a záchranu eura 31 Občania Slovenska zažívajú na vlastnej koži nielen prejavy systémových príčin a problémov eurozóny, ale aj opatrenia centrálnych regulátorov na riešenie európskej dlhovej krízy a záchranu eura. Prinášajú im napríklad (vyššie naznačené) dodatočné náklady, ďalšie záväzky (aj typu bianko šeku) a poznanie, že pravidlá v eurozóne sa rýchlo a účelovo menia (a podmienky v nej sa tak od času vstupu Slovenska do eurozóny významne zmenili). V eurozóne môžeme sledovať predstavenie zúfalých, neúčinných a škodlivých zásahov európskych lídrov a MMF. Neriešia príčiny dlhovej krízy, ale krátkodobo hasia prejavy problémov, prehlbujú dlhovú krízu, odsúvajú riešenie jej príčin, čím náklady na to v čase rozkladajú a celkovo ich zvyšujú. Zároveň prinášajú a prinesú závažné dlhodobé negatívne nezamýšľané dôsledky. Ich opatrenia sú ďalším dopingom �nančne povzbudzujúcim banky a vlády, ktorý vysiela falošné signály a motivácie �nančnej nezodpovednosti a prehlbuje ich ekonomicky perverzné motivácie spoliehania sa a �nančného prežívania aj na úkor iných. Týka sa to napríklad intervencií ECB a eurovalu. Dočasne najúčinnejšou zbraňou v boji proti európskej dlhovej kríze a záchranou pred rozpadom eurozóny sú čoraz intenzívnejšie intervencie ECB. Tá vo veľkom rozsahu dodáva bankám (a ekonomike) novovytvorené peniaze. ECB tým zároveň nepriamo pomáha �nancovať vládne de�city a dlhy. Napríklad v decembri 2011 a vo februári 2012 si takto banky požičali od ECB približne 1 bilión eur za 1percentnú úrokovú 62
  • 61. sadzbu. Mnohé banky z týchto zdrojov následne nakupovali štátne dlhopisy členských krajín eurozóny s vyššími úrokovými sadzbami. Banky sú tak centrálnymi zásahmi motivované ziskami z úrokového rozdielu medzi tým, čo platia ECB, a tým, čo získavajú zo štátnych dlhopisov. ECB aj priamo nakupuje štátne dlhopisy (priamo monetizuje štátne dlhy) Španielska, Talianska, Grécka a iných dlhom postihnutých krajín, hoci je to považované za in�ačne najrizikovejšie a je to aj v protirečení k Lisabonskej zmluve a Zmluve o fungovaní EÚ (konkrétne jej článku 123). Tým sa porušil a narúša princíp, na ktorom v minulosti stála in�ačne opatrnejšia Bundesbanka. Zásahy ECB tak pôsobia krátkodobo a dočasne účinne, ale v dlhodobom horizonte znamenajú vážne negatívne dôsledky. Potvrdzujú len jej formálnu, nie reálnu politickú nezávislosť. Podporujú morálny hazard, motivácie k vládnemu zadlžovaniu a eurotragédiu obecnej pastviny. Dochádza aj k vytlačovaniu úverov na súkromné investície úvermi vláde. Rizikom je tiež čoraz väčší, reálnejší a do budúcnosti nebezpečnejší in�ačný tlak.32 Ďalšie pokusy o riešenia sa týkajú napríklad nadnárodných �nančných výpomocí krajinám eurozóny (pred ich �nančným kolapsom, resp. bankrotom). Európski lídri ich spolu s MMF realizujú, aj keď tým porušujú „no bail-out“ klauzulu (článok 125 Zmluvy o fungovaní Európskej únie). Bezprecedentný morálny hazard veľkého rozsahu otvorili v máji 2010 zriadením EFSF ako dočasného eurovalu. Od začiatku bol postavený na chybnom základe – na garantovaní krytia nehospodárnosti národných vlád a strát ich veriteľov 63
  • 62. (�nančných inštitúcií) daňovníkmi, v značnej miere aj z iných krajín. Rozšírenie dočasného eurovalu prinieslo pre Slovensko zvýšenie záruk na 7,7 mld. eur (celkovo pre všetkých členov eurozóny 780 mld. eur), ako aj ďalší posun k �škálnej centralizácii, napríklad tým, že euroval získal možnosť kapitálovej pomoci bankám, poskytnutia úveru členskej vláde či priameho nákupu štátnych dlhopisov.33 Neubehol ani rok od spustenia dočasného eurovalu a centrálni „záchranári“ pripravili jeho premenu na trvalý: zriadením ESM (Európskeho stabilizačného mechanizmu), ktorý celkovo prináša ďalšie garancie (nezodpovednosti) v objeme 700 mld. eur, z toho pre Slovensko necelých 5,8 mld. eur. Potvrdilo sa tým, že výrok Miltona Friedmana „nič nie je také trvalé ako dočasný vládny program“ môže platiť aj na nadnárodnej úrovni. Hlavné nebezpečenstvo eurovalu (o to viac v jeho trvalej podobe) tkvie v tom, že vysiela do ekonomiky signály �nančnej nezodpovednosti, resp. ekonomicky perverzné motivácie spoliehania sa na iných a �nančného žitia na úkor iných. ESM sa vytvoril v inštitucionalizovaný nástroj, ktorý v eurozóne natrvalo prenáša krytie �nančnej nezodpovednosti vlád a �nančných inštitúcií na daňovníkov (aj) v iných krajinách. Predstavuje tak motiváciu pre vládne zadlžovanie, pre menej zodpovedné správanie �nančných inštitúcií a výrazne prispieva k vytváraniu �škálnej a transferovej únie. Ako varovanie aj pre českých občanov a politikov môžu znieť hlavné výhrady voči ESM, ktoré adresovali zástupcovia Iniciatívy za slobodnú a prosperujúcu Európu poslancom slovenského parlamentu pred ich hlasovaním o vyslovení súhlasu 64
  • 63. so zmluvou o ESM v júni 2012. Vyzvali ich, aby nevyslovili súhlas s touto zmluvou, lebo inak to bude znamenať napríklad nasledovné: • Slovenskí daňovníci sa budú trvalo podieľať na ručení a v prípade potreby splácaní dlhov iných vlád a krytí strát ich veriteľských �nančných inštitúcií. • Slovensko sa vzdá významnej časti kompetencií vo �škálnej oblasti presunom na európsku úroveň v prospech trvalého eurovalu (s jeho osobitnými právomocami a privilégiami), pričom tento presun inštitucionalizuje dlhovú a transferovú úniu a urýchli politickú centralizáciu a koncentráciu moci v eurozóne (s dôsledkami aj na eskalovanie pnutí a kon�iktov medzi národmi v eurozóne). • Reálnu záťaž na peňaženky daňovníkov a negatívny vplyv na verejné �nancie, napríklad v podobe povinnosti uhradiť v hotovosti 659,2 mil. eur (v piatich splátkach počas 2,5 roka) a riziká ďalších záväzkov, ktoré Slovensko preberá vo výške 5,1 mld. eur splatných záruk na požiadanie. • Prebratie na seba ďalšie záväzky typu bianko šeku, keďže napríklad Rada guvernérov môže neobmedzene zvyšovať základné imanie ESM, tým aj zvyšovať príspevky členských krajín.34 Keďže slovenskí poslanci tieto argumenty nebrali do úvahy a zmluvu schválili, tak potvrdili napríklad uplatňovanie pseudoprincípu, že problém (dlh) jednej vlády v eurozóne je problémom aj ostatných. Zároveň tým slovenských občanov vtiahli viac do vytváranej európskej dlhovej a transferovej únie. Tá prináša značnú záťaž v súčasnosti a väčšie riziká do budúcnosti. 65
  • 64. Opatrenia ako ESM zároveň čoraz viac relativizujú a znehodnocujú základné princípy v ľudskom konaní ako individuálna voľba a zodpovednosť či napríklad solidarita (ktorá vyjadruje dobrovoľnú pomoc z vlastných zdrojov, nie centrálne prerozdeľované transfery vynútením získaných peňazí, a to napríklad aj na medzinárodnej úrovni). Slovenskí občania sú tak (na rozdiel od napríklad českých) nielen v zajatí systémových problémov eurozóny, ale navyše aj v pasci pokusov centrálnych regulátorov o riešenie európskej dlhovej krízy. Sú nimi priamo ovplyvňovaní a musia znášať ich dôsledky. ZÁVER Niekoľkoročné, prevažne negatívne, skúsenosti Slovenska v eurozóne a pripomenutie podstaty problému tejto menovej únie potvrdzujú, že vstup Slovenska do nej bol chybný a pre jeho občanov nebezpečný krok. Členstvo v eurozóne predstavuje značnú záťaž pre ich peňaženky a reálne ohrozenia vo vzťahu k ich slobode a prosperite, vyplývajúce napríklad z koncentrácie moci, rozvratu základných ekonomických a morálnych hodnôt (koreňov bohatstva a slobody Západu) a z in�ačnej špirály. Euro a eurozóna predstavujú sociálno-inžiniersky konštrukt, ktorý je chybný vo svojej podstate od začiatku. Stojí na nadnárodnom menovom plánovaní a riadení spoločnej �at meny a centrálnej harmonizácii a regulácii podmienok. Stojí tým na deformovanej predstave o peniazoch a európskej eko66
  • 65. nomickej integrácii. Ukazuje sa, že euromenový experiment je nástroj politickej centralizácie a je tiež zdrojom iných systémových problémov a rizík v eurozóne. Bude pravdepodobne prinášať vyššie náklady na udržiavanie menovej únie s �nančnými pnutiami a jej rastúcou nestabilitou a/alebo centrálne zjednocovanie ostatných podmienok a európsky sociálny štát s rizikom neriadeného rozpadu menovej únie. Pre Slovensko sa negatívne dôsledky prejavujú aj kvôli zviazanosti s problémami ostatných v eurozóne (iných vlád, zahraničných bánk a podobne) a rozhodnutiami na európskej úrovni, napríklad ECB. V eurozóne sa zároveň jej novým členom vtláča pseudopovinnosť akceptovať budúce pravidlá a záväzky (hoci sú sebadeštrukčné, ako napríklad bail-outy). Eurozóna tak znamená aj bianko šek pravidiel. Slovenská skúsenosť je toho príkladom, keďže od času jeho vstupu do eurozóny sa pravidlá významne zmenili. Čo znamená súčasná situácia v eurozóne pre jej členskú krajinu (napríklad Slovensko) a čo pre krajinu Európskej únie s „výnimkou“ (ako napríklad Česko)? Zástupcovia Slovenska by sa mohli a mali snažiť presadiť (alebo podporiť) dlhodobo účinnú alternatívu riešenia dlhovej krízy a problému s európskou integráciou. V prvom kroku by to napríklad znamenalo presadzovať ukončenie dnešných dlhodobo škodlivých opatrení (intervencií ECB či trvalého eurovalu), prenesenie zodpovednosti od daňovníkov eurozóny na zadlžené vlády s problémom solventnosti a ich veriteľov (aj riadeným bankrotom) a zatiahnutie in�ačno-dlhových bŕzd (napríklad zamedzenie �nancovania verejných dlhov ECB 67
  • 66. a zavedenie komoditného krytia eura). Mali by najmä presadzovať systémovú alternatívu eura v podobe menovej slobody a menovej konkurencie, dosiahnutej odbúraním legislatívnych a iných centrálnych bariér slobodného trhu peňazí, teda aj umožnením používania, držby a poskytovania akýchkoľvek peňazí a iných platobných prostriedkov (vrátane komoditných peňazí ako striebro a zlato). Zároveň by to znamenalo presadzovať odbúravanie centrálnych obmedzení v iných oblastiach v EÚ smerom k bezcolnej zóne voľného obchodu bez centrálnych regulácií a harmonizácií. Na tom by sa mohli a mali spolupodieľať aj členovia EÚ mimo eurozóny, teda aj zástupcovia Českej republiky. Ak však v EÚ nebude možnosť takto presmerovať vývoj a budú sa v nej prehlbovať problémy súvisiace s (nielen) politickou centralizáciou, tak pre členskú krajinu bude opodstatnené a žiaduce vystúpiť z takej EÚ. Slovensko by prinajmenšom malo zvážiť vystúpenie z eurozóny (vystúpením z EÚ, s následným vstupom do nej, ale už nie do hospodárskej a menovej únie).35 Tým by sa mohlo vymaniť z pasce priamych nákladov a iných systémových problémov a rizík eurozóny. Mohlo by to znamenať ponechanie eura, ale ako meny konkurujúcej ostatným menám a platobným prostriedkom. Pre Česko by mala byť slovenská skúsenosť s eurozónou mementom a spolu s poznaním podstaty problému tohto menového experimentu, v ktorom sa neustále menia pravidlá a celá oblasť sa �nančne potápa (s rizikom rozpadu alebo štiepenia), aj signálom pre zodpovedné rozhodnutie: Nevstupovať! 68
  • 67. POZNÁMKY: 1 2 3 4 5 6 7 8 „Eurozáväzok“ vyplýva zo Zmluvy o pristúpení do Európskej únie, prijatý Slovenskom a Českom a inými členskými krajinami EÚ (okrem Spojeného kráľovstva a Dánska) v podobe (dočasnej) výnimky. Prístupovú zmluvu aj s takýmto záväzkom podpísali prezidenti a predsedovia vlád krajín a následne ich potvrdili občania v právoplatných referendách, v ktorých sa zúčastnení občania väčšinovo vyjadrili za vstup do EÚ. Na Slovensku aj v Česku sa tak však stalo s relatívne nízkou volebnou účasťou (približne 52 % oprávnených voličov na Slovensku a 55 % v Česku). Fiat mena (z lat. �at – nechaj to tak): nekryté peniaze s núteným obehom na určitom území; neplnohodnotné (nad)národné symbolické peniaze emitované centrálnym nariadením (ako zákonné platidlo), ktoré nie sú kryté zlatými alebo inými rezervami a nemôžu byť zameniteľné za zlato, resp. iný menový kov. Za „členské štáty, ktoré majú výnimku“ sú podľa Zmluvy o fungovaní Európskej únie považované tie krajiny EÚ, ktoré sa zaviazali prijať euro, ale podľa Rady EÚ zatiaľ nespĺňajú na to podmienky (podľa článku 139 Zmluvy o fungovaní Európskej únie). Viac pozri v kapitole Ivana Kuhna „Názory Slovákov a Čechov na prijatie eura“. Na Slovensku sa nenašiel ani jeden relevantný politik, ktorý by sa postavil proti mainstreamovému presadzovaniu rýchleho začlenenia Slovenska do eurozóny, akým bol napríklad v Českej republike Václav Klaus. Dokumenty NBS k zavedeniu eura sú k dispozícii na jej internetovej stránke http://www.nbs.sk/sk/publikacie/publikacie-nbs/publikacie-k-zave deniu-eura. Platí to napriek obmedzeniam, ktoré vyplývajú zo Zmluvy o fungovaní Európskej únie. Podľa nej (jej článku 139) rozhodne Rada EÚ, či členský štát, ktorý sa zaviazal prijať euro, spĺňa podmienky na prijatie eura. Prezentované v analýze Gonda, P. (2007), Kritériá ne/výhodnosti členstva Slovenska v eurozóne, Bratislava, Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika. 69
  • 68. 9 10 11 12 13 14 15 16 17 70 Možno porovnať napríklad dokumenty Ministerstva �nancií SR a NBS „Stratégia prijatia eura v SR“ z roku 2003 a „Konkretizácia prijatia eura na Slovensku“ z roku 2004 (http://www.nbs.sk/sk/publikacie/ publikacie-nbs/publikacie-k-zavedeniu-eura) s dokumentmi vlády ČR a ČNB „Strategie přistoupení České republiky k eurozóně“ z roku 2003 (http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/menova_ politika/strategicke_dokumenty/download/strategie_pristupu_cr_ k_eu.pdf ) a „Aktualizovaná strategie přistoupení České republiky k eurozóně“ z roku 2007 (http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/ www.cnb.cz/cs/menova_politika/strategicke_dokumenty/download/ eurostrategie_070829.pdf ). Prepočítané podľa údajov Eurostatu. Pozri Eurostat (2009), Price levels varied by one to three across the EU27 Member States, Brussels. Trojka (resp. troika) medzinárodných veriteľov (ďalej Trojka) pozostáva zo zástupcov Európskej komisie (EK), Európskej centrálnej banky (ECB) a Medzinárodného menového fondu (MMF). Do určitej miery sú porovnávané aj s predpokladanými dôsledkami členstva Slovenska v eurozóne z roku 2007 prezentovanými v Gonda, P. (2007), „Europreteky a europasce (nielen) na Slovensku“, in: Pečinková, I. (ed.) (2007), Euro versus koruna, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 151–159. Šuster, M. (ed.) (2006), Vplyv zavedenia eura na slovenské hospodárstvo, Bratislava, Národná banka Slovenska, s. 6. Pozri napríklad Zeman, J. (2012), Costs and Bene�ts of Slovakia Entering the Euro Area, Bratislava, Národná banka Slovenska. Minford, P. (2004), „Britain, the Euro and Five Tests“, Cato Journal 24/2004. Podľa Šuster (ed.) (2006), Vplyv zavedenia eura na slovenské hospodárstvo, Bratislava, Národná banka Slovenska, s. 6. Šuster, M. (ed.) (2006), Vplyv zavedenia eura na slovenské hospodárstvo, Bratislava, Národná banka Slovenska, s. 9. Podľa aktuálnejších výpočtov NBS (publikovaných v roku 2012) odhaduje táto inštitúcia, že náklady spojené s výmenou meny by sa mali zredukovať o zhruba 40 % a zníženie celkových transakčných nákladov by malo prispieť k zvýšeniu spotreby domácností o 0,6 %. Pozri Zeman, J. (2012), Costs and
  • 69. 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 Bene�ts of Slovakia Entering the Euro Area, Bratislava, Národná banka Slovenska, s. 7–8. Pozri pravidelne aktualizovaný „účet za euro“ na stránke http://eurokriza.sk/ucet-za-euro. Nákupy štátnych dlhopisov uskutočňujú jednotlivé národné centrálne banky. Každý členský štát eurozóny (teda aj Slovensko) nesie časť rizika z nesplatenia týchto dlhopisov vo výške jeho podielu na základnom imaní ECB. Pozri pravidelne aktualizovaný „účet za euro“ na stránke http://eurokriza.sk/ucet-za-euro. Ministerstvo �nancií SR zahŕňa do verejného dlhu záväzky EFSF, nie však „pomoc“ španielskym bankám v rámci ESM. Odvoláva sa pritom na predbežné stanovisko Eurostatu z apríla 2011. Šuster, M. (ed.) (2006), Vplyv zavedenia eura na slovenské hospodárstvo, Bratislava, Národná banka Slovenska, s. 17. Podľa údajov Štatistického úradu SR dostupných na stránke http://portal.statistics.sk/showdoc.do?docid=53828. HDP Slovenska bol dočasne pozitívne ovplyvnený aj rozšírenou výrobou a vývozom v automobilovom priemysle v dôsledku predchádzajúcich investícií do nových modelov automobilov KIA a Volkswagen. Pozri Luchava, J., Šilan, J. (2013), Rast v roku 2012 zachránili automobilky, Bratislava, Ministerstvo financií SR. Pozri Karmažin, B. (2011), „Vplyv zavedenia eura na vývoj spotrebiteľských cien“, Biatec 8/2011, s. 13. Osobitne sa to „podarilo“ v roku 2009 ministrovi �nancií Jánovi Počiatkovi (počas prvej Ficovej vlády), keď počas �nančnej krízy a ekonomického poklesu došlo k nadmernej expanzii verejných výdavkov (medziročnému nárastu približne o 12 %). Podrobnejšie v Gonda, P. (2013), Eurozóna a alternatívy európskej ekonomickej integrácie, Bratislava, TRIM s&p. Viac pozri Bagus (2011), Tragédia eura, Bratislava JAGA Group, s. 100–102. Eurostat (2013), „Euro area and EU27 government de�cit at 3.7 and 4.0 of GDP respectively“, Brussels, Eurostat Newsrelease Euroindicator 64/2013. 71
  • 70. 30 31 32 33 34 35 72 Prejav Helmuta Kohla v Rade Európy, 28. 9. 1995, podľa Laughland, J. (1997), �e Tainted Source, �e Undemocratic Origins of the European Idea, prevzaté z Šíma, J., Sjednocování Evropy. O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic http://www.libinst.cz/Files/ KqLFy4r2/pro�le/2407/sima_evropa.pdf, s. 82–83. Text vychádza z Gonda, P. (2013), Eurozóna a alternatívy európskej ekonomickej integrácie, Bratislava, TRIM s&p. Na in�ačné riziká politiky ECB upozorňovali jej nemeckí zástupcovia. Na protest proti in�ačne pôsobiacemu nakupovaniu štátnych dlhopisov Európskou centrálnou bankou v roku 2011 rezignovali dvaja nemeckí zástupcovia centrálnej banky Axel Weber a Jürgen Stark na svoje vrcholové pozície v ECB. V politickej oblasti to na Slovensku prinieslo rozkol vo vládnej koalícii a v októbri 2011 pád vlády Ivety Radičovej. Text vyhlásenia je dostupný napríklad na stránke Konzervatívneho inštitútu M. R. Štefánika http://www.konzervativizmus.sk/ article.php?4400. Takúto možnosť načrtol napríklad Philipp Bagus – pozri Bagus, P. (2012), „Is �ere No Escape from the Euro?“, http://www.mises.org/ [„Niet úniku z eurozóny?“, Konzervatívne listy 6/2012, skrátená verzia v slovenskom preklade].
  • 71. NÁZORY SLOVÁKOV A ČECHOV NA PRIJATIE EURA IVAN KUHN Podpisom prístupovej zmluvy k Európskej únii 16. apríla 2003 v Aténach sa Slovenská republika zaviazala k vstupu do hospodárskej a menovej únie a k zavedeniu spoločnej meny – eura. O tom, ako široká slovenská verejnosť vnímala prijatie eura pred jeho uskutočnením, ale aj po zavedení spoločnej európskej meny, hovorí viacero prieskumov verejnej mienky, ktoré realizovali rôzne agentúry. Jednou z nich bola agentúra FOCUS, ktorá v období rokov 2005–2011 uskutočnila niekoľko prieskumov s rovnakými otázkami, takže je možné sledovať vývoj názorov slovenskej spoločnosti. Otázky sa týkali predovšetkým hodnotenia prechodu na spoločnú menu euro, dôvodov odmietavého postoja k prechodu na euro a miery informovanosti o eure.1 NÁZORY SLOVÁKOV Zhruba pol roka pred prijatím eura, v máji 2008, menej ako polovica opýtaných (49 %) hodnotila rozhodnutie zaviesť na Slovensku spoločnú európsku menu euro pozitívne. Naopak negatívne hodnotilo toto rozhodnutie celkovo 45 % opýtaných. Pol roka pred tým v novembri 2007 rozhodnutie zaviesť na Slovensku euro hodnotilo pozitívne dokonca iba 42 % opýtaných, 73
  • 72. kým viac ako polovica (52 %) toto rozhodnutie hodnotila negatívne. Ale už v novembri 2008 väčšina respondentov (58 %) hodnotila rozhodnutie zaviesť na Slovensku spoločnú európsku menu euro pozitívne, kým počet respondentov, ktorí toto rozhodnutie hodnotili negatívne, klesol na iba 35 %. Následne v dvoch prieskumoch začiatkom roka 2009 dosiahol počet respondentov, ktorí zavedenie eura hodnotili pozitívne, 71 % (v januári), resp. 74 % v marci.2 Graf 1: Ako Vy osobne hodnotíte to, že na Slovensku bude/bola zavedená spoločná európska mena euro? 74
  • 73. V priebehu troch rokov (od júna 2005 do júla 2008) však názory občanov vykazovali relatívnu stabilitu. Počet občanov, ktorí zavedenie eura hodnotili rozhodne pozitívne, kolísal v rozmedzí od 7 % do 11 %. Skôr pozitívne hodnotilo prijatie eura 35–39 % občanov, skôr negatívne 27–38 % a rozhodne negatívne 11–15 %.3 Čo teda spôsobilo takú rýchlu a výraznú zmenu názorov Slovákov na zavedenie eura? Pred tým, ako sa pokúsime zodpovedať túto otázku, pozrime sa ešte na niekoľko názorov slovenských respondentov. Prieskumy agentúry FOCUS tiež ukazovali, že respondenti očakávali, že dôsledky zavedenia spoločnej meny euro na Slovensku budú pozitívnejšie pre ekonomiku krajiny, ako pre nich samotných a ich rodiny. V období od júna 2005 až do novembra 2008 sa menej ako polovica respondentov domnievala, že zavedenie spoločnej meny euro bude mať pre nich a ich rodiny pozitívne dôsledky. V slovenskej populácii teda prevažovali očakávania negatívnych dopadov. Výrazne odlišný bol v tom istom časovom úseku pohľad Slovákov na dôsledky zavedenia eura na ekonomiku Slovenska. Aj keď v období od júna 2005 do februára 2008 očakávala pozitívne dôsledky zavedenia spoločnej meny euro pre ekonomiku Slovenska menej ako polovica respondentov, bolo to vždy o 10 až 16 percentuálnych bodov viac ako respondentov, ktorí očakávali pozitívne dôsledky pre seba a svoje rodiny. Od mája do novembra 2008 to už bola viac ako polovica respondentov, ktorí predpokladali, že prijatie eura bude mať pre ekonomiku Slovenska pozitívne dôsledky. 75
  • 74. Graf 2: Čo si myslíte, bude mať zavedenie eura pozitívne, alebo negatívne dôsledky? Častou témou debát o postojoch Slovákov k zavedeniu eura bola miera informovanosti občanov o tom, čo bude zavedenie eura znamenať a ako bude prebiehať. Preto sa táto otázka celkom pochopiteľne objavovala aj v prieskumoch verejnej mienky. Následný graf veľmi jasne ukazuje ako rástla miera (subjektívnej) informovanosti od júna 2005, keď iba 33 % opýtaných odpovedalo, že sa cítia byť veľmi dobre alebo skôr dobre informovaní o eure, až do novembra 2008, keď sa veľmi dobre alebo skôr dobre informovaných o eure cítilo byť až 71 % opýtaných Slovákov. 76
  • 75. Graf 3: Do akej miery sa cítite byť informovaný/á o eure? Cítite sa byť…? Z prieskumov vychádzalo, že medzi respondentmi, ktorí zavedenie spoločnej meny euro na Slovensku hodnotili pozitívne, bolo 75 % takých, ktorí o sebe tvrdili, že sú veľmi alebo skôr dobre informovaní o eure, a medzi respondentmi, ktorí zavedenie spoločnej meny euro na Slovensku hodnotili negatívne, bolo takých, ktorí o sebe tvrdili, že sú dobre informovaní, len 29 %.4 Na prvý pohľad sa teda javilo, že otázka pozitívneho postoja k prijatiu eura je iba otázkou dostatočného množstva informácií, kým negatívny postoj k prijatiu spoločnej meny je predovšetkým dôsledkom nedostatočnej informovanosti. Otázkou je však to, či pozitívny pohľad veľkej časti občanov Slovenska na prijatie eura bol naozaj dôsledkom dostatočnej 77
  • 76. informovanosti, alebo dôsledkom toho, že prevažná väčšina informácií, ktoré sa k občanom dostávali (predovšetkým prostredníctvom o�ciálnej kampane �nancovanej ako zo štátneho rozpočtu SR, tak aj zo zdrojov EÚ), vyzdvihovala údajné pozitívne dopady prijatie spoločnej meny a o negatívach a rizikách sa veľa informácií medzi Slovákov nedostalo. Preto je dobré pozrieť sa na to, ako sa názory občanov Slovenskej republiky odlišovali od názorov občanov Českej republiky. To môžeme veľmi dobre sledovať na výsledkoch prieskumu Eurobarometer,5 ktorý si dáva vypracovávať Európska komisia. Keďže sa tieto prieskumy robia v rovnakom čase vo všetkých členských krajinách EÚ na porovnateľných vzorkách obyvateľov a viaceré otázky sa v priebehu niekoľkých rokov opakujú, môžeme porovnávať, ako sa názory obyvateľov SR a ČR vyvíjali v čase. POROVNANIE NÁZOROV SLOVÁKOV A ČECHOV V období od vstupu oboch krajín do Európskej únie 1. mája 2004 sa v prieskumoch napríklad objavila otázka, či sa občania členských krajín EÚ obávajú konca národnej meny, keďže všetky krajiny, ktoré do EÚ vstupovali, sa zaviazali aj k vstupu do Európskej menovej únie (EMÚ). Kým na jeseň 2004 sa konca národnej meny obávalo 48 % respondentov zo Slovenska a 54 % respondentov z Česka, na jar 2006 sa konca národnej meny obávalo 57 % respondentov zo Slovenska a 49 % respondentov z Česka. Rozdiely v názoroch sloven78
  • 77. ských a českých občanov na túto otázku boli v danom období minimálne. Graf 4: Obávam sa konca národnej meny Súčasne v tom istom období úspešné zavedenie jednotnej európskej meny považovalo za jednu z troch priorít Európskej únie menej ako štvrtina opýtaných Čechov a Slovákov. Na jeseň 2004 to bolo iba 13 % slovenských respondentov a 15 % českých respondentov, na jeseň 2006 to už bolo 21 % slovenských respondentov a 16 % českých respondentov. Takže rozdiely v názoroch slovenských a českých občanov aj na túto otázku boli v uvedenom období minimálne. V ďalšom období sa tieto dve otázky už v prieskumoch Eurobarometer neobjavovali. 79
  • 78. Graf 5: Úspešné zavedenie jednotnej európskej meny eura ako jedna z troch priorít Európskej únie Od vstupu oboch krajín do EÚ až do súčasnosti sa však v prieskumoch objavujú iné zaujímavé otázky, napríklad týkajúce sa dôvery občanov k inštitúciám EÚ vrátane Európskej centrálnej banky (ECB). Väčšinu obdobia od jesene 2004 do jesene 2012 mali k ECB väčšiu dôveru slovenskí respondenti, pričom od jari 2006 do jari 2011 dôverovala ECB aj väčšina respondentov z Českej republiky, od jesene 2011 do jesene 2012 dôvera k ECB v Česku klesla a pohybovala v rozmedzí od 45 % do 47 %. Na Slovensku ECB dôverovala väčšina respondentov takmer celé sledované obdobie od jesene 2004 do jesene 2012 s výnimkou jari 2006, keď dôvera klesla na 48 %. Kým v Českej republike bola najvyššia dôvera k ECB na jar 2007 (61 %), teda ešte pred vypuknutím svetovej �nančnej a ekonomickej krízy, na Slovensku to bolo na jeseň 2010 (68 %), teda po vypuknutí krízy. 80
  • 79. Graf 6: Dôvera k Európskej centrálnej banke Oveľa výraznejšie sa názory slovenských a českých respondentov líšili pri odpovedi na otázku, čo pre nich Európska únia znamená. Jednou z ponúkaných možností bolo „euro“. Od jesene 2004 do jari 2007 sa názory Slovákov takmer nelíšili od názorov Čechov, v ďalšom období sa však nožnice v názoroch slovenských a českých respondentov výrazne roztvorili. Kým na jar 2007 Európska únia znamenala euro iba pre 39 % slovenských respondentov, na jar 2010 si túto odpoveď vybralo až 66 % respondentov. Na druhej strane, počet českých respondentov, ktorí si túto možnosť vybrali, klesol z 34 % (jar 2007) na 28 % (jar 2008) a až do jesene 2010 sa udržiaval zhruba v tomto rozmedzí. Od jari 2011 potom počet českých respondentov, pre 81
  • 80. ktorých Európska únia vo významnej miere znamená euro, klesal ďalej až na úroveň 17 % na jeseň 2012. Aj na Slovensku došlo od jesene 2010 k poklesu počtu respondentov, pre ktorých Európska únia znamená euro, ale ich počet neklesol pod 56 %. Graf 7: Čo pre Vás osobne Európska únia znamená? (odpoveď „euro“) Podobne sa vyvíjali názory Čechov a Slovákov v odpovedi na otázku, či sú za EMÚ s jednotnou menou euro. Od jesene 2004 do jesene 2007 iba o malé percento viac respondentov zo Slovenska než respondentov z Česka bolo za EMÚ a euro (na jeseň 2004 69 % v SR a 60 % v ČR, na jeseň 2007 63 % v SR a 53 % v ČR). Od jari 2008 do leta 2009 počet slovenských respondentov, ktorí boli za EMÚ s jednotou menou euro, prudko 82
  • 81. stúpol až na 89 % a následne sa zhruba na tejto úrovni držal až do jesene 2010. Počet českých respondentov, ktorí boli za EMÚ, sa od jesene 2007 až do jesene 2009 držal zhruba na rovnakej úrovni (od 51 % do 55 %). Od jesene 2009 do jesene 2011 potom prudko klesol o 33 percentuálnych bodov z 55 % na 22 % a na tejto úrovni ostal až do jesene 2012. Aj na Slovensku došlo síce k poklesu počtu respondentov, ktorí boli za EMÚ s jednotnou menou euro, ale oveľa miernejšie z 89 % (jeseň 2010) na 72 % (jeseň 2012), teda o 17 percentuálnych bodov. Graf 8: Európska menová únia s jednotnou menou euro (odpoveď „som za“) 83
  • 82. DÔVODY ODLIŠNÉHO VNÍMANIA EURA V SR A ČR Jedným z dôvodov, prečo sa názory slovenských a českých občanov na túto otázku v roku 2008 rozišli, môže byť skutočnosť, že v októbri 2006 česká vláda o�ciálne odložila zavedenie spoločnej európskej meny euro pôvodne plánované na rok 2010. Na druhej strane, slovenská vláda schválila v marci 2007 prvú6 a v apríli 2008 druhú7 aktualizáciu Národného plánu zavedenia eura v Slovenskej republike (dokument pôvodne schválený predchádzajúcou vládou 6. júla 2005).8 V oboch aktualizáciách vláda potvrdila 1. január 2009 ako termín vstupu do EMÚ. Ešte pred tým, 31. januára 2007, vláda SR vymenovala Igora Baráta za nového splnomocnenca vlády SR pre zavedenie eura.9 Tento sa postaral o spustenie intenzívnej informačnej (či skôr propagandistickej) kampane, ktorá ovplyvnila názory Slovákov v prospech eura.10 „Informačná“ kampaň vyzdvihovala údajné pozitíva prijatia spoločnej meny, ktorými mali byť väčšia stabilita meny, nižšie transakčné náklady pre exportujúcich a importujúcich podnikateľov a pre občanov možnosť platiť vo viacerých krajinách EÚ jednou menou. O negatívach, resp. možných rizikách prijatia spoločnej európskej meny, sa v tejto informačnej kampani neobjavilo ani slovo. Ďalším dôvodom môže byť skutočnosť, že k zavedeniu eura sa po (viac-menej) pravicovej koalícii, ktorá na Slovensku vládla v rokoch 2002–2006, prihlásila aj (viac-menej) ľavicová koalícia, ktorá bola pri moci od roku 2006 do roku 2010. A najmä dve v tom čase najsilnejšie politické strany, ľavicový 84
  • 83. SMER – sociálna demokracia (SMER-SD), ako aj pravicová Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana (SDKÚ-DS). Významná bola predovšetkým zmena postoja strany SMER-SD, či skôr jej lídra Roberta Fica, ktorý ako opozičný politik spochybňoval termín prijatia eura,11 ale po víťazných voľbách v roku 2006 ako premiér pokračoval v zámere predchádzajúcej vlády prijať euro 1. januára 2009.12 Prijatie eura sa tak nestalo predmetom ostrého politického boja, čo posilnilo pocit Slovákov, že prijatie spoločnej európskej meny je správne riešenie, ak ho podporuje pravica aj ľavica. Dôkazom je aj výsledok jedného z prieskumov verejnej mienky, podľa ktorého respondenti, ktorí hodnotili rozhodnutie zaviesť na Slovensku spoločnú menu euro rozhodne alebo skôr pozitívne, sa z hľadiska straníckej orientácie častejšie nachádzali medzi potenciálnymi voličmi SDKÚ-DS (78 %) a SMER-SD (63 %).13 Zopakoval sa tak scenár z obdobia pred vstupom do Európskej únie. Za vstup boli takmer všetky relevantné (teda parlamentné) strany a podporu mu vyjadrovali takmer všetky významné médiá. A keďže medzi hlavné argumenty pre vstup Slovenskej republiky do EÚ, ktorý používali vtedajšie vládne strany, bolo zabránenie návratu „mečiarizmu“ a ochránenie Slovenska pred tým, aby opätovne spadlo do sféry vplyvu Ruska, akékoľvek kritické hlasy týkajúce sa niektorých aspektov európskej integrácie boli vyhlasované za napomáhajúce „mečiarizmu“ a záujmom Ruska. Výsledkom bola neexistencia akejkoľvek serióznej odbornej a politickej diskusie o výhodách a nevýhodách vstupu do EÚ. Takmer zo všetkých 85
  • 84. významných médií boli občania presviedčaní, že vstup do EÚ je to najlepšie riešenie, ktoré bude mať iba samé pozitívne dopady. A vstup do EÚ paradoxne podporil aj samotný Vladimír Mečiar. Viacerí analytici dokonca tvrdia, že referendum o vstupe do EÚ bolo úspešné iba preto, že Vladimír Mečiar vyzval svojich stúpencov, aby sa na referende zúčastnili a hlasovali za vstup. Okrem o�ciálnej informačnej kampane, ktorú organizovala slovenská vláda a Národná banka Slovenska (NBS) aj s pomocou �nančných prostriedkov EÚ a ktorá hovorila iba o výhodách spoločnej meny, téma zavedenia eura mala aj silné mediálne pokrytie. Väčšina mainstreamových médií bola k zavedeniu spoločnej európskej meny naklonená pozitívne. Kritické a varovné hlasy niektorých ekonómov nedostali veľký mediálny priestor. A ak sa aj náhodou nejaký kritický hlas dostal do médií, bol prevážený väčšinou názorov v prospech eura. Aj preto počet slovenských respondentov, ktorí boli za EMÚ, v období od jesene 2007 do leta 2009 rástol, kým počet českých respondentov, ktorí boli za euro, ostal zhruba na rovnakej úrovni. Jedným z dôvodov rozdielneho postoja Čechov a Slovákov na prijatie eura (v období rokov 2008 a 2009) bola svetová �nančná a ekonomická kríza. Tá mala na názory Čechov a Slovákov paradoxne úplne opačný vplyv. Kým u Slovákov posilnila pocit, že práve euro ich ochránilo od horších dopadov, a preto vstup do eurozóny bol správnym rozhodnutím, Česi tvárou v tvár ekonomickým problémom Grékov, Írov, Portugalcov či Španielov ocenili zachovanie svojej národnej meny. Vplyv na 86
  • 85. to mali aj slovenskí a českí politici, ktorí krízu samozrejme využili na to, aby obhajovali svoje rozhodnutia prijať, resp. odložiť prijatie eura. Neskorší pokles podpory pre EMÚ s jednotnou menou euro v Česku i na Slovensku však nakoniec súvisel s problémami, ktoré spôsobila práve svetová �nančná a ekonomická kríza. Tá sa výraznejšie prejavila v niektorých krajinách, ktoré prijali euro. Tieto problémy sa však nepriamo preniesli aj na ostatné krajiny eurozóny. To, že na Slovensku pokles podpory pre euro nastal neskôr ako v Českej republike a nebol až taký hlboký, súvisí zrejme s presvedčením Slovákov, že euro ich ochránilo pred ešte väčšími problémami, aké by Slovensko malo, keby si ponechalo vlastnú menu. Aspoň ich o tom presviedčala väčšina slovenských politikov a ekonómov. Dokumentuje to aj graf zobrazujúci odpovede slovenských a českých respondentov na otázku, či súhlasia s výrokom „euro celkovo zmiernilo negatívny dosah súčasnej �nančnej a hospodárskej krízy“. Kým v lete 2009 s týmto výrokom súhlasilo 66 % slovenských a 62 % českých respondentov, na jar roku 2011 sa s týmto výrokom stotožnilo až 63% slovenských, ale iba 26% českých respondentov. 87
  • 86. Graf 9: Euro celkovo zmiernilo negatívny dosah súčasnej �nančnej a hospodárskej krízy Tomu zodpovedali aj postoje občanov k dvom hypotetickým otázkam. Slovenskí respondenti nesúhlasili s výrokom „naša krajina by bola lepšie chránená pred súčasnou �nančnou a hospodárskou krízou, ak by si nechala vlastnú menu“. Na jar 2009 s takýmto výrokom nesúhlasilo 72 % slovenských respondentov, na jar 2010 to bolo síce menej, ale stále takmer dve tretiny (64 %) respondentov. 88
  • 87. Graf 10: Naša krajina by bola lepšie chránená pred súčasnou �nančnou a hospodárskou krízou, ak by si nechala vlastnú menu Na druhej strane českí respondenti odmietli tézu, že „naša krajina by bola lepšie chránená pred súčasnou �nančnou a hospodárskou krízou, ak by prijala spoločnú európsku menu euro“. Na jar 2009 s týmto tvrdením nesúhlasilo 58 % respondentov, na jar 2010 až 72% českých respondentov. 89
  • 88. Graf 11: Naša krajina by bola lepšie chránená pred súčasnou �nančnou a hospodárskou krízou, ak by prijala spoločnú európsku menu euro Vo svetle predchádzajúcich odpovedí slovenských a českých respondentov nie je prekvapujúci ani pohľad na to, či euro je jeden z najpozitívnejších výsledkov EÚ. Na jeseň 2011 až 50 % slovenských respondentov uviedlo, že jeden z najpozitívnejších výsledkov EÚ je euro. V Česku si túto možnosť zvolilo iba 12 % respondentov. Na jeseň 2012 ich počet klesol dokonca iba na 8 %. Aj počet slovenských respondentov, ktorí si vybrali túto možnosť v danom období klesol, dokonca ešte výraznejšie, o 15 percentuálnych bodov, ale aj tak ešte euro považovalo za jeden z najpozitívnejších výsledkov EÚ 35 % respondentov, teda štyrikrát viac ako v ČR. 90
  • 89. Graf 12: Euro – jeden z najpozitívnejších výsledkov EÚ V postojoch Slovákov sa však odrážajú aj dve negatívne skúsenosti so slovenskou korunou. Tá prvá prišla krátko po rozdelení Československa. Napriek tomu, že slovenskí politici, ktorí sa na rozdelení krajiny podieľali, upokojovali Slovákov, že toto delenie sa nedotkne spoločnej meny, menová odluka prišla pár týždňov po vzniku samostatného Slovenska. Aj keď sa nepotvrdili katastro�cké scenáre o páde slovenskej koruny,14 oslabenie kurzu najmä voči českej korune (slovenská koruna vydržala v približnej parite 1:1 k českej korune do júla 1993, kedy devalvovala o 10 %)15 neprospelo k dôvere Slovákov k ich novej mene. 91
  • 90. Druhou udalosťou, ktorá neprospela dôvere Slovákov k ich vlastnej mene, bolo asi 18percentné oslabenie v súvislosti so zrušením �uktuačného pásma meny stanoveného Národnou bankou Slovenska a zavedením plávajúceho kurzu po parlamentných voľbách na jeseň 1998. Aj pre tieto dve skúsenosti boli Slováci náchylnejší podľahnúť propagande, ktorá ich presviedčala, že prijatie spoločnej európskej meny je najlepšou zárukou stability. Pod čím väčšina občanov rozumela ochranou pred devalváciou. A to napriek tomu, že v priebehu troch rokov pred vstupom do eurozóny, počas ktorých Slovensko bolo súčasťou ERM II, slovenská koruna voči euru dvakrát revalvovala.16 Vďaka kombinácii týchto dôvodov sa zo Slovákov stali jedni z najväčších podporovateľov eura v rámci Európskej únie. Toto nadšenie Slovákov trvalo až zhruba do jari 2010, keď sa začalo hovoriť o potrebe �nančne zachraňovať Grécko, ktorému hrozil štátny bankrot.17 Predstava, že majú �nančne prispieť na záchranu Grékov s vyššími platmi a vyššími dôchodkami, eurooptimizmus Slovákov schladil. Ako rástol počet krajín, ktoré sa ocitali na listine potenciálnych príjemcov pomoci od ostatných krajín eurozóny, a ako rástla suma, ktorou Slovensko (teda slovenskí daňovníci) mali prispieť na záchranu zadlžených krajín, tak klesal počet pozitívnych odpovedí na otázky týkajúce sa EMÚ a spoločnej meny euro. Problémy, ktoré vypukli v niektorých krajinách eurozóny, však viedli aj k zmene prístupu niektorých médií. Novinári hľadajúci ekonómov, ktorí by vysvetlili, prečo k takým problémom došlo, keď dlhé roky sa hovorilo práve o tom, že spoločná 92
  • 91. mena má chrániť krajiny v časoch krízy, „objavili“ aj ekonómov, ktorí na nevýhody a riziká spoločnej meny poukazovali v časoch nekritického nadšenia z eura. S odstupom niekoľkých rokov sa tak na Slovensku začala odborná diskusia o výhodách a nevýhodách spoločnej meny. Je len otázka času, kedy sa z tejto odbornej diskusie stane téma politickej debaty. POZNÁMKY: 1 2 3 4 5 6 7 8 http://www.focus-research.sk Názory na zavedenie meny euro na Slovensku – marec 2009, 9. 4. 2009, http://www.focus-research.sk/�les/101_Nazory%20na%20zavedenie%2 0EURO%20na%20Slovensku_marec_2009.pdf. Názory na zavedenie meny euro na Slovensku – február 2011, 7. 3. 2011, http://www.focus-research.sk/�les/130_Nazory%20na%20za vedenie%20EURO%20na%20Slovensku%20februar2011.pdf. Názory na zavedenie meny euro na Slovensku, 26. 5. 2008, http://www.euromena.sk/aktuality/10185c, prieskum verejnej mienky agentúry FOCUS uskutočnený v dňoch 29. 4.–6. 5. 2008. Výberovú vzorku tvorilo 1021 respondentov, ktorí reprezentujú populáciu SR vo veku nad 18 rokov. Respondenti boli dopytovaní na ich názor na zavedenie spoločnej meny euro na Slovensku. http://ec.europa.eu/public_opinion/index_en.htm Aktualizácia Národného plánu zavedenia eura v Slovenskej republike na roky 2007–2009, http://www.rokovania.sk/Rokovanie.aspx/BodRok ovaniaDetail?idMaterial=7738. Národný plán zavedenia eura v Slovenskej republike, aktualizácia apríl 2008, http://www.nbs.sk/_img/Documents/_PUBLIK_NBS_EURO/ NP_SK_APRIL2008.pdf. Národný plán zavedenia eura v Slovenskej republike, http://www.rokovania.sk/Rokovanie.aspx/BodRokovaniaDetail?idMat erial=12124. 93
  • 92. 9 10 11 12 13 14 15 16 17 94 Vo štvrtok sa Igor Barát ujme funkcie splnomocnenca vlády SR pre zavedenie eura, Denník SME, 14. 2. 2007, http://ekonomika.sme.sk/c/ 3148011/vo-stvrtok-sa-igor-barat-ujme-funkcie-splnomocnenca-vlady -sr-pre-zavedenie-eura.html. http://www.euromena.sk/ Robert Fico mení názory na prijatie eura, Denník SME, 10. 4. 2006, http://www.sme.sk/c/2668927/robert-�co-meni-nazory-na-prijatie-eu ra.html. Fico chce, aby sa vláda zaviazala prijať euro v roku 2009, WebNoviny, 24. 7. 2006, http://www.�nance.sk/spravy/�nance/8106-�co-chce-abysa-vlada-zaviazala-prijat-euro-v-roku-2009. Názory na zavedenie meny euro na Slovensku, 15. 12. 2008, http://www.focus-research.sk/�les/93_Nazory%20na%20zavedenie% 20EURO%20na%20Slovensku%2011-2008.pdf. História našej meny od roku 1953 po dnešok, HNonline, 27. 6. 2003, http://hnonline.sk/c4-10025650-21400325-k00000_d. Koruna má pätnásť rokov, HNonline, 8. 2. 2008, http://hnonline.sk/2-22915270-k01000_d-09. http://www.nbs.sk/sk/euro/zavedenie-eura Prieskum: Pôžičku Grécku odmieta 60,5 % Slovákov, 27. 5. 2010, http://www.topky.sk/cl/10/734769/Prieskum-Pozicku-Grecku-odmiet a-60-5-Slovakov.
  • 93. ČESKÁ KORUNA A FLEXIBILNÍ KURZY V KRIZI OBSTÁLY MARTIN SLANÝ Měnový kurz je významnou ekonomickou veličinou. Rozhodnutí o tom, jaký režim měnového kurzu zvolit, je jedním z nejdůležitějších, jež může země v makroekonomické oblasti udělat. Měnový kurz je jednou z nejdůležitějších cen vůbec a přímo či zprostředkovaně ovlivňuje další ekonomické veličiny. Změny kurzu ovlivňují změny cenové hladiny, konkurenceschopnost domácího zboží, a tím rozsah exportu i importu a vnější rovnováhu příslušné země. To pak má vliv na ekonomický výkon. Ekonomická teorie rozlišuje dva základní typy režimů měnových kurzů – �xní (pevný) a �exibilní (volný). U obou se v praxi objevuje mnoho dílčích variant, které se zjednodušeně řečeno liší mírou zásahů centrální banky či vlády. Fixní kurz může mít podobu navázání domácí měny na měnu zahraniční (či na koš několika zahraničních měn), nejčastěji v rámci různě širokého �uktuačního pásma, přes režim tzv. měnového výboru (Currency Board) až po nejsilnější verzi – účast ve společné měnové unii. Je to právě měnová unie, která znamená absolutní zřeknutí se vlastního měnového kurzu. Obdobně může svou „čistou“ podobu získat i �exibilní kurz, když je plně ponechán tržním silám, či může jít o verzi, kdy je kurz ovlivňován zásahy centrální banky. Výhody jednoho či druhého měnového uspořádání představují v odborné literatuře nikdy nekončící spor. 95
  • 94. Euroamerická �nanční a ekonomická krize let 2008–2009 byla jedinečným experimentem, byť nechtěným, umožňujícím porovnat vývoj v zemích, které jí byly zasaženy ve stejnou či podobnou dobu, ale pohybovaly se v různých kurzových režimech.1 Následující text se snaží na příkladu zemí střední a východní Evropy doložit, že • vlastní měna a volný měnový kurz jim pomohly překonat krizi lépe než těm, které měly kurz �xní (či byly v eurozóně); • �xní měnový kurz přispěl k nárůstu makroekonomické nerovnováhy v letech rychlého růstu a dopad krize (zejména v pobaltských státech) prohloubil. RŮZNÉ MĚNOVÉ REŽIMY Debata o kurzových režimech v Evropě je mimořádně zajímavá proto, že v ní můžeme najít celou škálu jejich podob. Tabulka 1 podává přehled o tom, jak se kurzové režimy v posledních dvaceti letech měnily v zemích střední a východní Evropy. Česká republika má od roku 1997 režim volného měnového kurzu. Graf 1 ukazuje, jak se vyvíjel kurz české koruny vůči euru od roku 2004, tedy od našeho vstupu do EU. Jak je patrné, kurz měl před vznikem �nanční krize (za její počátek se obecně udává pád americké banky Lehman Brothers v září roku 2008) dlouhodobě apreciační trend, koruna posilovala. Zatímco v prvním čtvrtletí roku 2004 byl kurz české koruny 32,83 korun 96
  • 95. posuvné zavěšení (k USD a DEM/ECU ±7,5 %) pevný kurz (k SDR ±1 %) měnový výbor (k USD později k EUR) posuvné zavěšení (5 měn ±7 %, ±12,5 %, poté EUR a USD ±15 %) Maďarsko Lotyško Litva Polsko ERM II, měnový výbor řízený flexibilní kurz posuvné zavěšení (k DEM/EUR) flexibilní kurz ERM II ERM II eurozóna ERM II, měnový výbor ERM II (+/-1%) eurozóna eurozóna Zdroj: vlastní zpracování a aktualizace dle Becker a kol. (2010), Bakker a Gulde (2010) a ECB 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 řízený flexibilní kurz Slovinsko 1995 fixní kurz s oscilačním pásmem (k USD a DEM ±3 %, později až ±7 %) Slovensko Rumunsko flexibilní kurz měnový výbor (DEM/EUR) Estonsko fixní kurz s oscilačním pásmem (k EUR ±2,25 %, později řízený flexibilní kurz ±15 % fixní kurz s oscilačním pásmem (k USD a DEM ±7,5 %) ČR flexibilní kurz řízený flexibilní kurz měnový výbor (DEM/EUR) Bulharsko Tabulka 1: Režimy měnových kurzů ve střední a východní Evropě od roku 1995
  • 96. za euro, na konci druhého čtvrtletí roku 2008, tedy těsně před propuknutím �nanční krize, byl kurz historicky nejsilnější – na úrovni 23,89 korun za euro. Měnový kurz během čtyř a půl roku, kdy Česká republika dosahovala rychlého ekonomického růstu (průměrný růst reálného HDP činil v letech 2004–2008 +5,5 %), posílil o více jak 25 %. Na příchod euroamerické �nanční a ekonomické krize dokázala koruna pružně zareagovat. Od třetího čtvrtletí roku 2008 rychle depreciovala (znehodnotila se), což vyvrcholilo v prvním čtvrtletí roku 2009, kdy propad české ekonomiky dosáhl svého dna. Graf 1: Vývoj kurzu české koruny vůči euru v letech 2004–2012 Zdroj: Eurostat 98
  • 97. Podobný apreciační trend jako česká koruna zaznamenaly před vznikem �nanční krize i další země střední a východní Evropy, které měly režim �exibilních kurzů: Slovensko, Polsko a Rumunsko (částečně do poloviny roku 2007). Patrné je to z Grafu 2, který ukazuje vývoj slovenské koruny, polského zlotého a rumunského leu od roku 2004 do začátku krize (do třetího čtvrtletí 2008). Měnový kurz v prvním čtvrtletí roku 2004 je brán jako výchozí hodnota (=100), pohyb dolů značí posilování měny. Vývoj v těchto zemích potvrzuje, že ekonomický růst je spojen s posilováním domácí měny. Graf 2: Vývoj měn s �exibilním kurzovým režimem Zdroj: Eurostat 99
  • 98. U zemí využívajících �xní kurz – v Bulharsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku – zůstal měnový kurz de facto na své původní úrovni, zatímco u zemí s �exibilním kurzem oslabil o 25–30 %. ROZDÍLNÉ KURZOVÉ REŽIMY  ROZDÍLNÝ DOPAD KRIZE Pohled na kurzový vývoj a rozdělení zemí do dvou skupin byly důležité s ohledem na další analýzu. Obě skupiny zemí se lišily nejen zvoleným kurzovým režimem, ale i tím, jak silně na ně v letech 2008–2009 dolehla �nanční a ekonomická krize. Krize zasáhla všechny země Evropské unie. Ekonomika EU jako celku se v roce 2009 propadla o 4,5 % a jednotlivé členské státy zaznamenaly v tomto roce často historicky nejvyšší poklesy HDP. Rozdíly mezi zeměmi byly ale značné – od -17,7 % v Lotyšsku až po zmíněné Polsko +1,6 %.2 Je samozřejmě velmi obtížné učinit nějaké přímé porovnání, jelikož země se liší velikostí a strukturou ekonomiky, relativní důležitostí domácí a zahraniční poptávky, jsou různě citlivé na změny vnějšího prostředí (na vnější šoky), mají rozličná národní speci�ka atd. Z ekonomických dat nicméně vyplývá, že ty země střední a východní Evropy, které měly �xní měnový kurz (ať už byly součástí eurozóny, systému ERM II, nebo měly jiný druh �xního kurzu), zaznamenaly hlubší propad HDP a větší a déle trvající potíže na trhu práce než ty země, které využívaly �exibilní kurz. 100
  • 99. Tabulka 2 ukazuje, jak velký byl v zemích střední a východní Evropy pokles HDP, domácí poptávky a exportů (šedě jsou označeny země s �xním kurzem, bez barevné výplně země s �exibilním kurzovým režimem). Tři nejhorší výsledky zaznamenaly země s �xním měnovým kurzem. HDP v pobaltských státech a Bulharsku poklesl v průměru o 13 % (při započítání Slovenska o -11,4 %).3 Lepší výsledky zaznamenaly země s �exibilním měnovým kurzem. Pokles jejich HDP v roce 2009 činil v průměru -4,2 %, tedy o téměř 9, resp. 7 procentních bodů méně než v případě zemí s �xním kurzovým režimem. Všimněme si rovněž poklesu exportů. Všechny tři země s �exibilním kurzem (ČR, Polsko a Rumunsko) zaznamenaly nejmenší výpadky. Tabulka 2: Vývoj HDP, domácí poptávky a exportu v zemích střední a východní Evropy v roce 2009 (v %) HDP Domácí poptávka Export Lotyšsko -17,7 -26,9 -13,3 Litva -14,8 -25,2 -12,6 Estonsko -14,1 -21,9 -20,6 Rumunsko -6,6 -10,6 -10,2 Bulharsko -5,5 -12,7 -11,2 Slovensko -4,9 -7,7 -16,3 ČR -4,5 -5,4 -10,9 Polsko 1,6 -1,1 -6,8 Zdroj: Eurostat Poznámka: Šedě jsou země s �xním kurzem, bez barevné výplně země s �exibilním kurzem. 101
  • 100. KURZOVÉ REŽIMY A VNĚJŠÍ MAKROEKONOMICKÁ NEROVNOVÁHA Jak bylo řečeno výše, měnový kurz je klíčovým faktorem ovlivňujícím vnější rovnováhu (platební bilanci). Podíváme-li se na země, které zaznamenaly největší pokles produktu (tedy země s �xním kurzem), zjistíme, že to jsou tytéž země, které před krizí zaznamenaly i největší vnější nerovnováhu – největší de�city běžného účtu platební bilance. Dokládá to Graf 3, který pro zvolenou skupinu zemí dává do vztahu průměrný de�cit běžného účtu platební bilance vyjádřený v % HDP v letech Graf 3: Vztah mezi vnější nerovnováhou a poklesem HDP Zdroj: MMF, World Economic Outlook, vlastní výpočty Poznámka: Kroužky reprezentují země, které měly v letech 2004–2008 �xní kurz. 102
  • 101. 2004–2008 (na vodorovné ose) a pokles HDP v roce 2009 (na svislé ose). Země s vyšší vnější nerovnováhou před krizí měly i vyšší pokles produktu v době vrcholící krize v roce 2009. Obdobně argumentuje například Schambaugh (2013), který zkoumal deset zemí OECD s nadměrnou vnější nerovnováhou před začátkem krize (s de�city běžného účtu platební bilance vyššími než 10 % HDP). Šest z těchto zemí mělo některou z forem �xního kurzu, čtyři měly �exibilní kurzy. Zatímco žádná ze zemí s �xním kurzem během let 2008–2011 nerostla, v průměru měly kumulativně propad HDP o více jak 10 % oproti stavu před krizí, země s �exibilním kurzem dosáhly kladných hodnot růstu. Znehodnocení nominálního měnového kurzu pomohlo v krizi znehodnotit reálný měnový kurz4 v průměru o 4 %, zatímco reálný měnový kurz zemí s režimem �xního kurzu během zmíněného období zhodnotil v průměru o 3 %, a zhoršil tím jejich konkurenceschopnost. Otázkou je, jak (zejména) pobaltské země k tak vysokým nerovnováhám dospěly a zda jejich �xní kurz na tom měl svou vinu. Domnívám se, že to byl právě režim měnového kurzu, který oddělil země s vysokou vnější nerovnováhou od těch, které netrpěly vysokými de�city běžného účtu (Bakker a Gulde, 2010). Všechny země střední a východní Evropy zaznamenaly během let 2004–2008 vysoké přílivy zahraničního kapitálu. Z hlediska objemu byly nejvýznamnější přímé zahraniční investice. V rozsahu ostatních položek se ale od sebe země značně odlišovaly. Pobaltské státy zaznamenaly relativně největší podíly přílivu kapitálu v bankovním sektoru, v podobě bankovních půjček (vesměs výlučně ze zemí západní Evropy). Vysoký příliv 103
  • 102. kapitálu do bank stimuloval nárůst úvěrů domácímu sektoru. A byly to tyto země, které měly v poměru k HDP nejvyšší nárůst úvěrů. Naopak Česká republika či Slovensko patřily mezi země, které zaznamenaly nejmenší nárůst úvěrů (viz Graf 4). Graf 4: Nárůst úvěrů v zemích střední a východní Evropy (jako % HDP) Zdroj: Bakker a Gulde, 2010, str. 14 Vysoký nárůst úvěrů soukromému sektoru v zemích s �xním kurzem stimuloval domácí poptávku a ta růst HDP. Růst domácí poptávky znamenal vyšší poptávku po zahraničním zboží a vedl k růstu importů. Měnový kurz v pobaltských zemích a Bulharsku byl �xní, tyto země tedy nemohly nechat během vysokých přílivů zahraničního kapitálu své měny zhodnocovat. Konsek104
  • 103. vencí tohoto kurzového režimu bylo, že vysoké přílivy kapitálu byly doprovázeny vysokým nárůstem měnové zásoby a in�ace. Vyšší in�ace snižovala reálné úrokové sazby, což dále podporovalo poptávku po úvěrech. Masivní nárůst levných úvěrů rovněž zvýšil poptávku po nemovitostech, a vytvořil cenovou bublinu na trhu aktiv. V těchto zemích došlo i k výraznému zhoršení vnějšího dluhu a investiční pozice země. Hlavní příčinou silné ekonomické recese v Pobaltí byla kombinace vysokých přílivů kapitálu a �xního kurzu (Hansson a Randveer, 2013). Naopak u zemí s �exibilním kurzem zhodnocování měny pomohlo utáhnout měnové podmínky, udržet nízkou in�aci a reálné úrokové sazby relativně vysoko. Země s �exibilním kurzem měly nižší de�city běžného účtu platební bilance a menší propad konkurenceschopnosti. Flexibilní kurz byl určujícím faktorem, který tlumil vnější makroekonomickou nerovnováhu (Bakker a Gulde, 2010). KURZ JAKO NÁRAZNÍK Během roku 2008 došlo ve všech zemích střední a východní Evropy k poklesům přílivu kapitálu. Země s �xním kurzem byly zasaženy velmi silně. Odliv kapitálu a razantní pokles úvěrů soukromému sektoru způsobil propad domácí poptávky a cen nemovitostí. To vedlo k vysokým poklesům HDP (opět viz Tabulka 2). Významně poklesla i zahraniční poptávka. Jelikož měnový kurz byl nadále silný, nemohl kvůli za�xování znehodnotit, a tím zlevnit domácí zboží na zahraničních trzích. 105
  • 104. Naopak kvůli vysoké in�aci zhodnotil jejich reálný měnový kurz, zatímco u zemí s �exibilním kurzem došlo ke znehodnocení jejich měn, což tlumilo propad zahraniční poptávky. Jak v krizi zafungovala vlastní měna a �exibilní kurz, doložíme na příkladu České republiky, pro kterou je zahraniční poptávka obzvláště důležitá. Jsme příkladem malé otevřené ekonomiky. Podíl vývozů na HDP je u nás přes 80 %, což je vůbec jedna z nejvyšších hodnot na světě. Graf 5 ukazuje vývoj zahraničního odbodu v souvislosti s vývojem kurzu koruny vůči euru. Vývoz se snižoval již od počátku roku 2008 a tempo poklesu v druhé polovině roku zrychloval. České koruna však po vypuknutí �nanční krize razantně oslabila – během tří čtvrtletí téměř o 15 % –, což zlevnilo naše zboží v zahraničí. Propad exportu se zastavil a začal opět růst. Graf 5: Vývoj kurzu koruny vůči euru a český vývoz Zdroj: ČSÚ 106
  • 105. Komparace vývoje zahraničního obchodu s vybranými zeměmi – Polskem, Estonskem a Slovenskem – ukazuje, že vývoj s příchodem �nanční krize byl velmi podobný (Graf 6). Hloubka poklesu byla ale ovlivněna vývojem měnového kurzu. Například polská měna v roce 2009 výrazně a velmi prudce oslabila oproti roku předchozímu (nejvíce ze všech zkoumaných zemí) a pokles polského vývozu byl nejmenší. Obdobně v ČR kurzový vyrovnávací mechanismus platební bilance během krize zafungoval velmi dobře. Graf 6: Export ve vybraných zemí Zdroj: Eurostat, vlastní výpočty (stálé ceny, rok 2008 = 100) Zatímco před vypuknutím krize působilo posilování kurzu slovenské koruny na ekonomiku Slovenska stabilizačně, v roce 107
  • 106. 2009 již bylo Slovensko členem eurozóny, a tedy bez vlastního měnového kurzu (vůči eurozóně). Pokles jeho exportu byl hlubší. Totéž platí pro Estonsko, jehož propad exportu byl vůbec nejhlubší. Vliv měnového kurzu nelze samozřejmě odseparovat od vlivu odlišné struktury exportu (podíl dodávek pro automobilový průmysl, strojírenství atd.). Z Grafu 6 však vyplývá, že kurzový vývoj zahraniční obchod stabilizoval. K obdobnému závěru dochází i studie Polské národní banky. „Noví členové EU s �exibilní měnovým kurzem (ČR a Polsko – pozn. aut.) byly v relativně lepší situaci. Měnový kurz v těchto zemích reagoval na ekonomický pokles let 2008–2009 a jejich měny vůči euru výrazně znehodnotily. To dočasně snížilo jejich relativní ceny na mezinárodních trzích a zlepšilo obchodní bilanci.“ (Cieslik a kol., 2012, str. 29). VYSOKÁ NEZAMĚSTNANOST V ZEMÍCH S FIXNÍM KURZEM Země s �xním kurzem byly zasaženy nejen vyšším propadem HDP, ale také vyšší mírou nezaměstnanosti a zhoršením dalších charakteristik trhu práce (podíl dlouhodobě nezaměstnaných, mladých nezaměstnaných atd.). Tabulka 3 udává vývoj míry nezaměstnanosti v souboru osmi zkoumaných zemí. Země s �xním kurzem (s šedou výplní) dosahují podstatně vyšší míry nezaměstnanosti než země s kurzem �exibilním. 108
  • 107. Tabulka 3: Vývoj míry nezaměstnanosti v zemích střední a východní Evropy (v %) 2009 2010 2011 2012 Průměr 2009–2012 Lotyšsko 18,2 19,8 16,2 14,9 17,3 Litva 13,6 18,0 15,3 13,3 15,1 Estonsko 13,8 16,9 12,5 10,2 13,4 Slovensko 12,1 14,5 13,7 14,0 13,6 Bulharsko 6,8 10,3 11,3 12,3 10,2 Polsko 8,1 9,7 9,7 10,1 9,4 Rumunsko 6,9 7,3 7,4 7,0 7,2 ČR 6,7 7,3 6,7 7,0 6,9 Zdroj: Eurostat Poznámka: Šedě jsou země s �xním kurzem, bez barevné výplně země s �exibilním kurzem. Jednoduchý, nevážený průměr. Zastavme se u Slovenska, které v době vrcholící krize – na počátku roku 2009 – vstoupilo do eurozóny a již nemohlo těžit z pohybů svého nominálního měnového kurzu. Slovensko navzdory solidnímu ekonomickému růstu v posledních dvou letech zaznamenalo výrazné zvýšení nezaměstnanosti. Zaměstnanost oproti stavu před krizí na Slovensku poklesla mnohem více než třeba právě u nás (viz Graf 7, rok 2008 = 100). Stejně tak dlouhodobě nezaměstnaní tvoří na Slovensku přibližně 10 % ekonomicky aktivního obyvatelstva, což je jedna z nejvyšších hodnot v EU vůbec a dvojnásobek toho co v ČR. 109
  • 108. Graf 7: Pokles zaměstnanosti (rok 2008 = 100) Zdroj: Eurostat ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Režim měnového kurzu sehrál v zemích střední a východní Evropy během euroamerické �nanční a ekonomické krize klíčovou roli. Měl rozhodující vliv na to, jak se daná země vypořádala s přílivy kapitálu. Fixní měnový kurz (jehož extrémní verzí je i společná měna euro) byl destabilizujícím faktorem, který přispěl k růstu (nejen vnější) makroekonomické nerovnováhy. Země s vyšší nerovnováhou před krizí, zejména pobaltské země a Bulharsko, byly zasaženy krizí podstatně silněji než země s volným měnovým kurzem. U zemí s �xním kurzem vedla neschopnost zvýšit reálné úrokové sazby nebo zhodnotit 110
  • 109. domácí měnu k in�ačním tlakům, růstu mezd a ztrátě konkurenceschopnosti. Volný měnový kurz zafungoval dobře i jako tlumící faktor dopadu krize. Vlastní měna České republice či Polsku pomohla utlumit propad vnější poptávky a stimulovat export. V zemích, kde byl �xní měnový kurz, se negativní efekt krize přelil zejména do trhu práce. Vývoj během euroamerické krize ukázal životaschopnost a výhody české koruny, která nedávno oslavila dvacet let své existence,5 a obecně �exibilních kurzů a vlastní měny. Česká koruna během krize prokázala, že má vysokou důvěru obyvatel, zapůsobila během krize jako tlumící faktor a nárazník. Česká ekonomika díky vlastnímu kurzu nebyla postižena ani částečnou vnitřní devalvací a problémy na trhu práce jsou relativně menší než jinde. Význam koruny (respektive snižování významu eura) rostl i s tím, jak během krize započal proces poklesu podílu obchodu se zeměmi eurozóny. Česká koruna svou roli plní dobře a není žádný důvod, proč by ji mělo nahradit euro. Role �exibilního měnového kurzu může být navíc o to významnější, nacházíme-li se v situaci, kdy je operativnost �skální politiky malá či omezená, a/nebo při omezené úrokové účinnosti měnové politiky pracující s nulovými úrokovými sazbami. 111
  • 110. POUŽITÁ LITERATURA Bakker, B. B. a Gulde, A. M.: �e Credit Boom in the EU New Member States: Bad Luck or Bad Policies? Working Paper 10/130, IMF 2010. Becker, T. a kol.: Whither Growth in Central and Eastern Europe? Bruegel, Brusel 2010. Cieslik a kol.: Consequences of the euro adoption by Central and Eastern European countries for their trade �ows, Working paper 118, Nation Bank of Poland, 2012. Eurostat: Statistic Database, červenec 2013. Fidrmuc, J. a kol.: Slovakia: A Catching Up Area Member in and out of the Crisis, Working paper 1019, OECD 2013. Hansson, A. a Randveer, M.: Economic Adjustment in the Baltic Countries. Working Paper 1/2013, Eesti Bank 2013. IMF: World Economic Outlook, duben 2013. Shambaugh, J. C.: Rethinking Exchange Rate Arrangements after the Crisis. IMF Paper, duben 2013. POZNÁMKY: 1 2 3 4 5 O vlivu �nanční krize na euro pojednává publikace Autoři CEPu o euru, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2010. Polsko bylo jedinou zemí EU, kde HDP v roce 2009 neklesl do záporných hodnot, zaznamenalo „jen“ pokles růstu. Slovensko vstoupilo do eurozóny v průběhu krize – 1. ledna 2009. Reálný měnový kurz R se de�nuje jako podíl domácí a zahraniční cenové hladiny, přičemž zahraniční cenová hladina je převedena na jednotky domácí měny přes stávající nominální měnový kurz: R = Pd /( ε*Pz ), kde ε je nominální měnový kurz Pd značí domácí a Pz zahraniční cenovou hladinu. Viz sborník Dvacet let české měny, Institut Václava Klause, Praha 2013. 112
  • 111. JE STABILITA NA ROZBOUŘENÉM MOŘI ŽÁDOUCÍ? MIROSLAV CVRČEK Diskuzím o přijetí či nepřijetí eura často dominují nejpodivnější paralely, často z námořního prostředí. Eurozóna má být bezpečným přístavem na rozbouřeném moři, palubou, na které stejně chtě nechtě už jsme (a měli bychom se podle toho chovat), hlavním proudem, kterého je třeba se držet. Všechny tyto paralely se více či méně opírají o argumentaci stability. Stabilita, Listopad 1999, Evropský bankovní kongres, Mario Monti, evropský komisař pro hospodářskou soutěž: „K 1. lednu 1999 byla zavedena jednotná měna v jedenácti členských zemích, což vytváří velkou oblast ekonomické stability, která je nezbytná pro investice a růst.“ to je klíčové slovo. V souvislosti s eurozónou se opakuje od jejího vzniku stále dokola až do dnešních dnů, kdykoliv potřebuje někdo argumentovat ve prospěch záchranných balíků, vstupu své země či prostě k odvrácení pochybností o úspěchu společné měny. Avšak stabilita sama nabízí při hodnocení eurozóny mnohem plastičtější obraz i více vodítek pro posuzování, zda je dnes euro pro Českou republiku vhodné. Euro má řadu nesporných výhod. Jsou velmi dobře viditelné, a zřejmě proto pro řadu lidí zásadní. Naprosto jednoznačné je to při cestování ze státu do státu. Odpadá nutnost výměny 113
  • 112. bankovek i střádání nevyměnitelných mincí, odpadá sledování nejvýhodnějšího kurzu. Tenhle druh stability se nám líbí. I když ani to už není takový problém – hotovost se dá na místě vybrat z bankomatu a většinou stejně můžete platit kartou. Přesto tady převažuje bene�t v podobě pohodlí. Neměnností kurzu, tedy jeho stabilitou, argumentují často i podnikatelé obchodující s cizinou. Také pro ně je hlídání a předvídání vývoje kurzu koruny jakýmsi nákladem navíc a, jak sami říkají, rizikem, tedy kurzovým rizikem. Ovšem každá mince má líc i rub, i ta evropská. A stejně je to se stabilitou. Našim exportérům se nelíbilo dlouhodobé posilování koruny, které pro zahraničí zdražovalo jejich výrobky, čímž se stávali méně konkurenceschopnými. Jenže v jisté fázi krize nabrala koruna opačný směr a během jejího oslabování požadavky na rychlé přijetí eura z podnikatelského sektoru nápadně zeslábly. Druhou stranou téže mince může být i dovoz. Dokola opakovaná fráze o velmi exportní ekonomice opomíjí fakt, že Česko je rovněž velice „importní“ ekonomikou. Jakýkoliv výkyv kurzu koruny tedy do určité míry kompenzuje sám sebe: Leden 2001, Hospodářské noviny, článek „Řecko na členství v eurozóně rozhodně vydělá“: „Co Řecko bezprostředně na svém členství v eurozóně získá? Především je to prostředí makroekonomické stability a užívání eura. To zemi zbavuje rizika směnného kursu jeho měnové jednotky, drachmy, a její devalvace. V minulém čtvrtstoletí byla tato měna často znehodnocována.“ silnější koruna = dražší vývoz, ale levnější dovoz; slabší koruna = dražší dovoz, ale levnější vývoz. Tady se otevírá velké téma 114
  • 113. žádoucí a nežádoucí stability, které tu probereme v několika částech. Avšak předtím uveďme ještě jednu námořní paralelu. Je stabilita na rozbouřeném moři vůbec žádoucí? Pokud stabilizujete loď v určité výši na rozbouřeném moři, nedočkáte se ničeho jiného než potopení. Je to volnost pohybu, co loď chrání Únor 2001, Finský kulturní institut ve Stockholmu, Sirkka Hämäläinen, bývalá guvernérka �nské centrální banky, v té době členka rady ECB: „…institucionální uspořádání uvnitř Evropské unie se zaměřuje na zajištění toho, aby na stabilitu orientované politiky byly sledovány i v budoucnu. To platí zejména v případě Evropské centrální banky.“ od zaplavení. Samozřejmě ani volnost pohybu neznamená záruku bezpečí. Přesto tu v mnoha ohledech dochází ke střetu �exibility a stability, tedy aspoň té stability, jak je myšlena při hájení eurozóny. STABILITA PŘI ÚTOKU SPEKULANTŮ „Hlavním argumentem pro euro je, že euro je kromě amerického dolaru a možná japonského jenu měnou, na kterou spekulanti nedokážou úspěšně zaútočit,“ řekl v dubnu, pár týdnů po nástupu do funkce, prezident Miloš Zeman ve Vídni podnikatelům s tím, že by Česko mohlo přijmout euro do pěti let. Národní měny, jakou je i česká koruna, jsou podle něj vystaveny riziku útoku spekulantů. „Soros se stal milionářem právě po těchto spekulacích,“ dodal Zeman a sám zaujal postoj k tomu, 115
  • 114. co je v takovém případě stabilita: „Každý, kdo říká, že národní měna je faktorem stability, nechápe, že je vcelku možné, že se může objevit nový Soros. V takové situaci bude měna zničena,“ řekl. Není to pozice jenom prezidenta Zemana. Citace z jeho projevu však velmi dobře charakterizují a shrnují celou paletu argumentací řady lidí, včetně připomenutí nejslavnějšího útoku na měnu, kterou provedl George Soros na britskou libru v roce 1992. Zeman a spol. v zásadě varují před možností, kdy investor či skupina investorů má k dispozici tak velké množství peněz, že je schopna výrazně pohnout kurzem měny a následně na tom vydělat. Stejně jako Zeman však i další zapomínají na další důležitý předpoklad, který v britském případě sehrál klíčovou roli. Je proto užitečné si celý případ Sorosova útoku připomenout. Psal se rok 1992, bylo tedy stále ještě relativně krátce po revolucích ve střední a východní Evropě, bylo to období usilovného propojování znovusjednoceného Německa. Mix všech Březen 2002, Varšava, Tommaso Padoa-Schioppa, člen rady ECB: „Euro je veřejným statkem, který přinese mnoho výhod pro přistupující země. Eliminuje kurzová rizika, povede k nižším úrokovým sazbám a přispěje k nízké inflaci a měnové stabilitě. Z tohoto pohledu je pochopitelné, že přistupující země dychtí po tom přijmout euro co nejdříve.“ těchto událostí nutně musel vést k jisté nestabilitě, k hledání nových rovnováh. Navzdory tomu se země západní Evropy pokoušely o jakýsi pilotní projekt eura, Evropský mechanismus 116
  • 115. směnných kurzů (ERM), v němž byly národní měny vůči sobě navzájem za�xovány. Fixní kurzy držely státy navzdory faktu, že ekonomický vývoj byl v různých zemích znatelně odlišný. Ekonomické potíže Květen 2002, Kalifornská univerzita, Robert Mundell, nositel Nobelovy ceny za ekonomii: „Jejich nová měna je druhá největší na světě v kontrastu s předchozími malými lokálními měnami. Zafixování směnných kurzů, jak to udělali v roce 1998, a přijetí eura v roce 1999 eliminovalo spekulativní pohyby kapitálu. Před deseti lety měly Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko kvůli spekulacím vysoké úrokové míry. Nyní jsou stabilní.“ měly mimo jiné Itálie a Británie. A právě na tyto země George Soros se svými společníky cílil svůj útok. Spekulovali na to, že libra a lira musí oslabit vůči německé marce (kdyby kurzy byly volné, dávno by k tomu z logiky stavu ekonomik došlo, navíc Itálie byla devalvacemi liry proslulá). Nemá smysl zde sáhodlouze popisovat celý proces. Soros si zkrátka půjčoval libry, které obratem prodával za nadhodnocený kurz libry tak dlouho, dokud britská centrální banka vydávající ohromné množství rezerv na udržení kurzu nekapitulovala. Británie pak oznámila opuštění ERM a tato událost se od té doby bere za základ britské skepse vůči společné měně. Sorosův útok velmi výrazně přispěl k tomu, že Velká Británie nakonec do eurozóny nevstoupila. Byl to tedy útok spekulantů, který odradil zemi od účasti na „stabilitě“ jednotné měny, nikoliv naopak, jak Sorosův útok používá v argumentaci prezident Zeman a další. 117
  • 116. Také koruna již poznala spekulativní útok. Odehrál se roku 1997, stejně jako v případě Británie v roce 1992. Česko tehdy stále ještě mělo �xní kurz, přestože za situace postupující liberalizace potřebovala spíše kurz plovoucí, stanovovaný silami trhu. Fixace kurzu či deklarovaná nebo očekávaná snaha udržet stabilitu, tedy alespoň přibližně nějaký konkrétní kurz národní měny, je podmínkou pro provedení útoku Sorosova typu. Je podmínkou proto, že je zároveň hlavní motivací pro spekulanty. Jsou to náklady na udržení �xního kurzu dané země (centrální Říjen 2004, Amsterodam, Joaquín Almunia, evropský komisař pro hospodářské a měnové záležitosti: „Obecně [ekonomická a měnová unie] přináší makroekonomickou stabilitu, ale ještě nepřinesla ekonomickou dynamiku.“ banky), které nakonec končí spekulantům v kapse, jak se to stalo na Zemanem zmíněném příkladu Velké Británie. Volně plovoucí (nestabilní, ale �exibilní) kurz spekulanty příliš nezajímá. Zeman má však přesto do určité míry pravdu. Dnes, kdy existuje euro, nelze sázet stejným způsobem na jednu měnu proti druhé v rámci společné měnové dohody, existuje jen jedna. Útok typu Británie 1992 není možný. Respektive je možný pouze u přistupujících zemí, které stále mají národní měny, ale zároveň se chystají na přijetí eura a mají za�xovaný kurz. Dlouhou dobu to byly pobaltské země, těsně před krizí to bylo Slovensko, ještě předtím Slovinsko. To jsou země, kde bylo 118
  • 117. možné útok po dobu dvou let provést. A bude to možné, kdykoliv bude v režimu ERM II další země ucházející se o vstup do eurozóny, tedy i Česko, pokud dojde na přání prezidenta Zemana a dalších. V určitém ohledu se dá říct, že dvouleté období �xace kurzu, které žádá eurozóna před vstupem nové země, si bere z obou stavů – národní měna a společná měna – to nejhorší. STABILITA A ÚROKY Z VLÁDNÍCH DLUHŮ Jestliže po vstupu do eurozóny se již není možné stát obětí útoku, který se odehrál na libru, neznamená to, že je vše vyřešeno. Když si postavíte dům s betonovou podlahou ve sklepě blízko potoka, který se občas vzedme, můžete očekávat, že vám podlaha popraská. Stejně tak když zabetonujete (stabilizujete) jeden kanál (měnový kurz) vyrovnávání mezi různými prostředími, ekonomikami, pak můžete čekat, že to „zapraská“ někde jinde. Zcela speci�ckým příkladem zapraskání jsou úrokové míry, zejména pak sazby úroků, za které si půjčují vlády jednotlivých Březen 2006, Slovinsko, Joaquín Almunia, evropský komisař pro hospodářské a měnové záležitosti: „Jedním z hlavních úspěchů eura je makroekonomická stabilita, kterou euro Evropě přineslo.“ zemí eurozóny. Také stabilitu úroků doprovázenou jejich poklesem, a tedy poklesem nákladů na dluhy, které státy hromadí, 119
  • 118. si politici několik let pochvalovali. Měla to být jedna z hlavních výhod společné měny – úspora z nízkých nákladů na �nancování vládních dluhů. A také to tak téměř jednu dekádu fungovalo. Z velkých rozdílů, kdy Němci platili na úrocích nejméně a Řekové zpravidla nejvíce, se staly rozdíly nepatrné. Na odiv Červenec 2007, Jean-Claude Trichet, šéf ECB: „1. ledna 2008 se euro stane měnou Kypru (…) Toto je krok, který přímo navazuje na vstup země do EU v roce 2004, jenž přinesl stabilitu a trvalé příležitosti pro tento ostrov.“ dávaná stabilita velké měnové oblasti vyvolala dojem, že jedna měna znamená jedno riziko. Jako by na této hladině nikdy nemohlo dojít k rozvlnění. Jestliže ovšem předpokládáme (prakticky) stejnou míru rizika tam, kde je riziko značně různé, pak nemůžeme dojít ke správným závěrům; cost-bene�t analýza vede k zavádějícím výsledkům. Takovým výsledkem byly třeba nákupy řeckých dluhopisů, které investoři nakonec museli z velké části odepsat kvůli opakovanému bankrotu země (schovanému pod různé jiné názvy). Jakmile se na scénu vrátily pochyby o tom, že všechny země eura jsou na tom stejně, vrátily se i vlny na dosud klidnou a stabilizovanou hladinu úroků z dluhů. Bouře přišla s novými údaji o řeckém rozpočtovém de�citu, který se poněkud nestabilně znásoboval v průběhu jediného roku. To byl konec oslavované stability úroků – s Řeckem, s postupující krizí a dluhy šly nahoru i úroky Portugalska, Irska či Itálie. 120
  • 119. Neznamená to samozřejmě, že by země mimo euro zůstaly ušetřeny, vůbec ne. Platí ale, že rozhodující jsou jiné věci než společná měna. Ukazuje to i příklad České republiky, kde se úroky z vládního dluhu dostaly pod průměr úroků zemí eurozóny. Stačilo mít menší schodky veřejných �nancí. Ty se ukázaly být pro stabilitu mnohem zásadnější než společná měna. Česko by si proto mělo dát velký pozor na výzvy k utrácení pod záminkou podpory ekonomického růstu. Tak to dělalo Řecko během minulého desetiletí, skutečně dosahovalo jednoho z nejvyšších růstů HDP v eurozóně, mělo to ovšem i své velké ale, za které teď Řekové tvrdě platí. STABILITA A ÚROKOVÉ SAZBY ECB Praskání v podpalubí eurozóny měly na svědomí i jiné úrokové sazby. Ty, které pro celou eurozónu nastavuje ve Frankfurtu Evropská centrální banka (ECB). Že do vzniku eurozóny měly jednotlivé státy různé úrokové míry, mělo své důvody. Vytvořením měnové unie s jednou měnou tyto důvody nezmizely, Květen 2008, Ivan Šramko, guvernér Národní banky Slovenska: „Podle všech dostupných analýz a informací přinese euro stabilitu a přispěje k další akceleraci ekonomického růstu.“ pouze ztratily jednu možnost, jak se projevit a jak vyrovnat rozdíly mezi zeměmi. Tady se musím k něčemu přiznat. Nepatřím mezi zastánce existence centrálních bank. Ani nadnárodních, jako je ECB, 121
  • 120. ani podivně soukromě vlastněných jako americký Fed, ani těch národních. Centrální banky z podstaty působí jako prvek centrálního plánování. Třeba tím, že určují úrokové sazby, které výrazně ovlivňují výsledné sazby na trhu. Jakékoliv centrální plánování znemožňuje nebo aspoň komplikuje stanovení Prosinec 2008, Christine Lagarde, ministryně �nancí Francie: „Po deseti letech [euro] v pravdě vytvořilo zónu bezpečí a stability (…) Z těchto důvodů euro ve skutečnosti prokázalo mylnost některých předpovědí vyřčených proti němu před deseti lety.“ „správné“, tedy tržní ceny, a tím vytváří nerovnováhy. Stejné je to s cenami půjček (či vkladů), tedy s úrokovými sazbami. Do různých částí země či částí měnových uskupení se hodí jiná úroková sazba. Bylo by nejefektivnější, kdyby si ji všude stanovil trh. Centrální banky do toho ale vstupují. Velikost rozdílu mezi stanovenou sazbou centrální banky a hypotetickou tržní sazbou v dané lokalitě je tím vyšší, čím větší rozdíly v ekonomice spadající do gesce jedné centrální banky jsou. Proto to u nás nevadí tolik jako v eurozóně, kde jsou rozdíly ve srovnání se středně velkým evropským státem obrovské. Navzdory tomu, že ekonomická teorie jasně ukazuje rizika důsledků politiky jednotné centrální sazby, byla stabilita úrokových sazeb i v tomto případě oslavována a rizika opomíjena. Schéma působení špatných (netržních) úrokových sazeb je známé. Tam, kde je sazba uměle podhodnocena (typicky to bylo Irsko) se jako rentabilní ukazují investice, které by při tržní úrokové sazbě rentabilní nebyly. Více takto vzniklých investičních 122
  • 121. příležitostí láká více investorů, a vzniká tak více projektů, které je po splasknutí bubliny třeba odbourat. Eurozóna v tomto případě přímo vytváří nestabilitu, tedy prudký růst v jedné oblasti a o to větší následný pokles. Typickými příklady tohoto jevu jsou Irsko a Španělsko. STABILITA JAKO OFICIÁLNÍ POLITIKA Řečeno se sirem Humphreyem Apllebym ze slavného seriálu Jistě, pane ministře/premiére, „s problémem je nejlepší vypořádat se rovnou v názvu a nezatěžovat jím praktickou politiku“. Podle tohoto návodu vznikl Pakt stability a růstu (slovo stabilita v názvu), který si o�ciálně dával za cíl preventivně znemožnit příliš velké vládní zadlužování států v eurozóně, a tím eliminovat či aspoň omezit tlaky na eurozónu v podobě problémů zadlužováním způsobených. To spolu s vynucováním pod hrozbou vysokých pokut mělo zajistit stabilitu. Nemá smysl zde podrobně popisovat proces krachu tohoto předsevzetí, zná jej každý. Jakmile se do rozporu s limity staProsinec 2008, Otmar Issing, bývalý člen rady ECB: „Euro je stabilní měnou, inflační očekávání byla pod kontrolou od samého začátku.“ novenými v paktu dostaly dvě největší země, pokutování bylo smeteno ze stolu. Krom toho snaha o stabilitu vykazovaných čísel vedla v řadě zemí spíše k větší statistické kreativitě. 123
  • 122. Eurozónou proklamovaná politika stability vyústila v několik dalších použití slova „stabilita“ v názvu: Evropský nástroj �nanční stability (EFSF), Evropský mechanismus �nanční stabilizace (EFSM) a konečně Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Jsou to nejrůznějšími metodami vršené balíky peněz určené na záchranu (stabilizaci) předlužených zemí, případně bank. I u těchto stabilizačních balíčků jde ale o kon�ikt s �exibilitou. V případě Řecka to bylo nejviditelnější. Skoro čtvrt bilionu eurozónou či Mezinárodním měnovým fondem poslaných peněz skončilo většinou v (často zahraničních) bankách vlastnících řecké státní dluhopisy. Užitečný šok, který by plynul z oslabení národní měny a rychlého získání konkurenceLeden 2009, Le Figaro Magazine, Jean-Claude Trichet, šéf ECB: „Euro je evidentně výhodou pro ty demokracie, které si zvolily je přijmout. Prokázalo svou stabilitu, svou odolnost proti šokům a svou pevnost tváří v tvář finančním a ekonomickým turbulencím. Během posledních deseti let jsme čelili mnoha testům: prasknutí internetové bubliny, asijské krizi, ropnému šoku… V těchto deseti letech bylo euro klíčovým faktorem v dosažení jednotného evropského trhu a poskytovalo štít proti mezinárodním otřesům. schopnosti, není kvůli zarytému setrvávání v eurozóně možný, ekonomika se tak ponořila do hluboké a trvalé recese. Jakási nominální stabilita ve smyslu zabránění šoku z opuštění eurozóny byla nadřazena možnosti rychle přizpůsobit hospodářství situaci. V zápase s obřím veřejným dluhem výrazněji pomohlo až jeho značné odepsání. Ani teď však není jasné, zda to bude 124
  • 123. stačit – zda se řecká loďka nedostane pod hladinu či zda ji nespláchne další vlna, tentokrát z Kypru. Není ani jasné, zda úspory vydrží obyvatelstvo, často stávkující. Zajímavostí je, že doporučení vnitřní devalvace, tedy znatelného snížení cenové hladiny a restrukturalizace ekonomiky, Duben 2009, penize.cz, Ľudovít Ódor, člen bankovní rady Národní banky Slovenska: „Euro nám přináší stabilitu. V dlouhodobém horizontu je to další konkurenční výhoda, zatímco v kratším období nás nová měna ochránila před bankovními a tržními turbulencemi.“ se částečně uskutečňuje, ovšem v poněkud nešťastném odvětví. Dramaticky totiž roste počet žen i mužů, kteří se začali živit prostitucí. A zároveň cena těla velmi výrazně poklesla. Podle reportáže New York Times až na 10 eur, jistá mladá žena nabízela sex dokonce za pět eur. S trochou cynismu se dá říct, že taková je cena práce bez příplatků za včasný příchod do práce či za znalost práce s počítačem. STABILITA A OBCHOD V normálním světě nemůže mít žádná země dlouhodobě de�cit v bilanci zboží a služeb. Může ho mít roky, ale nakonec musí něco nabídnout, aby získala měny cizích států a měla čím platit dovoz (pokud tedy poněkud připerverznělý světový měnový systém nedává jedné měně výsadní postavení). Ve světě volně plovoucích měnových kurzů se to děje oslabením měny – vývoz se tím stává pro zemi snazší (levnější), dovoz obtížnější (dražší). 125
  • 124. Občas tržní oslabení nějak �xované měny nahrazoval administrativní zásah centrální banky, tedy devalvace. Tak či onak, obchod se pohybem kurzu dostával do rovnováhy – průběžně nebo skokově se stabilizoval. Tato stabilizace v oblasti s jednou měnou popsaným způsobem fungovat nemůže. Mohla by fungovat jinak, dokonce i lépe, ovšem za podmínky, že by vlády nechaly tržní hospodářství bez různých zásahů. V takovém případě by se peníze, dejme tomu eura, stěhovaly ze zemí s obchodním de�citem do zemí s obchodním přebytkem. Menší množství peněz v zemích s de�citem by tlačilo dolů ceny včetně mezd. Mělo by to stejný efekt jako oslabení měny, tedy nižší ceny vůči zahraničí, a tím zatraktivnění zboží a narovnání obchodu. Ani tato stabilizace však v eurozóně z politických důvodů nefunguje. Přednost dostává jiný druh stability. Eurozóna Červenec 2011, Guy Verhofstadt, šéf Aliance liberálů a demokratů pro Evropu v Evropském parlamentu: „I po začátku finanční krize v roce 2008 euro přineslo stabilitu a bezpečí. Vážně pochybuji, že by Evropa bez společné měny byla schopna přestát ekonomickou bouři následovanou kolapsem Lehman Brothers. Evropská unie bez jednotné měny by musela čelit lavině měnových devalvací a depreciací. (…) Evropská unie bez eura by upadla zpátky do situace, ve které získává navrch protekcionismus, jak se to stalo po první světové válce. To by uvrhlo Evropu do dlouhého období ekonomické stagnace.“ zajišťuje �nancování obchodních de�citů prostřednictvím TARGET2, zúčtovacího systému měnové unie. Tento systém umožnil Řecku být dlouhou dobu v obchodním de�citu 126
  • 125. a Německu zároveň být dlouhodobě v přebytku. Když Řek nakupuje německé zboží, zaplatí sice skrze banku, ta odešle zprávu o transakci národní centrální bance a ta ECB, stejnou Prosinec 2012, Andris Vilks, ministr �nancí Lotyška: „Především to znamená stabilitu. [Euro] odstraní veškeré spekulace o devalvaci měny.“ informaci obdrží od Bundesbanky. Přesto ale likvidita z Řecka nemizí – ECB zaznamená jakýsi speci�cký druh pohledávky u německé centrální banky a dluhu u banky řecké. A tak zatímco pohledávky německé Bundesbanky za ECB loni překonaly 700 miliard eur, centrální banky jižních států naopak skoro bilion Evropské centrální bance dlužily. Prakticky po celou dobu existence eura se tato nerovnováha prohlubovala, docházelo k čím dál větší destabilizaci systému. Všichni se shodují, že jen díky tomu je zatím možné, že Řecko stále dováží a Německo či Finsko má v eurozóně komu prodávat. Názory ekonomů na možné důsledky této nestability se však různí. Jedni před systémem TARGET2 varují s tím, že k vypořádání jednou bude muset dojít, což by pro země jako Řecko znamenalo další dluhy (a případné odepsání tohoto dluhu by pro změnu poškodilo země jako Německo). Druhá skupina ekonomů naopak říká, že ve světě papírových peněz je to vlastně jedno – když na to dojde, peníze se natisknou. Ani jedna varianta ale nenaznačuje skutečnou stabilitu tohoto systému. 127
  • 126. STABILITA DO ČESKA? Z českého pohledu hrají všechny tyto pokusy o stabilitu velkou roli při posuzování o vstupu do eurozóny. Možnosti útoku spekulantů by koruna byla vystavena během fáze ERM II, úroková politika ECB by se jistě neřídila potřebou Česka, byť by se zřejmě příliš nelišily od potřeb Německa. Na druhou stranu už nyní má německá centrální banka s politikou ECB problémy a otevřeně ji kritizuje. Značnou nestabilitu pak do kalkulací přínosů a nákladů vstupu do eurozóny vnášejí stabilizační balíčky. Je totiž nejasné, na kolik se vyšplhají náklady členů eurozóny, tedy peníze, které nakonec jednotlivé státy budou muset skutečně zaplatit. 128
  • 127. PŘÍLOHY CENA ZA ÚČAST V HLAVNÍM PROUDU EU? 300 MILIARD KORUN! HYNEK FAJMON Tak nám dnes pan prezident Zeman vyvěsil na Hradě vlajku EU a slíbil, že přivede Českou republiku do „hlavního proudu“ a „tvrdého unijního jádra“. Pominu skutečnost, že vlajka a hymna EU nakonec nebyly vloženy do Lisabonské smlouvy, a tak se jedná o právně nezávazné symboly, které Česká republika není povinna nijak prezentovat. To, že pan prezident vlajku EU servilně vyvěšuje na Hradě, který je symbolem českého státu, je špatnou zprávou. Podívejme se ale spíše na to, co se skrývá za vzletnými slovy o „hlavním proudu“ a „tvrdém unijním jádru“. „Tvrdé jádro“ a „hlavní proud“ označovaly před více než pětadvaceti lety západoevropské státy, které byly ekonomicky velmi úspěšné; s nízkou nezaměstnaností, rychlým hospodářským růstem a obrovskou schopností exportu. To dnes ale již neplatí. V současnosti jsou „tvrdé jádro“ a „hlavní proud“ synonymem pro ty státy, které mají euro a zároveň velké problémy tvořené vysokou nezaměstnaností, nulovým hospodářským růstem, krachujícími bankami a krachujícími veřejnými �nancemi. Tam nás chce pan prezident zavést? Česká republika má oproti „tvrdému jádru“ jednu obrovskou výhodu. Je jí koruna, samostatná a funkční měna, ve kte129
  • 128. rou má důvěru naprostá většina české veřejnosti. Pan prezident dnešním vyvěšením evropské vlajky na Hradě a oznámením, že hodlá směřovat do „tvrdého jádra“, české veřejnosti sdělil, že hodlá českou korunu zlikvidovat a zavést u nás jako platidlo euro. Zároveň podepsal tzv. euroval neboli ESM, což je instrument, který umožňuje, aby ty státy, které dosud nezbankrotovaly, posílaly své peníze na záchranu těch, které již zbankrotovaly. Česká republika svými penězi jiné státy EU – až na relativně malé, výjimečné případy – „zachraňovat“ nemusí. Přijetím politiky směřování do „tvrdého jádra“ se tato situace zásadně změní. Přijetí eura, jež si pan prezident očividně přeje, bude pro Českou republiku, která je mnohem méně zadlužená než eurozóna, znamenat převzetí závazků ve výši 300 mld. Kč. Tyto peníze již byly vyplaceny z evropských záchranných mechanismů v rámci eurozóny. A když budeme přijímat euro (vstupovat do „tvrdého jádra“), budeme muset tyto závazky zaplatit. Přičemž daná cena zdaleka nemusí být konečná, protože zbankrotovat může ještě několik dalších států, a výsledná částka tedy může vzrůst. Já si přijetí takových závazků nepřeji, a proto podporuji konání referenda o přijetí eura v České republice, v němž budu hlasovat proti přijetí společné evropské měny. Text vyšel 3. dubna 2013 na autorově blogu (fajmon.blog.idnes.cz). Redakčně upraveno. 130
  • 129. JAK EU A JEJÍ ČLENSKÉ STÁTY POMÁHAJÍ KRACHUJÍCÍM ZEMÍM EUROZÓNY Stručný průvodce světem desítek miliard eur EU poskytuje �nanční pomoc svým členským státům (1) prostřednictvím Evropského fondu �nanční stability (dále EFSF) a Evropského stabilizačního mechanismu (dále ESM), které jsou k dispozici pouze členům eurozóny (z jejich vlastních prostředků na základě svého stanoveného podílu), (2) prostřednictvím Evropského mechanismu �nanční stability (EFSM), který je k dispozici všem členským státům, a (3) prostřednictvím programu Balance of Payments Assistance (dále BoP), který je k dispozici nečlenům eurozóny. EU pomoc neposkytuje ze svého rozpočtu. Pro EFSM a BoP si prostředky obstarává formou půjček na kapitálovém trhu nebo od �nančních institucí. Půjčky z těchto programů jsou ovšem rozpočtem EU garantovány, protože není vytvořen žádný fond pro případ, že by zadlužený stát přestal své závazky splácet. Další relevantní činnost EU zahrnuje (1) organizaci bilaterálních půjček členských států Řecku a (2) aktivity ECB na sekundárním trhu. 131
  • 130. Pomoc členům eurozóny (v mld. €) Stát Celkem Řecko 274,5 V daném kole EFSF/ ESM EFSM Bilate- MMF Vlastní rální prostředpůjčky ky Potvrzení půjčky 110 - - *80 30 - květen 2010 164,5 144,7 - - 19,8 - březen 2012 Irsko 85 17,7 22,5 **4,8 22,5 17,5 prosinec 2010 Portugalsko 78 26 26 - 26 - květen 2011 Španělsko 100 100 - - - - červenec 2012 Kypr 10 9 - - 1 - březen 2013 Poznámky: * země eurozóny s výjimkou Slovenska * * Dánsko, Švédsko a Velká Británie Zdroj: Evropská komise 132
  • 131. Výplata pomoci Řecku (v mld. €) Stát Program Vlny Platby Řecko Greek loan facility (1. program) 6 plateb květen 2010 – prosinec 2011 - Second 1. vlna Economic Adjustment Pro2. vlna gramme for Greece (2. program, 3. vlna do roku 2014) 4. vlna (nedokončena) Období Eurozóna EFSM MMF Celkem (bilaterálně/ EFSF) *52,9 - 20,1 73 7 plateb březen 2012 – červen 2012 74 - 1,6 75,6 5 plateb prosinec 2012 – květen 2013 49,1 - 3,24 52,34 2 platby květen 2013 – červen 2013 7,5 - 1,74 9,24 1. platba 2,5 - 1,8 4,3 červenec 2013 Poznámka: * s výjimkou Slovenska Zdroj: Evropská komise 133
  • 132. Výplata pomoci ostatním členům eurozóny (v mld. €) Stát Termín Irsko do roku 2013 Vlny Platby Období EFSF EFSM ESM MMF Celkem - 9 plateb leden 2011 – červen 2013 14,4 21,7 - 20,83 *56,93 Portu- do pogalsko loviny roku 2014 - 9 plateb květen 2011 – červen 2013 21,1 22,1 - 22,56 65,76 Špado červnělsko na 2013 - 2 plat- prosinec by 2012 – únor 2013 - - 41,3 - 41,3 Kypr - 2 plat- květen – čerby ven 2013 - - 3 0,86 3,86 do roku 2016 Poznámka: * plus bilaterální půjčky od Dánska, Švédska a Velké Británie Zdroj: Evropská komise, ESM, EFSF , MMF Kolik krachujícím zemím půjčili členové eurozóny (v mld. €) a kolik to bude stát jejich občany (v €) Stát Podíl v EFSF* Podíl v ESM Greek Loan Facility Celkem Přepočet na jednoho obyvatele** Belgie 27,03 24,34 1,911 53,251 4 799 Estonsko 1,99 1,30 - 3,290 2 455 Finsko 13,97 12,58 0,988 27,538 5 098 Francie 158,49 142,70 11,206 312,396 4 781 Irsko - 11,14 0,875 12,015 2 621 Itálie 139,27 125,39 9,847 274,507 4 513 Kypr 1,52 1,37 0,108 2,998 3 477 134
  • 133. Lucembursko 1,95 1,75 0,138 3,838 7 312 Malta 0,70 0,51 0,050 1,260 3 017 Německo 211,05 190,02 14,922 415,992 5 082 Nizozemsko 44,45 40,02 3,143 88,013 5 260 Portugalsko - 17,56 1,379 18,939 1 796 21,64 19,48 1,530 42,650 5 051 - 19,71 - 19,710 1 745 7,73 5,77 - 13,500 2 498 Rakousko Řecko Slovensko Slovinsko 3,66 2,99 0,259 6,909 3 361 Španělsko 92,54 83,32 6,543 182,403 3 948 Poznámky: * Irsko, Portugalsko a Řecko z EFSF vystoupily; * * vlastní výpočet z dat Eurostatu o počtu obyvatel členských států v roce 2012 Zdroj: EFSF, ESM, Eurostat Pomoc nečlenům eurozóny (v mld. €) Stát Cel- V daném EFSM BoP kem kole Maďarsko 20 Lotyšsko Rumunsko Bilaterální půjčky MMF Vlastní prostředky Potvrzení půjčky 12,5 - listopad 2008 - - 6,5 *1 7,5 - - 3,1 **2,7 1,7 - leden 2009 25 20 - 5 ***2 12,95 - květen 2009 5 - 1,4 - 3,5 - květen 2011 Poznámky: * Světová banka; * * Česká republika, Dánsko, Estonsko, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Finsko, Polsko, Světová banka a Švédsko; * * * Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Evropská investiční banka a Světová banka Zdroj: Evropská komise 135
  • 134. Výplata pomoci nečlenům eurozóny z BoP (v mld. €) Stát Program Platby Období Vyplace- Vyhrazeno no Maďarsko - 3 platby prosinec 2008 – červenec 2009 5,5 6,5 Lotyšsko - 4 platby únor 2010 – říjen 2010 2,9 3,1 Rumunsko První program 5 plateb červenec 2009 – červen 2011 5 5 Druhý předběžný program - březen 2013 výplata neaktivována Zdroj: Evropská komise Kolik krachujícím zemím půjčili nečlenové eurozóny (v mld. €) a kolik to bude stát jejich občany (v €) Stát Česká republika Dánsko Bilaterální půjčky Irsku - Bilaterální Přepočet na jednoho půjčky Lotyšsku obyvatele* 0,2 19 0,1 - 18 Dánsko, Estonsko, Finsko, Norsko a Švédsko - 1,9 - Polsko - 0,1 2 Švédsko 0,6 - 63 Velká Británie 3,8 - 60 Poznámka: * vlastní výpočet z dat Eurostatu o počtu obyvatel členských států v roce 2012 Zdroj: Evropská komise, Eurostat, Velvyslanectví Lotyšské republiky v ČR Tabulky obsahují data platná k 31. srpnu 2013. Připravila Eliška Kroupová. 136
  • 135. SROVNÁNÍ MALOOBCHODNÍCH CEN V ČESKU A NA SLOVENSKU* Trvanlivé potraviny I. Trvanlivé potraviny II. * Nákupy byly prováděny každý měsíc od února do srpna 2013 (vždy v jeden konkrétní den) v prodejnách Tesco v Praze (Veselská 663, 199 00 Praha 9) a Bratislavě (Dudvážska 5573/1, 821 07 Bratislava). Ceny byly ověřeny v e-shopech řetězce Tesco v ČR a SR. Ceny v korunách byly přepočítány na eura podle aktuálního kurzu ČNB. 137
  • 136. Domácí potřeby Čerstvé potraviny 138
  • 137. Ovoce a zelenina Drogerie I. 139
  • 138. Drogerie II. Alkohol a cigarety 140
  • 139. Kancelářské potřeby Legenda k jednotlivým produktům* Chléb toastový světlý 500 g – Tesco Value Rohlík tukový 1 ks Máslo čerstvé 250 g – Tesco Mouka pšeničná hladká 1 kg – Babiččina volba Banány žluté 1 kg – na váhu Cukr krystalový bílý 1 kg – Korunní Papriky červené 1 kg – na váhu Káva rozpustná 100 g – Nescafé Classic Minerální voda neperlivá 1,5 l – Rajec Pivo výčepní světlé lahvové 0,5 l – Gambrinus Originál 10° Cigarety 19 ks – Marlboro King Size Brambory konzumní 1 kg – na váhu Piškoty dětské 120 g – Opavia tradiční piškoty * Produkty byly vybrány na základě shodných kategorií potravin ve skladbě spotřebních košů Českého statistického úřadu a Statistického úřadu Slovenské republiky (konkrétní produkty vycházejí z detailních položek Českého statistického úřadu). 141
  • 140. Vepřová plec 1 kg – na váhu Rýže loupaná dlouhozrnná 500 g – Bask Čokoláda mléčná tabulková 100 g – Milka Krůtí šunka 100 g – Le & Co Shaved pro děti Mléko trvanlivé polotučné 1 l – Tesco Value Vejce slepičí čerstvá 10 ks – Tesco, třída A, skupina M Eidam 30 % 1 kg – na váhu Olej rostlinný 1 l – Sunol slunečnicový olej Zubní kartáček 1 ks – Signal Benefit Medium Vlasový šampón 400 ml – L‘Oréal Paris Elseve proti lupům pro normální až mastné vlasy (modrý) Dětské plenkové kalhoty jednorázové 64 ks – Tesco Baby Essentials Plenky 3 Midi Lak na vlasy 250 ml – Schwarzkopf Taft 3 v 1 Extra strong Toaletní papír 1 ks – Harmony Classic 4 role Toaletní mýdlo tuhé 100 g – Dove Beauty Cream Bar modré Kosmetický pleťový krém 150 ml – Nivea Creme Tělový deodorant 50 ml – Fa Man Black kuličkový Krmivo pro psy suché 8,4 kg – Pedigree Drůbeží a hovězí maso kompletní krmivo pro dospělé psy DVD nosiče nenahrané 25 ks – Verbatim DVD-R Školní sešit 40 listů formát A4 – Papírny Brno linkovaný Pastelky 18 ks – Koh-I-Noor Papírové kapesníky 10 x 10 ks – Kleenex Original Mikrotenové sáčky 50 ks – Select transparentní 20 x 30 cm Kancelářský papír 500 listů – Tesco bílý univerzální Úsporná žárovka 1 ks – Tesco Greener Living E27 23W Tužková baterie alkalická 1,5 V 4 ks – Energizer AA Alkaline Tekutý prostředek na umývání nádobí 1 l – Jar Citron Prací prostředek 2 kg – Ariel 3D Active Mountain Spring univerzální Hliníková folie 29 cm x 10 m – Prima pack 142
  • 141. Cena nákupu celkem Vývoj kurzu české koruny 143
  • 142. Počet nákupů za průměrnou mzdu/důchod 144
  • 143. O AUTORECH Miroslav Cvrček (1982) je redaktorem týdeníku Re�ex, kde se zaměřuje na ekonomiku (a ekonomii). Předtím studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a pracoval jako redaktor ekonomiky zpravodajského serveru Hospodářských novin iHNed.cz. Myslí si, že ve skutečnosti jsou všechny papírové měny špatné. Ing. Peter Gonda, Ph.D. (1973) je ředitelem Konzervativního institutu M. R. Štefánika, externím lektorem ekonomie na Univerzitě Komenského v Bratislavě a Slovak Senior Fellow britského think-tanku Cobden Centre. Zaměřuje se především na principy ekonomie, veřejné �nance, �nancování sociální sféry, na problematiku peněz a měnového systému a na ekonomické aspekty Evropské unie. V současnosti je rovněž koordinátorem projektu „Conservative Economic Quarterly Lecture Series“ a koordinátorem a lektorem cyklu seminářů v rámci projektu „Akademie klasické ekonomie“. Je autorem, spoluautorem, odborným garantem a spolueditorem několika publikací. 145
  • 144. Ing. Stanislava Janáčková, CSc. (1944) byla od roku 1993 do roku 2013 poradkyní prezidenta Václava Klause. V současnosti externě spolupracuje s Institutem Václava Klause. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracovala v Ekonomickém ústavu ČSAV, v Institutu ekonomie České národní banky a v tamějším odboru měnové politiky. Absolvovala několik zahraničních stáží, přednášela na mezinárodních konferencích. Publikovala řadu studií a statí doma i v zahraničí, zejména z oblasti měnové a kurzové politiky, souvislostí relativní ekonomické úrovně a relativní cenové hladiny, problematiky Evropské unie a příslibů a rizik převzetí eura. Je členkou Centra pro ekonomiku a politiku a České společnosti ekonomické. Bc. Ivan Kuhn, M.A. (1966) vystudoval politologii na Filozo�cké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (1991–1995) a mezinárodní vztahy na University of Kent v Canterbury ve Velké Británii (1996–1997). Během vysokoškolského studia absolvoval devítitýdenní kurz „Základy politologie“ na Masarykově univerzitě v Brně (1992). V letech 1995–1997 pracoval jako redaktor zahraničněpolitického oddělení deníku SME. Od roku 1998 pracuje jako projektový manažer a konzultant v oblasti projektů �nancovaných z fondů Evropské unie. Od roku 2007 je analytikem Konzervativního institutu M. R. Štefánika, kde se věnuje evropským záležitostem a problematice 146
  • 145. evropské integrace se zvláštním zaměřením na netransparentní a neefektivní využívání eurofondů na Slovensku. Dále se věnuje problematice mezinárodních vztahů a hodnotové orientaci slovenské zahraniční politiky. Je členem Slovenského sdružení pro politické vědy a Slovenské společnosti pro zahraniční politiku. V minulosti spolupracoval i s Nadací Pontis, Transparency International Slovensko a AI Nova. Je místopředsedou Občanské konzervativní strany, poslancem městského zastupitelstva v Rožňavě a zástupcem OKS v Alianci evropských konzervativců a reformistů. Ing. Martin Slaný (1982) je ředitelem ekonomických studií Institutu Václava Klause. Vystudoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. Během studia absolvoval několik zahraničních studijních pobytů a stáží. Na fakultě navštěvoval seminář Václava Klause, který si jej posléze vybral jako svého ekonomického poradce (2007–2013). V letech 2011–2013 působil v Kanceláři prezidenta republiky také jako ředitel Sekretariátu prezidenta republiky. Kromě svého působení v IVK přednáší mikro- a makroekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze. Odborně se zaměřuje na měnovou politiku, ekonomii trhu práce a ekonomické aspekty evropské integrace. Publikuje v odborném ekonomickém tisku. 147
  • 146. OBSAH H���� F�����, O����� K������� Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 S��������� J�������� Česká pozice k převzetí eura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 P���� G���� Slovensko v eurozóne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 I��� K��� Názory Slovákov a Čechov na prijatie eura . . . . . . . . . . . . 73 M����� S���� Česká koruna a �exibilní kurzy v krizi obstály . . . . . . . . . . 95 M������� C����� Je stabilita na rozbouřeném moři žádoucí? . . . . . . . . . . 113 Přílohy Cena za účast v hlavním proudu EU? 300 miliard korun! . . 129 Jak EU a její členské státy pomáhají krachujícím zemím eurozóny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Srovnání maloobchodních cen v Česku a na Slovensku . . . 137 O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 149
  • 147. O NDŘEJ K RUTÍLEK ( ED .) EURO V ČESKU: ANO, ČI NE? Gra�cká úprava Zdeněk Granát V roce 2013 vydalo ve spolupráci se Skupinou Evropských konzervativců a reformistů Studio Arx, s. r. o., Venhudova 17, 614 00 Brno Tisk Reprocentrum Blansko 1. vydání Neprodejné ISBN 978-80-86665-10-8